Z judikatury krajského soudu civilního v Praze jako soudu odvolacího ve věcech pracovních.
1. Paušalování odměny (zák. č. 91/18 a § 879 obč. zák.) za nepovolené hodiny přesčasové v zemích, kde nelze prováděti zákon o 8hodinové době pracovní (čl. 11, 16 smlouvy č. 80/1922) není ani nepřípustné a n-ezákonné, ani proti dobrým mravům.
V obou prvých instancích zamítnuta byla žaloba, jíž domáhal se žalobce na žalované straně zvláštního honorování přesčasových pracovních hodin, odpracovaných jím jako montérem ve službách žalované v Persii.
Žalovaná strana neuzavřela původně se žalobcem pracovní smlouvu, nýbrž jako plnomocnice perské vlády,, doporučila jej této jako dělníka pro cukrovar s tím, že jeho práce trvající denně 12 hodin bude perskou vládou odměňována paušální měsíční částkou a teprve pro případ, že perskou vládou přijat nebude, bude převzat žalovanou stranou za stejných podmínek při stejné pracovní povinnosti. Podle tohoto příslibu — ježto žalobce pak skutečně perskou vládou přijat nebyl — byl převzat do služeb žalované v Persii jako zedník při paušální měsíční odměně a naturálních požitcích proti 12hodinové denní pracovní povinnosti. Žalovaná strana honorovala mu pak dobrovolně zvlášť práci více než 10hodinovou a nyní se žalobce domáhá zaplacení ještě zbývajících hodin nad 8hodánovou dobu pracovní odpracovaných.
Soud I. stolice posuzoval doložku a 12hodinové době pracovní za neplatnou proto, že kontrahenty byly žalobce a perská vláda, smlouva (prostřednictvím žalované, která měla smluvní povinnost doporučit perské vládě schopné dělnictvo) uzavřena v Praze a musí tudíž se zřetelem na ustanovení § 36 obč. zák. býti posuzována podle zdejších zákonů a zejména též podle zákona o 8hodinové době pracovní. Podle § 1017 obč. zák. vznikla práva a povinnosti přímo perské vládě jako zmocnitelce a žalovaná nemá odpovědnosti za nedodržení smlouvy s perskou vládou, žalovaná uzavřela v důsledku nepřijetí žalobce perskou vládou s tímto služební smlouvu v Persii se zpětnou platností za podmínek, dříve sjednaných. Soud I. stolice použil proto ustanovení § 4 obč. zák. a se zřetelem na § 6 zák. č. 91/18 prohlásil dohodu o paušalování odměny za nepovolené přesčasové hodiny nicotnou a ježto i výše paušálně smluveného měsíčního platu uznal také za dostatečnou odměnu i pro hodiny přesčasové, založil na této právní úvaze svůj rozsudečný výrok.
Soud II. stolice zamítl odvolání, a to z těchto důvodů:
Byla tu uzavřena smlouva mimo naše území v Persii, kde není zákona o Shodinové době pracovní, jak plyne i z čl. 11 smlouvy č. 80/22 a tam ji bylo také pinati. Podle § 37 obč. zák. je tento poměr posuzovati podle řádu místa, kde byla uzavřena smlouva. Žalobce pracoval v Persii, pro níž ani podle mezinárodních smluv neplatí zákon o 8hodinové době pracovní, kde nelze zákon ten ani prováděti (čl. 16 smlouvy č. 80/22) a pro niž jako pro cizince nemohou zdejší úřady povolovati práci přes Shodinovou dobu pracovní a kde není úřadu, který by dával k práci té povolení nehledě k tomu, že pracováno bylo v cukrovaru perské vlády. Nelze proto na předmětnou smlouvu užiti ustanovení zákona č. 91/19. Avšak i kdyby jej mělo býti použito, byla tu smluvena paušální částka za veškeré práce a taková paušalování odměny za práci v uvedených zemích není nepřípustným a nezákonným a není proti dobrým mravům, zejména když při přirovnání nejen k poměrům u nás, ale i v místě práce, je odměna ta přiměřenou době pracovní, pracovní námaze, vzdělání, zručnosti a stáří dělníka.
(Rozsudek pracovního soudu v Praze ze dne 17. XII. 1934 čj. Cpr III 719/34 a krajského soudu civilního v Praze jako odvolacího ze dne 29. X. 1935, čj. Opr. 97/35.)
2. Poměr jednatele společnosti s r. о. k této předo poměru služebního a nezáleží na tom, že jednatelská funkce nevyčerpává převážně jeho výdělečnou činnost vůbec a je proto pro žalobu společnosti s r. o. proti takovému jednateli pro nárok z pracovního poměru vzniklý příslušný soud pracovní. Zmatečnosti uvedené v § 28, č. 3 zák. č. 131/31 Sb. z. a nař. je dbáti z úřední povinnosti i soudem odvolacím, a to i když nebyla namítána.
Žalovaný vytýkal v odvolání, že pracovní soud byl věcně nepříslušný k projednání věci s ním, neboť prý pro spor s jednatelem i když jde o smlouvu služební, není příslušným soud pracovní, když samostatná výdělečná činnost žalovaného jednatele je hlavním jeho zaměstnáním, kteroužto námitku však během sporu v I. instanci vůbec neuplatňoval.
Podle § 33, odst. 2. zák. o pracovních soudech námitku nepříslušnosti soudu, která nebyla učiněna před pracovním soudem, nelze před soudem odvolacím již uplatňovati, pokud jí soud nemá dbáti z moci úřední.
Svou příslušnost má pracovní soud zkoumati z úřední povinnosti. V §§ 22 a 28, č. 3 prohlašuje zákon řízení za zmatečné, bylo-li rozhodnuto o věci, která nenáleží před soudy pracovní.
Ze všech těchto ustanovení vyplývá, že též odvolací soud, i když to nebylo namítáno, má z úřední moci dbáti zmatečnosti uvedené v cit. § 28, č. 3.
Bylo mezi stranami nesporným, že žalovaný byl jednatelem žalující a že jako takový měl nárok na služné a provise.
Poměr jednatele společnosti s r. o. jest zpravidla poměrem mandátním, je-li však za jednatelství ujednána odměna, též poměrem služebním, žalovaný nepopřel, že byl k žalující také v poměru služebním jako jednatel.
Žalující domáhala se tedy jako zaměstnavatelka žalovaného, který byl jejím jednatelem a zaměstnancem, na žalovaném zaplacení neoprávněně v prodejně žalující žalovaným jejím jednatelem a zaměstnancem vyinkasovaných peněz — uplatňuje tedy nárok z pracovního poměru. Pro nároky z pracovního poměru jistou podle § 2 zák. č. 131/31 výlučně příslušné pracovní soudy a podle § 2 cit. zák. přísluší rozhodnutí o náhradních nárocích ze služebního poměru také pracovním soudům.
Vzhledem k tomu je nerozhodným, zda žalovaný vykonával jednatelskou funkci tak, že nevyčerpávala převážně jeho výdělečnou činnost vůbec a byl proto pracovní soud k projednání žaloby proti žalovanému příslušný.
(Rozsudek krajského soudu civilního v Praze jako odvolacího ve věcech pracovních ze dne 18. října 1935, č. j. Opr. 628/34.)
Dr. V. Sýkora.