Rozsudky

(v civilním řízení soudním).

I. Pojem.

Rozsudky jsou výroky soudcovské, jimiž rozhoduje se zcela neb z části spor správní ve směru skutkovém neb právním na základě prostředků útočných i obranných spornými stranami uvedených.
V římském sporu civilním směřovalo judicium k sententia, jež obsahovala buď kondemnaci k určité sumě peněžní neb absoluci, někdy i adjudikaci a sice dle formuly, jež byla základem sententiae. Sententia byla ústně prohlášena, solemnia verba předepsána nebyla ani rozhodovací důvody potřebný nebyly, ovšem ale nutnou byla (vyjmouc řízení kontumační) přítomnost strany. Sententia vydaná na zemřelé neb nenarozené, na otroky též na osoby k činům právním nezpůsobilé, jednaly-li bez tutora neb curatore, byla neplatnou. Vynesením rozsudku je úkol soudcův dokonán, dodatečná změna rozsudku nebyla za žádných okolností možnou; rozsudku nebylo možno odporovati, pokud řízení bylo formálně správným, rozsudkem byl sporný poměr mezi stranami definitivně na jisto postaven. Teprve doba císařská připustila pořad právní k vyšším stolicím (princeps, senát a pod.) pro materielní nespravedlivost rozsudku k vůli docílení rozsudku lepšího. Od té doby stal se rozsudek pravoplatným (auctoritas rei judicatae) teprve tehdy, když proti němu ve lhůtě přípustné apelováno nebylo aneb byl-li vynesen v příslušném případě nejvyšší stolicí. Tyto zásady římského práva přijaty byly větším dílem do pozdějších ústav soudních, byly však značně pozměněny jednak zásadou eventuální, jednak zásadou písemnosti a neveřejnosti řízení.

II. Soudní řád josefínský.

1. Druhy rozsudků:
a) Rozsudky konečné, které se vydávají, když spor je zralým ke konečnému rozhodnutí, tudíž když rozsudkem vyřídí se spor v celém svém rozsahu;
b) přísudky jsou rozsudky uznavší na důkazy svědecké a znalecké;
c) rozsudky dílčí, jez rozhodují a vyřizují jen díl žalobního nároku zralý k rozhodnutí. Rozsudky dílčí zavedlo řízení bagatelní (§ 76 bag. ř.).
d) Rozsudky mezitímní neb incidenční, jimiž se rozhodují spory incidenční. Rozsudky takové nemají přímého praktického výsledku. Zda učiněné rozhodnutí bude relevantním pro vynesení rozsudku konečného, závist na dalším procesuálním vývoji a utváření se věci sporné.
e) Rozsudky kontumační, jež vynáší soudce, když jedna neb druhá strana sporná k stání se nedostavila neb v řízení písemním lhůtu promeškala, na základě skutkových a právních uvedení procesního materiálu soudci až do doby prekluse předloženého. Rozsudek kontumační byl již obvyklým v starém římském procesu civilním a platila jednoduchá zásada, že když strana nedostaví se k roku in judicio denunciatione nařízenému, má býti jistá doba vyčkána a pak býti souzeno secundum praesentem. Časem nabyl tento kontumační následek povahy mírnější a spíše procesuální, ježto bylo sice v řízení i bez účastenství nedostavivšího se pokračováno, avšak rozsudek byl vynesen dle věcného jeho výsledku, takže ža- lobce přes nepřítomnost žalovaného byl odmrštěn, když se mu nepodařilo soudce o svém právu přesvědčiti. Tato zásada ujala se pak více méně ve všech civilních řádech soudních.
f) Podmíněné neb nepodmíněné rozsudky, pokud se týče rozsudky s podmíněnou a nepodmíněnou kondemnací: dle toho, zda to, co rozsudek přisuzuje, závisí od protidávky neb od složení, pokud se týče odepření nějaké přísahy neb zda se prosbě žalobní bezpodmínečně místo dává aneb se tato bezpodmínečně zamítá.
g) Rozsudky, jež žalobní prosbě vyhovují neb ji zamítají; v obou případech může se tak státi zcela neb z části, podmínečně neb bezpodmínečně, částečně podmínečně neb částečně bezpodmínečně.
h) Rozsudky submisní, když žalovaný uzná nárok žalobní a tudíž vzdává se vpuštění se ve spor.
i) Dle zvláštních druhů řízení třídí se rozsudky na výměry rozhodovací, mandáty, rozkazy platební, příkazy platební a pod.
2. Forma a obsah rozsudku: Rozsudky vyhotovují se jménem císaře (čl. 1 st. zákl. z. ze dne 21. prosince 1867 č. 141 ř. z.). V rozsudku pojmenován budiž soud nalézací, dále všichni účastníci ve sporu (žalobce, žalovaný, společníci ve sporu, dobrovolný zástupce). Po označení stran budiž uveden v rozsudku přesně a jasně předmět sporu. Výrok sám budiž dle žádání stran srozumitelně a jasně sepsán. Rozsudky podpisuje představený soudu a opatřeny jsou soudní pečetí (§§ 211 a 212 soud. instr.). Těžiště rozsudku spočívá ve výroku samém, pročež buďtež v rozsudku uvedeny též zákonné (14, 8, 3denní) lhůty, během nichž plnění rozsudkem uložené státi se má, kromě věci hlavní nalezeno budiž v rozsudku i o úrocích a soudních útratách. Rozhodovací důvody v písemním i v ústním řízení s rozsudkem doručí se straně při ztrativší a jestliže žádná strana nezvítězila ve věci hlavní úplně, doručí se oběma stranám z moci úřední (§ 23 zák. ze dne 16. května 1874 č. 69 ř. z.).
3. Vyhotovení a prohlášení rozsudku: Žádný výrok se stranám veřejně nepřečte a neprohlásí, nýbrž soudce dá rozsudek doručiti stranám buď do vlastních rukou neb do rukou jich právních zástupců. Doručení staň se však všem stranám v týž den; straně při ztrativší budiž rozsudek dříve doručen (res. ze dne 14. června 1774 sb. z. s. č. 306 lit. k). V řízení bagatelním prohlásí se rozsudek ústně; jen rozsudky kontumační se z povinnosti úřední písemně vyhotoví a oběma stranám doručí.
4. Pravomoc rozsudku (viz čl. Moc právní).

III. Platný řád soudní

(zák. ze dne 1. srpna 1895 č. 113).
1. Druhy rozsudků:
a) Rozsudky konečné se vynesou, když z více sporů k vůli současnému projednávání spojených jen jeden je zralým ke konečnému rozhodnutí (§ 390 c. ř. s.).
b) Rozsudek dílčí sluší vynésti:
α) uzná-li výslovně žalovaný některý z více nároků v žalobě shrnutých aneb uzná-li čásť nároku žalobního (§ 391 c. ř. s.). Bude to arciť rozsudek pro uznání (§ 395 c. ř. s.). Vyjmouc případ právě uvedený, lze o více nárocích téhož žalobce proti témuž žalovanému v téže žalobě kumulovaných (§ 227 c. ř. s.) rozhodnouti jen společným rozsudkem konečným, byť i v jednotlivých nárocích odděleně bylo ve smyslu § 188 c. ř. s. jednáno; β) vznese-li žalovaný žalobu navzájem (§ 96 j. n.), lze rozhodnouti rozsudkem dílčím buď o žalobě neb o žalobě navzájem dle toho, která z nich dříve se k rozhodnutí hodí (§ 391 c. ř. s.);
γ) namítá-li žalovaný pohledávku, jež hodí se ku kompensaci s pohledávkou žalobou vymáhanou, lze dílčím rozsudkem rozhodnouti jen 0 nároku žalobním, jakmile je zralým k řešení. Tento dílčí rozsudek vynese se s výhradou rozhodnutí o pohledávce vzájemné, nesmí však býti vykonatelnost rozsudku dílčího závislou učiněna na rozhodnutí o pohledávce vzájemné a nesmí býti rozsudek dílčí rozsudkem o pohledávce vzájemné zrušen (§ 392 odst. 1 c. ř. s.), nýbrž rozsudek o pohledávce vzájemné obmezí se jen na pohledávku vzájemnou a vysloví, uzná-li ji po právu existující, zda a v jaké míře se jí zrušuje nárok přiznaný rozsudkem dílčím. O pohledávce vzájemné rozhodne se však rozsudkem konečným (nikoliv dílčím) a sice rozhodne se o celé pohledávce Vzájemné ne snad jen o tom obnosu, kterého je třeba ke kompensaci; avšak jen k tomuto obnosu vztahuje se pravomoc rozsudku konečného o pohledávce vzájemné (§ 411 c. ř. s.). Jelikož rozsudek dílčí sluší pokládati co do exekuce a opravných prostředků za rozsudek samostatný (§ 392 c. ř. s.), dlužno i v tomto případě exekuci povoliti na základě dílčího rozsudku žalobní prosbě vyhovujícího. Byla-li však vzájemná pohledávka uznána rozsudkem konečným vhodnou ke kompensaci, může se žalovaný proti exekuci dvojím způsobem brániti, totiž buď může přivésti k platnosti zánik žalobního nároku žalobou dle § 35 ex. ř. neb může žádati za zastavení exekuce dle § 40 ex. ř. Mimo to může v obou případech žádati za to, by exekuce byla prozatím odložena (§ 42 č. 3 a 5 ex. ř.). Dodati sluší, že rozsudek dílčí lze vynésti jen v případech § 391 c. ř. s nikoliv snad i v případech jiných.
c) Rozsudky mezitímní:
α) Je-li ve sporu důvod (causa) a obnos nároku sporným a jednání stane se zralým k řešení jen ohledně důvodu, může soud rozhodnouti rozsudkem mezitímním o důvodu nároku (§ 393 c. ř. s.).
β) Mezitímní rozsudky slouží dále k tomu, by se rozhodlo o trvání neb netrvání poměru právního neb práva, jakmile je jednání o návrhu zjišťovacím zralým k rozhodnutí. I rozsudky mezitímní pokládají se co do opravných prostředků za rozsudky konečné. Bylo-li vzneseno odvolání neb dovolání v případě v odst. α), zastaví se další jednání o žalobě až do pravomoci rozsudku mezitímního již dle zákona, v případě pak ad β) může (ale nemusí) soud naříditi, když právní poměr nebo právo podstatné pro rozhodnutí věci hlavní nebylo odůvodněným seznáno (tedy když návrhu zjišťovacímu místa dáno nebylo), by se jednání o žalobě až do pravomoci rozsudku mezitímního zastavilo. Nařízení takovému opravným prostředkem odporovati nelze (§ 393 c. ř. s.). Podotknouti však sluší, že vznesení odvolání neb dovolání proti rozsudku mezitímnímu nikdy nemá v zápětí klid řízení dle § 168 c. ř. s.
d) Rozsudek pro vzdání se: Vzdá-li se žalobce při prvním roku nebo při ústním přelíčení nároku, budiž žaloba k návrhu žalovaného rozsudkem pro vzdání se zamítnuta. Opomene-li žalovaný návrh na zamítnutí žaloby učiniti a nevezme-li zároveň žalobce žalobu zpět, musí soudce první rok řídící žalovanému naříditi, na žalobu odpověď podati. Je-li vzdání se jen částečné, vynesen bude k návrhu žalovaného dílčí rozsudek pro vzdání se (§ 394 c. ř. s., viz shora).
e) Rozsudek pro uznání: Uzná-li žalovaný při prvním roku, nebo při ústním přelíčení zcela neb z části nárok žalobní, vynese se k návrhu žalobcově rozsudek pro uznání (§ 395).
f) Rozsudek pro zmeškání (viz čl. Promeškání).
2. Forma a obsah rozsudku.
Rozsudek obsahuj:
a) označení soudu a jména soudců, jež spolupůsobili při rozhodnutí; byl-li vynesen rozsudek u vykonávání zvláštní pravomoci soudem, jemuž i pravomoc obecná přísluší, budiž k označení soudu připojen dodatek vyjadřující vykonávání zvláštní pravomoci;
b) označení stran (jméno a příjmení), zaměstnání, bydliště a postavení ve sporu, jakož i označení jich zástupců a zmocněnců;
c) výrok;
d) skutkovou podstatu;
e) důvody rozhodovací. Skutková podstata a důvody rozhodovací buďtež zevně odděleny a nesmí býti ani s výrokem sloučeny. Skutková podstata obsahuj stručné vylíčení děje, jak se vyvinul při ústním přelíčení a uveď návrhy, jež strany učinily ve věci hlavní. Přednesení, jež soud nepřipustil, jakož i důkazy, jež soud vyloučil, poněvadž marně uplynula lhůta stanovená k provedení důkazu, sluší uvésti v skutkové podstatě rozsudku. Dodati sluší, že rozsudek, jenž by neobsahoval důvody rozhodovací, byl by zmatečným (§ 477 č. 9 c. ř. s.). Písemné vyhotovení rozsudku určené pro spisy soudní, podepíše předseda senátu a zapisovatel. Rozsudek vynesený ve věci hlavní má vyříditi všechny návrhy hlavní věci se týkající, ač nebylo-li o jednotlivých z nich již dříve rozhodnuto, aneb nebyly-li odkázány k rozhodnutí samostatnému. Více sporů mezi týmiž stranami, jež byly spojeny k společnému projednávání, budiž týmž rozsudkem rozhodnuto, nebylo-li spojení již před vynesením rozsudku zrušeno aneb nebylo-li o některém sporu dle § 390 c. ř s. zvláštním rozsudkem rozhodnuto (§ 404 c. ř. s.). Soud nemůže straně přiřknouti to, čeho nežádala. To platí zvláště o plodech, úrocích a jinakých vedlejších povinnostech (§ 405 c. ř. s.). Odsouzení k plnění je jen tehdá přípustným, když bylo splatným v době vynesení rozsudku. Při nárocích na výživné lze odsouditi žalovaného i k plněním, jež stanou se splatnými teprve po vynesení rozsudku (§ 406 c. ř. s.). Pro budoucí nároky alimentační lze vésti exekuci zjišťovací, když k dobytí splatného výživného již jednou exekuce vedena býti musila, ovšem s tím obmezením, že pojistiti lze jen výživné za jeden rok (§ 372 ex. ř.). Ostatně v některých případech může býti nařízeno pojištění plnění budoucího již v rozsudku. Případy ty jsou i
а) Byl-li někdo odsouzen k plnění důchodu pro usmrcení, poškození na těle neb odnětí svobody (§§ 1325 nn. o. o. z.), může soud k návrhu nalézti v rozsudku na pojištění, když je patrně nutným pojištění budoucích platů. Tento předpis vztahuje se i na ten případ, když soud trestní rozhodl o nárocích soukromoprávních v řízení adhaesním.
b) Nebyl-li takový návrh učiněn ve sporu samém, možno dodatečně žalobou žádati pojištění, jestliže se značně zhoršily poměry majetkové zavázaného. Za téže podmínky lze i žalovati o zvýšení jistoty rozsudkem v případě dotčeném v odst. a). 3. Shledá-li soud, že strana při ztrativší patrně svévolně spor vedlar může ji k návrhu vítěze odsouditi k zaplacení přiměřeného odškodného, fednáním o tomto návrhu nesmí býti jednání ve věci hlavní zdržováno. Výši odškodného určí soud dle svého volného uvážení (§ 408, 273 c. ř. s.). Návrh zmíněný lze učiniti již během ústního jednání jako návrh eventuální, totiž pro případ podléhnutí strany, jež spor patrně svévolně vede. Jednání o tomto eventuelním návrhu lze pak spojiti s jednáním o věci hlavní, kdež pak rozsudkem o obojím bude rozhodnuto. Pokud by však takové spojení bylo s obtížemi spojeno, oddělí se jednání o návrhu eventuálním od jednání o věci hlavní a provede se teprve po vynesení rozsudku ve věci hlavní, ač nestane-li se právě rozsudkem (totiž kdyby strana, která asi spor svévolně vede, zvítězila) bezpředmětným. Nebylo-li v rozsudku u věci hlavní vyneseném rozhodnuto o návrhu eventuelním, sluší se ho nicméně dotknouti v skutkové podstatě rozsudku a rozhodne se pak o něm rozsudkem doplňovacím (§ 423 c. ř. s.), aniž by však návrhu na doplnění bylo potřebí, ježto z moci úřední pokračuje se hned, jakmile rozsudek u věci hlavní byl vynesen, v jednání o návrhu eventuálním. Bylo-li ústní jednání ve věci hlavní skončeno, lze nárok na odškodněnou dle § 408 c. ř. s. jen zvláštní žalobou k platnosti přivésti.
4. Rozsudečná lhůta splnění:
a) Byla-li v rozsudku stanovena povinnosť k plnění, budiž zároveň i lhůta pro toto plnění určena. Lhůta ta obnáší zpravidla 14 dní (výjimky na př. v řízení směnečném 3 dny, § 555 c. ř. s.).
b) Jde-li o výkon nějaké práce nebo předsevzetí nějakého jednání, určí soud ke splnění závazku přiměřenou lhůtu, přihlížeje k osobním poměrům zavázaného, pečuje zejména o to, by nebylo zavázanému bráněno v čas předsevzíti práce spojené se setbou, žněmi nebo vinobraním (§ 409 c. ř. s.). Lhůty počínají dnem po pravomoci rozsudku (§ 409 c. ř s.). Předpis tento neplatí ovšem tehdá, když rozsudek nabude právní moci proto, poněvadž opravný prostředek proti němu vznesen nebyl. V tomto případě běží lhůty ode dne po doručení rozsudku, ač byly-li obě strany při prohlášení rozsudku přítomny (§ 452 c. ř. s.). Dodati sluší, že předpisu § 409 sluší obdobně užiti i v těch případech, kdy soud trestní rozhoduje o nárocích soukromoprávních (tedy v případech §§ 367 nn. tr. ř.).
5. Odbytné: Přizná-li rozsudek předmět, jenž v penězích nezáleží, budiž zároveň vysloveno, že se žalovaný sprostí povinnosti předmět tento plniti, jestliže zaplatí obnos peněžný, který žalobce je ochoten převzíti na místě původního předmětu. Ochotu takovou projeviti lze buď v žalobě nebo během jednání (§ 410 c. ř. s.).
6. Pravomoc rozsudku (viz čl. Moc právní).
7. Vynesení rozsudku:
a) Rozsudek mohou vynésti jen ti soudcové, kteří se zúčastnili ústního jednání, jež je základem rozsudku.
b) Je-li před vynesením rozsudku nutnou změna v osobě předsedy neb některého člena senátu, budiž ústní jednání před změněným senátem znova provedeno, ovšem s použitím žaloby, průvodů k spisům připojených a protokolu jednacího (§ 412 c. ř. s.). Dřívější přednesení stran účinnosti své však nepozbývají. Odporovala-li by si strana při novém jednání, posoudí arciť soud volně, jaký význam tomu přiložiti sluší (§§ 266 a 272 c. ř. s.). Dodati sluší, že změna zapisovatele je přípustnou, aniž by jednání znova provedeno býti musilo.
8. Prohlášení rozsudku:
a) Rozsudek budiž vynesen na základě ústního jednání a sice pokud možná hned po skončení jeho a budiž prohlášen. Soud při svém rozhodnutí přihlíží ke všemu, co při ústním jednání vyšlo na jevo, tudíž přihlíží i k takovým okolnostem, o nichž vědomosti nabyl jen výpovědí některého svědka.
b) S rozsudkem prohlásí se též důvody rozhodovací.
c) Prohlášení rozsudku není závislým na přítomnosti obou stran.
d) Senát může se při prohlášení rozsudku obmeziti jen na sdělení výroku a nejpodstatnějších důvodů rozhodovacích, a to i tehdá, když rozsudek již je písemně úplně vyhotoven.
e) Vyměření útrat lze při prohlášení rozsudku vyhraditi vyhotovení rozsudku.
f) Prohlášený rozsudek budiž v písemném vyhotovení s úplnými důvody rozhodovacími každé straně doručen (§ 414 c. ř. s.).
g) Nemůže-li býti rozsudek hned po skončení jednání vynešen, a zvláště i tehdá, když jednání bylo dle § 193 odst. 3 c. ř. s. před provedením důkazů skončeno, budiž rozsudek vynesen v 8 dnech po skončení ústního jednání, v případě § 193 odst. 3 (když ještě nedošly všechny spisy průvodní soudce dožádaného) v 8 dnech po dojití spisů v provedeném důkazu. Rozsudek se však v těchto případech neprohlásí (§ 415 c. ř. s.).
9. Oprava rozsudku: Opravy rozsudku pro přepsání a chyby v počtech aneb jinaké patrné nesprávnosti může soud, který rozsudek vynesl, kdykoliv předsevzíti:
a) Z moci úřední lze zejmena opraviti rozsudek, když vyhotovení jeho nesouhlasí s rozhodnutím soudním.
b) Soud může rozhodnouti o opravě bez předchozího ústního jednání.
c) Proti usnesení, jímž se zamítá návrh na opravu, samostatný prostředek opravný je vyloučen.
d) Opravu může i vyšší stolice naříditi (§ 419 c. ř. s.). Podotknouti totiž tu sluší, že strana proti usnesení návrh na opravu rozsudku zamítajícímu samostatného opravného prostředku sice nemá, avšak stěžovati si může na zamítnutí takové již v odvolání. Ostatně zamítací usnesení podléhá, i když by mu nebylo výslovně odporováno, posouzení soudu odvolacího (§ 462 c. ř. s.) a může konečně návrh na opravu rozsudku býti obnoven během řízení odvolacího samého (§ 419 odst. 3 c. s.).
e) Obsahuje-li skutková podstata rozsudku jiné než v § 419 c. ř. s. naznačené nesprávnosti, neb je-li třeba doplnění neb objasnění, by odstraněny byly temné výrazy neb odpory, může každá strana v 8 dnech po doručení rozsudku navrhnouti u soudu procesního potřebnou opravu. O tomto návrhu rozhodne soud usnesením, položiv rok k ústnímu jednání, nepřipustiv však dokazování. Rozhodnutí zúčastní se jen ti soudcové, kteří zúčastnili se vynesení rozsudku. Je-li některému soudci nemožno se zúčastniti, rozhodne při rovnosti hlasů hlas předsedy a jestliže překážka jemu brání, hlas staršího soudce. Při posouzení, který člen senátu je »starším soudcem«, přihlíženo buď k hodnosti (§ 10 j. n.). V poměru k soudci laikovi rozhoduje stáří jmenování soudcem při dotyčném soudu sborovém. Usnesení odporovati nelze, rovněž vrácení ku předešlému stavu pro zmeškání dotčené lhůty 8denní se nepřipouští (§ 420 c. ř. s.).
f) Bylo-li navrženo doplnění skutkové podstaty jen proto, poněvadž v ní byly opomenuty vývody a průvody, jichž v skutkové podstatě dle § 417 posl. odst. c. ř. s. (přednesení za nemístná prohlášená, zamítnuté důkazy pro projití doby) dotknouti se sluší, postupuje soud dle § 419 c. ř. s. (bez ústního jednání) (§ 421 c. ř. s.).
g) Byl-li návrh na opravu rozsudku zamítnut, budiž navrhovateli uloženo nahraditi náklady tím vzešlé; jinak buďtež útraty navzájem zrušeny (§ 422 c. ř. s.).
10. Doplnění rozsudku:
a) Nebylo-li v rozsudku rozhodnuto o návrhu, o kterém dle skutkové podstaty rozsudku rozhodnuto býti mělo, aneb nebylo-li o žádosti strany na náhradu útrat sporu vůbec aneb jen neúplně rozhodnuto, budiž rozsudek dodatečným rozhodnutím doplněn (rozsudek doplňovací).
b) Návrh na doplnění budiž učiněn v 8 dnech po doručení rozsudku u soudu procesního; vrácení ku předešlému stavu pro zmeškání této lhůty je vyloučeno.
c) Soud rozhodne po předchozím ústním jednání.
d) Jednání o opravě skutkové podstaty rozsudku aneb o doplnění rozsudku nemá na běh lhůt pro vznesení opravného prostředku proti rozsudku, jehož skutková podstata má býti opravena neb za jehož doplnění bylo žádáno, žádného vlivu (§ 424 c. ř. s.).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Rozsudky. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 152-158.