Rušení míru domovního a pozemního

(§§ 83 trest. zák. a § 380 voj. trest. zák.). Dle práva římského příslušela actio injuriarum tomu, do jehož obydlí někdo násilným způsobem vnikl (qui domum suam vi introitam dicit). Dle staršího německého práva (zrcadla švábského a saského) ukládaly se na porušení práva domovního hrdelní tresty.
I. Dle práva rakouského dopouští se rušení práva domovního ten, kdo ozbrojen a násilně pomíjeje vrchnost vniká do cizího obydlí, aby spáchal násilí na osobě pána obydlí nebo jeho lidech domácích nebo na jeho statku. Výrazu »ozbrojen vniknouti« nelze, jak poznamenává Herbst, rozuměti v tom smyslu, že pachatel užije zbraně jako nástroje ke vniknutí do obydlí; z celé souvislosti § 83 jde naopak, že pachatel opatřuje se zbraní proto, aby mohl co nejrychleji provésti úmysl spáchati násilí, a s druhé strany aby napadeného učinil úplně bezbranným. Neboť toliko větší nebezpečí, které vzniká ze zbraně pro obyvatele, přimělo zákonodárce k tomu, aby potrestal jako zločince toho, kdo ozbrojen vniká do cizího domu a porušuje tím mír domácí. Zločinu tohoto může se dopustiti i více shromážděných lidí avšak neozbrojených. Neboť není důvodu míti za to, že by zákon chtěl poskytnouti větší ochrany pokojné držbě nějakého volně ležícího pozemku než-li pokojné držbě domu s pozemkem spojeného. S náhledem tímto snáší se úplně stálá praxe dvoru kasačního (srv. nál. ze dne 5. února 1881 č. 11737, ze dne 30. října 1885 č. 9156, ze dne 19. února 1887 č. 14001 a j. v.). »Vniknutím« jest též vynutí-li si kdo přístup neústupným obléháním a vyhrožováním K »ozbrojení« stačí i hůl (roz. ze dne 29. dubna 1882 č. 819, sb. č. 445). Rušení domovního míru může spáchati i pronájemce tím, že svémocně dá vykliditi nájemníka, který bezprávně pokračuje v užívání obydlí (rozh. ze dne 21. března 1881 č. 15152 a ze dne 30. ledna 1892 č. 14465). Porušením práva domovního o sobě nezakládá se pojem tohoto deliktu; ku vniknutí do domu nebo do bytu cizího přidružiti se musí ještě násilí spáchané na osobách nebo věcech. Není podmínkou trestného skutkového podkladu, aby násilí dostoupilo až k ublížení tělesnému (roz. ze dne 20. června 1884 č. 4338). Násilí může býti spácháno jak fysickým vložením ruky, tak i nebezpečnými vyhrůžkami (roz. ze dne 27. června 1888 č. 6687 sb., č. 1168). »Násilím« rozuměti jest nejen snad římskou »vis atrox«, nýbrž vůbec svémocnost. Násilí páše se tudíž na jmění cizím, podnikne-li se s ním nějaký akt, jemuž by oprávněný nedovolil. V úmyslu směřujícím ke skutkům svémoci spočívá dolus nezbytný k rušení domovního míru (roz. ze dne 30. ledna 1892 č. 14465).
II. Rušení míru pozemního jest násilný vpád s více shromážděnými lidmi, kterým se má porušiti pokojná držba pozemků. Předmětem zločinu tohoto jest tedy nejen pokojná držba pozemků, nýbrž i práva k nim se odnášející. Z veškeré podstaty zákona vyplývá, že zločin tento může býti spáchán netoliko na vlastníku a držiteli, nýbrž i na jiných osobách, které vykonávají jistá věcná práva k rušenému pozemku, jako na tom, komu přísluší právo služebnosti, na poživateli, pachtéři atd. Skutková činnost záleží v rušení pokojné držby násilným vpádem; k skutkovému podkladu není potřebí, aby jeden z pachatelů ostatní shromáždil, stačí, podnikne-li více než dvé osob jednajících ve srozumění násilný vpád na cizí, nemovitý statek (roz. ze dne 19. února 1887 č. 14001). Znak »s více shromážděnými lidmi« nevyhledává též jich předchozí úmluvu (roz. ze dne 11. března 1876 č. 13392, sb. č. 107). Došlo-li však k takovéto úmluvě, dlužno všechny akty mezi úmluvou a úplným provedením nastalé pokládat i za jednotný celek, za nějž práv jest každý účastník, třeba by do společně usnesené akce skutečně zasáhl teprve po dobu jejího trvání (roz. ze dne 3. února 1883 č. 11856, sb. č. 514).
Vpád jest »násilným«, třeba nepřekonával vadící překážky, nýbrž jakmile více osob bezprávně na cizím pozemku jedná tím způsobem, že odpor oprávněného jest marným (roz. ze dne 11. března 1876 č. 13392 sb. č. 107; ze dne 2. listopadu 1878 č. 3417; ze dne 24. října 1881 č. 5226, sb. č. 386; ze dne 19. července 1884 č. 3448 sb. č. 654).
III. Společné znaky obou deliktů tudíž jsou:
1. užití násilí;
2. svémocné jednání a pominutí vrchnosti;
3. nepřátelský konečný úmysl vykonati za domnělé příkoří pomstu, domoci se žádaného práva, vynutiti slib nebo průvodní prostředek nebo jinak uspokojiti záští své.
IV. Trest na oba delikty jest těžký žalář od 1 — 5 let pro původce, pro pomocníka od 6 měsíců do 1 roku. Trestu od 1—5 let podléhá též bezprostřední pachatel (roz. ze dne 29. listopadu 1878 č. 9761). Mírnější trest, který zákon stanoví, nastupuje tehdy, jestliže vedle osob ve vlastním zájmu spáchavších zločin naznačený v § 83 tr. z. spolupůsobí ještě jiné osoby jako nástroj (»pomahači« — roz. ze dne 11. ledna 1884 č. 13564, sb. č. 609).
V. Osnova nového trestního zákona.
Dle § 145 osnovy zák. trest. dopouští se rušení míru pozemního, kdo se přidá k zástupu lidí srotivších se k tomu účelu, aby spáchány byly násilnosti na osobách nebo na cizím vlastnictví, nebo porubena byla pokojná držba pozemků nebo cizích práv k pozemkům těm se odnášejících násilným vpádem. Původci a náčelníci jakož i ti, kdož se dopustí násilností na osobách, nebo zpustoší, zničí, poruší nebo poškodí věci cizí, propadají trestu vězení od 3 měsíců výše nebo káznici až do 5 let, byla-li pak celá činnost zvlášť nebezpečná, nastupuje trest káznice. Rovněž smí býti nalezeno naproti osobám těm, že smí býti dány pod policejní dohled.
Srotí-li se více lidí a spáchá násilnosti na osobách nebo cizím vlastnictví, jest dle zprávy výboru takové jednání samo o sobě trestným a není potřebí k tomu kriteria o zvláštní bezprávnosti. Naproti tomu zdálo se býti výboru povážlivým prohlásiti za trestuhodné všechny osoby, kteréž se súčastnily srocení, ježto lze zahrnouti v to i ony, kdož se přimísily do davu lidí jen z lehkomyslnosti nebo ze zvědavosti.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Rušení míru domovního a pozemního. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 184-186.