Rozkaz vojenský

jest nařízení představeného, jímž se má důsledkem vojenského poměru podřízenosti poddaný přiměti k určitému jednání neb opomenutí; spadají sem všechny odstíny počínaje nejvyšším armádním rozkazem až po pouhé zavolání velitele. Rozkaz rozlišuje se ve služební rozkaz, kterýž vyžaduje, aby uposlechnuto bylo nařízení patrně jakožto splnění povinnosti, která k úřední autoritě prýští z poměru podřízenosti, a v rozkaz ve věcech služebních, jímž se vypravují povinnosti služební nebo se jím žádá splnění služebních záležitostí. »Službou«, »nejvyšší službou« opět rozumí se pak všeliká zařízení (aktivní nebo passivní povahy), kteráž s sebou přinášejí povinnosti stavu vojenského. Služební rozkaz má tedy širší pojem, než-li rozkaz ve věcech služebních a zasahuje též obory, kteréž jsou se službou toliko v nepřímém spojení, jako ku př. chování se vojína k občanstvu posádky a pod.
Nejužší pojem jest při službě ve zbrani, jakž naznačeno v § 147 voj. zák. trest. »Představeným« vojenským jest bez rozdílu stavu ten, jemuž dle organického uspořádání, dle služebních předpisů neb dle zvláštních opatření přísluší právo dávati rozkazy, naproti všem osobám vojenským, které jsou na rozkazy jeho vázány a tudíž jeho poddanými.
Dává-li se rozkaz, má se tak státi jasně, pokud možno, stručně a určitě, a důležité rozkazy dlužno dle možnosti uděliti písemně a připojiti dobu, kdy byly vydány. Bez závažných důvodů nemají být udělené rozkazy měněny a shledá-li některý představený nutným změniti některý důležitý rozkaz, kterýž byl dříve dán některému poddanému od jiného představeného, má se změna tato poznamenati písemně, aby poddaný byl chráněn před vydatelem původního rozkazu (srv. bod 115 služ. předp.). Právu dávati rozkazy odpovídá povinnost poslouchati, kterážto povinnost víže každého poddaného vůči jeho představenému nebo nižšího vůči vyššímu, jestliže vyšší dává po právu rozkazy (srv. § 54 služ. předp.) a základem práva i povinnosti této jest právě služební poměr. Označí-li představený vůli svou výslovně jakožto rozkaz, povinen jest poddaný šetřiti ho jakožto rozkazu, ač-li z okolností beze vší pochybnosti nevysvítá, že netýká se rozkaz ten služby nebo je-li zvláštními ustanoveními vyloučeno rozkazu tohoto poslouchati (srv. ku př. ustanovení služeb, předp., dle něhož stráž nesmí přijmouti rozkazy od nikoho jiného, než od svého velitele nebo od osoby jím vyslané), nebo odporuje-li rozkaz ten rozkazu právě danému od přímého představeného nebo konečně v tom případu, změní-li se později nepředvídaným způsobem okolnosti tou měrou, že uposlechnutí daného rozkazu očividně bylo na újmu službě (bod 62 a násl. služ. předp.). Toto obmezení bezpodmínečné poslušnosti rozkazův doplněno jest hlavně v ustanovení §§ 8, 158 a 248 lit. c) voj. zák. trest. Dle ustanovení těchto nelze poddanému přičítati za porušení poměru podřízenosti a jeho poslušnosti, neuposlechne-li daného rozkazu v těchto případech:
a) je-li rozkaz »zřejmě« v rozporu se službou nebo s věrností zeměpánu povinovanou;
b) ukládá-li rozkaz jednání, které jest »zřejmě« zločinem nebo přečinem (nebo nějakým jiným jednáním nezákonným). Není však zodpověděn poddaný rozkazu uposlechnouti, jestliže se poslouchaje rozkazu omluvitelným způsobem mýlil co do rozsahu rozkazu představeného nebo co do skutečného rozsahu, nebo uposlechl-li rozkazu vida nezbytí. Spoluzodpovědnému poddanému, kterýž není sám návodcem nebo původcem rozkazu později daného, svědčí však vždy polehčující důvod poslušnosti (§ 114 e) voj. z. trest.). Výjimky zákonem stanovené, kde představený samojediný zodpověděn jest ze svého rozkazu, jsou tyto:
a) skolení zbabělců, kteří zpěčují se bojovati proti nepříteli, prchnouti chtějí nebo při velkém nebezpečí před nepřítelem vedou zbabělé řeči nebo rozšiřují neblahé zvěsti válečné (§§ 252, 255 a 259 voj. zák. trest.);
b) utracení těch, kdož vzdorně vydají se na kořisť, nebo při vzmáhající se nekázni vydají se v nepravý čas na kořisť nebo plenění (§§ 264 a 499 voj. zák. trest.);
c) veřejně-li odňat cizí, movitý statek s použitím ohromení způsobeného v obyvatelích shromážděním větší ozbrojené moci (§ 492 voj. zák. trest.).
Samo sebou se rozumí, že vojín sám jest zodpověděn za to, přestoupí-li daný rozkaz.
Vzpírá-li se kdo nebo opomene-li úmyslně vykonati nějaký služební rozkaz, nevykoná-li důležitý služební rozkaz z netečnosti, vzepře-li se proti rozkazu, kterýmž se ukládá mimořádná služba, nebo nevykoná-li se takovýto rozkaz, nebo vzepře-li se kdo rozkazu danému k zachování kázně a řádu, dopouští se vesměs zločinu porušení poměru podřízenosti (§ 145 a násl. voj. zák. trest.).
Jinaké porušení poměru podřízenosti pokud jde o vojenský rozkaz, jest přečinem proti poměru podřízeností (dle § 156 voj. zák. trest.) nebo přečinem proti kázni a řádu (§ 269 e) voj. zák. trest.), pokud se týká, pouhým disciplinárním přestupkem (§ 647 služ. před. I. díl). Zmíněné právě zločiny a přečiny jsou však vesměs delikty vojenskými, kterých mohou se dopustiti toliko osoby přísahavší na články válečné, tedy vojínové branného stavu. Osoby vojenské nenáležející k brannému stavu (ku př. vojenští lékaři, auditoři, vojenští úředníci) dopouštějí se neuposlechnouce nějakého nařízení ze vzdoru nebo svévůle prostého přečinu proti povinnostem veřejného úřadu nebo veřejné služby (§ 588 voj. zák. trest.), pokud se týká, v mírnějších případech dopouštějí se, nejsouce poslušný rozkazu, disciplinárního přestupku. Oproti důstojníkům, nenáležejícím do stavu branného, nemůže však zpravidla býti spácháno porušení poměru podřízenosti trestné dle vojenského práva trestního, ježto důstojníci tito mají právo dávati rozkazy toliko osobám z mužstva a gažistům do nižádné třídy hodnostní nezařaděným a toliko v ojedinělých případech (srv. bod 54 služ. předp. I. díl).
Konečně budiž podotknuto, že právo dávati rozkazy a rozsah rozkazu rozhodnými jsou pro příslušnost a objem disciplinárního práva trestního (bod 660 a násl. služ. předp. — srv. též »Právo disciplinární vojenské«).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Rozkaz vojenský. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 142-144.