Rozhodnutí nejvyššího soudu.
Pokud přísluší v rejstříkových záležitostech týkajících se společností s ručením obmezeným finanční prokuratuře jako státnímu zástupčímu úřadu právo rekursu.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze 27. září 1930 č. R I 603/30. Vrchní soud v Praze z 14. června 1930 R IV 233/30. Krajský soud obchodní v Praze ze dne 1. dubna 1930 Firm 348/30.)
Soud rejstříkový povolil na žádost výmaz firmy »X, společnosti s ruč. obm. v likvidaci« po skončení její likvidace.
Proti usnesení tomu podala stížnost finanční prokuratura, jelikož prý nebylo vykázáno svolení příslušné berní správy, že proti zápisu výmazu této firmy z obchodního rejstříku nemá námitek.
Soud rekursní vyhověl stížnosti té a napadené usnesení v ten rozum změnil, že se návrh na výmaz zmíněné firmy, společnosti s ruč. obm. v likvidaci, pro tentokrát zamítá a že bude zápis výmazu prvním soudem již provedený zase vymazán, nepředloží-li žadatelka ve lhůtě, jež jí k tomu účelu ustanoví soud rejstříkový, výkaz svolení berní správy příslušné, že nemá proti výmazu firmy té námitek.
Nejvyšší soud vyhověl na to dovolací stížnosti společnosti a usnesení rekursního soudu v ten smysl změnil, že se rekurs finanční prokuratury do usnesení rejstříkového soudu odmítá.
Odůvodnění: Podle § 102 zákona ze dne 6. března 1906 č. 58 ř. z. platí o opověděch, oznámeních a sděleních obchodního soudu v tomto zákoně předepsaných a o činnosti, která soudu v této příčině přísluší, předpisy platné o vyřizování prací, které se vztahují k obchodnímu rejstříku (odst. 1.). Jeden opis opovědí a dokladů pro obchodní rejstřík v tomto zákoně v § 9, 51, 53, 56 a 107 předepsaných, jejž k opovědi povinný má předložití, jest po vykonaném zápisu zaslati rejstříkovým soudem finanční prokuratuře sídla společnosti (odst. 3). Finanční prokuratura může rekursem odporovati, že zápis byl povolen (odst. 4.).
Dosah tohoto paragrafu byl původně sporný.
Byl zejména zastáván názor, že poslední odstavec jest zcela samostatný, na předchozím, třetím, odstavci nezávislý a že tedy finanční prokuratuře přísluší právo rekursu ve všech případech porušeni práva nutně vížíciho.
Naproti tomu byla zase zdůrazňována spojitost odstavce třetího a čtvrtého, a rekursní právo finanční prokuratury obmezováno na usnesení vydaná podle § 9, 51, 53, a 56 tohoto zákona, při čemž za jediný rekursní důvod prohlašován nedostatek notářského osvědčení (§ 43 zák.) neb porušeni předpisu § 4 zákona (§ 87 zák.). (Srovn. Komentář Bílý-Nesý-Vacek k zák. o společnosti s ruč. obmezenym § 43).
Tato kontroverse pozbyla částečné významu za platnosti zákona z 30. června 192l č. 257 sb. z. a n., jímž (§ 1) bylo státním úřadům zástupčím propůjčeno právo rekursu do všech usnesení, tykajících se rejstříkových zápisů a v § 4 nad to zdůrazněno, ze právo rekursu propůjčené státnímu úřadu zástupčímu § 102 odst. 4 zák. ze 6. března 1906 č. 58 ř. z. a zákonem z 15. dubna 1920 č. 271 sb. z. a n. přísluší mu i mimo případy § 43 a 87 zák. č. 58/1906.
Tento zákon byl však zrušen zákonem ze 29. dubna 1927 č. 64 sb. z. a n., který zachoval státním úřadům zástupčím právo k podání opravných prostředků ve věcech firemních při zápisech do obchodního rejstříku jen v případech stanovených v zákoně z 6. března 1906 č. 58 ř. z. a v zákoně z 15. dubna 1920 č. 271 sb. z. a n., dodávaje v § 3 zase, že právo rekursu propůjčené státnímu úřadu zástupčímu § 102 odst. 4 zákona ze dne 6. března 1906 č. 58 ř. z. a zákonem z l5. dubna 1920 č. 271 sb. z. a n. přísluší mu i mimo případy § 43 a 87 zákona č.. 58/1906.
Podle zprávy ústavoprávního výboru o vládním návrhu zákona o opravných prostředcích státních úřadů zástupčích ve věcech firemních (tisk 3 a 250), měly býti § 3 zák. č. 64/1927 odstraněny pochybnosti o dosahu výkladu § 102 odst. 4 zák. č. 58/1906 (č. 271/1920). Proto byl pojat do původní osnovy další § jako § 3, jenž řeší autenticky kontroversi v theorii i praxi svého času vzniklou, zdali právo rekursu podle § 102 zák. č. 58/1906 státnímu zástupčímu úřadu přísluší jen za předpokladu § 43 a 87 téhož zákona, či vůbec vedle intence zákonodárce a rozhodnutí nejvyššího soudu ve smyslu posledním.
Za platného nyní práva nutno tedy míti za to, že finanční prokuratuře přísluší právo rekursu jen v případech § 102 zákona č. 58/1906 (a zákona č. 271/1920), to jest jen proti usnesením, jimiž byl povolen zápis podle opovědí předepsané v §§ 9, 51, 53, 56 a 107 bez ohledu na to, zda ustanovením byly porušeny právě předpisy, o nichž se zmiňují §§ 43 a 87, že však v ostatních případech rekursní právo finanční prokuratury je vyloučeno.
Že nemělo býti státním zástupčím úřadům novým zákonem přiznáno právo k rekursu proti všem usnesením rejstříkového soudu vydaným v rejstříkových věcech společností s ruč. obmezeným, plyne z doslovu zákona, který mluví o právu rekursu propůjčeném § 102 odst. 4, který je ve spojitosti s odstavcem třetím, jejž nový zákon ani nezrušuje ani nemění a jenž nebyl zrušen neb změněn ani zákonem čís. 257/1921. Nerozšířil tudíž zákon právo rekursu finanční prokuratury nad míru vytčenou v odst. 3 a 4 § 162, nýbrž vytyčuje jen, že v tomto rozsahu zůstává rekursní právo neobmezeno, totiž že není vázáno jen na porušení zásad vyslovených v §§ 43 a 87 zák. č. 58/1906.
Že tomu tak, plyne zejména též ze srovnání § 4 zrušeného již zákona č. 257/1921 a důvodové zprávy ústavoprávního výboru (tisk 523) a § 3 nového zákona č. 64/1927 a důvodové zprávy téhož výboru k němu (tisk 250), jež v podstatě úplně souhlasí. Kdyby byl měl § 4 prvého zákona míti smysl, že státnímu zástupčímu úřadu přísluší právo rekursu neobmezeně ve všech případech zápisů týkajících se společností s ruč. obm., byl by býval vzhledem k všeobecnému předpisu § 1 téhož zákona zbytečný.
Napadené usnesení rejstříkového soudu nelze zařaditi mezi ona, která má na zřeteli § 102 uvedeného zákona, nepříslušela tudíž finanční prokuratuře proti němu stížnost a měla býti pro nedostatek legitimace stěžovatelky odmítnuta. Bylo proto rozhodnouti, jak se stalo.
—r.