Byl-li závod zůstavitelův pozůstalostně odevzdán více dědicům, mohou také jen někteří z nich společně, kteří od ostatních podíly na tyto připadající smluvně převzali, opověděti k zápisu do obchodního rejstříku firmu závodu pod jménem zůstavitelovým, svolili-li spoludědici k tomu a byla-li již zůstaviteli vyměřena výdělková daň ve výši protokolaci podmiňující. Ovšem musí ji opověděti v tom znění právě, jak ho užíval zůstavitel.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze 27. dubna 1929 R I 200/29. Vrchní soud v Praze RIV 53/29. Krajský soud v Mladé Boleslavi 20. prosince 1928 Firm 1930/28.)
Otakar a Karel T., spoluvlastníci továrny, podali opověď firmy »Frant. Ta dědicové, továrna na papírové zboží v B.«
Rejstříkový soud opověď tu z těchto důvodu zamítl:
Žádost odpovídá sice požadavkům čl. 86 obch. zák., než přes to nebylo lze žádosti vyhověti, neboť není vykázáno, že by firma podle § 1 zák. z 13. října 1928 č. 183 sb. z. a n. tohoto času podléhala všeobecné dani výdělkové nebo zvláštní dani výdělkové, jichž základem by byl ryzí výtěžek nejméně 50000 Kč.
Podle čl. 22 obch. z. může sice dědic stávající obchod pod dosavadní firmou s dodatkem nebo bez dodatku poměr nástupnický vyznačujícího dále vésti, když k tomu svolí výslovně ostatní dědicové, což v daném případě je prokázáno, rovněž jest platebním příkazem berní správy příslušné prokázáno, že František T., otec žadatelů a zůstavitel byl tehdy kupcem plného práva, i když firma jeho v obchodním rejstříku zapsána nebyla, takže není vyloučeno užívati této staré firmy. Než o zápis žádají dva z dědiců shora uvedení Otakar a Karel T., jakožto spoluvlastníci továrny. Obchodní zákon však nezná spoluvlastnictví při firmě kupce jednotlivce a rovněž ne u tak zvané firmy staré. Když by tedy Otakar a Karel T. založili veřejnou obchodní společnost, musí firma podle čl. 17 obch. zák. obsahovati buď jména všech společníků nebo alespoň jednoho z nich s dodatkem společnost naznačujícím. To však firma neobsahuje, nýbrž obsahuje pouze firmu dosavadní a to kupce jednotlivce s dodatkem nástupnickým, nevyhovuje tedy předpisům čl. 17 obch. z. a bylo proto žádost zamítnouti.
Rekursní soud stížnosti nevyhověl. Odůvodnění: Ke správným stavu věci i zákonu hovícím důvodům naříkaného usnesení, které i soud rekursní sdílí a na něž se stěžovatelé odkazují, dodává se ještě toto:
Zvolené znění fy. »Frant. Ta dědicové, továrna na papírové zboží v B.« bylo by oprávněno, kdyby veškeří dědicové Františka T. byli společníky veřejné obchodní společnosti se utvořivší. Tomu však tak není, neboť toliko Otakar a Karel T. žádají za zápis této firmy. Následkem toho ale firma zvolená nehoví zásadě pravdivosti firemní rejstřík obchodní ovládající a právem proto prvý soud tuto firmu pozastavil a poukazuje k tomu, že když založili Otakar a Karel T. veřejnou obchodní společnost, musí firma její odpovídati předpisu čl. 17 obch. zák.
Naříkané usnesení hoví tedy zákonu a stížnost je nedůvodná.
Nejvyšší soud vyhověl dovolací stížnosti, zrušil usnesení nižších soudů a vrátil věc soudu rejstříkovému, aby, nepřihlížeje k zamítacím důvodům o opovědi znovu rozhodl. Odůvodnění:
Otakar a Karel T. jako dědicové dne 18. června 1920 zemřelého Františka T., domáhají se zápisu firmy »Františka Ta dědicové, továrna na papírové zboží v B.« do obchodního rejstříku jako staré firmy zůstavitele Františka Ta, pod kterou hodlají jako společníci dále provozovati svůj tovární podnik.
František T. byl v době svého úmrtí kupcem plného práva, ježto mu byla vyměřena výdělková daň ve výši podmiňující protokolaci ve smyslu § 7 uvoz. zák. k obch. zák., což prokazuje platební příkaz příslušné berní správy.
Jest prokázáno, že celá pozůstalost po Františku Tovi, zejména i »továrna«, byla odevzdána manželce Karolině Tové a dětem zůstavitelovým Miroslavu. Františku, Otakaru. Jaroslavě, Marii a Karlu Tovým, z nichž vdova Karolina a děti Miroslav, František, Jaroslava a Marie převedly své podíly na opovídatele Otakara a Karla T.
Nabyli tudíž opovídatelé trvající závod Františka T. jednak dědictvím, jednak smlouvou a byli by ve smyslu čl. 22 obch. zák. oprávněni věsti podnik dále pod dosavadní firmou s dodatkem vyznačujícím nástupnictví neb bez něho, pokud by ostatní dědicové k tomu výslovně svolili, a to i tehdy, provozují-li závod nadále jako společníci. Ustanovení čl. 17 obch. z. není tedy na závadu, neboť předpis čl. 22 jest výjimkou z obecné zásady a nerozeznává. Dodatek, vyznačující společnost, nebyl by v tomto případě ani přípustný, poněvadž stará firma může býti změněna jen potud, pokud jde o vyjádření nástupnictví (čl. 22 obch. z.).
Že jest přípustno, aby z více dědiců převzali závod a dále jej vedli pod dosavadní firmou jen někteří, plyne již z předpisu čl. 22 obch. z., který mluví také o svolení »případných spolu dědiců«, což jest zřejmě míněno pro případ, že závod převzali jen někteří dědicové, neboť při nabytí jeho osobou třetí, bylo by třeba svolení všech dědiců.
Svolení spoludědiců jest zde prokázáno prohlášením z 31. října 1926.
Otázkou, zda by bylo k zápisu třeba dalšího průkazu, že opovídatelé platí toho času daň ve výši stanovené zákonem ze 13. října 1928 č. 183 sb. z. a n. netřeba se zabývati, poněvadž podle platebního rozkazu z 15. října 1928 byla podniku daň podle této základny skutečně vyměřena.
Právní názor nižších soudů, který vedl k zamítnutí opovědi, tedy neobstojí.
Nižší soudy však nezjistily, zda František T. vedl svůj závod pod firmou, o jejíž protokolaci jde, neboť má-li býti převzata stará firma, musila již býti také utvořena. A jen tuto firmu jako starou firmu možno vésti dále (čl. 22 obch. zák.)
Mimo to nebylo zjištěno, zda podnik Františka T. byl v době jeho úmrtí skutečně podnikem továrním a zda tedy případně zvolené znění firmy bylo a ještě toho času jest pravdivé.
Konečně dlužno dbáti toho, aby označení sídla závodu pojaté do firmy shodovalo se s úředním názvem podle statistického lexika.
Bylo proto usnesení nižších soudů zrušiti a věc vrátiti soudu rejstříkovému, aby čeho třeba, dále zařídil a o opovědi znovu rozhodl.
—r.