Vlastník vymáhající na detentoru vydání věci, na kteréž si tento osobuje nabytí zástavního práva jinou osobou zřízeného, musí prokázati obmyslnost žalovaného při nabytí držby věci.
Otázka poctivosti případně obmyslnosti jest otázkou právní a jest ji vyřešiti ze zjištěných okolností i ve věcech obchodních na podkladě předpisu § 326 obč. z., dle kterého již pouhá pochybnost držitele při nabytí držby (zástavy) činí držení jeho obmyslným.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 21. prosince 1928 Rv I 727/28. Krajský soud v Písku Ck I 24/27.)
Žalobě Antonie Z. proti spořitelně X o vydání vkladní knížky a zaplacení 18000 Kč bylo ve všech stolicích vyhověno.
Z důvodů nejvyššího soudu:
Dovolání, opřené toliko o dovolací důvod č. 4 § 503 c. ř. s., není opodstatněno.
Podle, nesporného skutkového stavu věci, nižšími soudy zjištěného, který se stal podle § 498 a 513 c. ř. s. závazným i pro dovolací soud, nebyv ani odvoláním ani dovoláním napaden, zakoupila žalovaná k příkazu žalobkyně za její peníze cenné papíry v ceně 152550 Kč, které pak žalobkyně dala jako své vlastnictví, což bylo žalované známo, do úschovy k žalované, kdež byly uloženy na depositní list č. 700, znějící na jméno X a jsou tam dosud uloženy.
Proti vlastnické žalobě (§ 366 obč. z.), kterou se domáhá žalobkyně vydání uvedené depositní knížky a zaplacení splatných úroků z cenných papírů, hájí se žalovaná obranou, vrcholící v tom, že žalovaná nabyla na cenných papírech, uložených na uvedenou vkladní knížku zástavního práva a je jejich poctivou držitelkou, obdrževši je do zástavy od Františka B., zetě žalobkyně.
Ve sporu jde jedině o otázku, zda lze žalovanou považovati za poctivou držitelku zástavy, či zda držení její bylo obmyslné, jak namítá žalobkyně. Neboť ať se již obrana žalované posuzuje s hlediska § 367 obč. z. anebo s hlediska čl. 306 obch. z., vždy jest příznivý výsledek její závislý na rozřešení otázky, zda lze žalovanou spořitelnu pokládati za poctivého držitele zástavy, či nikoli, při čemž jest míti na zřeteli, že poctivost, případně obmyslnost držitele musí býti dána v době nabytí držení. (Stubenrauch str. 459, Staub Pisko, Komentář ku čl. 306 obch. z.)
Namítá-li žalobkyně, že držení žalované bylo obmyslné, náleželo jí, aby prokázala, že tomu tak jest, když se podle § 328 obč. z. má v pochybnosti za to. že držení je bezelstné. (Srovn. Stubenrauch str. 397.)
Otázka poctivosti, případně obmyslnosti držení, jest otázkou právní (srovn. Neumann str. 1500) a jest ji vyřešiti ze zjištěných okolností na podkladě předpisu § 326 obč. z., když obchodní zákon sám nemá ustanovení, otázky té se týkajících.
Nižší soudy zodpověděly záporně otázku, zda žalovaná byla poctivou držitelkou, a je s nimi souhlasiti.
Podle § 326 obč. z. ve spojení s § 368 obč. z. činí již pouhá pochybnost držitele, »že se může z okolností domnívati«, »že mohl míti z jiných okolností důvodné podezření«, držení jeho obmyslným. jde-li o věc patřící jiné osobě. (Viz Stubenrauch str. 396.)
Uváží-li se nyní, že žalovaná věděla v době, když František B. složil u ní dne 4. září 1924 ku krytí úvěru své firmy depositní knížku, vystavenou žalovanou spořitelnou žalobkyni na složené u ní cenné papíry v ceně 152550 Kč, že cenné papíry, uložené u ní na onu depositní knížku, jsou vlastnictvím žalobkyně a dále že František B. složil depositní knížku u žalované, aniž předložil k tomu nějaké zmocnění vlastnicí deposita anebo tvrdil (neboť že by tomu tak bylo, žalovaná neuvedla), že jest zmocněncem žalobkyně, tu, i když se přihlíží k ustanovením řádu žalované spořitelny, dle něhož spořitelna není povinna zkoumati ani totožnost osoby ani její oprávněnost ku přijetí deposita, nelze se ubrániti dojmu, že žalované musila vzniknouti, právě že věděla, kdo jest pravým vlastníkem deposita a že složitelem depositní knížky byl, jak žalovaná sama tvrdí, její dlužník, který dosud nekryl úvěrové povinnosti ohledně úvěru jemu žalovanou poskytnutého, pochybnost, případně mohla míti důvodné podezření o tom, že jde ohledně depositní knížky o cizí věc a že také neměla pravděpodobného důvodu pro to, by mohla věřiti, že složitel depositní knížky jedná se souhlasem vlastníkovým. Vznik tohoto podezření musila u žalované vyvolati také okolnost, že František B. jako zeť žalobkyně mlčel a netvrdil, skládaje depositní knížku, že činí tak jménem žalobkyně, své tchýně. Že jest názor tento správný, dotvrzuje další okolnost, že žalovaná si dala vystaviti prohlášení od manžela žalobkyně a nikoli od ní přímo. Vždyť byla-li žalovaná v dobré víře ohledně nabytí depositní knížky, nebylo jí třeba nějakého ještě souhlasu, zvláště ne souhlasu manžela žalobkyně, který jí tento dal svým prohlášením. K požadování takového souhlasu mohla žalovanou pohnouti jedině její pochybnost o tom, zda nejde ohledně depositní knížky o cizí věc a další pochybnost, zda nabyla držení cenných papírů se souhlasem vlastníka. Je-li tomu tak, nelze žalovanou považovati za poctivého držitele a nelze říci, že by odvolací soud věc nesprávně posoudil, když potvrdil rozsudek prvního soudu žalobě vyhovující.
Dovolání bylo tudíž úspěch odepříti.
-r.