Čís. jed. 264 n. k.

Ministerstvu spravedlnosti v Praze.
Podepsaná notářská komora usnesla se ve své schůzi dne 23. března 1929 na následujícím projevu:
Čl. 12. zák. z 8. 6. 1923 číslo 123 Sb. z. a n. uvádí, že § 29 cís. pat. z 9. srpna 1854 číslo 208 ř. z. zní v obnoveném znění takto:
»Notářům buďtež v místě, kde jest sborový soud I. stolice svěřeny úkony v nesporném řízení uvedené v §u 183 not. ř. ......«
V Okresech mimo sídlo sborového soudu mohou úkony ty podle uvážení soudu hledíc ke stanovení §u 184 nesp. říz. přiděleny býti notářům.
Podle tohoto §u 183 not. ř. jedná se o tyto úkony:
1. sepisování úmrtních zápisů a provedení ostatních úkonů ve věcech projednání pozůstalosti, v nichž nejedná se o rozhodování soudcovské,
2. soudní odhady ve věcech sporných a nesporných,
3. soudní dražby movitostí v těchže záležitostech,
4. dražby nemovitostí ve věcech nesporných,
mimo to revise poručenských účtů a provádění rozdělení jmění.
V exekučním řádu §u 24 jest výslovně uvedeno při výpočtu orgánů výkonných toto: »Kde nejsou zvláštní výkonní úředníci (vzhledem k předchozímu textu jest rozeznávati mezi výkonným úředníkem, kancelářským úředníkem, sluhou), mohou býti provedením jednotlivých důležitějších neb těžších úkonů pověřeni notáři.«
Ze shora citovaných norem jest jasno, že notáři mohou býti fakultativně pověřeni ku všem shora uvedeným úkonům.
Kdežto v sídle sborových soudů jedná se o předpis kogentní, jest pro okresní soudy ostatní ponechány těmže na vůli, které úkony mají býti svěřeny notáři jako soudnímu komisaři.
Katastrofální stav soudnictví jest však akutní stejně u soudů v sídlech sborových soudů jako u soudů venkovských.
Bylo by tudíž s prospěchem jak pro obecenstvo, tak pro soudy samy, aby tyto použily co nejvíce možnosti zákonem jim dané, soudy však často opomíjené a to zejména proto, že povinností notářovou jest úkony ty včas a řádně provésti.
Vzhledem k tomu doporučovalo by se, aby justiční správa výnosem soudy na možnost plného využití oněch norem upozornila a použití jich doporučila a to zejména proto, že jedná se často o jednání přespolní a obtížné, které často znamenají pro soud velkou ztrátu času.
Požadavek postoupení i oněch pozůstalostí, jež strany si projednávají samy, notáři jakou soudnímu komisaři k finalisování dá se odůvodniti citovaným čl. 12. zák. č. 123/23, který praví: »Notáři budou tím zmocněni .... jakož i připraviti všechny úkony potřebné pro vydání odevzdací listiny.
Praktické výhody tohoto postupu plynou z následující úvahy: Stranám jest — bez ohledu na to, jsou-li práva znalé či ne — dána možnost projednati si pozůstalost samy, nebo in eventum »zmocněncem podle zákona oprávněným«. Dále praví zákon, že »nevyhovují-li spisy, může soud dáti je sepsati notářem nebo předvolati strany k projednání« a tím vyjadřuje sám předpoklad, že budou případy, kdy toto projednání vyhovovati nebude. Při tom však bylo by nutno, aby soud zkoumal sám celý obsah spisů a to nejen s hlediska práva dědického a jiného práva materielního, jakož i zejména práva poplatkového a konečně také ještě aby kontroval spisy z důvodů předpisů manipulačních. Budou-li spisy postoupeny notářům jako soudním komisařům, mohou nastati dvě možnosti: buď bude spis plně vyhovovati — pak finalisační práce notářovy budou se redukovati na zjištění, že v daném případě bylo postupováno správně podle zákona a pak činnost soudu bude minimální — aneb spisy budou míti závady v dědickém právu materielním neb formální, pak notář zařídí odstranění stávajících závad a spis sám bez dalších průtahů bude moci býti vyřízen vydáním odevzdací listiny.
Nebylo by místným poukazovati na to, že uvedeným postupem projednání pozůstalosti straně se zdraží, neboť poplatky notáře jako soudního komisaře jsou upraveny zákonným tarifem a podléhají úpravě soudů a není proto možno účtování abnormálních, rozsahu skutečné práce neodpovídajících poplatků a nelze snad proto, že strana se domnívá, že stačí ku provedení věci, k níž nemá dostatečnou průpravu, přiznávati jí zvláštních výhod a ohledů a nutkati soud, beztak ohromně přetížený, aby opravoval a zákonným požadavkům přizpůsoboval diletantské pokusy často různých pokoutníků!
Projednává-li straně pozůstalost zmocněnec práva znalý a to jsou případy, kde pravidelně jedná se o pozůstalost větší, bude moci tato strana snadno nésti poplatek soudního komisaře za finalisování pozůstalostního projednávání.
Urychlené vyřizování pozůstalostí a v důsledku tohoto umožnění podání výkazů pozůstalostních úřadu poplatkovému včas, to jest do půl roku ode dne úmrtí zůstavitele, přinese stranám značný prospěch finanční, ježto budou osvobozeny od placení úroků z prodlení z předepsaných poplatků pozůstalostních, které musí býti placeny již ode dne úmrtí zůstavitele v tom případě, že poplatkový výkaz nebyl vyměřovacímu úřadu v uvedené lhůtě šesti měsíců předložen.
Obmezení legalisací a vidimací u soudu na krátkou dobu, která by byla přesně dodržována, bylo by analogické opatření, jako je učinil soud vzhledem k přetíženosti soudní i v jiných, daleko důležitějších oborech, na příklad při nahlížení do knih pozemkových, které podle zákona jest každému volné, nebo stanovením určitých dnů a hodin ku styku se stranami ve věcech nesporných, kde vznikají z toho častokráte stranám různé újmy proto, že konají svoji povinnost. Na příklad ve věcech poručenských koná poručenec dosti často dlouhou cestu k soudu, kde sezná, že se u soudu ten den nebo hodinu pro strany neúřaduje. Tím spíše jest odůvodněno obmezení úředních hodin pro ověřování, kdy soud vystupuje (a kontrario vrchnostenského postavení ve věcech poručenských se týkajícího z veřejného zájmu) jako jeden z několika dodavatelů určitého úkonu, na němž mají soukromý zájem čistě jen strany.
Neomezenou dobou pro ověřovací úkony, nikterak příliš i důležité, ztrácí soud čas pro úkony jiné, vrchnostenského charakteru soudu spíše příslušející a jistě mnohem důležitější a což hlavního, jinak nenahraditelné.
Strana, jež nedosáhne ověření podpisů u soudu, může dosáhnouti bez ztráty času tohoto úkonu u notáře, ale nemůže na příklad jinde dosáhnouti usnesení o povolení exekuce, doručení rozsudku atd., ač by na tomto úkonu měla eminentní zájem a snad právě tím, že úřad jest plně zaměstnán ověřovací činností pro strany, nezbyde mu často času na úkony v zájmu celku.
Požadavek vyřizování nutných tabulárních návrhů ve lhůtě aspoň trochu přiměřené jest jistě plně odůvodněn a vznikají často stranám značné finanční újmy. Důvodem pro zdržení nebývá ani tak často provedení knihovní, jako práce spojené s napsáním, kolacionováním a expedicí knihovních usnesení.
Podle zákona knihovního (hlavně §u 95) jest zřízení o žádostech knihovních velmi přesné a proto výnosem ministerstva spravedlnosti ze 27. října 1897 doporučena byla stylisace žádostí tak, aby její vyřízení mohlo se státi pouhým »describatur«. Tím, že jsou vydány pro vyřízení knihovních žádostí vzorce, jest možno při podávání knihovních žádostí využíti oné možnosti uváděné znovu výnosem ministerstva spravedlnosti ze dne 16. června 1928 číslo 23489/28 a současně s knihovní žádostí předkládati již hotová usnesení.
Vzhledem k tomu, že předkládáním hotových, předpisům zákona odpovídajících usnesení, práce soudu značně se ulehčí, jest odůvodněno, aby strany, které jsou soudu v jeho činnosti nápomocny, obdržely přednost před ostatními.
Lze očekávati právem, že by notáři, když by se strany soudů vycházelo se jim vstříc, tím, že by jim byly přidělovány větší měrou úkony soudního komisariátu a obmezením doby pro legalisace a vidimace u soudů zvětšila se jejich agenda, předkládali by ve všech tabulárních žádostech jimi podávaných hotová usnesení a tím by soudům jich práci značně ulehčili.
Předkládajíce projev tento, prosíme za jeho blahovolné posouzení.
Notářská komora v Praze,
dne 23. března 1929.

Citace:

Čís. jed. 264 n. k.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, číslo/sešit 6, s. 61-62.