Dalekosáhlá, ale asi nezamýšlená reforma řízení před soudy porotními byla provedena zákonem ze dne 18. prosince 1931, č. 209 Sb., jehož obsah podáváme na jiném místě. § 4 tohoto zákona zrušil ustanovení § 259, č. 2 tr. ř., další číslo tohoto paragrafu změnil v číslo 2. a připojil druhý odstavec: Upustil-li žalobce po zahájení hlavního přelíčení od obžaloby dříve než se sborový soud odebéře k usnášení o rozsudku, zastaví předseda trestní řízení usnesením. Při tom se však patrně zapomnělo, že § 317 tr. ř. se dovolává § 259 č. 1 a 2 v původním znění a ukládá porotnímu soudnímu sboru za podmínek § 259 č. 1 a 2 (bylo-li řízení vedeno bez návrhu oprávněného žalobce nebo ustoupil-li žalobce od obžaloby), aby vynesl rozsudek, aniž byly porotcům položeny otázky. Poněvadž však číslem 2. byl nyní zákonem č. 209 v § 259 tr. ř. označen dosavadní případ 3. (t. j. shledá-li soud, že žalovaný skutek není podle zákona stižen trestem, že není zjištěna skutková podstata, není prokázáno, že obžalovaný čin spáchal nebo že jsou tu jiné okolnosti, pro něž trestnost zanikla nebo stíhání je vyloučeno, vyjma ty, které jsou uvedeny pod č. 1 a 2 v původním znění), plyne z toho, že podle litery zákona může porotní soudní sbor po účinnosti zákona č. 209/31 vynésti vždy bez porotců rozsudek sprošťující za podmínek jako při řízení před sborovými soudy první stolice. Porotci byli by tázáni jen tehdy, kdyby soudní porotní sbor nemínil vynésti rozsudek sprošťující. Nic nás neopravňuje k závěru, že zákonodárce zamýšlel skutečně tak dalekosáhlou změnu struktury řízení před porotními soudy podle trestního řádu z r. 1873. Proto se sluší spíše domnívati, že jde zase o jedno z mnohých nedopatření, která se bohužel tak často v našich zákonech vyskytují. V popřevratovém chvatu bylo to možno omluviti. Nyní by však již měly takové chyby vymizeti, tím spíše, že mohou zaviniti nezdar úmyslu zákonodárce a způsobiti nejistotu právní praxe.