Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 60 (1921). Praha: Právnická jednota v Praze, 400 s. + příloha
Authors:

mohou býti zmatkem jen, nelze-li pro ně rozsudek bezpečně přezkoumati.
Rozhodnutí otázky, zda při povolení exekuce na příjmy
byla překročena zákonná míra, náleží domáhati se rekursem proti povolení exekuce, jenž přísluší nejen dlužníku, nýbrž i poddlužníku (§ 294 poslední odst. ex. ř.), ne však sporem.
Podle zákona ze dne 15. dubna 1920 čís. 314 sb. z. a nař. lze sice zrušiti exekuci povolenou nad míru nové zvýšených nezabavitelných příjmů, avšak jen na návrh
dlužníkův (§ 5).


Podle rozsudku okresního soudu v Ml. B. ze dne 11. února
1920 měl J. K., truhlář v D. zaplatiti firmě M. 130 K 40 h.
Dlužník J. K. byl zaměstnám u výrobního družstva dělníků
truhlářských v P. a měl příjmu 140 K týdně.
Dle usnesení okresního soudu v Ml. B. ze dne 27. února
1920 byl dlužníku J. K. k návrhu firmy М. k vydobytí zmíněné
pohledávky zabaven důchod a služební příjmy, kterých jako zaměstnanec u výrobního družstva požíval, pokud tyto příjmy
převyšují 3000 K a zabavené příjmy přikázány vymáhající věřitelce k vybrání.
Ježto se poddlužnice, výrobní družstvo dělníků truhlářských, zdráhalo vymáhající věřitele důvody dlužníkovy právoplatně zabavené а k vybrání poukázané vyplatiti, domáhala se
věřitelka na poddlužnici zaplacení částky 130 K 40 h žalobou.
Zástupce žalovaného družstva namítal, že družstvo nemohlo K. mzdu strhovati, poněvadž má četnou rodinu a byl by
z práce odešel. Navrhl zamítnutí žaloby·
Prvý soud žalobě vyhověl z následujících důvodů:
Návrhu žalující firmy bylo dle § 395 c. ř. s. vyhověti.
Rozhodnutí o nákladech rozepře zakládá se na § 41 c. ř. s. Okolnosti, na nichž se žaloba zakládá, jsou zástupcem žalovaného
družstva doznány, důvod, proč mzdu nestrhovali, je ve smyslu
zákona nerozhodný a bylo tedy dle žaloby nalezeno.
Na odvolání žalované strany krajský jako odvolací soud
v Ml. B. usnesl se po provedeném líčení odvolacím následovně:
Odvolání se vyhovuje, rozsudek v odpor vzatý se zrušuje
a věc vrací se prvému soudu k novému jednání a vynesení rozsudku, při čemž jest vzíti zřetel k útratám odvolacího řízení.
Doplnění řízení staniž se teprve po právní moci tohoto usnesení. tv»
Důvody: Prvý soudce uznal dle žalobní prosby a odůvodnil své rozhodnutí poukázav na ustanovení § 395 c. ř. s., že
totiž žalované družstvo uznalo okolnosti, na nichž se žaloba zakládá, než ve skutkové povaze téhož rozsudku výslovně prvý
soudce uvedl, že zástupce žalovaného nárok žalobcův při jednání
neuznal a navrhl zamítnutí žaloby.
Žalobkyně uvádí, že jde o služné, které přísluší J. K. proti
žalovanému družstvu 7000 K plus minus a které zabavila v exekuční věci proti žalované firmě.
Žalované družstvo přiznavši toliko, že mu bylo doručeno
exekuční usnesení ze dne 27. února 1920, uvedlo, že nestrhovalo
mzdu pokud převyšovala 3000 Kč, ježto by žalovaný se svou
rodinou žíti nemohl a že by byl odešel z práce a, jak ze spisů
exekučních zjevno, výslovně prohlásilo, že J. K. jest u družstva
zaměstnán jako dělník a že vymáhanou pohledávku neuznává.
Tvrdí tudíž žalované družstvo, že jde o dělnickou mzdu.
Soud odvolací má za to, že pro rozhodnutí sporu jest rozhodnou otázka, zda jde o mzdu dělnickou, nebo o služné trvale
zaměstnaného a následkem toho i o další z tohoto zjištění vyplývající důsledky.
Soud prvý nejen že se těmito otázkami nezabýval, ač
otázka byla žalovaným družstvem nadhozena a z exekučních
spisů zjevná, neuvedl v důvodech rozhodovacích pražádného
zjištění. Nadto jsou důvody rozsudku v přímém odporu se skutkovou povahou prvým soudcem vylíčenou, jak shora blíže
uvedeno.
Trpí tedy řízení prvé stolice vadami, které zabránily dle
§ 477/9 a § 496 ad 2 c. ř. s., aby byla věc řádně a výstižně rozebrána a posouzena.
Byly sice zákonem ze dne 15. dubna 1920, č. 314 sb. z. a nař., vydány nové předpisy pro exekuci na platy osob v soukromých službách se nalézajících a dle § 6 tohoto zákona pozbyly všechny dosavadní zákony a nařízení, jež odporují vydanému zákonu, platnosti; soud odvolací má však za to, že přes to nahoře uvedené otázky dlužno řešiti, ježto nový zákon nabyl účinnosti teprve 10. den po vyhlášení.
Nejvyšší soud rekursu vyhověl, usnesení v odpor vzaté
zrušil a soudu odvolacímu uložil, aby nepřihlížeje k důvodům, ze
kterých rozsudek prvého soudce zrušil, znova rozhodl. ?0
Odůvodnění : Zmatku dle § 477 č. 9 c. ř. s. zde není. Prvý soudce cituje sice v důvodech svých neprávem § 395 c. ř. s.,
ale správně praví, že žalovaná strana doznala okolnosti, na
nichž se žaloba zakládá, kdežto o uznání nároku nemůže býti
ovšem řeči, ježto navrženo bylo zamítnutí žaloby.
Stanovisko jeho jest zcela jasné a rozsudek může býti
bezpečně přezkoumán. Odpor rozsudku se sebou samým ostatně
jest tu jen tehdy, když výrok rozsudkový sám sobě odporuje,
nikoli však, odporuje-li si s důvody, odpory v důvodech pak zase
mohou býti zmatkem jen, nelze-li pro ně rozsudek bezpečně prozkoumati, čehož, jak řečeno, není.
Co se však týče domnělé neúplnosti řízení záležející prý
v tom, že nebylo na přetřes vzato, jde-li o služební poměr trvalý
či mzdu dělnickou, dlužno sice poukázati k tomu, že řešení otázky, zdali při povolení exekuce na příjmy nebyla překročena zákonná míra, náleží domáhati se rekursem proti povolení exekuce, jenž tu přísluší nejen dlužníku, nýbrž i poddlužníku (§ 294 posl. odst. ex. ř.), pokud se týče návrhem, nebo alespoň oznámením
exekučnímu soudu za účelem zastavení exekuce proti zákonu
povolené dle § 39 č. 2 a předposl. odst. ex. ř., avšak v daném
případě lze vůbec pominouti otázku, možno-li ještě proti žalobě
dle § 308 ex. ř., která se zakládá na právoplatném přikázání
k vybrání zabavených příjmů, namítati protizákonnost povolení
exekuce a rozvinouti pak v procesu náměty, jichž vyřízení náleží na pořad řízení exekučního; vždyť taková námitka nebyla
žalovaným v I. stolici učiněna, a byla-li otázka ta rozvinuta teprve v odvolacím spise, nebyl odvolací soud oprávněn k novotě
této zřetel bráti (§ 482 s. c. ř.).
K tomu podotknouti dlužno, že zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 314 sb. z. a nař., zvýšil sice míru nezabavitelných příjmů a učinil tohoto dobrodiní účastny i dlužníky, proti nimž
exekuce dle starších předpisů povolena byla, leč jen tak, že
exekuci povolenou nad míru nově ustanovenou nařizuje sice zrušiti, avšak jen na návrh dlužníkův (§ 5).
Bylo tedy rozhodnouti jak se stalo.
Výrok o útratách spočívá na § 52 c. ř. s.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 13. července 1920, čj. R I 462/20.
Dr. Pavel Popper.
Citace:
Odpor rozsudku § 477 č. 9 с. ř. s. je tu jen tehdy, když výrok rozsudkový sám sobě odporuje, nikoliv však odporuje-li si výrok s důvody.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1921, svazek/ročník 60, číslo/sešit 1, s. 33-36.