Příspěvek k šestému odstavci §u 261 cřs., zavedenému čl. VI. č. 14 novely ze dne 1. června 1914 č. 118 ř. z. o úlevách pro soudy.

Během projednávání sporu usnesl se obchodní soud, poněvadž pochyboval o své příslušnosti, z moci úřední pojednali o příslušnosti té. Po přednesení stran navrhnul žalobce, aby soud pro případ, že uzná svou nepříslušnost, postoupil spisy soudu věcně příslušnému, totiž živnostenskému soudu v Praze, který jedině by mohl přijití v úvahu. První soud prohlásil se za nepříslušna a postoupil spisy živnostenskému soudu v Praze. Do usnesení toho podal žalovaný rekurs. Rekursní soud rekurs jako nepřípustný odmítnul odvolav se na šestý odstavec § 261. с ř. s. Nejvyšší soud vyhověl rekursu žalovaného, usnesení soudu druhé stolice zrušil a jemu uložil, aby rekurs ten vyřídil. Odůvodnění: Podle šestého odstavce § 261. c. ř. s., který byl nově zaveden čl. VI. č. 14 novely, může žalobce, namítá-li žalovaný nepříslušnost, navrhnouti aby soud pro případ že by vyhověl námitce, postoupil žalobu soudu žalobcem uvedenému. Soud má vyhověti tomu návrhu, není-li toho mínění, že druhý soud patrně je nepříslušný. Postoupení dlužno spojiti s usnesením o nepříslušnosti a proti tomuto usnesení nepřipouští se, vyjímajíc rozhodnutí o útratách sporu o příslušnost, žádný opravný prostředek.
Toto ustanovení neplatí, když žalovaný nenamítal nepříslušnost soudu, nýbrž soud z moci úřední nadhodil otázku nepříslušnosti, ani výslovnou úmluvou stran neodstranitelné, o ni jednal a nepříslušným se uznal. V případě takovém žalobce nemá práva, navrhnouti, aby soud, neuzná-li se příslušným, postoupil žalobu sondu jím uvedenému, a soud není oprávněn tak učiniti, nýbrž má se obmeziti na to, prohlásili se podle § 43. j. n. nepříslušným a odlmítnouti žalobu, proti kterémuž usnesení dle § 514. c. ř. s. přísluší oběma stranám opravný prostředek rekursu. Že tomu tak jest, plyne zřejmě nejen z doslovu, ale i z dějin vzniku šestého odstavce § 261. c. ř. s. Odstavec ten zněl v osnově zákona o úlevách pro sondy takto: »Vysloví-li soud po předchozím ústním jednání svou nepříslušnost, má k návrhu žalobcovu postoupiti usnesením právní věc soudu žalobcem uvedenému a zároveň dle § 52. c. ř. s. rozhodnouti o nákladech mezisporu o příslušnost. Proti usnesení, jímž soud vysloví svou nepříslušnost a zároveň postoupí právní věc soudu žalobcem uvedenému, nepřipouští se prostředek opravný. Naproti tomu může žalovaným usnesení v odpor vzato býti, vyslovena-li nepříslušnost z moci úřední...«
Zde tedy bylo pomýšleno jak na případ, že žalovaný namítal nepříslušnost, tak i na případ, že z moci úřední byla vyslovena nepříslušnost soudu a pro případ posléze uvedený vyhražen byl žalovanému výslovně rekurs.
V motivech k osnově zákona bylo v té příčině připomenuto,
že v takovém případě žalovaný nesmí návrhem žalujícího na postoupení býti omezen v právu, jinak mu příslušícím.
Podle vysvětlivek k novele o úlevách pro soudy doznala
osnova zákona v tom směru podstatné změny. Především, že předpokládá, že byla vznesena námitka nepříslušnosti. Případ, že soud vysloví svou nepříslušnost z moci úřední,, byl vyloučen, pročež nebylo třeba vyhraditi žalovanému pro tento případ prostředek opravný (výnos min. spravedl. ze dne 2. června 1914 č. 43 věstn.).
V přítomném případu soud první stolice tedy pochybil, když přes to, že žalovaná nenamítala nepříslušnost dovolávacího soudu, naopak hájila jeho příslušnost, učinil usnesení ve smyslu šestého odst. § 261. c. ř. s. přihlížeje k návrhu žalobcem v té příčině neoprávněně podanému; nesprávný postup tento nemůže býti žalované straně na újmu a nemůže ji zejména zbaviti práva odporovati rekursem usnesení soudu, stolice prvé bez jejího návrhu a proti její vůli učiněnému.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 26. května 1920, čj. R I 320/20-1. Schin.

Citace:

Příspěvek k šestému odstavci § 261 cřs, zavedenému čl. VI. č. 14 novely ze dne 1. června 1914, č. 118 ř. z. o úlevách pro soudy.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1921, svazek/ročník 60, číslo/sešit 7—8, s. 253-255.