Slib poslušnosti, požadovaný čs. vládou od zřízenců bývaléRakousko-Uherské říše, nepřipouští výhrad a podmínek;toto složení slibu nahrazuje akt jmenovací, tak že bez něhose nikdo nestane úředníkem republiky československé.Hlavní státní zastupitelství v Košicích oznámilo dne 8. prosince 1919 ministru plnomocníku pro správu Slovenska v Bratislavě, že N., bývalý rakousko-uherský státní zástupce, ke složení slibu podle § 2 zák. ze dne 10. prosince 1918, č. 64 sb. zák.nařízeného, se nedostavil a nadřízený úřad vyslovil rozhodnutímze dne 19. prosince 1919, č. 5272, že se stěžovatel vzhledemk tomu, že odepřel slib poslušnosti, dává k disposici vládě maďarské republiky a současně se mu zastavuje koncem měsíceprosince 1919 výplata veškerých jeho služebních požitků i s přídavky.Stížnost do rozhodnutí toho od N. podanou zamítl nejvyšší správní soud jak bezdůvodnou uváživ toto:Dle § 2 zák. z 10. prosince 1918, č. 64 sb. zák., ponechají se státní úředníci bývalého království uherského prozatím vesvých úřadech s dosavadními požitky, složí-li slib poslušnostirepublice československé a uzná-li zmocněnec vlády, že i jinakjsou se svůj úkol. Nesporno jest, že stěžovatel slibu toho nesložil a nesplnil tudíž podmínky stanovené pro své ponechání v úřadě s dosavadními požitky. Neprávem odvolává se stěžovatel na to, že byl ochoten složiti slib v případě, bude-li ponechán ve svém dosavadním působišti v Košících, nebo bude-li dán do výslužby, neboť slib poslušnosti požadovaný státní správou odúředníka jakožto osoby, jež na základě zvláštního příkazu výkonné moci vykonává záležitosti správy státní, již dle své povahy nepřipouští výhrad a podmínek.Dovolává-li se stěžovatel k uplatnění svých nároku zákonaLXV z r. 1912, tož použití ustanovení těch na poměr mezi ním a republikou československou by předpokládalo, že stěžovatel je úředníkem státu toho. Tomu tak však není, když stěžovatel, jak svrchu dovozeno, nesplnil podmínky stanovené zák. z 10. prosince 1918, č. 64 sb. zák., nesloživ slib poslušnosti, kteréžto složení slibu zároveň s uznáním zmocněnce vlády, že jest i jinak se svůj úkol, mělo nahradili akt jmenovací, jinak k založení poměru mezi jednotlivcem jako úředníkem s jediné a státem s druhé strany potřebný. Pak ale stěžovatel úředníkem republiky československé není, vůbec se jím nestal, a nemůže se tudíž dovolávati zákona předpokládajícího, že poměr takový úředníka ku státu skutečně byl založen. Pokud pak stěžovatel béře rozhodnutí svrchu uvedenév odpor také z té příčiny, že dán byl k disposici maďarské vládě,lze přes nevhodně volenou stylisaci rozhodnutí toho vykládati jepouze v ten rozum, že státní správa republiky československénepřevzavši stěžovatele do svých služeb z důvodu na jeho straněnastavšího, totiž pro nesložení slibu, z čehož důvodně souditimohla, že jí stěžovatel sloužiti nechce, pokusila se vyslovivši,že ho dává k disposici vládě maďarské, jíž dosud slouží, pouzeposkytnouti mu možnost, vykonávati i na dále své povolání tím,že by vstoupil do služeb oné vlády, zprostředkovala toliko meziním a cizí vládou, při čemž však navázání nového poměru služebního mezi stěžovatelem a vládou tou mohlo býti přivoděnopouze za jeho souhlasu a bylo mu tedy (ponecháno na vůli, zdaprostřednictví toho použíti chce, čili nic.Subjektivních práv stěžovatelových prohlášení ono se tudížnedotklo a jest tedy stížnost i v tomto směru bezdůvodnou.Rozhodnutí nejvyššího správního soudu zedne 30. dubna 1920, č. 3041.Dr. Flieder.