Příspěvek k zákonu záborovému ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. zák. a nař. — K závazku zabrannosti přihlíží se bez ohledu na knihovní stav a posuzuje se vše tak, jakoby byla poznámka záboru v knihách pozemkových.

Návrh za rozdělení pozemku a vklad práva vlastnického na jednotlivé dílce zamítnul první soud, poněvadž jde o majetek zabraný dle § 14 cit. zák. a svolení státního pozemkového úřadu k žádanému zcizení a oddělení dle § 7 cit. zák. vykázáno není.
Rekursní soud změnil usnesení prvního soudu a návrhu vyhověl. Odůvodnění: Dle § 93 knih. zákona je pro posouzení knihovní žádosti rozhodný okamžik, ve kterém žádost knih. úřadu došla, tedy v daném případě 3. února 1921. Toho dne v knihovní vložce č. 59 poznámky záboru dosud nebylo, nýbrž návrh za tuto poznámku došel soudu knihovního teprve 18. března 1921. Poněvadž žádost knihovní samotna opírá se o listiny, kterými s hlediska § 26 knih. zák. výtky činěny býti nemohou, a poněvadž tu není také překážek podle § 24 knih. zák., má soud rekursní za to, že byla zamítnuta bezdůvodně. Jejímu vyhovění není také na překážku předpis § 18 záborového zákona, podle něhož smlouvy o zcizení zabraného majetku, učiněné po 28. říjnu 1918, jsou proti státu bezúčinny, nebude-li prokázáno, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření, poněvadž povoleným zápisem záborová práva státní dotčena býti nemohou a nebudou a poněvadž tímto předpisem platnost smlouvy mezi smluvními stranaami není rušena.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvního soudu. Odůvodnění: Neprávem odvolává se rekursní soud na § 93 knih. zák., dle něhož posuzuje se oprávněnost žádostí dle knihovního stavu, jaký tu byl v době, kdy žádost došla, a když podle stavu toho žádné závady není, že žádosti jest povoliti (§ 94 č. 1 knih. zák.), neboť přehlíží úplně předpis § 16 záborového zákona.
Velká sociální důležitost agrární reformy vyžadovala, mělo-li cíle jejího býti dosaženo, aby se zákonodárce přenesl přes
všechny formální pochybnosti, podávající se se stanoviska platného práva, a odklidil všechny právní závady, jež by byly na
překážku plné a pronikavé účinnosti záborového zákona a mařily
tak jeho dílo. Tak hned pokud šlo o zachycení nemovitého majetku
záboru podrobeného musil, měl-li jej zachovati pro své účely a
zachrániti před zašantročením, vyjmouti z platnosti zásadu o ochraně důvěry v knihy veřejné a učinil to právě předpisem § 16 záborového zák., jenž nařizuje, že má se ovšem zato raný majetek sice vyšetřiti — k tomu cíli ukládá vl. nař. z 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a nař. jeho soupis — uvésti v patrnost knihovní poznámkou záboru, že však i bez této poznámky nemůže se nikdo dovolávati, že beze své viny o záboru nevěděl; podléhá-li majetek něčí záboru, platí za zabraný a je podroben ohledně převodu a zatížení všem podmínkám záborového zákona, třeba by zábor z knih patrný nebyl; nabytí bez splnění těchto podmínek nemá vůči státu účinku (§ 7), nabyvatel nemůže se odvolaváti na svou důvěru v negativní obsah veřejných knih či na svou bona fides.
K závazku zabranosti přihlíží se tudíž bez ohledu na knihovní stav a posuzuje se vše tak, jakoby poznámka záboru v knihách byla zaipsána; vším právem proto první soudce, maje úřední vědomost o závazku tom, k němu přihlížel. Byloť by protismyslné povolovali vklad, o němž jisto, že už po zákonu samém nemá účinku. Jak žadatelé ve svém rekursu uvedli, jde o stavební místa, na nichž nabyvatelé chtějí ihned stavěti. Kdyby byl vklad přes znalost pravého stavu věci povodeň, nabyvatelé v důvěře v soudní rozhodnutí uvedli by se v značné náklady stavební a pak by jim pozemky jako zabrané třeba byly odňaty. Nesrovnává se to s officiem nesporného soudce, jenž má hledět, aby strany byly ušetřeny škod (§ 2 čís. 10 nesp. p.), mylnou víru v legálnost nabytí v nich živiti. Jinými slovy, i kdyby se za to mělo, že k nedostatku práva disposičního vedle § 94 č. 2 knih. z. dlužno příhlížeti jen potud, pokud ze samého podání (žádostí a příloh) neb z knihovního stavu na jevo jde, že tedy ve věcech knihovních neplatí předpis § 2 čís. 6 nesp. pat., dle něhož soudce přihlíží i ke skutečnostem odjinud mu známým, přece logický důsledek předpisu § 16 záb. zák. je, že i tato formální zásada jím jest prolomena. Další důsledek § 16 cit. zák. je, že prolomen také formální předpis § 126 odst. 2 knih. zák., že při vyřizování rekursu nelze bráti zřetele na nové okolnosti, neboť platí-li závazek zabranosti v každém případě, ať byl znám či nic, dlužno naň zřetel bráti, jakmile jest znám; nebrati naň zřetele, možno je jen pro faktickou překážku, že totiž znám není. I kdyby tedy první soud nebyl o něm věděl, ani v pozemkových knihách nebyl poznamenán a byl tudíž žádost povolil, přece soud rekursní byl by musel k poznámce záboru, která v době rekursu už zapsána byla, přihlédnouti. Tím spíše tedy, když první soudce již k záboru zřetel vzal; předůležité veřejnoprávní cíle, jež zákon záborový sleduje, to neprominutelně vyžadují a duch § 16 to kategoricky nařizuje. Žádost nevyhovuje principu legality (§ 94 č. 3 knih. zák.) a nelze ji proto povoliti.
Rozhodnutíí ze dne 28. června 1921 čj. R 1 809/21-1.
Schin.

Citace:

Příspěvek k zákonu záborovému.—K závazku zabrannosti přihlíží se bez ohledu na knihovní stav a posuzuje se vše tak, aby jakoby byla poznámka záboru v knihách pozemkových.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1921, svazek/ročník 60, číslo/sešit 10, s. 330-332.