Za platnosti §u 3 zákon a ze dne 31. března 1925, čís. 61 Sb. а n., o zachování pracovních (služebních) poměrů po dobu cvičení ve zbrani nevztahuje se předpis §u 1154 b) obč. zákona na povolání zaměstnance ku cvičení ve zbrani.
Zaměstnanec (typograf) domáhal se na zaměstnavatelce (tiskárně) vyplacení mzdy za první týden cvičení ve zbrani v roce 1925. Žaloba jeho byla zamítnuta.
Ustanovením prvého odstavce §u 1154 b) obč. zákona v úpravě zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 155 Sb. z. a n. byl přiznán zaměstnanci po 14denním zaměstnání nárok na mzdu nejvýše týdenní, když z důležité příčiny, týkající se jeho osoby, nemohl vykonávati práci nebo službu, pokud si toho nepřivodil úmyslně, nebo hrubou nedbalostí. Jako důležité příčiny zaměstnancem nezaviněné bylo, jak v materiáliích ku III. dílčí novele při § 1154 b) obč. zák., tak i ve zprávě sociálního výboru k zákonu ze dne 1. dubna 1921, č. 155 Sb. z. a n., vzpomenuto i povolání k vojenskému cvičení ve zbraní a také soudní praxí bylo dosud nastoupení vojenské služby ku cvičení ve zbrani (služebnímu cvičení) uznáváno za důležitý důvod podle § 1154 b) obč. zák. nový doslov. (Srovnej sb. n. s. čís. 2698 a 4603.) Otázka tato byla však nově upravena ustanovením §u 3. zákona ze dne 31. března 1925, čís. 61 Sb. z. a n., dle něhož zaměstnanci nepřísluší plat a vedlejší požitky ani naturální — vyjímajíc naturální byt — za dobu, po kterou pro cvičení ve zbrani nemůže svých pracovních povinností konati, není-li jinak stanoveno smlouvou nebo právními předpisy zvláštních zákonů. Při tom odkazuje § 3 zákona na takové zvláštní zákonné předpisy, upravující výslovně platy po dobu vojenského cvičení zaměstnanců, a to v zákoně o obchodních pomocnících (§ 8 (4) zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.) a v zákoně o úřednících statkových (§ 11. zákona ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák.). Zdůrazněním těchto zvláštních zákonů odchýlil se podstatně zákonodárce od dřívějšího znění vlád. nařízení, vydaných podle zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 337 Sb. z. a n. (§ 2. vlád. nař. ze dne 29. února 1924, čís. 47 Sb. z. a n., § 2. vl. nař. čís. Sb. 168 z roku 1923, a § 2. vl. nař. čís. Sb. 209 z roku 1922), v nichž výjimku z pravidla, že za dobu vojenského cvičení nepřísluší zaměstnanci plat, vymezil šířeji slovy „není-li právními předpisy (nebo smlouvou) stanoveno jinak, tedy bez omezení na zvláštní zákony, které naproti tomu v §u 3 zákona ze dne 31, března 1925, č. 61 Sb. z. a n., ještě v závorce označuje. Připouští tudíž tento zákon jen dvě úchylky z vyslovené zásady, totiž, že plat za dobu vojenského služebního cvičení byl buď stanoven smlouvou anebo zvláštním zákonem, otázku platu za dobu služebního cvičení vojenského výslovně upravujícím Nemůže proto žalobce pro svůj nárok za platnosti ustanovení §u 3 zákona ze dne 31. března 1925, č. 61 Sb. z. a n., dovolávati se ustanovení § 1154 b) obč. zák. ve znění zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 155 Sb. z. a n., poněvadž tento předpis otázku platu za dobu služebního cvičení vůbec zvláště neupravuje a dokonce není občanský zákon „zvláštním zákonem“.
(Rozhodnutí Nejv. soudu ze 4. února 1926, I. 67-26.)