K § 1. оdst. 4. zák. ze 16. července 1892, č. 202 ř. z.

Nejvyšší správní soud trvá na právním názoru vysloveném již opětovné zejména v nálezech ze dne 19. února 1920, č. 397 (Boh. sb. č. 335), ze dne 1. března 1923, č. 3463/23 (Boh. sb. č. 2030) a ze dne 12. června 1924, č. 21709/23 (Boh. sb. č. 3720), že novela k zákonu o nemocenském pojištění ze dne 15. května 1919 č. 268 Sb. z. a n. nezbavila platnosti ustanovení §u 1, odst. 4. zákona ze dne 16. července 1892 č. 202 ř. z., dle něhož zapsané pomocné pokladnyd pro případ nemoci směly pojišťovati nemocenské jen 28 K týdně. Nebyli proto členové její, pokud by podle svého pracovního výdělku měli dle zákona o nemocenském pojištění z r. 1919 nárok na nemocenské 28 K týdně převyšující, zproštěni povinnosti pojistné u okresní nemocenské pokladny, poněvadž u zapsané pokladny pomocné na nemocenské v řečené výši podle zákona pojištěni býti nesměli a nebyli tudíž u ní pro případ nemoci pojištěni způsobem a měrou v zákoně o nemocenském pojištění z r. 1919 nařízenou (§ 13, odst. 1, bod 1. tohoto zákona). Ježto jest mimo spor, že zaměstnanci, o které tu jde, měli podle svého pracovního výdělku nárok na nemocenskou podporu 28 K týdně převyšující, nemohl Nejvyšší správní soud shledati, že by naříkané rozhodnutí odporovalo zákonu, když s hlediska shora cit. nálezů vyslovilo, že pojištění jmenovaných zaměstnanců u zapsané pomocné pokladny nenahrazuje nucené pojištění u okresní nemocenské pokladny a v důsledku toho přiznalo této pokladně nárok na pojistné příspěvky do 31. prosince 1920, t. j. do dne, do kterého shora uvedené omezení §u 1. zákona č. 202 z r. 1892 trvalo. Stížnost dovolávajíc se zdejšího nálezu ze dne 28. ledna 1924 č. 1469/24 hledí tím zřejmě dovodili, že skutečné pojištění třeba u nepříslušné pokladny jež podle §u 11. jest povolána, aby pojištění v §u 1. nemocenského zákona nařízené prováděla vylučuje povinné pojištění u okresní nemocenské pokladny. Citovaný nález jednal o nemocenském pojištění u nepříslušné pokladny, jež věcně byla oprávněna prováděti pojištění svých členů způsobem a měrou v nemocenském zákoně nařízenou. Nemocenská pokladna soukromých úředníků a zřízenců v Praze nebyla však, jak shora vyloženo, v kritické době oprávněna pojistiti zaměstnance, o které tu jde, v rozsahu jak nemocenský zákon předpisuje; nevyhovovalo proto pojištění u ní věcným požadavkům zákona.
(Nález Nejv. správ. soudu ze dne 17. dubna 1926, č. 8293/26.)

Citace:

K § 1. оdst. 4. zák. ze 16. července 1892, č. 202 ř. z.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1927, s. 114-114.