K §u 46. odst 2. zák. čl. XIX. z r. 1907. — Nařízení býv. uh. ministerstva obchodu ze dne 14. prosince 1917. č. 4790 М. E. bylo — jak zřejmo z jeho úvodu — vydáno na základě zmocnění daného zák. čl. IV. z r. 1916 a zák. čl. VII. z r. 1917, § 2. kterýžto posléze citovaný předpis obsahuje výslovné zmocnění k výjimečným opatřením v oboru dělnického pojištění. Tyto zákonné články byly vydány jako doplňky zák. čl. LXIII. z r. 1912 o výjimečných opatřeních pro případ války. Staly se podle zák. ze dne 28. října 1918, č. 11 Sb. z. a n. součástí právního řádu republiky Československé a byly zákonem ze dne 23. května 1922, č. 168 Sb. z. a n., čl. I., č. 1, výslovně uznány za platné s výjimkami, uvedenými v čl. I. pod č. 2 a 3, které se této věci netýkají. Nařízení č. 4790/1917 je citováno jako platná norma také ve vládním nařízení č 516/1919 (§ 2) a ve vl. nařízení č. 199/1922 (§ 10). vydaných na základě zmocňovacích zákonů. Zrušeno bylo, pokud upravuje nemocenské pojištění dělníků, teprve zákonem ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n. — § 282 — nabyvším účinnosti dnem 1. července 1926 (§ 148 zák. č. 148/1925). Zbývá tedy řešiti další otázku, stížnostmi na spor vznesenou, zda §em 22 min. nař. 4790/1917 byl změněn § 46. odst. 2 zák. čl. XIX. z r. 1907 tak, že ručí stavebník bez rozdílu, zda pojistné příspěvky dluhuje dočasný či trvalý podnik stavební. Otázku tu zodpověděla naříkaná rozhodnutí kladně, kdežto stížnosti hájí opačný právní názor, a to dle náhledu Nejvyššího správního soudu právem. Odstavec 2. §u 46 zák. čl. XIX. z r. 1907 ustanovuje, že při dočasných závodech stavitelských (§ 39), když pohledávka u podnikatele není dobytna, ručí za pojistné poplatky, splatné za osoby při dotyčném dočasném závodě zaměstnané, ten. kdo si stavětí dá, případně ten, kdo práci objednal“. Sporný § 22, odst. 1. min. nař. 4790/1917 má toto znění: „Při stavebních podnicích jest stavebník na základě odstavce 2. §u 46 (zák. čl. XIX. z r. 1097) zodpovědným pokladně jen za ony příspěvky a taxy, které vznikly při stavbě jím objednané a které od podnikatele nelze vymoci.“ Z tohoto znění jest patrno, že § 22 reprodukuje toliko předpis § 46, odst. 2 zákona a vymezuje jasněji, které jsou to příspěvky, za které stavebník ručí. Že by § 22 byl zamýšlel ručení stavebníkovo rozšířiti na stavební podniky jiné než má na mysli odst. 2 §u 46 zák. čl. XIX./1907. nelze z něho vyčisti. Tím. že se odvolává na tento druhý odstavec §u 46, zachovává jej právně v platnosti. Pak ale změnu jeho materielních předpisů by musil vysloviti expressis verbis, což nečiní. Slova: . . . . . při stavebních podnicích jest stavebník na základě odst. 2. §u 46 zodpovědným jen za . . ." nepraví nic jiného nežli, že v případech §u 46, odst. 2. stavebník ručí jen za příspěvky zde konkretisované. Třeba proto přisvědčiti stížnostem, že i za platnosti §u 22 min. nař. č. 4790/1917 M. E. platí kvalifikace stavebních podniku tak, jak ji stanovil odst. 2. §u 46 zák. čl. XIX. z r. 1907, a že tedy názor žalovaného úřadu, že v tomto směru byl § 46, odst. 2. změněn §em 22 cit. nařízení, nemá opory v citovaných normách.
(Nález Nejv. správ. soudu ze dne 1. září 1927, č. 18036/27.)