Námitky proti výkazu nedoplatků prémií v exekučním řízení.

Naříkaným rozhodnutím bylo rozhodnuto v pořadí instancí o námitkách stěžovatelky ze dne 4. března 1924, které podala u zemské správy politické v Praze, když k návrhu zemské úřadovny I. všeobecného pensijního ústavu v Praze, okresní soud v Ústí nad Orlicí, povolil na základě výkazu nedoplatků ze dne 21. ledna 1924, mobilární exekuci k vydobytí dlužných prémií za dobu od 1. ledna 1919 do 31. května 1919.
Zemská správa politická v Praze, rozhodujíc o námitkách těch, viděla v nich jednak námitky podle § 75 odst. 3. zákona pensijního, ve znění cís. nařízení č. 138/14, směřující proti výkazu nedoplatků, jednak námitky proti vymáhanému nároku podle § 35 exekučního řádu. Posuzujíc je s obou těchto hledisk, shledala je nepřípustnými, a to 1. jako námitky podle zákona pensijního proto, poněvadž výkaz nedoplatků nepovažovala za výměr, proti němuž bylo by lze podati námitky dle § 75 pens. zák.; a za 2, jako námitky proti nároku proto, že nepovažovala podmínky § 35, odst. 1. ex. ř. za dané.
Proti rozhodnutí zemské správy politické stěžovala si jednak stěžovatelka, jednak zemská úřadovna I. všeobecného pensijního ústavu v Praze, tato do toho, že bylo jí uloženo vydati o vymáhaném nároku výměr opatřený poučením o opravných prostředcích.
Ministerstvo soc. péče rozhodujíc o těchto odvoláních vykládalo si námitky stěžovatelky ze dne 4. března 1924 jinak, než zemská správa politická. Nespatřovala v nich vůbec námitek ve smyslu § 75, odst. 3. pens. zákona, nýbrž jedině námitky dle § 35 ex. ř. Důsledkem toho zrušilo pak onu část rozhodnutí zemské správy politické, která se zabývala námitkami stěžující si firmy, jako námitkami ve smyslu § 75 pens. zák. i výrok, ukládající zemské úřadovně, aby o svém nároku vydala řádný výměr. To je zřejmo z celkové stylisace naříkaného rozhodnutí a zejména posledního jeho odstavce, jímž se vyslovuje, že stává se bezpředmětným petit odvolání zemské úřadovny I. všeobecného pensijního ústavu.
Tuto část naříkaného rozhodnutí vykládá si stížnost mylně. Domnívá se, že žalovaný úřad uznal zásadní přípustnost námitek i jako námitek dle § 75 pens. zák. podaných. Vidí pak vadu v tom, že žalovaný úřad neuložil zemské správě politické, aby o námitkách s hlediska § 75 pens. zák. meritorně rozhodla, a nejasnost v tom, že není zřejmo, zda žalovaný úřad sám zemské úřadovně uložil vydání výměru o vymáhaném nároku, či má-li tak učiniti zemská správa politická.
Námitky ty spočívají na mylném výkladu naříkaného rozhodnutí, které ve druhém svém odstavci ruší rozhodnutí zemské správy politické, pokud zamítnuty byly námitky s hlediska §u 75 odst. 3. pens. zák. a ruší i výrok, ukládající zemské úřadovně, vydati o vymáhaném nároku výměr, opatřený právním poučením, a to proto, poněvadž žalovaný úřad shledal, že stěžující si firma námitek, jež by s hlediska §u 35 pens. zák. bylo posuzovati, vůbec nepodala. Tyto námitky stížností jdou tedy mimo a bylo je zamítnouti.
V podání ze 4. března 1924 uváděla stěžovatelka, že podává námitky proti výkazu nedoplatků i proti exekuci dle §u 35, odst. 2 ex. ř. Rozvádějíc podané námitky tvrdila stěžovatelka především, že premie platila u rakouského náhradního ústavu pro textilní průmysl a že platila je tam plným právem. Tím tvrdila, že splnila svou platební po- vinnost a bránila se zřejmě proti tomu, že výkaz o nedoplatcích, tvořící titul exekuční, byl vůbec vydán, resp. potvrzen, tvrdíc, že nedoplatky prémií vůbec neexistovaly, když premie byly řádně placeny. Námitka ta není tudíž námitkou, dle §u 35 ex. ř., nýbrž námitkou proti výkazu nedoplatků, jichž existence byla popírána. V další námitce tvrdila pak stěžovatelka, že zemská úřadovna oběžníkem ze dne 19. února 1920 jí sdělila, že premie, zaplacené náhradnímu ústavu, nebudou již od ní požadovány. Opírajíc se o tyto dva důvody žádala stěžovatelka, aby výkaz nedoplatků byl zrušen a pensijnímu ústavu uloženo ustoupiti od exekuce.
Námitky ty směřovaly tedy obsahem svým, a to nejen svým petitem, zřejmě i proti výkazu nedoplatků, když v nich bylo tvrzeno, že nedoplatky prémií nikdy neexistovaly. Rozhodným je jejich obsah a nikoli citace §u 35 odst. 2. ex. ř., kterážto citace ostatně zřejmě nedopadá na námitku, že nedoplatků nikdy — tedy ani před vy- dáním výkazu o nedoplatcích — nebylo.
Pojal-li tedy žalovaný úřad námitky stěžovatelky výhradně jen jako námitky dle § 35 ex. ř. a rozhodl-li o nich jen s hlediska tohoto §u, je rozhodnutí jeho vadné, poněvadž závěr, že šlo jen o námitky proti nároku dle § 35 ex. ř., a nikoli i o námitky proti výkazu nedoplatku, tedy námitky s hlediska zákona pensijního, je v rozporu s obsahem podání stěžovatelčina ze 4. března 1924. Proto bylo onu část naříkaného rozhodnutí, jež ruší rozhodnutí zemské správy politické, kterým byly námitky stěžovatelky s poukazem na § 75, odst. 3. pens. zák. odmítnuty jako nepřípustné, zrušiti ale §u 6 zákona o správním soudě. Bude věcí žalovaného úřadu, aby, posuzuje námitky stěžovatelky i jako námitky dle §u 75 pens. zák. podané, rozhodl znovu o jejím odvolání.
Posuzuje námitky stěžovatelčiny s hlediska §u 35, 2. odst. ex. ř. potvrdil žalovaný úřad rozhodnutí zemské správy politické, kterým i s tohoto hlediska byly námitky jako nepřípustné odmítnuty, což by nasvědčovalo tomu, že i žalovaný úřad námitky ty považoval za nepřípustné.
Avšak tomu odporuje motivace výroku, z níž je patrno, že úřad námitky ty zamítl z důvodů věcných, ježto má za to, že stěžovatelka jak praví se v naříkaném rozhodnutí — „skutečností rozhodných pro uplatňování oposičních námitek podle §u 35 odst. 2 exekučního řádu neprokázala." Má proto Nejvyšší správní soud za to, že žalovaný úřad nechtěl potvrditi výrok, jímž se námitky ony odmítají jako nepřípustné, nýbrž že meritorně zabýval se otázkou, zda to, co stěžovatelka ve svém podání ze 4. března 1924 jako námitky dle §u 35 ex. řádu uvedla, může založiti její nárok, aby od exekuce bylo upuštěno čili nic, a že dospěl k tomu, že námitky ty nároku takového nezakládají. Stížnost také obírá se meritem otázky této, uvádějíc, že zemská úřadovna I. oběžníkem ze dne 29. února 1920, tedy již po té, kdy vymáhané premie mohly býti vymáhány (jde o premie za dobu od 1. ledna 1919 do 31. května 1919), prohlásila, že premie ty na stěžovatelce žádati nebude.
Na tuto námitku, vznesenou již v administrativním řízení, odpovídá žalovaný úřad vlastně jen slovy „skutečností rozhodných pro uplatnění oposičních námitek podle §u 35 odst. 2 exekučního řádu stěžovatelé neprokázali." Z toho tak kusého odůvodnění není naprosto zřejmo, z jakého právního názoru žalovaný úřad po této stránce vycházel. Odůvodnění to připouští různé výklady: buď vycházel úřad z právního názoru, že rozhodujícím je datum výkazu nedoplatků, nebo snad datum potvrzení jeho vykonatelnosti okresní správou politickou, a proto shledal, že onen oběžník nemůže úspěšně býti namítán, ježto nese datum pozdější, nebo měl za to, že oběžník onen neměl toho významu, jaký přikládá mu stížnost. Dle názoru Nejvyššího správního soudu bylo věcí žalovaného úřadu udati důvody, proč má za to, že stěžovatelé skutečností rozhodných pro uplatnění námitek dle §u 35 exekučního řádu neprokázali, když stěžovatelé již v administrativním řízení stáli na stanovisku, že oním oběžníkem bylo jim přislíbeno, že příspěvky splatné a vykonatelné nebudou vymáhány, lento nedostatek bližšího odůvodnění brání Nejvyššímu správnímu soudu, aby naříkaný výrok co do zákonnosti jeho přezkoumal, a bylo jej proto dle § 6 zákona o správním soudě zrušiti.
(Nález ze dne 11. dubna 1927, č. 7545/27.)

Citace:

Námitky proti výkazu nedoplatků premií v exekučním řízení.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1927, s. 398-400.