K §u 6, č. 1 а 2 n. z. — Nemocenské podpory, uvedené v §u 6, č. 1 a 2 n. z., jest povinna nemocenská pokladna poskytovati, dokud nemoc trvá, a neskončí-li dříve, po dobu jednoho roku. Naříkané rozhodnutí vzalo za zjištěno, že E. F., jenž se hlásil dne 18. dubna 1923 nemocným, byl i po propuštění ze stavu nemocných členů pokladny nastalém 30. dubna 1923 nepřetržitě nemocným ve smyslu nemocenského zákona, a že jeho nezpůsobilost k práci trvala i po tomto dni až do přijetí do podbořanské nemocnice (16. května 1923). Uznalo-li na tomto skutkovém podkladě stěžující si pokladnu dle §u 8, odst. 3 n. z. povinnou k náhradě léčebného, požadovaného podbořanskou nemocnicí za 9 dní od 16. května 1923 počínajíc, mělo naříkané rozhodnutí oporu v citovaném §u 6, čís. 2, odst. 3, když léčení to, jež nastupuje dle §u 8 n. z. za dávky zmíněné v §u 6, č. 1 a 2, spadá do období stanoveného citovaným §em 6, č. 2, odst. 3 n. z. Stížnost namítá, že F. byl veden od 18. do 30. dubna 1923 ve stavu nemocných členů pokladny na nemoc „chronický rheumatismus“ a do nemocnice byl přijat a léčen na nemoc „katarrh apicis pulm. a lues latens“, nelze proto mluviti o pokračování téže choroby a není nijak zjištěno, že by byl býval od 30. dubna 1923 nemocen touže nemocí „rheumatismem“ až do 16. května 1923, kdy vstoupil do nemocnice. Dva pokladniční lékaři zjistili prý vyléčení z této choroby, ku kterémuž průvodu žalovaný úřad vůbec nepřihlédl. Námitky ty nejsou důvodné. Dle ustálené judikatury tohoto soudu jest pokládati za nemocného ve smyslu nemocenského zákona toho, kdo jest potřeben lékařské pomoci a léků. Dokud tento stav trvá, nelze mluviti o novém onemocnění ani při různé lékařské diagnose, nýbrž teprve tehdy, byl-li tento stav, zračící se v potřebě lékařské pomoci a léků, časově přerušen.
(Nález Nejv. správ. soudu ze dne 17. prosince 1926, č. 26058/26.)