K výkladu § 812. obč. z.

A. G. domáhala se u soudu pozůstalostního, aby bylo povoleno oddělení pozůstalosti po jejím zemřelém manželu G. G. od jmění dědice F. G. a sice:
1. pro její nárok na slušnou výživu dle ust. § 796. obč. z. v obnosu 60 kor. měsíčně, počínaje ode dne úmrtí zůstavitele;
2. pro její pohledávku per 3600 kor. z důvodu věna a
3. konečně pro náhradní alimentační pohledávku měsíčních 60 korun, počínaje od roku 1878 až do dne úmrtí zůstavitele.
Soud 1. stolice vyhověl žádosti ohledně bodu prvního, kdežto v bodu 2. a 3. žádost zamítnul.
Do toho usnesení podali jak dědic F. G., tak i pozůstalá vdova stížnost.
Soud rekursní stížnosti dědice F. G. vyhověl a žádost pozůstalé vdovy i ohledně bodu prvního zamítl, kdežto stížnosti pozůstalé vdovy místa nedal.
Důvody:
Pro svůj návrh A. G. neuvedla žádných důvodů, pročež již z této příčiny nebylo lze návrhu tomuto vyhověti.
Nehledě k tomu, nejsou v tomto případu dány předpoklady §u 812. ob. zák. obč., obzvláště když navrhovatelka ani svého nároku na nedostávající se slušnou výživu, ani důvodů pro svou obavu neosvědčila (§ 274. c. ř. s.).
Pouhé tvrzení navrhovatelčino, že činí nárok na nedostávající se slušnou výživu měsíčních 60 K z pozůstalostního jmění svého manžela z toho důvodu, poněvadž žije jen nuzně z výnosu své reality v ceně asi 12000 K, nemůže býti pokládáno za osvědčení s ohledem na přísný význam separace, a bez takového osvědčení tvrzené skutečnosti — že se žadatelce nedostává slušné výživy — nelze povoliti separaci pozůstalosti jen z toho důvodu, že existence svazku manželského osvědčena byla. Avšak nehledě ani k tomu, navrhovatelka A. G. ani důvodů, jež by její obavu ve smyslu § 812. vš. obč. zák. ospravedlňovaly, neosvědčila.
Všeobecně jest sice správno, že dostačí subjektivní obava věřitelova bez prokázání pravděpodobnosti aneb skutečnosti nějakého nebezpečí, aby nařízena byla separace pozůstalosti od jmění dědicova ve smyslu § 812. ob. obč. zák., nicméně však nejde, aby bez uvedení důvodů pro tuto subjektivní obavu a jejich osvědčení tak hluboce sahající opatření povoleno bylo, zvláště když musí býti dědici F. G., který se ostatně proti tomu vyslovil, zachováno právo na odvrácení separace jistotou, danou žadateli separace.
V tom ohledu bylo tedy vyhověti stížnosti F. G.
ad 2. Naproti tomu jeví se stížnost A. G. vzhledem k hořejším vývodům neodůvodněnou, a to tím více, jelikož pouhé odvolání se na ustanovení § 91., resp. 1229. ob. zák. obč. v případu tomto osvědčení návrhu alimentačního, ní za dobu od roku 1878 uplatňovaného, resp. pohledávky její per 3600 K z důvodu § 1229. ob. obč. zák. nahraditi nemůže, nýbrž uplatňování těchto nároků spíše dle § 2. č. 7 nesp. říz. řádnému pořadu soudnímu vyhraženo býti musí.
Revisní stížnosti pozůstalé vdovy nejvyšší soud nevyhověl a to s poukazem ku případnému v podstatě odůvodnění soudu rekursního a v té další úvaze, že pozůstalému manželu přísluší dle §u 796. ob. z. obč. z pozůstalosti pouze nedostávající se mu slušná výživa, což dle §u 812. ob. z. obč. má za následek, že dovolací stěžovatelka osvědčiti měla také svou potřebnost, že však nelze na dědice převalovati důkaz, že stěžovatelka je s to, aby z vlastního jmění nebo z jiných svých příjmů mohla výživu svou krýti.
Jelikož A. G. ani se nepokusila o důkaz své nuznosti, je změňující rozhodnutí soudu rekursního ospravedlněno.
(Rozh. ze dne 16. října 1912. R III 377/12.)
A. K.

Citace:

K výkladu § 812. obč. z.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1913, svazek/ročník 22, číslo/sešit 5, s. 245-246.