O studiu na právnických fakultách.

Spect. univ. prof. Dr. Otakar Sommer (Praha). 1
Studium na fakultách právnických řídí se u nás úpravou, kterou jsme převzali z Rakouska. Je to zákon z r. 1893, nepatrně pozměněný po převratu r. 1919. Předností tohoto studijního řádu ve srovnání s jinými státy jest, že přihlíží vedle věd právních v široké míře k t. zv. vědám státním. Kdežto jinde studium právní vychází hlavně z práva občanského a jeho kodifikací, mají u nás v programu právnických fakult vedle předmětů judiciálních význačné místo nauky politické. Právo ústavní a správní a celý obor národního hospodářství tvoří předmět zvláštní státní zkoušky a při zkouškách doktorských přistupuje k tomu ještě právo mezinárodní.
Čeští státovědci a národní hospodáři zaujímali v minulosti a zaujímají i dnes vynikající postavení a jména, jako Bráf, Kaizl, Pražák zůstanou vždy chloubou české vědy. Řadí se rovnocenně k předním našim pěstitelům práva soukromého a civilního řízení soudního, Randovi, Stupeckému a Ottovi.
Další charakteristickou vlastností našeho studijního řádu jest, že studium platného práva spočívá na studiu dějin práva. Studijní doba rozpadá se tak na dva oddíly. Úvodní oddíl tvoří studium historickoprávní, trvající tři semestry a zakončené státní zkouškou historickoprávní. Druhý oddíl, pětisemestrový, je věnován studiu platného práva a národního hospodářství. Jest to dědictví konce minulého století, v němž německá škola historickoprávní, opírajíc se o universální právo římské, stála v celé Evropě v popředí vědy právní. Počátkem století XX. se historickoprávní škola vyžila. Zájem právníků obrátil se ve zvýšené míře k právu positivnímu, k právní filosofii а k právní sociologii. Těmto novým směrům, obírajícím se aktuálními problémy dneška, jevila se právní historie jakýmsi přepychem. Vznikla snaha stlačiti úkol právních dějin na pouhé dokreslení obrazu platného práva. S poukazem na některé cizí státy, zejména na Německo byla popírána oprávněnost samostatného úvodního oddílu historickoprávního. I mezi samými právními historiky ozvaly se hlasy, doporučující zařaditi studium dějin práva na samý konec právnických studií jako jejich závěr.
Snahy tyto přehlédly však moderní vývoj studií historickoprávních a důležité jich partie, dějin práva antického. Můžeme říci, že tu šlo v posledních desítiletích o nové vzkříšení antiky. Do nedávna neměli jsme správného obrazu, jak souvisí naše doba na poli práva s antikou. Představovali jsme si velmi prostě jako základ našeho práva převzetí římských zákonů středověkem, t. z v. recepci práva římského. Teprve kritické studium posledních padesáti let ukázalo, že jsme nepřevzali právo římské v jeho ryzí, klasické podobě, nýbrž v podobě, již mu vtiskl byzantský zákonodárce VI. stol. po Kr. císař Justinián. Velikým úsilím mezinárodní vědy, platícím Justiniánovým zákonům, podařilo se dobrati se pravé podoby římského práva, jak je vytvořili římští klasičtí právníci I. a II. stol. po Kr. Bylo to možno jen vniknutím do jejich juristické methody, do způsobu jejich právnického myšlení, stojícího vysoko nad scholastickými methodami pozdějších věků od Justiniána až po italské juristy XII—XV. století, u nichž se naši předkové učili právu římskému. Historickoprávní tato práce neměla po ruce památek, jež by bylo stačilo prostě popsati a právnicky vyložiti. Úkol byl daleko nesnadnější a dal se vyřešiti jen s vynaložením velikého úsilí eminentně juristického. Šlo o to, rekonstruovati z pozdního byzantského přepracování právnických děl římských původní obraz klasického práva římského, nejznamenitějšího to výtvoru římského ducha. Dějiny římského práva staly se tak dějinami římského právnického myšlení. Tu teprve jsme pochopili, co znamenalo, definoval-li římský právník jurisprudenci jako umění spravedlnosti. V úžasu stojíme nad virtuositou tohoto umění, i dnes v mnohém nedostižného.
Historickoprávní oddíl našeho studijního řádu nabyl tak nového významu. Nejde už jen o historický úvod do studia platného práva, nýbrž jde o více, o uvedení do umění juristického myšlení a rozhodování. Historickoprávní zkouška státní stává se tak zkušebním kamenem mladých právníků. Jen doba zaujatá proti antice jako základu naší vzdělanosti nebo doba sledující cíle výlučně praktické mohla by se obrátiti proti studiu právní historie. Při tom nám padá do klína veliká výhoda, již zejména malý národ nemůže podceňovati: studium právní historie a obzvláště studium práva římského, majíc ráz mezinárodní zajišťuje nám i na poli právovědy spojení s vědou ostatních kulturních národů a umožňuje tak našim právníkům dorozuměti se se vzdělaným světem evropským. Nelze přehlížeti, že v posledních letech stupňuje se zájem o právo římské i v Anglii a v Americe, ačkoliv právní řád anglo-americký nemá historicky s právem římským nic společného. Je to právě methoda myšlení římských právníků, jež zaujala i Angličany.
Mělo-li by se přikročiti k reformě právnického studia u nás, musilo by především jíti o to, aby právnické fakulty nebyly jen místem, na němž se konají zkoušky, nýbrž aby se na fakultách i studovalo, a to co nejintensivněji. Právě v tomto směru jsou v publiku rozšířeny o studiu práv některé mylné představy. Uvítal jsem proto možnost promluviti v rozhlasu o tomto thematě ke kruhům, s nimiž vysokoškolský učitel zpravidla nepřijde do styku. Je, myslím, mělo těch, které na právnickou fakultu přivede skutečný zájem. Většinou volí se právnické studium z rozpaků, kam jít nebo z nedostatku jiného vyhraněného zájmu. Středoškolské studium nedává a nemůže dobře dáti představu o tom, jaký úkol mladého právníka čeká. Běžný názor jest, že studium práv klade značné požadavky na paměť, jako by právnická fakulta vychovávala jakési živé naučné slovníky. Nejčastěji však padne volba na práva proto, že prý to je studium nejlacinější, že lze práva studovati i mimo universitní město, či jak se říká in absentia, a že kvalifikace dosažená na právnické fakultě dává co nejširší vyhlídky.
Rád bych se zdržel především u této poslední věci. S mnohých stran ozvaly se v poslední době hlasy varující před studiem práv proto, že praktická zaměstnání právnická jsou nasycena, takže právnické fakulty vyrábějí právníky nad potřebu našeho národního i soukromého hospodářství a našeho veřejného života. Nadvýroba tu je, to lze lehce ciferně dokázati. Není to po prvé, co se podobný zjev v našem životě dostavil. Dnes je stupňován tím, že se cesty vzdělání otevřely nejširším vrstvám národa. Tento ideální požadavek jest u nás splněn ve vysoké míře. Lze důsledek toho označiti jako chybu?
Byl by chybou, kdyby naše fakulty dodávaly praktickému životu nadpočet kvalifikovaných právníků. Toho jsme však velmi vzdáleni. Fakulty se svým zařízením zkoušek provádějí pouze výběr. Jest si jen přáti, aby tento výběr se dál na základě co možná nejširším, z počtu posluchačů co možná největšího. Bylo by ovšem vítané, kdyby tento výběr usnadnila střední škola. Není-li to vždy možné, měl by si každý absolvent střední školy sám pro sebe zodpověděti otázku, jde-li nejlepší cestou, dá-li se zapsati na práva. Tím, že jednou jakž takž projde úskalím zkoušek, nenabývá ještě nároku na zaopatření ve veřejné nebo soukromé službě. V životě rozhoduje jen kvalita a kvalitními mezi kvalifikovanými jsou jen někteří.
Jaké požadavky klade studium práv na svoje adepty? V životě nezáleží pro právníka tolik na tom, co ví, nýbrž co umí. Vědomosti jsou mu jen pomůckou, ne účelem. Úkolem jeho jest hledání spravedlnosti, nebo prakticky: spravedlivé rozhodování. Umění toto nezáleží ani ve znalosti paragrafů ani v pouhé bystrosti úsudku. Spravedlivý člověk je jen dobrý člověk. Důraz tedy leží u právníka především na povahových vlastnostech, na osobnosti. Dovedl bych si představiti a snad se již i vyskytlo, že zločinec učinil geniální vynález. Ale sotva by byl zločinec dobrým soudcem. To věděli již staří, když požadovali na právníku znalost věcí božských i lidských. Kdo ne- má zájmu o stálé zušlechťování své osobnosti a o proniknutí do nejširších kulturních okruhů, z toho ani znalost všech zákonů neudělá dobrého právníka.
Proto nelze studovati práva jen z knih. Právník musí se naučit se svými vědomostmi zacházet. V tom dlužno hledati smysl navštěvování přednášek a cvičení. Tu jsem u věci, která mi leží co nejvíce na srdci. Není plýtváním národního jmění, že našimi právnickými fakultami projde více lidí než potřebujeme. Rozhazováním národního majetku jest však, že velký počet studujících nepoužívá zařízení, jež pro ně stát na fakultách vytvořil, studuje mimo fakulty a studuje nesvědomitě. S tím souvisí t. zv. repetitorské školy. Je to zjev, který se u nás dostavil až po válce. Jsou i jinde. Nikde z nich není ovšem veliká radost, třeba nebyly za všech okolností zavržitelné. Jsou však přímo nebezpečím ve formě, která se u nás rozmohla a kde neslouží kontrole vlastního studia, nýbrž vlastní studium nahrazují bezduchým memorováním výtahů z knih. Zatím, co jsme řekli, že dobrému právníku knihy nestačí, že dlužno především poznati život, náš mladý právník návodem svého repetitora velmi často nesáhne za svého studia ani po knize. Studium mimo fakultu a nahrazování studia těmito pomůckami jsou hlavní příčinou podprůměrných a nedostatečných výsledků u zkoušek. Studium vysokoškolské znamená práci, práci od prvního okamžiku. Ne ovšem jen přípravu ke zkouškám, nýbrž studium co nejširší.
Požadoval bych proto na každém, kdo vstupuje na fakultu právnickou, aby si uvědomil úkoly, které ho na fakultě i později v praktickém životě čekají a aby si podle toho stanovil svůj pracovní plán. Do toho plánu ať si každý právník zařadí především studium cizích jazyků a z těch na prvém místě studium němčiny. Dále neuškodí, bude-li v této souvislosti uvažovati o tom, jak se o prázdninách dostali do ciziny. Pravím o prázdninách. Studium práva na cizích universitách prospěje zpravidla jen absolventům. Za to bych velmi vítal, aby naši právníci během svých studií navštěvovali na jeden dva semestry ostatní právnické fakulty v Československu.
Kdo přistoupí k studiu tímto plánovitým způsobem, ten ve styku s fakultními zařízeními, při poslouchání přednášek a při kollokviích s profesory velmi záhy pozná, hodí-li se ke studiu práv čili nic. Podrobnějších pokynů o právnickém studiu nepodám. Již r. 1925 vydala právnická fakulta university Kоmenského v Bratislavě praktický návod pro studium práv. Loňského roku vyšel tento návod v druhém vydání a byl zároveň zpracován péčí spolku čsl. právníků Všehrd pro právnickou fakultu university Karlovy v Praze. Na tuto příručku odkazuji každého, kdo chce vstoupiti na právnickou fakultu.

Předneseno 9. IX. 1933 v pražském rozhlasu (simult. do Bratislavy).

Citace:

SOMMER, Otakar. O studiu na právnických fakultách.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1934, svazek/ročník 15, číslo/sešit 2, s. 65-68.