Idea soběstačnosti v dějinném vývoji hospodářském.

Studie z dějin literatury a politiky národohospodářské.

I.
Téměř od samých počátků vědy národohospodářské až do let nejposlednějších spatřujeme pokusy vytknouti v dějinném vývoji hospodářském podle zvláštních druhů hospodářské techniky, podle tvarů hospodářské a politické organisace a jiných znaků určité stupně vývojové, jimiž procházela na cestě k dnešnímu stavu svému hospodářství jednotlivých národů.
Dle Smitha byl zdravým pouze ten vývoj, jímž přiváděla se k rozkvětu nejprve orba, potom průmysl a na konec obchod. »Tento řád věcí je tak přirozeným, že v každé společnosti, která měla jakési territorium, vždycky, tuším, jistou měrou ho bylo šetřeno«. Jen v moderních státech evropských byl prý vývoj v leckterém směru převrácený, nepřirozený a zpátečnický.1
Dle Lista mají všichni národové mírného pásma až k normálnímu stavu ekonomickému projíti těmito stupni vývojovými: stav původního divošství, stav pastýřský, stav zemědělský, stav zemědělskoprůmyslový, stav zemědělskoprůmyslovotržební.2 Každý pokrok od jednoho stupně ke druhému jest vázán na určité podmínky a předpoklady, a úkolem státu jest tyto předpoklady realisovati a tak ekonomickou výchovu národa až k nejvyššímu stupni a až ke vstoupení v budoucí universální společnost uskutečniti.3 Hildebrand rozdělil hospodářský vývoj ve stupně hospodaření naturálního, jímž »každý národ počíná svoji ekonomickou dráhu«, hospodářství peněžního, které nastává se vzrůstem blahobytu, když národové více produkují, nežli potřebují, a hospodářství úvěrního, vznikajícího teprv po úplném vytvoření se spořádaného obchodu peněžního a při pociťované již těžkopádnosti obratu peněžního. »Tento určitý postup jest... všeobecnou historickou skutečností«.4
Rodbertus rozlišoval isolované (uzavřené domovní) hospodářství, volné obchodové hospodářství a hospodářství obecné. Isolované hospodářství, mající úplně ráz hospodářství naturálního, zakládá se na autarkii: »každý zámožný dům (oikos) opatřuje všechny potřeby domácnostního kruhu celkem sám« ; svobodné hospodářství obchodové je státním hospodářstvím se soukromým majetkem pozemkovým a kapitálovým, hospodářství obecné je sociální stav bez vlastnictví rentu poskytujícího.
Největší populárnosti přes odpor, který proti některým jeho tvrzením pozvedli zejm. Meyer, Below a Sombart, došlo Bücherovo rozlišování hospodářských stupňů vývojových ve stupeň (původně Bücher užíval názvu »období«) uzavřeného hospodářství domovního (výroba ryze pro vlastní potřebu, hospodářství bezesměnné), stupeň hospodářství městského (výroba zakázková, stupeň přímé výměny) a stupeň hospodářství národního (výroba zboží, stupeň oběhu statků). Dělítkem je Bücherovi »délka cesty, kterou statky probíhají od výrobce ke spotřebiteli«; na prvním stupni spotřebovávají se statky v témže hospodářství, v kterém byly vznikly, na druhém přecházejí z hospodářství výrobního přímo do spotřebního, na třetím probíhají zpravidla řadou hospodářstev, nežli dojdou spotřeby.5
Naproti Bücherovi, v jehož schematu patrny jsou stopy klasifikací Hildebrandových a Rodbertusových, hájil sobě prioritu podstatně příbuzného rozstupňování hospodářského vývoje Schmoller, který rozeznává — hledě ku spojitosti hospodářského života s vedoucími orgány života sociálního a politického — stupeň hospodářství »domovního, kmenového či vesnického«, z kterého se potom vyvíjí hospodářství městské, 14.—18. století jest obdobím hospodářství territoriálního, s moderním státem národním vzniká hospodářství národní a vrcholem vývoje jest »soubor dnes vespolek se stýkajících, ve vzájemnou na sobě závislost vešlých hospodářstev národních«, hospodářství světové.6
Posléze Sombart rozeznává velmi složitě dvě skupiny hospodářských soustav s jednotným principem hospodářským: hospodářství úhradová (Bedarfsdeckungswirtschaften) a hospodářství výdělková (Erwerbswirtschaften), a trojí stupeň hospodářský: hospodářství individuální, t. j. úhradu potřeby výrobou ve vlastním hospodářství, hospodářství přechodné, t. j. sice vlastní úhradu potřeby, ale pravidelné spolupůsobení jiných hospodářství, a konečně hospodářství společenské, t. j. úhradu potřeby oddělenými, avšak spolupůsobícími hospodářstvími výrobními. A tyto skupiny a stupně hospodářské dělí Sombart opět neméně nežli v 10 soustav hospodářských, čítaje k hospodářství individuálnímu prvotní hospodářství rodové i všechno rozšířené hospodářství domácnostní, pokud tato hospodářství spočívají na totožnosti hospodářství výrobního a spotřebního, k hospodářstvím přechodným rozšířené domácnostní hospodářství pozemkových vrchností římské doby císařské a evropského středověku s odloučenými jednotkami hospodářskými i hospodářství vesnická a městská, a konečně k hospodářstvím společenským jak hospodářství socialistické, tak otročí hospodářství starověku a moderních kolonií i kapitalistické obchodové hospodářství se svobodnou prací námezdní. Všechna hospodářství individuální a přechodná a ze společenských i socialistické shrnuje Sombart ve skupinu hospodářství úhradných, takže mu pro výdělkovou skupinu zbývají toliko hospodářství otročí a moderní obchodové hospodářství kapitalistické, tedy hospodářství nemírnou ziskuchtivou snahou podnikatelovou ovládaná, kdežto i hospodářství městské — které přece (řemeslo!) pracuje nikoli pro úhradu vlastní potřeby pracovníka a jeho domácnosti — Čítá jakožto »předkapitalistické hospodářství směnné«, »směnné hospodářství v primitivních poměrech hospodářských« к hospodářství úhradnému.7
Pokusy o schematisování hospodářského vývoje dějinného dle rozmanitých znaků byly tedy opětovně činěny od Smitha až po léta nejnovější.
Jest však otázka ; není naopak v celém hospodářském vývoji na všech jeho stupních jednotné ideje, jednotného principu, hospodářské konání ovládajícího a, pokud přirozené, kulturní a politické poměry dovolovaly, vždycky uskutečňovaného?
Myslíme, že ano. Jedna idea vine se po našem názoru jako červená nit celým vývojem hospodářským od prvních jeho počátků až po dobu nejnovější. Je to co do své všeobecné a zásadní důležitosti pro vývojové tendence hospodářství národního v theorii nedosti ještě oceněná idea soběstačnosti, samostatnosti hospodářské jednotlivých skupin společenských, výrobní a spotřební jejich solidarity, v mezích daných podmínek přirozených, kulturních a politických.
Hospodářství jest pouze částí veškerého života společnosti, národa, jeho samostatnost a svéráznost je právě tak podmínkou samostatného trvání celku společenského, národního, státního atd. jako samostatnost v jiných jeho oborech životních. Pokud jsou ve společnosti lidské zvláštní zápasy, rozpory nebo i jen zájmy národnostní a politické, budou skupiny v ohledu národním, politickém nebo rasovém jednotné nutně snažiti se, aby byly co možná ujednoceny a samostatný i v ohledu hospodářském. Nejde tu tedy o soběstačnost jednotlivých hospodářstev, nýbrž o princip hospodářské samostatnosti a solidarity těch celků nebo jednotek společenských, v jaké na jednotlivých stupních vývoje také po stránce kulturní a politické lidstvo bylo seskupeno. Kdežto tedy Bücherovi jest vlastně dělítkem vývoje, kolik hospodářských jednotek tím oním výrobkem je spojeno či dotčeno (jedna — výroba domácnostní — či dvě — výroba zakázková — či více — výroba obchodního zboží), kladli bychom my váhu spíše na to, jak velký kruh společenský (osob) a jaké territorium průběhem vývoje dějinného snaží se a může v svém celku zásobovati se zpravidla samo svojí výrobou. Abychom mluvili slovy Sombartovými: řadí-li Sombart hospodářství městské k úhradným s hlediska nikoliv jednotlivého výrobce, který v období městském pracuje přece pro směnu a výdělek, nýbrž »s hlediska vzájemné úhrady potřeb«,8 můžeme říci, že celkem hospodaření uvnitř jistého spolu kulturně a politicky souvislého okruhu vždycky bylo ovládáno principem vzájemné úhrady vzájemných potřeb. Společenské útvary a organisace, které v různých obdobích historického vývoje tvoří jednotné, vespolek úzce souvisící celky společenské, kulturní a politické, hledí si co možná dostačiti též hospodářsky. Dle toho, jak seskupuje se společnost lidská v tyto vždy větší svazky společenské, národní a politické, rozšiřuje se vždy více territorium i společenský kruh, z kterého se v principu prováděti hledí tato vzájemná vlastní úhrada potřeb: »uzavřená« domácnost, »uzavřené« město, »uzavřený« stát, uzavřený svaz států, uzavřené imperium nebo celý díl světa. Toto stálé rozšiřování se territoria i kruhu osob, uvnitř kterého se co možná výhradné zásobování uskutečňuje, dopouští ukojování vždy rozmanitějších potřeb vlastní výrobou, přispívajíc tak k uplatňování se jiného vývojového zákona hospodářského o stupňování potřeb lidských co do množství i jakosti a tedy ke kulturnímu pokroku.
Arci, jako již v primitivním hospodářství sama země, dopouštějíc svým geologickým složením, úrodností, podnebím atd. toliko určité druhy nebo kvality produktův, donucovala k výjimkám, ke styku s jinými hospodářstvími, k obchodu a směně, tak byly i na všech pozdějších stupních vývoje výjimky z uzavřenosti městské, státní a národní. Hranicí jejího uplatňování se jsou výrobní činitelé jejího obvodu: příroda, obyvatelstvo, kapitál. Avšak právě v nové době pohyblivý kapitál i cvičené pracovní síly jiných národů napomáhají státům opozdilejším na dráze k soběstačnosti.
Vzájemnými hospodářskými styky mezi národy však nebyl opuštěn princip soběstačnosti a solidarity a není ani na dnešním stupni hospodářského vývoje a za dnešního uvolnění, technického zdokonalení a obrovského rozmachu zahraniční tržby a dopravy. Jest omylem domnívati se, praví Bücher,9 jakoby perioda národního hospodářství chýlila se ke konci a ustupovala periodě hospodářství světového, naproti číslicím o vývozu zboží dokazuje Sombart, že »exportní kvóta« i v průmyslu naproti domácí spotřebě klesá,10 překonáno jest učení o mezinárodní dělbě práce, která prý přivodí, že v každé zemi a kraji na celkový prospěch lidstva bude provozována jenom ta výroba, pro kterou jsou v ní nejpříznivější podmínky, naopak každá, nyní ovšem veliká jednotka hospodářská, národní a politická hledí vždy více dostačiti sobě i dnes ve všech hlavních oborech výroby průmyslové i zemědělské, pokud tu není nepřekonatelných překážek v samé přírodě spočívajících.
Chceme se pokusiti o důkaz — v rámci, této stati daném, jen stručný —, že idea soběstačnosti ovládala skutečně všechny jednotlivé stupně hospodářského vývoje, jak je panující nauka dle Büchera v celku dosud konstruuje, a zároveň nastíniti, jak se idea soběstačnosti obrážela v národohospodářské theorii.
II.
Pro první stupeň hospodářského vývoje přijímají všichni theoretikové moment soběstačnosti — která se zde rovnala téměř úplné isolovanosti—jakožto význačný rys tohoto hospodářství »naturálního« nebo »uzavřeného domácnostního«. Také Smith mluví o onom »surovém stavu společenském., v kterém není žádné dělby práce, v kterém výměny jen zřídka se dějí a každý sám vším se zásobuje,« v kterém však i ukojování životních potřeb je svrchovaně bídné — blahobyt a kultura počínají hospodářstvím obchodovým, dělbou práce, která jest nutným následkem jisté všeobecné náklonnosti lidské povahy k směňování, náklonnosti, která právě člověka odlišuje od zvířete.11 Bücher ukázal,12 jak primitivní člověk daleko nemá vrozené náklonnosti k směně, nýbrž naopak nechuť, jak všechno, co se doma potřebuje, opatřuje se vlastní výrobou, a naopak míra a druh výroby dány jsou konsumpční potřebou příslušníků domácnosti. Jen tam, kde země neposkytuje žádané výrobky sama, nastupuje obchod, který mívá dle Giddingsa původ zhusta ve válce a v bojích nebo v podávání darů.13
Dokladů je plno v historii národův germánských i slovanských. V Anglii »v době před vpádem Normanů ... každý statek si z veliké části sám postačoval; majitel se snažil obejiti se pokud možno bez obchodu ...« 14
V starogermánském družstvu vesnickém (Markgenossenschaft) i v soustavě dvorové (Dorf-, Einödsystem) mělo hospodářství býti co možná neodvislé a isolované od světa vnějšího. Bylo-li potřebí cizího zboží (obyč. zejm. železa a soli), obstaralo výměnu ve styku s jinými kolektivními útvary i rozdílení uvnitř vesnice družstvo a i při soustavě dvorové děl se hospodářský styk s cizími dvory neli rovněž veškerostí, tedy alespoň pod jejím dozorem. Individuelní směna je staršímu naturálnímu hospodářství neznáma, ať u Germánů, ať u ostatních národů, kteří na stejném stupni vývoje vesměs ukazují stav obdobný.15
Avšak i pro období hospodářství městského dlužno uznati princip hospodářské soběstačnosti a solidarity města s nejbližším jeho okolím. »Celé městské tržní právo, jak bylo upraveno v starší době městskými vrchnostmi a později radami městskými, vrcholí ve dvou zásadách, že pokud vůbec možná musí se kupovati veřejně a z první ruky, a že všechno, co v městě samém vyrobeno býti může, v něm i vyrobeno býti má. Obyvatelé venkova přinášeli do města potraviny a suroviny a kupovali za stržené peníze práci městského řemeslníka. Měšťané a sedláci stáli tedy ve vzájemném poměru zákaznickém: co jeden vyrobil, potřeboval vždy zase druhý. Řemeslnické produkty z cizích měst byly jen tehdy připuštěny, když dotčená živnost v městě neměla zástupců. Nebyla li v městě zastoupena živnost, která by tam byla svého člověka uživiti mohla, povolávala rada dovedného mistra odjinud a přiměla jej k usazení slevami daňovými a jinými výhodami. Potřeboval-li většího kapitálu zařizovacího, zakročilo město samo, vystavělo dílny a krámy a založilo mlýny, brusírny, soukenické rámy, bělírny, barvírny, valchovny atd. na vlastní útraty — všechno v úmyslu zabezpečiti všemožnou všestrannost úkoje potřeb domácí výrobou.« 16 Podobně i v Čechách, mělo-li město řemeslníka zapotřebí, rádi jej měšťané všude mezi sebe pouštěli, kdežto jinak musil se nový měšťan do města vkupovati »příjemným«, které bylo čím dále tím dražší.17 I na trhu byla větší volnost a přízeň jen k těm řemeslníkům, kteří vozívali do města zboží, jakého tam nikdo nedělal, a naopak prosívala města svých vrchností, aby vůkolní sedláky nutily k trhům do města s obilím.18
Kdežto Bücher akcentuje hospodářskou soběstačnost města s nejbližším jeho okolím agrárním, Oncken zdůrazňuje principielní hospodářskou samostatnost města i venkova o sobě. »Po celý středověk provozovali městští obyvatelé všech stavů vždy zároveň i zemědělství pro vlastní spotřebu. Každé město snažilo se tvořiti co možná uzavřený kruh hospodářský, který by sobě sám mohl dostačiti. Byl-li sedlák na venkově vždy zároveň kusem průmyslového pracovníka, který si hleděl své nutné potřeby řemeslnické v svém hospodářství sám zhotoviti, byl naopak i měšťák kusem rolníka. Uvnitř městského obvodu měla každá domácnost v majetku nebo v půjčce kousek půdy, na kterém nejnutnější potraviny sama si vypěstovávala. Jen pokud co nedostačovalo, a pro suroviny průmyslové měl místo obchod s venkovem, výměnou za přebytečné výrobky průmyslové. Tato výměna prováděla se původně za celek společenstvem, později za přísného dozoru nad obchodem jednotlivců vrchností. « 19 Koncem 15. a počátkem 16. stol. vznikají — též na podkladě jednotných zájmů hospodářských — větší útvary státní, Španělsko, Francie, Rakousko. Absolutní jejich panovníci snaží se ujednotiti co možná celé území státní politicky i hospodářsky. Obchod uvnitř státu se všemožně usnadňuje: odstraňují nebo snižují se vnitrozemská cla a mýta, zakládají se umělé silnice, průplavy a přístavy, ujednocují se míry a váhy, mince a právní předpisy o provozování průmyslu a obchodu. Domácí průmyslová výroba chrání se clem pohraničným nebo přímou prohibicí a podporuje se zákazem vývozu surovin a plodin, zakládáním průmyslových škol a vzorných továren státních, vydáváním obsáhlých a na svou dobu dokonalých řádů výrobních, poskytováním prémií na nové vynálezy, osvobozením daňovým i přímými zálohami peněžními, povoláváním podnikatelů i dělníků z ciziny.
Všechno to je politika městská, provozovaná nyní ve velkém slohu, na daleko větším území, »město na celou říši rozšířené nebo země povýšená na město,» jak praví List.20 Účelem jejím bylo jako u města »stvořiti naproti vnějšku uzavřené státní hospodářství, které by bylo s to ukojiti veškeré potřeby státních příslušníků prací národní a živým obchodním stykem uvnitř státu postaviti veškeré přirozené zdroje země a veškeré individuelní síly národa ve služby celku.«21 Měl býti vytvořen národní trh, národní dělba práce, národní soběstačnost hospodářská, zásobování všech všemi a vším uvnitř území státního. Sieveking srovnává dokonce i monopolické ovládání kolonií s mílovým obvodem, jejž ve středověku ovládalo a vykořisťovalo každé město.22 Ovšem šlo také o peníze a nabytí jich z aktivní tržby zahraniční. Musilo o ně jíti, mělo-li se vyhověti obrovsky nyní rostoucí potřebě měnidel a platidel při rozšiřování se směnného obchodu na celý obvod státní i finanční potřebě státu, přeměňujícího se z feudálního ve vojenský a úřednický a přibírajícího nyní kromě starých úkolů ochrany na venek a skrovné bezpečnosti uvnitř stále. nové a nové úkoly právní, kulturní a hospodářské.23
III.
Takovým směrem bral se skutečný vývoj hospodářský; soběstačný obvod hospodářský rozšířil se z domácností, měst a jich okolí na celý »uzavřený« stát.
Avšak i v theorii byla národní hospodářská soběstačnost postulátem — s nedlouhým v celku intermezzem upřílišeného kosmopolitického liberalismu — obecně uznávaným.
Tak již skutečné poměry středověkého hospodářství městského doznaly theoretického odlesku v názorech scholastiků o ceně a obchodě: Tomáš Akvinský ze dvou cest, jimiž město zásobovati lze vším potřebným, vlastní výroby jednak a jednak dovážení obchodem, dává rozhodně přednost vlastní výrobě nejen z důvodů obecně politických, nýbrž i z mravních.24 Merkantilistická praxe brala dokonce přímo své podněty z merkantilistické theorie. Ochranná cla neb přímé zákazy dovozu zboží z ciziny doporučovány jsou k ochraně domácího trhu a zejména k vypěstění domácího průmyslu, skoro obecné je rozlišování tržby na užitečnou vnitřní a škodlivou importní. Ve Francii již v 16. stol. reklamoval Jean Bodin vysoká cla na dovoz a Botero zákaz dovozu zboží cizozemského,25 Montchrétien doporučoval ochranu průmyslníků proti cizozemské soutěži, srovnávaje postavení kupujícího k národnímu průmyslu s postavením manžela k manželce,26 v Anglii Josiah Child (1668) velebil navigační aktu a ukazoval k důležitosti, jakou pro posouzení celkové platební bilance státu mají kromě hodnot vývozu a dovozu zboží též obnosy z dopravného, úroků a dividend,27 Antonio Genovesi, který nejvědečtěji ze současných spisovatelů vylíčil soustavu merkantilní, podržel z ní zásadu, že nejlépe by bylo, kdyby každá země ekonomicky na jiných byla zcela nezávislá, protože to je pak nemožno, musí vnější tržba alespoň neškoditi národu, podrobiti se »většímu zákonu každého národa, salus publica.«28
Bylo by nesprávno podkládati merkantilistům za jediný nebo hlavní důvod zákazů cizozemského přívozu snahu udržeti v zemi drahý kov. Byly vyšší cíle: hospodářská samostatnost státu jako nezbytná součást nezávislosti politické, a úživa co nejhojnějšího obyvatelstva.
Příkladem právě pro náš účel vhodným jsou merkantilisté rakouští.
Jan Joachim Becher (1635—1682) položil za úkol zeměpanské blahobytné politiky, aby spotřeba byla tak vedena, by prospěla domácí výrobě. »Spotřeba je však dvojí, tuzemská a cizozemská. Tuzemská je ta, která jest ukojována poddanými země ...» Ti obchodníci, kteří hledí tento vnitřní obchod usnadniti, jsou užitečnými členy společnosti a státu. »Avšak takoví ... kupci, kteří peníze pryč posýlají a za ně ničemné nebo takové manufaktury přivážejí, které sami v zemi míti můžeme ... a kteří jako kousaví psi kost sami ohlodávati chtějí, krvavý pot rolníka a řemeslníka vysávají a, jakmile jim někdo něco zlého řekne nebo časy jen dost málo se změní a zhorší nebo nepřítel na 50 mil je přede dveřmi, hrozí a s vydřeným mamonem svým utíkají a chudinu samu trpěti nechávají: to jsou pijavice obce, její smrt, záhuba a konec. Neboť oni zmenšují zalidněnost a ubírají zemi výživu, obohacují nepřítele a nerozpakují se pro zisk zemi nepřátelům zraditi a prodati.«29 Becher zavrhuje trhy, protože příliš snadno svádějí tuzemské kupce ke spotřebě cizího zboží místo domácího, je pro svobodu tržby, pro málo nebo žádné dávky z dovozu i vývozu zboží, ať se každý poctivě živí, jak může a dovede, i ať se jak chce chová co do bytu, šatu i nápoje (patrně naproti luxusním patentům a řádům šatovým své doby), ale — »jen když neučiní nic ke zmenšení bohatství lidu, výživy a společenství.«30 Může-li které zboží býti vyrobeno v zemi samé, nemá se bráti z ciziny. Vždy vůbec sluší dáti přednost zájmu veřejnému před soukromým.31.
Švakr Becherův F. W. Hörnigk ve svém »Österreich über Alles, wann es nur will,« které, poprvé 1684 anonymně vyšlé, pokládáno bylo a dílem dosud jest pro podobnost ideí a jazyka za pozůstalé dílo Becherovo,32 klade ještě větší váhu na nezávislost země na jiných, která sic nemůže býti nikdy úplná, o kterou však nicméně vždycky usilovati dlužno (kap. VIII. a IX.). »Zbavme se jen na několik málo let mimo zemi vyrobených tovarů hedvábných, vlněných a lněných a t. zv. francouzského zboží a spokojme se tím, co Bůh a příroda v naše hranice tak štědře a dostatečně vložila.«33Kdybychom dovedli se spokojiti domácími výrobky a odvykli cizím jemným věcem, pokud se nenaučíme si jich doma sami s dostatek vyrobiti, získalo by se bez vojsk, bez dalekosáhlých rad a návrhů a bez nedosažitelných kapitálů císaři v málo letech více, nežli mocné království, a to uvnitř země, bez nespravedlnosti, krve, zlořečení a zlého svědomí.34 Ničemným, zhoubným a nesvědomitým kramářstvím jest, když obchodník zboží mimo zemi kupuje, aby je uvnitř země zase prodával a za ně peníze vyvážel,35 komercia, při kterých země a obyvatelé rok od roku chudnou, nejsou komercia, ale zkázou domu a země.36 Proto stanoví Hörnigk ve svých »devíti hlavních pravidlech zemské ekonomie« (kap. IX.), aby obyvatelé domácí spokojovali se svými statky domácími, a co nejvíce hleděli obejiti se bez cizích, aby žádným způsobem nebylo dopouštěno, by statky, kterých je doma dosti a v snesitelné jakosti, byly přiváženy z venčí, a nebudiž v tom ani útrpnosti ani milosrdenství, nechť jsou to přátelé, příbuzní, spojenci či nepřátelé — »neboť tu přechází všechno přátelství« — a nechť je tuzemské zboží horší neb i dražší — neboť »lépe jest, dáti za zboží dva tolary, které zůstanou v zemi, nežli jeden, který odejde do ciziny.« Věc je prý tak srozumitelná, že nepotřebuje širokých výkladů.37
K tomu prý je potřebí zakázati ihned dovoz cizího zboží a nečekati, až by se zavedla výroba domácí, a zejména cla, i vysoká, byla by prostředkem zdlouhavým a neúčinným — luxus, tato zuřivá bestie, sotva by dbal, že cizozemské zboží je zdraženo, nýbrž jen tím prudčeji by se pro ně rozohňoval.38 Zákaz takový však, posmívá se námitce Hörnigk, příčil by se »volnému běhu obchodu; ó zlobo či pošetilosti! Kde bylo kdy slyšeno, že by volný běh obchodu záležel v nezkroceném pychu jednati vlasti ke škodě či k prospěchu, jak to přináší náhoda? ... V kterém zákoně přírody nebo práva mezinárodního stojí psáno, že bych si, pod záminkou volného obchodu, musil od svých sousedů, častěji i od svého nepřítele nechat ke koupi vnutiti to, co mám nebo mohu míti právě tak dobře doma ... ?«39
A domácí zboží by se cenilo, kdyby nejvyšší císařské osoby samy v oceňování domácího a v opovrhování cizozemským zbožím předcházely příkladem dvoru a tento zemím. Císař Leopold I. chlubil se při svém druhém sňatku 1673, že nemá na svém těle ani nitě, která by nebyla zhotovena v jeho zemích dědičných, a o Karlu Velikém se vypravuje, že cizozemskou nádheru netrpěl ani u svých dvořanů.40
Merkantilism Hornigkův vrcholí tedy patrně nikoliv v zahraniční tržbě, nýbrž ve vnitřní,41 nikoliv ve množství zlata a stříbra, kterým se nelze ani živiti ani odívati,42 nýbrž v nezávislosti na cizině a všemožném rozmnožení a užitečném zaměstnávání obyvatelstva.43
Do Quesnaye a fysiokratů, jak List vytkl,44 státníci a spisovatelé, kteří psali o předmětech správy, zabývali se výhradně rolnictvím a průmyslem, tržbou a plavbou svého národa. Fysiokratism zahajuje obrat na celé čáře. Proti státnímu protěžování městského obyvatelstva, průmyslu a obchodu prohlašuje zemědělství za jedině produktivní zaměstnání a půdu za jediný zdroj bohatství, proti přeceňování hojné zalidněnosti vyvstává řada předchůdců Malthusových, naproti nauce o přirozeném nepřátelství mezi národy hlásá se nyní harmonie všelidských zájmů hospodářských a kulturních, jako Rousseau bičoval umělost současné kultury, hledaje spásu v návratu k »přirozenému stavu« lidstva a jako Voltaire a Diderot vzpírali se proti přílišnému tlaku církve, tak Mirabeau a Montesquieu obracejí se proti absolutismu monarchie, a pro hospodářské konání uvnitř státu i na venek v styku s jinými národy staví fysiokraté naproti vsahování státu odmítavé heslo »laissez faire, laissez passer«. Ještě Gournay mluví o obchodě národním, pokládá přednost domácího obchodu před cizím za samozřejmou a požaduje všeobecnou národní soustavu ochrannou,45 Quesnay rozšiřuje již badání své na celé pokolení lidské, nebera zřetele k pojmu národa. Své dílo nazývá »Physiocratie ou du gouvernement le plus avantageux au genre humain,« požaduje, aby si každý představil, že kupci všech národů tvoří jedinou tržební republiku46, a radí na prospěch čistého výnosu nahraditi tuzemské dělníky levnějšími cizími.47 Turgot píše »Úvahy o tvoření a rozdělení bohatství« naprosto abstraktně, beze zřetele k poměrům kteréhokoliv národa.
Podobně Smith nadpisuje své monumentální dílu »o povaze a příčinách blahobytu národů,« Say definuje politickou ekonomii jako nauku o interesech všech národů, t. j. lidské společnosti vůbec, v protivě k ekonomii soukromé (o ekonomických zájmech jmech rodiny) а k ekonomii veřejné, t. j. zásadám platným pro zájmy celých národů, jak o sobě, tak naproti jiným národům, o této však nikde nejednaje. I Sismondi nazývá politickou ekonomii výslovně »la science qui se charge du bonheur de l’espèce humaine.« 48
Učíce o vrozené člověku náklonnosti ku směně a o nutnosti směn již v počátcích lidského hospodaření Smith rovněž jako již fysiokraté vycházejí předně od hospodářských jedinců, nikoliv od rodů a podobných širších útvarů, společenské a hospodářské celky tvořících, a dále od mnohosti a rozmanitosti potřeb lidských, od jevů tudíž, které jsou teprv výsledkem dlouhého vývoje společenského. Člověk jedinec nebo úzká rodina v našem smyslu sotva by byla mohla žiti soběstačně, rovněž nebyla arci dříve možná mnohostrannost úkoje potřeb lidských.49
Bezpodmínečným svobodnotržebníkem Smith sám arci nebyl:50 pokládá ochranná cla za ospravedlněna, je-li určitého odvětví průmyslového potřebí k obraně vlasti — as tohoto stanoviska Smith prohlašuje navigační aktu za »nejmoudřejší snad ze všech tržebních nařízení anglických« — a jsou-li v zemi samé uloženy na výrobky domácího průmyslu daně, a dílem i jakožto opatření odvetná. Uznává též, že jestliže jisté manufaktury vysokými cly a zákazy na přívoz cizozemských výrobků uloženými tak se vzmohly, že zaměstnávají velký počet rukou, může býti požadavkem humanity, zaváděti svobodnou tržbu jen znenáhla a se značnou obezřelostí. »Kojiti se nadějí, že by kdy tržební svoboda ve Velké Britannii úplně byla zavedena, je právě tak pošetilo, jako kdybychom chtěli čekati, že zde vznikne jednou Oceana nebo Utopia.«51 Rozhodně zamítá však Smith v téže kapitole myšlénku chtít ochrannými cly vyrovnávati nepříznivější výrobní podmínky domácího průmyslu, i kdyby tyto nepříznivější podmínky byly působeny zdaněním životních potřeb, nebo i kdyby prý výroba domácí vyžadovala i jen o třicetinu nebo jen třísetinu více kapitálu a přičinění než výroba cizozemská, Nechť jen každý vyhledá si zaměstnání, od něhož si přes nepříznivé okolnosti slibuje prospěch na trhu domácím nebo cizím. Je lhostejno, jsou-li výhody, které má jedna země před druhou, přirozené nebo nabyté — pokud tu jen jsou, jest lépe zboží od lepšího výrobce kupovati než sám vyráběti.
IV.
Zatím však, co následovníci Smithovi nauku o plné harmonii mezi prospěchem individuí a celku a o prospěšnosti úplné abdikace státu co do hospodářské politiky teprve do všech dovedli důsledků, povstávala na druhé straně reakce, která odloženou fysiokratismem národní a časovou relativnost v pojímání a vysvětlování hospodářských jevů a nacionální hospodářskou politiku opět snažila se přivésti k platnosti.
Reakce tato pojívá se obyčejně k jménu Bedřicha Lista. Jím skutečně dobyla největších svých úspěchů — List měl však předchůdce, nikoliv snad jen merkantilisty století 17. a 18., nýbrž měl je nejvíce v národohospodářích těch zemí, které svým tehdy opozdilým vývojem průmyslovým nemohly a nesměly v praxi přikloniti se k dogmatu svobodné tržby, volné hospodářské soutěže mezinárodní, a jichž učenci měříce platnost liberálních axiomat na konkrétních poměrech své země a své doby, záhy došli přesvědčení o jich nepřijatelnosti pro hospodářské poměry své země a svého národa. Byli to zejména národohospodáři i filosofové němečtí, ruští a američtí.
Fichte (1800) vylíčil jakožto předpoklad svého policejně socialistického státu úplně »uzavřený obchodní stát.«52 S cizinou není nejmenšího styku obchodního; jenom ty statky, které podnebí samo zemi upírá, buďtež s cizinou směňovány za předměty vlastní. Aby však uzavření se nebylo odřeknutím se nebo skromným obmezením sebe na úzký kruh dosavadních výrob země, musila by vláda dříve zavésti v zemi domácí výrobu všech tovarů, které se občanům jejím staly potřebou, v množství pro zemi potřebném, pokud vůbec tyto předměty v zemi zhotoveny býti mohou, musila by za každou cenu hledět z ciziny přilákati velikány v praktických vědách, vynalézavé chemiky, fysiky, mechaniky, umělce a továrníky zakupovati stroje ciziny, pečovati o zušlechtění starých domácích produktů atd., vysílati konečně ke studiu do ciziny učence a vyšší umělce — jediný to dovolený způsob cestování z uzavřeného obchodního státu Fichteova,53 — od zboží, které by v zemi absolutně nebylo lze vyrobiti, budiž hleděno občany znenáhla odvykati nebo zaváděti surrogáty.54
Stát má zkrátka tvořiti právě tak oddělené těleso obchodní, jako dosud tvořil oddělené těleso právní a politické — ovšem musí to býti stát s »přirozenými hranicemi« a s rozsáhlým územím, které by obsahovalo v sobě úplnou a uzavřenou soustavu potřebné výroby. Isolace národního hospodářství má býti utvrzena konečně soustavou zvláštních zemských peněz,55 které by pouze v zemi, ale v ní také výhradně platily, zhotovených z materiálu co možná bezcenného, kdežto styk s ostatním světem by prostředkován byl penězi světovými.
Adam Müller, jejž čítají (Roscher) k romantické škole národohospodářské, ve spisech svých podává některé zárodky theorií hájených později školou Listovou.56 Vycházeje nikoliv od činnosti individuí, nýbrž od státu, prohlašuje za předmět národního hospodářství ne pouze co největší rozmnožení produktů, nýbrž i výrobu a zvnitřnění onoho produktu všech produktů, veškerosti národní, »národního člověka, jehož potřebami přec všechny ostatní produkty teprv nabývají hodnoty.«57 Smith, při vší své vznešenosti, nikdy prý nemohl pochopiti, jak vedle produktů země a průmyslu musejí v hospodářství národa v úvahu býti vzaty produkce duchů ve státě, on zná prý jen hmotný kapitál, nikoliv duševní.58 Jeho nauka není než jednostrannou naukou britského průmyslu, která se pro kontinent nehodí, jako nelze na pevninu přenésti anglické poměry. Pevnina potřebuje na místo jednostranné průmyslové výroby soustavné vypěstění národní produkce a národní potřeby, na místě souhrnu všech jednotlivých bohatství soukromých skutečné bohatství národa a produkci síly národní, vedle dělby práce i národní koncentraci práce,59 vypěstění vlastního průmyslu vedle zemědělství.
K tomu nebude však potřebí policejního zákonodárství cizí zboží z domácího trhu vylučujícího, nýbrž aby změnila se jen hospodářská výchova národa. »Čím národnější je potřeba národa, tím národnější bude jeho produkce.« Na trhu světovém nevítězí jen poměrná láce, stroji s dělbou práce umožněná; »chce-li národ svým průmyslem učiniti dojem na jiné národy, musí je i svou národností a svými mravy poutati a překonávati. Proto nelze proti tomuto nebezpečnému vlivu cizího zboží též nic účinnějšího postaviti, nežli vlastní národnost, t. j. vytvoření, upevnění občanské pospolitosti, potřebí udržovati a vyvíjeti národní tvářnost potřeby, činiti sobě vespolek přiměřenými osoby a věci, potřebu a výrobu, kupce a prodavače, tak aby »jeden a týž vlastenecký duch pronikal potřebujícího při jeho žádostivosti a dělníka při jeho výrobě«, čímž by uskutečněn byl ideál života národního. V protivě k tomu je pouhé stlačování touhy, podstrkování špatného národního objektu za lepší cizozemský, i kdyby mohlo býti uskutečněno, smutným palliativem: »spokojovati se s málem, strádati, spořiti, nejsou nikterak prostředky národní bohatství povznésti, třeba byly i okamžitými prostředky, národnímu zchudnutí zabrániti.«60
Arci Müller hledal ideál svého státu v středověku, s jeho odumřelými útvary politickými, hospodářskými i společenskými — v době, kdy stávalo se vždy naléhavějším úkolem politiky, ekonomické a sociální zbytky středověku — selské poddanství, cechovní řády atd. — odstraňovati.61
K »ruským« národohospodářům čítáme zde Cancrina, který sice Němec původem, teprv na Rusi duševně dozrál,62 na Rusi působil a svými duchaplnými vývody theoretickými svoji ruskou finanční a národohospodářskou praxi odůvodňoval. V svém, roku 1821 anonymně vyšlém spise » Weltreichthum, Nationalreichthum und Staatswirthschaft« prohlašuje za hlavní účel národa, jemuž musí býti podřízeno i národní bohatství, nezávislou zabezpečenou existenci, jejíž jest podstatnou podmínkou jistá nezávislost potřeby, která odvrací přílišný vliv cizích národů na naše vnitřní bytí a udržuje svéráznost.63 Bylo by sice chybným extrémem chtít všechno dělati sám, ať nás příroda podporuje čili nic, ať jsme k tomu zralí, či nezralí, chtít pěstovati své citrony ve sklenníku a pod., avšak, nemáme-li příliš záviseti na cizincích, je nezbytno, aby národ a vláda nejnutnější z hrubších potřeb měli v držení sami, na př. sůl, obyčejný oděv, vojenské potřeby atd., i kdyby zdánlivě přišly zemi dráže, nežli nákup v cizině.64
Ani však zase taková industrialisace, při které ze své země činíme takřka město jiných zemí, živíce tovární obyvatelstvo dokonce přívozem potravin z ciziny, není zdráva, naopak zhoubná, protože nás činí závislými na jiných národech a na tisíci okolnostech. 65 Zní skoro doslova jako nové výroky Oldenbergovy,66 rozlišuje-li Cancrin, že — vyrůstá-li vedle původních zaměstnání rolnických továrnictví tak, že ukojuje všechny vlastní potřeby země, pokud to poloha a podnebí dopouští — nalézá se ve svých přirozených úzkých mezích a nemůže býti národu nikterak škodlivo. Tato hranice není překročena ani, když vyrábí se něco nad vlastní potřebu, jen aby se za to kupovaly ty z našich potřeb, jejichž výrobu u nás příroda nepodporuje. Avšak něco zcela jiného jest zamýšleti fabrikaci výhradně pro jiné, přilákávati obyvatelstvo, které, nám nepotřebno, jen proto existuje, poněvadž jiní jsou ještě příliš nemoudří nebo příliš nevzdělaní, aby ji měli doma sami. »Neboť, poněvadž konečně jiným národům přece se otevřou oči, nebo oni svým přirozeným vzrůstem sami sebou dospějí ke značnému továrnictví, je každá obchodní fabrikace zbudována ve vzduchu. Nouze donucuje konečně ohromný přečnívající arkýř národní činnosti všelikými umělými prostředky podporovati a připevňovati. Předskok v kapitále, ve zručnosti a v užívání strojů, a s druhé strany obvyklý chod obchodu a obchodní převaha pomohou na čas, ale i kdyby se to i na velmi dlouho podařilo, máme přece v zemi umělůstku, která očekávaného prospěchu již neposkytuje a na konec existuje snad jen na útraty národa,« Není prý správno, že merkantilismus měl na zřeteli jenom tento extrém fabrikace; původně zamýšlel skutečně jen fabrikaci správně obmezenou.67
A Cancrin byl svým zakládáním státních manufaktur, svými prohibitivními cly na podporu průmyslu, svým uplatňováním státního vlivu naproti tržbě, průmyslu, dopravě a úvěru i v praxi skutečným následovníkem merkantilismu, ruským Colbertem, hojícím rány ruského hospodářství státního po válkách Napoleonských.68
Více než tito autoři působili na Lista spisovatelé američtí. Hildebrand (str. 58.) nazývá Listovým předchůdcem Alexandra Hamiltona, prvního lorda pokladu Spojených Států Severoamerických (1789—1795), jehož zprávu o tuzemských manufakturách a prostředcích k jejich povznesení (1791) List dle Ingrama znal a pod jejím vlivem v Americe se usadil.69
Současně v samé Anglii Lauderdale70 rozlišoval mezi bohatstvím soukromým, které staví v popředí stupeň vzácnosti majetkových objektů, a bohatstvím národa, které záleží v přebytku blahobytných objektů v obyvatelstvu.
Opíraje se o toto »proslulé rozlišování mezi hospodářstvím soukromým a veřejným«71 Lauderdalovo a Ganilhovo, hájil Daniel Raymond (1786—1840) hospodářskou svobodu uvnitř, ale nikoli na venek a první konstruoval dle Rambauda věty, které staly se podkladem učení Listova: 1. rozdíl mezi bohatstvím jednotlivce a bohatstvím národa, pojatý však jinak než Lauderdalem ;72
2. povahu národa jakožto hospodářské jednotky, kdežto Smith a jeho škola přehlížejíce hranice národů mluví o bohatství ve smyslu všeobecném a kosmopolitickém ;
3. rozeznávání mezi ekonomií individuelní (soukromou), která má zkoumati, jak se hodnoty tvoří a nabývají, a politickou, které přísluší zkoumati, jak vláda zajišťuje největší blahobyt veškerého celku (souboru, collectivité) národního.73
Analogické ideje o rozdílu mezi ekonomií soukromou a národní nalezneme též u řady jiných autorů amerických, Philippse, Simpsoma, Coltona, Bowena, Colwella atd., jichž díla z veliké části podnícená záštím proti Anglii plna jsou nevěcných útoků proti anglické škole liberální.74
Přicházíme k největšímu theoretikovi protekcionismu a národní soustavy politické ekonomie, Bedřichu Listovi. Pobyt v Americe učinil jej protivníkem směru Smithova.75 Kdežto Smith ve svém kosmopolitickém individualismu nejedná ve spise svém, mimo několik málo míst, leč o jednotlivcích a jejich zájmech soukromých, jest dle Lista mezi jednotlivcem a lidstvem národ se svým zvláštním jazykem a písemnictvím, svým zvláštním původem a dějinami, svými zvláštními mravy a zvyklostmi, zákony a institucemi, se svými nároky na existenci, samostatnost a zdokonalování, jakožto organism, který jest tisícerými úvazky ducha a zájmů spojen v jediný oduševnělý o sobě trvající celek. Jednotlivec může duševního vzdělání a produktivní síly, bezpečnosti a blahobytu dojiti jenom národem a v národě, rovněž tak je civilisace lidského pokolení myslitelná toliko prostředkem civilisace národů. Hlavním úkolem lidského snažení musí tedy býti udržení, vypěstění a zdokonalení národnosti, a před politickým účelem národním musí ustoupiti všechen ekonomický život národa i všechny ekonomické zájmy soukromé.76
Je-li národ zvláštní jednotkou hospodářskou a mravní, nejsou zájmy národa vždycky totožnými se zájmy jednotlivých jeho členů, protože jednotlivec má na zřeteli svůj prospěch osobní, okamžitý, přítomný, kdežto národ musí hleděti k svým prospěchům i budoucím, vzdáleným a všeobecným. Co je moudrostí v ekonomii národní, může býti pošetilostí v hospodářství soukromém, »protože krejčí není národem a národ není krejčím ; protože rodina je něco zcela jiného než-li spolek milionů rodin, dům něco zcela jiného nežli veliké territorium národní.« 77
Konečně bohatství národa záleží v něčem jiném nežli bohatství jednotlivců; toto spočívá ve množství směnných hodnot, které jsou v majetku jejich, ono v produktivní síle celku, v její mnohostrannosti síle a rovnováze, a výroba těchto produktivních sil je pro národní účel daleko důležitější nežli výroba hodnot směnných.78 V normálním stavu každého národa jsou tři hlavní produktivní síly, které musejí býti souměrně vyvinuty: zemědělská, manufakturní a tržební. Zvláště manufakturní síla má na celý rozvoj národa vliv nejmocnější, povznáší nejenom obě ostatní, nýbrž i vědu, vzdělání a svobodu a zabezpečuje národům hospodářskou a politickou nezávislost. Národ, který směňuje zemědělské produkty za cizí zboží manufakturní, jest individuem s jednou paží, které cizí paží jest podporováno.79 Úkolem státu jest výchovu národa k vyšším stupňům hospodářského vývoje uskutečňovati. Prostředky, jimiž se tato ekonomická výchova provádí, má udati věda národohospodářská, ona jest národohospodářskou pedagogikou. Každý národ musí počíti se svobodou tržební, dokud nezačne samostatně fabrikovati, a přejde opět k svobodě tržební, jakmile jeho manufakturní síla pod celní ochranou plně se rozvinula. Ochrana celní je však nezbytná, nemá-li nově vznikající průmysl býti utlačen soutěží národů pokročilejších. Tovary se tím sice na čas zdraží, ale tento vyšší náklad je pouze cenou průmyslové výchovy národa a v budoucnosti budou následkem tuzemské soutěže výrobky tím lacinější.
Liberální škoda užívá prý po Smithovi dělby práce i pro vzájemné hospodářské styky různých národů, mění všechny národy v jedinou universální dílnu, v níž jednotlivé obory mezi národy k tomu nejzpůsobilejší v prospěchu jejich i celku jsou rozděleny. Mnohem důležitější — než tato mezinárodní — jest národní dělba práce, při které by všechny produktivní síly národa byly souměrně vyvinuty a zejm. průmysl spojen se zemědělstvím. »Každé rozšíření nebo zlepšení dosavadní továrny rozmnožuje teď poptávku po zemědělských produktech. Tato poptávka není nijak nejistá, nijak na cizích tržebních opatřeních nebo převratech nebo na cizích vynálezech a zlepšeních nebo na cizích žních závislá, tuzemský zemědělec nedělí se o ni s jinými národy, ona mu jest každý rok jistá. Ať žně jiných národův dopadnou jakkoliv, ať jakákoliv nedorozumění povstanou v politickém světě, on může počítati na odbyt svých produktů a na koupi svých potřeb zboží manufakturního za přiměřené a stejnoměrné ceny. S druhé strany každé zlepšení tuzemského rolnictví, každá nová kultura podněcuje opět tuzemskou fabrikaci. Škola nemůže popříti, že vnitřní trh národa je desetkrát důležitější nežli zahraniční ... ale ona zapomněla z toho vyvoditi na snadě jsoucí důsledek, že je desetkrát důležitější pěstovati a zabezpečiti trh vnitřní, než-li hledati bohatství v cizině.«80 Listova theorie ochranářská, která — jak patrno — nebyla nikterak národohospodářskou naukou na zcela nových základech zbudovanou, nýbrž jen časovým přetvořením a jednotným zpracováním ideí naproti Smithovu kosmopolitickému liberalismu již dříve vyslovených, ovládla hospodářskopolitické myšlení i praxi v kontinentální Evropě 81 i v Americe, 82 z ní brali nejostřejší zbraně jak theoretičtí národohospodáři, tak agitátoři pro celní ochranu průmyslovou i konečně agrární.
V.
Lze však ještě i za dnešního stavu hospodářského vývoje kulturních národů mluviti o uplatňování se zásady soběstačnosti?
Přes všechna usnadnění mezinárodní tržby, světové spolky poštovní a telegrafní, konvence o mezinárodní nákladní dopravě železniční, mezinárodní smlouvy o patentech atd., přes všechny technické pokroky v dopravě pozemní i vodní jsme od periody, kterou by bylo lze nazvati pravým hospodářstvím světovým, ještě daleko. Nejnovější vývoj hospodářskopolitický od konce 70. let stol. 19. ukazuje nám dokonce zřejmě tendence opačné: snahu po soběstačnosti, po stejnoměrném vypěstění produktivních sil v národě, po nezávislosti na cizině, po »rozbití světového trhu« v soběstačné národní uzavřené obvody hospodářské.
Na myšlénce free tradu z polovice století 19. lpějí v Evropě dosud jen Anglie a Nizozemí, prakticky nejsou ho daleky Norsko a Dánsko. Veliká skupina států středoevropských — Německo, Rakousko-Uhersko, Italie, Švýcarsko a Belgie — má zmírněnou od r. 1892 ochranu celní, kdežto Rusko na východě a Francie s Portugalskem a Španělskem na západě vysokými hradbami celními jsou obehnány.
Politiku protekcionistické soběstačnosti v nejbujnějším rozkvětu nalézáme v Spojených Státech Severoamerických, v Chile a Argentině, v Kanadě a Australii.83
Jak vysvětliti toto moderní ochranářské hnutí? Dr. M. Nitzsche vykládá je z momentu jak národněpolitických, tak vojenských a finančních, tak konečně konstitučních a světohospodářských.84 Politické úvahy, které byly převelikého významu při provádění svobodnotržebné soustavy na pevnině zejm. ve Francii (caesarská politika Napoleona III. za heslem levného chleba a snaha získati Anglii), v Rakousku (agrární exportní zájmy Uher, finanční tíseň), v Německu a v Italii (kde svobodná tržba sloužila národnímu sjednocení a vyloučení Rakouska), v letech 70tých odpadly. S druhé strany veliké války let 60. a 70., nejistota politická a obrovská břemena, jaká národům ukládal ozbrojený mír, způsobily finanční tíseň, která jako v dobách merkantilismu vedla ku snaze hledati nové zdroje příjmů ve clech ochranných, a v té docházely vlády ochotné podpory u konstitučních parlamentů, které zastupovaly zpravidla stavovské zájmy výrobců agrárních a průmyslových. Lze však ochranářský obrat vysvětlovati pouze těmito vnějšími příčinami? Myslíme naopak, že národové jen poměrně velmi pozdě, poměrně na dobu velice krátkou, ne všichni, namnoze ne dobrovolně a dokonce již ne v uznání obecné všelidské prospěšnosti hospodářské svobody, jak o ní mluvila škola liberální, nýbrž většinou z důvodů mimohospodářských odvrátili se od onoho starého principu soběstačnosti, který ovládal i v oboru hospodářském jednotlivé historické útvary společenské, jakmile tyto začaly uvědomovati si vůbec svoji jednotnost, ku abstraktní »svobodné« tržbě mezinárodní.
Avšak právě stupňované národní sebevědomí novodobé požaduje, aby národ dostačoval sobě ve všem, co náleží k podstatě jeho existence a prosperity, aby byl co možná samostatným a nezávislým hospodářsky jako politicky i aby tuto samostatnost v sobě vypěstil. Touto snahou veden, usiluje každý uvědomělý národ, aby rozšířil průmyslovou svoji výrobu na veškeré obory, jichž produktů potřebuje pro ukojení svých potřeb a pro které mu suroviny poskytuje vlastní příroda nebo snadný přívoz ze zemí cizích. Mohutnící výroba tuzemská vytlačuje tudíž export z domácího trhu buď vlastní svojí kvalitou, nebo pomocí ochranného cla, exportní průmysly země bývají periodicky donucovány hledati nová odbytiště pro výrobky dosavadní nebo nové druhy výrobků, ve kterých s nimi průmysl země importní zatím soutěžiti nemůže, býti tudíž neustále na stráži k uhájení dosavadního odbytiště nejen naproti ostatním konkurentům trhu světového, nýbrž zejména naproti soběstačným snahám státu importního.
K tomu přičinila moderní industrialisace evropských států nový moment: Neběží dnes jen o to dostačiti sobě svými tovary, nýbrž dostačiti též potravinami svému obyvatelstvu a surovinami svému průmyslu, resp. přívoz potravin a surovin si zabezpečiti. Ani jediný ze států západo- a středoevropských nedostačuje již svojí obilní produkcí své spotřebě. Jestliže Listovi byl národ bez průmyslu jako člověk s jedinou paží agrární, vypěstily novodobé státy nadpoměrně svoji paži průmyslovou, nechavše zakrněti paži agrární, neskonale důležitější a nezbytnější.85 V Anglii ode dávna již se uvažovalo, jak zabezpečiti zemi potravu v případě války — kontinentální svírka Napoleonova, s nepoměrným zdražením potravin, jež měla v zápětí, byla již o sobě dostatečným podnětem k přemýšlení.
V Německu již vládní předloha celní z r. 1879 dovozovala potřebu, aby země co možná sama se vyživovala, jinak že by jí při zamezení přívozu obilin hrozilo vyhladovění. Zkrátka Německo chce býti »i v ohledu hospodářském pánem ve vlastním domě«,86 a sice v průmyslu stejně jako v zemědělství, novodobá přílišná závislost pokládá se za riskantní jak co do exportu tovarů, tak co do přívozu potravin a surovin.
Obavy projevené Oldenbergem, že by následkem nesmírného vzrůstu obyvatelstva v zemích jak průmyslových tak potravinářských i následkem poměrného zanedbávání zemědědělské výroby, jakožto méně výnosné, kapitálem mohl i v normálních dobách (nehledíc tedy k občasným neúrodám) nastati poměrný nedostatek potravin, nepoměr mezi silně vzrostlou poptávkou a ne tak rychle stoupající nabídkou, byly zajisté předčasné. Zatím však na jiné straně ukázalo se, jak nebezpečnou je závislost zemí odběratelských na zemích dodavatelských.
Na bavlně. Z celkové produkce surové bavlny připadají asi dvě třetiny na Spojené Státy Severoamerické. Kdežto však r. 1860 upotřebila Unie pouze 20% své vytěžené suroviny, spotřebuje jí dnes 60% a potrvá-li tato tendence, bude v 50—60 letech severoamerická produkce bavlny zabrána úplně průmyslem domácím. Stejně se děje i ve Východní Indii a Egyptě. Úsilí zpracovati americkou surovinu v amerických továrnách nabylo zejména utvořením trustu přádelen nebezpečného rázu. Evropský průmysl bavlnářský octl se tak před problémem, jak si zaručiti surovinu,87 a v Anglii i v Německu jednaly již parlamenty o emancipaci průmyslu od americké bavlny, která dosud činí přes 80% veškeré suroviny v Evropě zpracované, a Rusko, Francie, Anglie, Německo, Belgie, Nizozemí a Italie činí pokusy s pěstěním bavlny v koloniích jimi ovládaných.88 Kdo může dnes říci, že něco podobného nebude se jednou opakovati při obilinách ? Je sice daleko více půdy způsobilé pro pěstění obilin, ale je také daleko větší jich spotřeba.89
A tím přicházíme k dalšímu jevu v moderním hospodářském vývoji. K plné soběstačnosti nedostačují dnes ani hranice jednotlivých států jednostranně zprůmyslovělých; je tendence tvořiti státní skupiny národní, plemenné, territoriální, které by rozdílným hospodářským rázem svých součástí byly s to, aby veškeré suroviny a pomocné látky pro průmysl co možná samy si vypěstovávaly a své výrobky průmyslové co možná samy spotřebovávaly, zkrátka co do výroby i spotřeby na cizině co možná byly nezávislé. Tedy uzavřené skupiny státní, plemena nebo díly světa.
Všechny velké národy jaly se proto nyní rozšiřovati svá území a tím i sféru svého vlivu politickohospodářského, protože jenom tak mohou si ještě nejsnáze trvale zajistiti odbytiště pro své tovary a dodavatele svých surovin.90
Rusko sleduje ode dávna politiku soběstačnosti, jakou mu jeho obrovské území od ledového moře až skoro ke krajům subtropickým sahající se 130 miliony obyvatelstva dovoluje a jeho průmyslová slabost, k zápasu na světovém trhu nedostatečná, vnucuje; přes obchodněpolitické připojení ke státům středoevropským od r. 1894 jest evropské Rusko obehnáno vysokými hradbami celními a rozšíří je nepochybně i na své připojené země, jakmile tyto hospodářsky poněkud se povznesou.
Spojené Státy Severoamerické nejenom že ve svém obvodě ohraničují se cly bez mála prohibitivními, nýbrž hlásají dokonce heslo panamerikanismu, hospodářské soběstačnosti celého dílu světa.
Tento hospodářský »imperialismus«, jak byl nazván ve zdánlivé protivě k soběstačným snahám jednotlivých národů a států o sobě, uvnitř jejich evropských hranic státních, tluče však již i na vrata onoho státu, který byl do nedávna přímo školským příkladem ideje obchodu a hospodářství světového: Anglie, která dle známých plánů Chamberlainových chce zachrániti zbytek svého průmyslového panství za hradbou celní unie s osadami, 91 spojiti národ po celém světě rozstříklý v jediný hospodářský celek, ze strachu, aby nebyl na volném zápasišti udolán konkurenty mladšími.92 Problém nacionální expanse a hospodářské moci světové zatlačil v Anglii dokonce v pozadí i samu otázku sociální.93
Také Francie zajišťuje si obrovskou državou koloniální možnosť budoucí hospodářské soběstačnosti.
Co byla konečně již Napoleonova kontinentální svírka jiného, než násilné sloučení evropských států v jediný soběstačný celek naproti průmyslovému a dopravnímu primátu Anglie?
Imperialistickým snahám usnadňuje se dráha zdokonalováním prostředků komunikačních a dopravních. Rusko přepjalo sibiřskou drahou celou severní Asii a vysílá nové a nové železniční větve do středu Asie. Německo, počítajíc snad do budoucna s expansí přes Rakousko a kus Balkánu do Malé Asie a Syrie, jako se dočasně zabývalo illusemi o zakotvení v jižní Americe, zabralo stavbu a provozování drah maloasijských a dráhy bagdadské. Anglie pracuje na železničním spojení Kap-Kairo a ve Francii ventilují od několika již let projekt dráhy od západu na východ Afriky. Severoamerická Unie zjednává svým stykům se západním břehem střední a jižní Ameriky a svými ostrovy v tichém oceáně převzetím stavby průplavu panamského, tak jako Suez zjednal Angličanům pojítko s jejich koloniemi východoasijskými. Železnice jihoseveroamerická patří tam rovněž k dávným projektům stoupenců doktríny Monroeovy. Konečně i severní i jižní Amerika, každá o sobě, jsou s dostatek velikými objekty tendencí autarkických.
Státy středoevropské, které buď imperialistickou expansi neprováděly (Rakousko, Italie, Švýcary, i konečně Norsko a Švédsko) nebo mají koloniální území menší, roztroušená nebo ohrožená (Německo, Belgie, Holland) a které nemají vůbec blízkých krajů invase kapitálové a pracovní schopných a potřebných, jako je má Rusko a Spojené Státy, ocitají se před faktem, že budou časem odkázány na odbyt v územích, která ani jejich panství ani jejich vlivu podléhati nebudou, na »trh světový«, »hospodářství světové«.94 Naproti velikým imperiím, za heslem soběstačnosti jdoucím, budou jednotlivé tyto státy o sobě malé jak územím, tak zejména počtem obyvatelstva.95 Odtud snahy čeliti zvláště »americkému nebezpečí« celním a hospodářským spolkem států středoevropských, jak je hlavně podněcuje Julius Wolf, dosud sice se zdarem nevalným, s nepochybným však asi úspěchem v budoucnosti.
Uvnitř státního obvodu clem chráněného pracuje se pak jako za dob merkantilismu k povznesení průmyslu, zemědělství i dopravy i positivně. Novým nebo nedostatečně zastoupeným odvětvím průmyslovým poskytují se svobody nebo úlevy daňové a poplatkové, zejm. zaváží-li se noví podnikatelé, že odeberou v tuzemsku všechny suroviny a všechno zařízení, pokud možná, dále poskytuje se bezcelný dovoz a levné dovozné sazby pro stroje vyráběné v cizině, stavební materiály a suroviny, t. zv. zušlechťovací řízení, t. j. bezcelný dovoz surovin nebo polotovarů s podmínkou, že tovary z nich vyrobené budou opět vyvezeny, a pod. V tomto směru lze uvésti zejm. zákony na podporu průmyslu v Uhrách, Rumunsku, Bulharsku a Srbsku, premie na pěstování hedbávnictví, lnu a konopí a přádelnictví hedbáví ve Francii, pověstné cukerní premie, restituce daňové a skryté v nich vývozní premie, zvlášť levné tarify železniční na vývoz tovarů, premie na stavbu lodí a provozování plavby námořní, stavbu pasivních vodních drah vnitrozemských v zájmu levné dopravy atd.96 I když by pak přes hradby ochranných cel cizozemská výroba zvítěziti mohla nad tuzemskou ve vlastním jejím obvodě, moderní státy i jinými prostředky hledí obmeziti cizozemskou soutěž.
Jsou to celní vexace, certifikáty o původu zboží, zdravotní a veterinářske předpisy, daně z obchodního cestování, tarifní politika, která stanovením zvlášť levných sazeb pro určité relace cizině nepřístupné obchází všechny kautely smluv obchodních, předpisy o povinném označování zboží jakožto cizozemského a jiné prostředky, s rostoucí rafinovaností vynalézané.
Komu se bezpodmínečně ukládá hleděti k tuzemské výrobě, jsou veřejní činitelé a soukromé podniky, státem subvencované nebo co do výnosu garantované. Rozsah těchto veřejných dodávek stoupá se šířením se působnosti státu i svazků samosprávných; na př. u státu strava a zásobování vojska, výstroj a výzbroj, stavby a stroje lodní, stavby a zařízení vojenských a úředních budov, cest pozemních a vodních, říční regulace, věcné potřeby železnic, pošt a telegrafu, lodi subvencovaných společností plavebních atd , u zemí a obcí věcné potřeby nemocnic, porodnic, chorobinců a j. humanitních ústavů, zemské a obecní dráhy, obecní plynárny, elektrárny, jatky, vodovody, silnice a mosty a pod.
Zákonodárství nebo správa vylučují proto velmi často vůbec zahraniční uchazeče při soutěžích k dodávkám veřejným. Tak na př. dle investičního zákona z 6. června 1901 č. 63 ř. z. při stavbě drah alpských a dle vodocestného zákona ze dne 11. června 1901 č. 66 ř. z. při stavbě průplavů a splavňování řek má se dáti přednost tuzemskému průmyslu i tuzemským silám pracovním. V Uhrách bylo již výnosy Barossovými z r. 1887 a násl. státním úřadům stavebním, železnicím (státním i soukromým) a obcím uloženo, aby při objednávkách hleděly jen k továrnám domácím — za cizinu pokládá se tu, jak známo, i Předlitavsko — a od té doby plno je státních výnosů, jimiž se má domácí trh a zvláště veřejné dodávky zabezpečiti domácí výrobě, i kdyby cizozemská soutěž přes všechny závory celní a tarifní opatření přec ještě dodávati chtěla levněji, než málo vyspělý průmysl domácí. Připomeňme zde i nejnovější akcentování požadavku, aby dodávky vojenské byly zadávány uherským podnikatelům při nejmenším dle poměru uherské kvóty na společné účely.
Po příkladě uherském měla se též u nás přednost tuzemské výroby, »pokud se hodnotou a cenou vyrovná výrobkům cizím,« před cizozemskou při uhrazování všech potřeb státních, zemských a obecních úřadů a ústavů zabezpečiti zákonem, jehož osnovy vláda v r. 1900 a opětně v r. 1901 předložila, a když zákon neuskutečněn, působila vláda ve smyslu protekce tuzemské výroby průmyslové i na veškeré činitele samosprávné, upozorňujíc zvlášť ještě při kalkulacích cen na potřebu zřetele »k obtížnějším výrobním podmínkám v tuzemsku.«
Tato protekce domácí výroby hledí se uplatniti i uvnitř jednotlivého státu od země k zemi, od místa k místu. Požaduje se na př., aby dodávky poštovní, železniční, nemocniční atd. zadávaly se především uchazečům z obvodu těchto úřadů a ústavů, i soukromí hospodáři bývají donucováni, ukojovati své potřeby co možná u těch, pro jichž potřebu opět oni sami výdělkově jsou činni, opatřovati si z místní solidarity u místního obchodníka nebo výrobce to, co by snad lépe a levněji obdrželi jinde. Jako místní, účinkují silně i motivy solidarity národní: Poláci a Dánové v Prusku, Poláci v Haliči, Uhři — i národ, ne pouze stát — naproti výrobkům předlitavským.
Nejen cizí podnikatelský kapitál, i cizozemské pracovní síly vítány bývají jen potud, pokud absolutně nelze vystačiti se silami domácími; vykonavše svůj úkol, jímž bývá často i pouze výcvik domácího dělnictva v nové technice výrobní, vracejí se, vlastně bývají — nezřídka brutálně (rakouští a ruští dělníci z Pruska) — vraceni svému státu domácímu. Národohospodáři a sociologové vůbec nevidí rádi zvláště přistěhovávání se dělnictva s nižší mírou životní a s nižšími nároky mezdními, poněvadž se tím snižuje životní míra domácího lidu, »výše než stanovisko kramáře staví životní míru svého národa«, pravil o tom pěkně prof. Bráf. 97
Lze konečně mluviti o tendenci soběstačností či solidarity i při — tak mezinárodním — kapitále peněžním. Státní dluhopisy, obligace i akcie bank, železnic, dolů atd., které při kapitálové sla- bosti země dostaly se při své emisi do rukou ciziny, vracejí se, třeba za vyšších kursů, s rostoucím blahobytem do rukou kapitalistů země emisní.
A výsledek všech těchto soběstačných tendencí? Sombart resumuje: »Kulturní národové ... jsou dnes (v poměru k svému celkovému hospodářství) nikoli podstatně více, nýbrž spíše méně spjati vzájemnými styky tržebními. Jednotlivé národní hospodářství není dnes více, nýbrž spíše méně vtaženo v trh světový, nežli před sto lety. Při nejmenším ... je klamno domnívati se, že mezinárodní styky tržební nabývají poměrně rostoucího významu pro moderní hospodářství národní. Opak jest pravdou.«98
VI.
Přes všechny pokroky mezinárodní dopravy a tržby zásada soběstačnosti uplatňuje se tedy naproti »hospodářství světovému«, nacionalism hospodářský naproti hospodářskému kosmopolitismu. Národ jakožto jednotka hospodářská dochází vždy většího významu v moderním vývoji hospodářském, hospodářské práci ukládá se vždy zřejměji též poslání národní, právě moderní doba staví — často brutálně — hospodaření ve službu nacionalismu.
Menger má sice za to, že vzrůst hnutí socialistického v chudších vrstvách obyvatelstva, jimž prospěchy jejich vnucují směr mezinárodní, patriotickému vojenskému státu protivný, které však přes to krátkozrakým militarismem vždy hromadněji jsou přibírány ke službě vojenské, povede ke konečnému vítězství lidového státu pracovního, ekonomického státu světového, a dokládá se při tom rozhodnou antipatií proti národním a státním rozdílům, která je tradicí socialismu.99 S druhé strany však opět Adler ukazuje na pokračující nacionalisování dělnictva, na to, jak v Anglii cvičené dělnictvo velkoprůmyslové podporuje ruku v ruce s podnikateli moderní národněhospodářskou expansní politiku anglickou a jak podobné tendence prorážejí si dráhu i v Německu.100 Ani zde tedy nacionalism není leda na postupu.
Tím je dáno i hledisko pro posuzování našich národně emancipačních snah hospodářských. Nejsou leč projevem téhož ducha soběstačnosti, který ovládal hospodářský vývoj všech národů, všeho lidstva v nejrůznějších jeho organisacích společenských. Vždyť hospodářství není samo sobě účelem, nýbrž jen prostředkem k vyšším účelům člověka a národa, jimž bylo vždy podřizováno. Toto podřizování ekonomismu ve prospěch vyšších úkolů národních provádějí národové »političtí«, t. j. ve státy organisovaní, především svojí hospodářskou politikou státní, nejenom tržební, nýbrž i průmyslovou, dopravní, zvláště tarifní atd. Zcela jinak se má věc ve státech obývaných několika národy. Tu hospodářská politika státní provozována jest buď s hlediska celkového prospěchu mnohojazyčného státu — kterýžto prospěch nemusí býti ani nutně též prospěchem té či oné národnosti ve státě — buď (a to bývá pravidlem) s hlediska té národnosti, která jest ve státě vládnoucí a jejíž prospěch vydávaný pak za hospodářský prospěch celku státního nebo dokonce směle i bez této masky vystupující, pak zpravidla nebývá prospěchem národností ovládaných.
Bylyť protivy politické mezi národy vždycky též příčinou rozpoltění zájmův hospodářských, národové panující zabírali výnosnější obory povolání a čerpajíce z plných zdrojů pomoci státní bohatli tempem daleko rychlejším nežli národové podmanění, takže podmaněnost vedla k chudobě a chudoba sesilovala opět jejich porobu politickou. Tak vytvořila se, arci nejenom vlivem politického a národního útisku, nýbrž i rozdílem v povaze půdy, v nadání a přičinlivosti obyvatelstva atd., znenáhla i různost hospodářských zájmů mezi národy téhož státu: zde drobné zemědělství, tam velkostatky, průmysl a obchod, zde řemeslo, tam tovární velkovýroba, zde dělníci, tam podnikatelé, nebo i jen zde jiný než onde stupeň intensity vývoje zemědělského, průmyslového či obchodního, takže rozvrstvení národní splývá namnoze s hospodářským a sociálním. Při této protekci státní netřeba mysliti jen na politiku tržební (úpravu tržby s cizinou), nýbrž na veškeru politiku hospodářskou. Státní moc může jeden národ podporovati a druhý poškozovati vydáváním zákonů přispůsobených jen potřebám jednoho národa či země, budováním a vedením železničních tratí, stanovením jízdních řádů a dopravních sazeb, stavbou a úpravou vodních cest, zařizováním či odpíráním sítí telefonních, stanic poštovních a telegrafních, odborných škol a pod. Čím rozsáhlejší se stává hospodářská a kulturní působnost státu, tím více může stát mohutnými prostředky svými zde prospívati a jinde křivditi — bez odvolání a bez trestu smí prostředků, národem mu poskytnutých, užívati i proti němu, nepřímo nebo i přímo.
Národové, jsoucí ve státním svazku s jinými národy a nemající té váhy politické, aby své specielní národohospodářské zájmy uplatnili ve formě hospodářské politiky státní čili, jak říká politická ekonomie, »národní«, jsou pak i co do veřejné péče o své národní hospodářské potřeby situováni daleko hůře, nežli národové politicky samostatní, třebas číselně daleko menší, tedy na př. Poláci se 17, Čechoslované s 8, i Finové se 6 miliony svých příslušníků hůře nežli Dánové se 2½, Norové se 2¼ i než Srbové se 2½ a Bulhaři s 2,8 miliony příslušníků. Nemají nařizovací a donucovací moci k provádění své vlastní národohospodářské politiky, přes to, že mají své vlastní národohospodářské zájmy a potřeby—nemají možnosti sebeurčování hospodářského stejně jako ne politického a kulturního.
K uvědomování sobě svých zvláštních potřeb a zájmův hospodářských dospívají nesamostatní a podmanění národové snad později nežli k uvědomění svých potřeb politických, jazykových a kulturních, ale přece. Prof. Bráf je původcem obecně nyní u nás přijaté theorie vývojového postupu obrozovacího našeho národa: za prvním v řadě probuzením literárním, jemuž běželo především o probuzení národního vědomí prostředky slovesnými a jazykovými, následovalo probuzení politické, které počalo rokem 1848 a za kterým teprv začínáme se probouzeti hospodářsky. Je dokonce analogie mezi naším obrozením literárním a hospodářským: zprvu jen překlady drobných a pak i větších věcí z němčiny, frančiny, angličiny, podávané v neúhledné formě a poměrně draho a kupované přes to, že mnozí a mnozí konsumenti snad lépe rozuměli lacinějšímu a lépe vypravenému originálu, a teprv během vývoje vlastní produkce věcí čím dále dokonalejších vnitřně a lépe nebo i nádherně vypravených na venek, i cenou nikoliv nepřiměřených a druhdy i do ciziny přístupu nalézajících (umělecká díla, překlady z češtiny).
Podobně v hospodaření: zprvu jen cizí zboží, prodávané našimi obchodníky v malém drobným našim konsumentům v domácí, často nedost vzhledné úpravě a se známou přirážkou výdělkovou, a teprve při vzrůstu domácí odbytové organisace vlastní výroba velkoprůmyslová, odkazovaná zprvu na jiná odvětví s vyspělým německým průmyslem nesoutěžící, ale záhy dobývající si respektovaného postavení i v oborech, dosud za výhradnou doménu Němců považovaných, a vyrovnávající se znenáhla i jakostí i cenou výrobkům kteréhokoliv konkurenta jinonárodního.
Ani ono obrozování literární nebylo, opakujeme, bez obětí hmotných: ony české překlady kupovaly se, i když zákazník měl již originály německé, i když české překlady byly dražší, knižně nevzhlednější, snad dokonce ne dobré a nikdy nedosahující jakosti originálu.
Také u nás proti heslu hospodářské soběstačnosti mnoho se činí námitek a odporu. Co může však býti provozováno státem, nemůže býti o sobě špatným, jsouc provozováno národem. Byla-li ve všech dobách a dosud jest hospodářská samostatnost pokládána za nezbytnou součást a předpoklad existence a rozvoje různých jednotek společenských — domu, města, státu, imperia, dílu světa — jest tím nezbytnější podmínkou existence a rozvoje národa nesamostatného, ti, kdož ji za cíl kladou, nehlásají ani nic nového, aniž neekonomického, nýbrž něco, co je sice v odporu s liberalismem, který byl zde zaměněn s ekonomismem, ale co je v úplném souhlasu s principem, celý hospodářský vývoj národů ovládajícím. Žádajíce ekonomické oběti v zájmu národní budoucnosti, podřizují ekonomism vyšším cílům národním, jako jej státní politika podřizuje cílům ne pouze humánním a sociálním, ale i národním a vojenským. Snaha po národně-hospodářské soběstačnosti nemůže býti tedy odsuzována o sobě, nýbrž může vzbuzovati pochybnost jen, lze-li ji prováděti bez mocenských prostředků státních.
Takto pojímána není snaha po hospodářské soběstačnosti našeho národa ani šovinismem, ani dočasným jedním tvarem dnešního národnostního zápasu českoněmeckého, ani dokonce odplatou za útisky českých menšin, za boykot českých úředníků, trhovců, řemeslníků, služek, za zmařené koncerty našich virtuosů atd., nezávisí na předpokladu národního boje a nepozbude oprávněnosti, i když jednou smíru politického a národního bude dosaženo. Musíme míti své co možná všestranné hospodářství národní, jako musíme míti vlastní národní literaturu, umění, školství, vědu, prostě jakožto součást samostatnosti a individuality národní. Dnešní národnostní zápas nám potřebu uvědomění a osamostatnění hospodářského pouze důrazněji na oči staví, užívání a zneužívání zupřílišovaného fakta naší velkoprůmyslové a velkoobchodní opozdilosti k odůvodňování dalších a dalších výbojů na poli národním a politickém nám konečné uvědomění si významu hospodářské soběstačnosti pro naše národní, politické a kulturní pokroky přímo již vnucuje. Problém tento není jen specificky českým, jest spolu problémem Slovinců u nás, Chorvatů, Slováků, Rumunů v Uhrách, Uhrů a ostatních uherských národností naproti společnému celnímu území rakouskouherskému, Poláků v Německu a Rusku — zkrátka problémem všech národů, které jsouce politicky potlačovány měly a mají své zvláštní hospodářské zájmy, aniž mohly hospodářskou politiku svoji provozovati skrze stát. Bude problémem i jiných národů, dojde-li snad v budoucím jakéms vývoji ke tvoření nebo aspoň hospodářskému seskupení se obrovských territorií s různými národy a odchylnými zájmy národními a hospodářskými, které nebudou moci býti uplatňovány skrze nadřízený celek, a jakmile si národové oni uvědomí, že zachování a rozvoj národa předpokládá spolu též samostatnost hospodářskou. Tento vývoj přiměje také vědecké bádání národohospodářské, jemuž je problém národnostního hospodářství národů politicky nesamostatných dosud cizím, zabývati se jím.
Namítá se, že snaha po národohospodářské soběstačnosti, poskytujíc národně příslušným výrobcům monopol, ničí snahu po technickém pokroku a obchodnické dokonalosti, udržuje výrobu drahou a špatnou a na konec národu více škodí, než prospívá. Stejné námitky činil již Smith merkantilismu, činí liberálové ochranným clům, kartelům i koalicím dělnickým. A přece uzavírají se státy ochrannými cly, dopouštějí pod jejich záštitou zdražování výroby přemrštěnými cenami kartelového železa, dopouštěly zdražování živobytí kartelovými cenami cukru a nic nenamítají proti stanovení minimálních mezd nebo určují dokonce samy maximální dobu pracovní, třeba že se vším tím zdražuje výroba a tím i konsum.
Avšak nebezpečí zneužití monopolu národnostního je daleko menší nežli monopolů, jaké dopouští stát. Tento monopol existuje jenom potud, pokud spotřebitel dobrovolně se mu podrobuje, kdežto monopolu, jejž dopouští stát pod celní ochranou, spotřebitel podrobiti se musí.
Idea soběstačnosti hospodářské u národů nesamostatných totiž, nemajíc ani zákonů ani cel ochranných s celní hranicí, strážemi a tresty, může se opírati toliko o činitele mravní: o jistou ochotu odběratelskou, která se požaduje, i kdyby s ní byla spojena vyšší oběť hmotná nežli při koupi výrobků cizích na jedné, a všemožné usnadnění této ochoty odběratelům dokonalostí technickou i komerční se strany výrobců a obchodníků na druhé straně. Není zde nátlaku ani trestů, běží zde o věci — abych znovu citoval prof. Bráfa z přednášky »o českých problémech národohospodářských« z 18. listopadu 1900 — které leží mimo výkony zákonodárství, mimo výkony správy veřejné, namnoze i mimo výkony zastupitelstev zájmových (obch. komor a pod.). V tom tkví její slabost, v tom tkví také její mravní síla; jsou příkazy, jichž vnitřní hodnota právě tím je větší, že není zákona, který by splnění jejich vynucoval.
Prof. Bráf jest u nás původcem a neohroženým hlasatelem hesla hospodářské naší soběstačnosti a emancipace. Zjednati tomuto za neekonomické kaceřovanému snažení místo v principech hospodářský vývoj národů vůbec ovládajících, bylo jedním z účelů, tohoto náčrtku.
Dr. Jos. Gruber.
Literatura:
K. Knies, Die politische Ökonomie vom Standpunkte der geschichtlichen Methode, Brunsvik 1853.
W. Roscher, Geschichte der National-Ökonomik in Deutschland, Mnichov 1874.
Jul. Kautz, Die geschichtliche Entwickelung der National-Ökonomik und ihrer Literatur, Vídeň 1860.
Luigi Cossa, Histoire des doctrines économiques, Paříž 1899.
Jos. Rambaud, Histoire des doctrines économiques, Paříž a Lyon 1902.
J. K. Ingram, Dějiny vědy národohospodářské, přeložil J. Pelcl, Praha 1895.
Bruno Hildebrand, Die Nationalökonomie der Gegenwart und Zukunft, Frankfurt n. M. 1848.
Aug. Oncken, Geschichte der Nationalökonomie, I. díl 1902.
Handwörterbuch der Staatswissenschaften, II. vyd.
Ludw. Stein, Die soziale Frage im Lichte der Philosophie, 2. vyd., Stuttgart 1903.
Max Adler, Die Anfänge der merkantilistischen Gewerbepolitik in Österreich, Vídeň a Lipsko 1903.
W Roscher, Österreichische Nationalökonomik unter Leopold I., Hildebrand’s Jahrbücher 1864, str. 25 a násl., 105 a násl.
Z. Winter, Kulturní obraz českých měst. Život veřejný v XV. a XVI. věku, díl I. a II. V Praze 1890 a 1892.
Gierke, Das deutsche Genossenschaftsrecht, II. 1873.
J. W. Hörnigk, Österreich über Alles, wann es nur will atd., Frankfurt a Lipsko 1753. Turgot, Betrachtungen über die Bildung und die Verteilung des Reichtums, přel. V. Dorn, Jena 1903.
Adam Smith, An inquiry into the Nature and the Causes of the Wealth of Nations, Londýn 1805.
J. R. Say, Ausführliches Lehrbuch der praktischen Politischen Ökonomie, něm. překl. Maxe Stirnera s poznámkami, Lipsko 1845.
Chr. Ganilh, Untersuchungen über die Systeme der politischen Ökonomie, Vídeň 1814.
J. G. Fichte, Der geschlossne Handelsstaat, Tubinky 1800.
Ad. Müller, Die Elemente der Staatskunst, Berlin 1809.
(Cancrin), Weltreichthum, Nationalreichthum und Staatswirthschaft, Mnichov 1821 (anonym ).
Fr. List, Das nationale System der politischen Ökonomie, Stuttgart a Tubinky 1841.
H. C. Carey, Die Grundlagen der Socialwissenschft, vyd. K. Adler, Mnichov 1863—4.
K. Bücher, Die Entstehung des Volkswirtschaft, 2. vyd., Tubinky 1898, 1. vyd. přel. Dr. J. Gruber, Praha 1897.
Hildebrand, Natural-, Geld- und Kreditwirtschaft, Jahrbücher für Nationalökonomie und Statistik, 2 sv., Jena 1864, str. 1 — 24.
K. Rodbertus, Untersuchungen auf dem Gebiete der Nationalökonomie des klassischen Alterthums I., tamtéž str. 206—267.
G. Schmoller, Studien über die wirthschaftliche Politik Friedrich des Grossen und Preussens überhaupt von 1680 bis 1786. II. Jahrbuch für Gesetzgebung, Verwaltung und Volksw. VIII. 1884.
G. Schmoller, Grundriss der Allgem. Volkswirtschaftslehre, I. Lipsko 1900.
W. Sombart, Der moderne Kapitalismus, Lipsko 1902.
G. Philippovich, Grundriss der politischen Ökonomie, Tubinky a Lipsko, 5. vyd. 1904.
W. Sombart, Die deutsche Volkswirtschaft im Neunzehnten Jahrhundert, Berlin 1903.
Giddings, Základy sociologie, přel. Dr. В. Foustka, Praha 1900.
W. Cunningham, Moderní civilisace po některých stránkách hospodářských, přel. J. Škola, Praha 1901.
K. Oldenberg, Über Deutschland als Industriestaat, Verhandlungen des 8. Evangelisch-sozialen Kongresses, Gotinky 1897, str. 64 a násl.
Jul. Wolf, Materialien betreffend einen mitteleuropäischen Wirtschaftsverein atd., Berlin (1903).
Jul. Wolf, Das Deutsche Reich und der Weltmarkt, Jena 1901.
W. Lotz, Zolltarif, Socialpolitik, Weltpolitik, Lipsko 1902.
Ad. Wagner, Agrar- und Industriestaat, Jena 1901.

Blahobyt národů, kniha III., kap. 1.
Das nationale System, str. 259 a násl.
Hildebrand, Nationalökonomie der Gegenwart und Zukunft, str. 66.
Hildebrand, Natural-, Geld- und Creditwirthschaft, Jahrbücher, 1864, str. 4—5.
Bücher, Die Entstehung der Volkswirtschaft, 2. vyd., str. 57—8, čes. překlad str. 12—13. Srovn. o polemice Mayer-Bücher Sborník věd právních a státních, I., str. 459—461, dále Sombart, Kapitalismus, I., str. 54 a násl., Oncken, Geschichte, I., str. 18—19.
Grundriss, 1. vyd., 1900, str. 4—5, a dříve již ve »Studien über die wirtschaftliche Politik Friedrichs des Grossen« etc., Jahrbuch für Gesetzgebung, Verwaltung und Volkswirthschaft, 1884, zvl. str. 15 a násl.
Sombart, Der moderne Kapitalismus, I., str. 59—67. Sr. o něm Philippovich, Grundriss, 5. vyd., str. 22, Sieveking, Die mittelalterliche Stadt, Vierteljahrschrift für Social- und Wirtschaftsgeschichte, II., 1904, str. 187 a násl.
Der moderne Kapitalismus, str. 68.
Die Entstehung der Volkswirtschaft, str. 115.
Die deutsche Volkswirtschaft, str. 430.
Blahobyt národů, kniha II., počáteční slova úvodu, srovn. i úvod k celému spisu а I. knihy kapit. 2.
Die Entstehung der Volkswirtschaft, str. 59.
Sr. Bücher, str. 58—59, 88; Giddings, Základy sociologie, str. 323—4.
Cunningham, Moderní civilisace, str. 27.
Oncken, Gesch. I. 74—77. Viz Gierke, Das deutsche Genossenschaftsrecht II., 1873. Srov. i Giddings, str. 324.
Bücher, Entstehung s r. 94 — 95.
Winter, Kulturní obraz I. 69.
Tamtéž, I. 592—3.
Oncken, Geschichte I., str. 105. Oncken spatřuje dokonce vlastní celkový hospodářský systém středověku ve spojení soustavy křesťanskofeudálního hospodářství naturálního a soustavy hospodářství městského, která vedle oné v městech vyrostši s ní znenáhla rovnosti a v pozdějším věku dokonce převahy nabyla.Ideálem církevněfeudálního hospodářství naturálního bylo prý domácnostní hospodářství rodinné nebo společenstevní, kde se vyrábělo jen pro vlastní spotřebu a dle principu asketického a kde nebylo potřebí peněz a směny. Ale se stoupáním kultury nebylo lze toto stanovisko udržeti, zameziti vnější obchod a vnikání hospodářství peněžního. Mělo se tedy užívání peněz alespoň obmeziti na nejnutnější míru a obchod podrobiti jen přísnému dozoru, aby se držel v mezích křesťanským řádem předepsaných. V tomto staletém boji církve proti vnikání ryzího peněžního hospodářství vyjadřuje se nejlépe soustava obecně zvaná středověkým hospodářstvím městským, kterou by však nejlépe bylo lze nazvati soustavou »vázaného hospodářství peněžního«. Oncken, I. str. 124—5.
Das nationale System, str. 465.
Bücher, Die Entstehung, str. 111.
Die mittelalterliche Stadt, str. 214. »Následkem této politiky vstoupil na místo obchodního a manufakturního města a zemědělské provincie, většinou mimo politický svazek městský stojící, (nyní) zemědělsko-průmyslovo-tržební stát, v sobě samém dokonalý a harmonický, uzavřený celek tvořící národ, v němž jednak dissonance, které dříve panovaly mezi monarchií, feudální aristokracií a měšťanstvem, přešly v harmonický souzvuk, jednak zemědělství, manufaktury a obchod vstoupily v nejužší spojení a vespolné na sebe působení. Byla to nekonečně dokonalejší obec než dřívější.« (List, Das nationale System, str. 404—5.)
O finančním postavení Rakouska po válce třicetileté srovn. Max Adler, Die Anfänge der merkantilistischen Gewerbepolitik in Österreich, str. 45 a násl. a prameny tam uvedené.
Ovšem dokonalému městu nelze prý postrádati obchodu jak pro přívoz potřeb tak pro odbyt přebytečných výrobků vlastních, tudíž však obchod jen skrovný, jen výpomocí, sice nutnou, ale podřízenou. (De regimine principum L. II. cap., cit. Oncken, I. 131.)
Cossa, Histoire str. 205—206.
Roscher, Geschichte str. 232.
Oncken, I. str. 209.
Tamtéž str. 241—243.
Cituje Oncken, Geschichte I. str. 228—9.
Tamtéž str. 48 a 50.
Tamtéž str. 52. Sr. i Roscher, Geschichte str. 273 a násl.
Oncken, Geschichte I., str. 230.
Strana 8. vydaní z r. 1753.
Tamtéž, str. 9.
Tamtéž, str. 14.
Tamtéž, str. 130.
Strana 31—33.
Hörnigk, F. W. Österreich über Alles, wann es nur will (1753; X. vyd.), s. 100-101.>Strana 100-101.
Strana 128—129.
Kар. XXXI , str. 181.
Oncken, I., str. 231.
Österreich kap. VIII, strana 24. a 27. a j.
Tamtéž kар. IX. str. 30.
System, str. 183.
Oncken, I. str. 293—294..
List, System, str. 183..
Roscher, Geschichte str. 483.
List, Das nationale System str. 183—186.
Proto táže se již na př. Turgot, jak by člověk kácel strom, aby si z něho vyrobil pár střevíců, nebo zabíjel dobytče, aby si z jeho kůže zhotovil pár bot, kde by vzal tento dříví, kdyžby jeho půda plodila toliko obilí, a onen, jehož půda plodí bavlnu nebo konopí, jak by si opatřil obilí na chléb? »Odtud jsou nutný směny a dělba práce; celý svět získal při tomto zařízení, protože každý — věnuje se jedinému druhu práce — daleko lépe pochodí. Každý dělník pracoval pro potřeby dělníků všech ostatních povolání, kteří zase všichni pracovali pro něho.« (Turgot, Betrachtungen kар. 2—4.)
Sr. i Knies, Die politische Oekonomie, str. 200 a násl.
Blahobyt národů, kniha IV. kар. 2.
Der geschlossne Handelsstaat, str. 271 a 265.
Tamtéž, str. 260—265, 275.
Tamtéž, str. 208—212, 222, 261—263, 272.
Tamtéž, str. 203, 216, 224 a násl.
Hildebrand, Die Nationalökonomie der Gegenwart und Zukunft, str. 60 a násl.
Elemente II., 201—2, 231—2.
Elemente III. 40—41, I. 49.
Hildebrand, Die Nationalökonomie, str. 44.
Elemente II. 235—243.
Hildebrand, Die Nationalökonmie, str. 16—17.
Roscher, Geschichte str. 813, Kautz, str. 657.
Weltreichthum 101, 105.
Weltreichthum 105.
Tamtéž, str. 104 — 105.
Deutschland als Industriestaat, str. 68 a násl..
Weltreichthum 111—113.
Sr. Kautz, Die geschichtliche Entwickelung, 657, Handwörterbuch III. str. 6, Schmoller, Jahrbuch 1904, str. 465..
Ingram, str. 145, srvn. Rambaud str. 394. Hamilton soudil, že by svoboda tržby byla možnou tehdy, kdyby byla přijata současně všemi národy, a hlásal, že ku povznesení amerického průmyslu potřebí jest přiměřených cel ochranných (Hildebrand str. 59 a skoro doslovně též Ingram str. 145).
An inquiry into the nature and origin of the public wealth, Edinburk 1804. Sr. o něm Roscher, Geschichte str. 651, Kautz II. str. 482, 484, a Handw. der Staatsw. (s. v. Lauderdale).
Cossa str, 466 — 467.
Bohatství soukromé záleží ve věcech (zboží), charakterisováno je mohutností směnnou a měří se penězi, bohatství národa záleží ve schopnosti nabyti věcí příjemných nebo k živobytí potřebných prací, je tedy dáno silou, mohutností práce; konečně oba druhy bohatství nepohybují se paralelně.
Rambaud str. 396—397.
Cossa str. 466—7. Colton prý tvrdil dokonce, že Smith, Ricardo a Malthus byli uplaceni, aby svobodnou tržbou zničili jiné národy.
Eheberg v Handwörterbuchu V. str. 622, sr. Rambaud. Smith vyšel prý sice z ideje národa, ale mimo několik míst, jako o navigační aktě, o průmyslu potřebném k bezpečnosti a nezávislosti národní, »ignoruje povahu národností, vylučuje skoro úplně politiku a státní moc, předpokládá věčný mír a universální unii jako uskutečněny, zneuznává hodnotu národní síly průmyslové a prostředky k ní dospěti a požaduje absolutní svobodu tržební.« »Pro něho (Smitha) neexistuje žádný národ, nýbrž jen společnost, t. j. individua pospolu žijící«. System jeho nebyl vlastně nic jiného nežli »system soukromého hospodářství všech individuí země nebo i celého pokolení lidského, jak by se utvořilo a vytvářelo, kdyby nebylo zvláštních států, národů a národnostních zájmů, ani zvláštních ústav a kulturních stavů, ani válek a národních náruživostí«, nebyl nic jiného než »theorie hodnot, theorie komptoiru nebo obchodnická, nikoliv nauka, jak se produktivní síly celého národa ke zvláštnímu prospěchu jeho vzdělanosti, jeho blahobytu, jeho moci, jeho udržení a neodvislosti probuzují, rozmnožují, udržují a uchovávají « »Pro samá individua (Smith) neviděl národ.« (System str. 475, 477, 479, 481.)
Hildebrand, Die Nationalökonomie str. 62 — 63. Arci je Listovi národ a stát toliko prostředkem k dosažení osobní blaženosti, kdežto na příklad u Müllera individuum v národnosti zaniká, a úkolem i účelem individua je mravní společenství státní. (Tamt. 61 a 73.)
Das nationale System, str. 243.
Das nationale System, kар. XII.
Das nationale System, kар, XIII. str. 237.
System, str. 269 a 270.
O tom, jak působily ideje Listovy na národněhospodářské hnutí let. čtyřicátých v Uhrách, sr. Kautz, Die Entwickelung der volkswirtschaftlichen Ideen in Ungarn, str. 164—5, 171. Uherský překlad Listova Systému od Antonína Sárváryho vyšel již v roce 1843.
V Americe Severní zejm. H. C. Carey, který počal jako horlivý stoupenec svobodné tržby, byl ideami Listovými a vnitřními poměry americkými r. 1848 přiveden na dráhu ochranného cla. Jsa nepřítelem obchodu vzdáleného, při kterém dopravní náklady pohlcují velikou část hodnoty produktu, hlásal, že výrobce suroviny i tovaru i konečně spotřebitel mají býti co možná blízko sebe, plodiny zemské že tedy nemají býti vyváženy do ciziny výměnou za její tovar, nýbrž vedle těžby plodin mají se usazovati průmysloví zpracovatelé, aby tak nastala bezprostřední výměna mezi výrobou surovin a tovarů a decentralisace obyvatelstva. Přehlížeje názory Humeovy, Smithovy, Sayovy a j. o svobodě tržební a ochranném cle, schvaluje zejm, výrok Chevalierův o povinnosti vlády, »v každé epoše pokroku národa jednati tak, aby se tím uchopení veškerých oněch odvětví průmyslových, k jichž nabytí povaha věcí vůbec opravňuje, také skutečně podporovalo.« (Die Grundlagen der Socialwissenschaft III. 573.) Nazývá-li Bastiat celní ochranu komunismem, při kterém vlády celnicemi vydělávají k účelu rovnosti a olupování, replikuje Carey, co že jest jiného než li obrovský komunismus, když angličtí kapitalisté pracují pro vývoz s nesmírnými ztrátami, jen aby vznikající cizí průmysl v zárodku potlačili, komunismus, který majetek a štěstí všech obyvatelů země vydává v šanc milosti vzdáleného národa. Otázka, o kterou běží při protekčních opatřeních, zní, má li národ vydržovati cizí vládu, či svou vlastní. (Tamtéž str. 589.) Jako v pohádce z »Tisíce a jedné noci« stroskotala loď, zahnaná proudem k magnetickému skalisku, které přitažlivosti svojí její železo vytáhlo, tak musí pochoditi každé společenství, které přijme nauku »laisser faire«, dříve než provedlo svůj vývoj průmyslový. (Tamtéž str. 592.)
Sr. Alfred Weber, Deutschland und der wirtschaftliche Imperialismus, Preuss. Jahrbücher 1904, str. 309 a násl..
Die internationalen Ursachen der modernen Schutzzollbewegung, Zeitschr. für die gesammte Staatswissenschaft 1904, str. 329 a násl.
Oldenberg, Über Deutschland als Industriestaat, str. 67.
Nitzsche, str. 340 — 1.
Přednáška prof. Bráfa na sjezdu čes. textilníků v Hořicích 1903, srv. Obzor národohosp. 1903, str. 376.
Srv. Textilní Obzor, ročn. II., n. v. m.
Srv. Oldenberg, str. 91.
Srv. G. Adler, Die Zukunft der sozialen Frage, str. 61.
Srv. Obzor národohosp, 1903, str. 292, 94, 486.
Weber, Deutschland u. der wirtsch. Imperialismus, str. 322.
Adler, Die Zukunft der sozialen Frage, str. 71, 73.
Weber, Deutschland und der Wirtschaftl. Imperialismus, str. 304.
Absolutní nepoměr mezi počtem obyvatelstva států »staré« a »nové« kultury, které jsou rovněž státy skrovného resp. rozsáhlého territoria, vývojem vzrůstá; v roce 1800 měla obyvatelstva Anglie 16,23, Francie 29,31, Německo 24,15, Rakousko 24,3, Rusko 38,33 milionů — roku 1903 Anglie 41,72, Francie 38,94, Rakousko-Uhersko s Bosnou 47,14, Německo 56,37, Rusko 105,58 milionů.
Sr. i Staatliche Begünstigungen der Produktion, Das Handels-Museum, 1904, čís. 16.
Přednáška o českých problémech národohosp. z 18. listopadu 1900.
Die deutsche Volkswirtschaft, str. 428.
Ant. Menger, Neue Staatslehre, 2, vyd,, Jena 1904, str. 36—42.
Georg Adler, Die Zukunft der sozialen Frage, Jena 1901, str. 63 a násl., 73.

Citace:

GRUBER, Josef. Idea soběstačnosti v dějinném vývoji hospodářském.. Pocta podaná českou fakultou právnickou panu dr. Ant. rytíři Randovi k sedmdesátým narozeninám dne 8. července 1904. Praha: Bursík a Kohout, 1904, s. 541-579.