Kancelář presidenta republiky.

President republiky potřebuj e nutně při výkonu své pravomoci pomocných sil, jakéhosi osobního sekretariátu. Když se o otázce jednalo, kladla se váha na to, aby se kolem hlavy státu nevytvořila neodpovědná, skupina osob, která by mohla provozovati osobní politiku ve státě, prý po vzoru kabinetní kanceláře rakouských císařů. Před soukromým sekretariátem dávala se přednost veřejnoprávní organisaci — a tak vznikl zákon č. 654/1919 Sb. Podle něho k. p. r. (civilní a vojenské oddělení) se zřídila „k obstarávání věcí, jež spadají do oboru působnosti presidenta republiky“. Úředníci a zřízenci této kanceláře jsou státními zaměstnanci, nikoli soukromými zaměstnanci presidentovými. Jmenuje je podle cit. zákona president republiky „za spolupodpisu ministerského předsedy" (k tomu § 64 a 81 úst. list). Titul a hodnost jejího přednosty rovněž určuje president. I tu běží o vládní akt, jenž potřebuje k své platnosti kontrasignace ministerského předsedy. Prvnímu přednostovi dostalo se titulu kancléře. Tento titul lze odůvodniti jen osobními kvalitami prvního přednosty, nikoli státoprávními jeho funkcemi, protože jich nemá. Je v čele kanceláře, která vůbec nemá vrchnostenské pravomoci. Slova § 1 zák. č. 654/1919 Sb. „k obstarávání věcí, jež spadají do oboru působnosti presidenta republiky, zřizuje se k. p. r." sluší vykládati s největším taktem, protože jinak by se mezi vládu a presidenta republiky vsunulo neorganické cizí rušivé těleso. Může jíti jen o pomocné (přípravné a prováděcí) práce beze všeho státoprávního. významu, o práce presidentova sekretariátu. Otázka úzce souvisí s poměrem presidenta republiky k vládě (heslo „President republiky“).
V „Naší době“, r. XXI., byla sestavena tato hlavní působnost kanceláře presidentovy:
1. Má obstarávati osobní službu u presidenta, t. j. někdo z úředníků musí býti stále k disposici v úřadě, doprovázeti ho při oficielních návštěvách, na cestách atd.;
2. má obstarávati záležitosti jeho úředních sídel;
3. má obstarávati polooficielní korespondenci presidentovu, jež nevyžaduje kontrasignace vlády, a týká se jeho oficielních nebo polooficielních zájezdů, návštěv výstav, ústavů, podniků, gratulací, kondolencí a pod.;
4. má připravovati návrhy, jak vyříditi žádosti, jež vyřizuje president samostatně (žádosti o audienci, o podpory, o protektoráty a pod., sem patří také dočasně správa Masarykova Národního fondu);
5. má vykonávati přípravy a práce spojené se společenskými styky presidenta republiky (oficielní čaje, rauty a pod. podniky);
6. má míti péči o program a pořádek při všech příležitostech, kdy president vystupuje ať úředně (přijímám vyslanců a j.), ať polooficielně (obřadnictví);
7. má zprostředkovati styk presidenta republiky se členy vlády, pokud strany neuznávají přímý styk za nutný. Potřeba podobného styku vyskytne se ostatně nejen se členy vlády, ale i s jinými vynikajícími politiky a občany;
8. má obstarávati úřední (kancelářskou) agendu spojenou s úřadováním presidenta;
9. má zpracovávati návrhy a zprávy vlády presidentovi předkládané, a zejména zkoumati, zda je president zákonem povolán, aby o příslušné věci rozhodoval;
10. má dbáti, aby nebyla zkracována ústavní kompetence presidentova.
Proti výpočtu úkolů sub 1—9 není námitek, až na to, že není dosti jasný právní základ k činnosti k. p. r. ad 2. Záhadný je však bod 10. svou širokou ze zákona neodvoditelnou stylisací, která způsobuje, že k. p. r. mohla by si osobovati také kompetenci, která — bez zmocnění presidentova — neplyne z § 1 zák. č. 654/1919 Sb.
Samozřejmé je, že kancelář presidentova nemůže míti více práv než president sám. Proto kancelář nesměla by se přímo obraceti na podřízené úřady státní, protože sám president republiky má se obraceti podle §§ 82 a 83 úst. list. přímo na vládu nebo její členy.
Jiří Hoetzel.

Citace:

Kancelář presidenta republiky. Slovník veřejného práva Československého, svazek II. I až O. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 136-137.