Kauce.

K nedodržení právních povinnosti připojuje právní řád sankci záležející v exekuci nebo trestu. Jde tu však o jakési zjevy pathologické. Proto právnímu řádu záleží mnoho na tom, aby k takovým sankcím nedocházelo. Projevuje se tu tendence preventivní. Bonita právního řádu se řídí větší nebo menší dokonalostí takovýchto preventivních opatření. Veřejné právo je velkolepým systémem zajišťovacích prostředků v tomto smyslu. Pokusil jsem se to vylíčiti ve svých „Zárukách a exekučních prostředcích“ (Praha 1915). Čím dokonaleji se zvláště vybudují formy psychického nátlaku na zavázaného, tím dokonalejší právní řád.
Mezi zajišťovací prostředky patří také k., s nimiž naše právo někdy výslovně operuje. O systematické jejich utřídění pokusil se Possanner (v Mischler-Ulbrichově „Österr. Staatsworterbuch“, 2. vyd., III. sv. str. 97—102). Lze míti námitky proti systematice Possannerově. Není možné podávati zde rozbor všech případů k-í, jak se u nás vyskytují. To je věcí specielních hesel. Na tomto místě může jíti jen o vytýčení zásadních hledisk.
Namanuje se především otázka, lze-li žádati složení k. i mimo případy v právním řádě výslovně upravené. Je nesporné, že tam, kde jednají účastníci v poměru koordinace, mohou se dohodnouti také o všech podmínkách a důsledcích složení k., předpokládajíc, že nejde o úmluvy nezákonné neb nemravné, srov. heslo „Akt správní”, str. 48. Pokud by však šlo o ukládání k. vrchnostenským aktem, musíme trvati na tom, že takovéto příkazy by vyžadovaly zákonného zmocnění, leda že by adresát dal k příkazu takovému souhlas. Při výkladu nedosti jasných norem rozhoduje zásada, že úřad si nesmí úkol usnadňovati na vrub občanův ukládáním k. — mé „Záruky”, str. 20, 21, kde se odkazuje také na nález víd. s. s Budw. A 5632: vodní zákon nedovoluje hroziti podnikateli konvenční pokutou a to proto, že úřad má jiné prostředky, jimiž může si zabezpečiti dodržování povinností: dozor, uložení trestu, náhradu škody. Srov. také nález n. s. s. Boh. adm. 3137 vydaný v rámci zák. 82/1918 Sb. o prozatímní ochraně lesů, kde se odlišuje uložení k. od podmínky.
I při jednostranném ukládání k. narážíme na otázku, může-li občan bez omezení přejímati dobrovolně závazky. I tu platí zásada: nic se nesmí díti contra bonos mores (mé „Záruky”, 23—25).
Všeobecně nelze odpověděti na otázku, jakým způsobem lze k-i dáti. To je věcí specielních ustanovení. Není-li jinakých předpisů, platí i tu samozřejmá zásada vyslovená v § 37 vlád. nař. č. 8/1928 Sb.: složení jistoty budiž uloženo „jen v rozsahu přiměřeném sledovanému účelu”. Tím jest umožněna ochrana n. s. s. s hlediska § 6 zák. o š. s.
Také při zajištění veřejných povinnosti bylo by v pochybnosti užíti § 1374 o. z. o.
Jaké následky má nesložení uložené k., nelze říci všeobecně. Rozhodují o tom v první řadě specielní zákonné předpisy resp. smysl úředního rozkazu ukládajícího k-i. Někdy půjde o nepropůjčení nebo ztrátu práva, o nezavedení řízení (§ 37 a 95 vlád. nař. č. 8/1928 Sb.), jindy se k. exekučně vymůže a pod. Zvláštní ustanovení má cit. § 37 (3) vlád. nař. č. 8/1928 Sb.: nesložení k. má v zápětí fikci, že žadatel odvolal svůj návrh.
S hlediska všeobecného zajímati by mohly ještě některé otázky další, na něž odpovídáme s výhradou předpisů jinakých.
K. jako zajišťovací prostředek slouží dosažení určitého cíle: zaručení, že určitým povinnostem se vyhoví. V čem záleží reakce proti nedodržení garantovaného závazku? V tom, že sek. „užije”. To někdy znamená, že k. se prohlásí za propadlou úplně nebo částečně — § 37 (5) vlád. nař. č. 8/1928 Sb., jindy sek. vydá oprávněným interesentům. Sem patří na př. § 20 čes. hon. zákona: nájemci se má vydati k., „ač není-li zavazena za nějakou náhradu nebo pokutu”. Zde se vyskytuje několik otázek. Tento předpis je ilustrativní pro všecky podobné případy. Poškozený může žádati — na úhradu svého nároku — vydání k. přímo od okresního úřadu, rovněž ten, komu připadá pokuta. Jakého rázu jsou tyto nároky, jakož i nárok toho, kdo k-i složil, na vydání k.? Pokud jde o nárok složitele k. na její vrácení, hájil jsem v hesle „Honební právo” (str. 732) proti říšskému a rakouskému správnímu soudu názor, že se jedná o veřejnoprávní nárok bez zřetele na to, zač k. ručí. Pražák ve svých klasických Sporech o příslušnost mezi soudy a úřady správními (I. díl, 1883, str. 116 a 117) posuzuje otázku pod hlediskem t. zv. soukromoprávních titulů. Potírá nyní překonanou teorii o titulech práva soukromého, pokládá ji za nebezpečnou a povážlivou, „poněvadž za platnosti (její) téměř nebylo by poměru práva veřejného, který by nemohl býti přiveden před soud konstrukcí titulu takového”. Pražák tu přímo mluví proti praksi rak. říšského soudu, který deposici honební k. u politického úřadu považuje za „titul práva soukromého”. Stejně Pražák v Rakouském právu správním I., str. 93. Naproti tomu nepřesně se o věci vyjadřuje Pražák ve Sporech, II. sv., str. 292, pozn. 17, připouští-li, že by nájemce musil nastoupiti žalobu u řádných soudů, když by uplatňoval, že mu bylo z k. cos neprávem zadrženo. I tento spor patří před správní úřady, vždyť i § 18 a 20 čes. hon. zák. jsou uvedeny v § 23, jenž je základem kompetence správních, nyní politických úřadů. Před tyto úřady patří také nároky těch, kdož z titulu „náhrad” se drží složené k. — § 20 čes. hon. zák. Celý § 20 je citován v § 23!
Někdy nebudou úřady správní kompetentní provésti autoritativně všecky právní důsledky souvislé s k-í. Musí se omeziti na roli pouhého navrhovatele. Může totiž k. býti zřízena také prostředky, o jejichž realisaci rozhodují řádné soudy: zřízení hypotéky.
Jiří Hoetzel.

Citace:

Kauce. Slovník veřejného práva Československého, svazek II. I až O. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 188-189.