Katolická církev.

Všeobecný úvod. Katolická církev v Československu. 1. Právní poměry v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 2. Právní poměry na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
Úvod. Oficielní definice církve katolické není. Obecně se užívá definice kard. Bellarmina († 1621), dle níž je církev jediná a pravá pospolitost lidí, spojená vyznáváním jedné a téže víry a těchže svátostí, pod vedením řádných pastýřů a zvláště jediného zástupce Kristova na zemi, římského velekněze. (De controversiis christ. fidei, tomus II., prima controv., De Ecclesia militante, 1. III., c. 2.) (Srov. dále článek: Právo církevní.) Členem církve se stává každý, kdo je platně pokřtěn. Členové nejsou si rovni. Jsou dva stavy: kleriků a laiků. Klerici řídí církev, laici nejsou účastni ve správě církevní, jsou povoláni pouze k poslušenství. Klérus sám je organisován hierarchicky. Nejvyšší hlavou církve je papež, přímý a bezprostřední biskup pro celou církev. Církev rozdělena je na země misijní podléhající kongregaci de propaganda fide, a na země řádně již organisované, terrae apostolicae Sedis. Tato část je rozdělena na provincie, které zahrnují v sobě biskupské diecése (po př. eximovaná opatství a prelatury nullius, které vyjmuty jsou z pravomoci diecésního biskupa). Obvod diecésní dělí se opět na fary. Několik far v diecési má býti spojeno v jeden organisační celek (venkovské vikariáty, děkanáty, archipresbyteráty). V čele provincie stojí arcibiskup (metropolita). — Na zvláště význačných místech byli arcibiskupové vyznamenáni hodností primasa. Hodnost tato stala se časem pouhým čestným titulem, opravňujícím k přednosti před ostatními biskupy. Pouze arcibiskup ostřihomský v býv. Uhrách měl výjimečné postavení jako primas uherský. Svolával na synodu všechny biskupy uherské, rozhodoval o odvoláních z výroků metropolitů a vykonával jurisdikci nad uherskými opatstvími (prelaturami nullius), jež vyňata byla z pravomoci diecésních biskupů. — V čele diecése stojí biskup, v čele farního obvodu farář. Právní pravidla, která upravují vnitřní poměry církevní, shrnuta jsou v codex juris canonici. Nej novější sbírka právních pravidel církevních (codex juris canonici) vznikla z popudu papeže Pia X. a vydána byla za papeže Benedikta XV. dne 27. května 1917 s platností od 19. května 1918.
O dalších podrobnostech pojednává se dále v jednotlivých odstavcích se zřetelem k právním poměrům v Československu podle oblasti právních předpisů rakouských a uherských.
Katolická církev v RČS. Rozdělení podle ritů (obřadů). Katolická církev v RČS. má tři rity: římskokatolický, řeckokatolický a arménský. Vznik církve pravoslavné (řeckovýchodní) považovala církev katolická se svého stanoviska za schisma (odštěpení) i bylo její dávnou snahou toto schisma odstraniti a obě církve spojití v jeden mohutný organisační celek. V západní části Ruska snahy tyto nabývaly půdy a podařilo se zejména na území býv. Haliče za určitých koncesí docíliti r. 1595 u duchovenstva podrobení se nejvyšší moci papežské. K usnadnění spojení nebyly odstraněny větším dílem posavadní obřady církve pravoslavné, zejména nebyla zavedena latina jako řeč obřadní a byly učiněny určité ústupky i ohledně celibátu nižšího kněžstva. V zemích býv. Rakouska, po přechodném opuštění unie, opět uznána nadřízenost papežská r. 1720. R. 1807 byla pro uniáty haličské zřízena lvovská provincie ritu řeckokatolického v čele s biskupem-metropolitou lvovským, jemuž podřízeni byli biskupové v Přemyslu a (od r. 1885) Stanislavi. Pro ritus arménský (pro diasporu arménskou od XIV. stol. v Evropě roztroušenou, částečně sjednocenou s Římem) zřízeno bylo pro Halič a Bukovinu arcibiskupství ve Lvově. Vlastní organisace u všech tří ritů byla stejná. Stát díval se na jednotlivé rity jako na vnitřní úpravu organisační jednotné církve katolické. Předpisy upravující vnější poměry církve katolické (zák č. 50/1874 ř. z.) jakož i předpisy upravující postupně kongruu duchovenstva nečinily rozdílu mezi jednotlivými rity. Uplatněna však byla zásada, že příslušník jednoho ritu není povinen přispívati na potřeby ritu druhého. Organisace farních obcí měla se státi podle příslušnosti rituové. (Viz § 35 zák. č. 50/1874 ř. z. a zák. z 31. XII. 1894, č. 7 z r. 1895 ř. z.) V zemích českých bylo podle sčítání z r. 1921 příslušníků ritu řeckokatolického celkem 9264 a ritu arménského pouze 43. Oba tyto rity nemají posud v zemích českých své organisace. O zřízení řeckokatolické fary v Praze se usiluje.
V býv. Uhrách byly rovněž všechny tři rity zastoupeny. Ritus arménský rozšířen byl hlavně (po r. 1721) v Sedmihradsku, neměl však vlastního biskupství. Ritus řeckokatolický měl své příslušníky mezi Rusy (Rusíny) pod Karpaty. Spojení původního pravoslavného vyznání s katolickým resp. podrobení se nejvyšší moci papežské stolice stalo se pod vlivem unie polské r. 1595, částečně zaniklo r. 1627; k nové unii došlo r. 1649, kdy duchovenstvo několika komitátů podepsalo dohodu. Při tom byly kladeny 3 podmínky: 1. Ritus pravoslavný (řeckovýchodní) zůstane beze změny. 2. Biskupové budou svobodně voleni. 3. Výsady římskokatolického duchovenstva budou zajištěny i duchovenstvu řeckokatolickému. Splnění této poslední podmínky bylo zaručeno Leopoldem I. r. 1692; R. 1770 zřízeno bylo za Marie Terezie řeckokatolické biskupství mukačevské (nyní se sídlem v Užhorodě, r. 1771 kanonisované) a r. 1816 (r. 1818 kanonisované) biskupství v Prešově. Biskupy jmenoval ovšem panovník, ritus zachován byl celkem pravoslavný. I podle uherského právního řádu považovány byly jednotlivé rity za údy jedné církve. Duchovní mohl však požadovati dávky a plnění, pokud založena byla na příslušnosti farní, pouze od svých osadníků, t. j. příslušníků svého ritu. Přestup z jednoho ritu do druhého nebyl sice považován za změnu náboženského vyznání, musil však býti vyznačen v matrice. Spory o církevní majetek mezi ritem římskokatolickým a řeckokatolickým měly vyřizovati úřady administrativní a nikoli soudy.
Statistika a organisace. Při sčítání lidu r. 1921 bylo zjištěno katolíků ritu latinského (římskokatolického vyznání) 10,384,833, příslušníků ritu řeckého 535,450, arménského 93, celkem tedy příslušníků církve katolické 10,920,376. Počet ten se od sčítání lidu poněkud zmenšil, ježto po r. 1921 nastal jistý odliv příslušníků církve katolické do církve československé, českobratrské evangelické, pravoslavné a do bezkonfesí. V zemích českých jsou dvě arcibiskupství, a to pražské a olomoucké. Arcidiecése pražská má 620 far v Čechách a 53 far s 9 expositurami v Německu. V Čechách je dále diecése českobudějovická se 431 farou, královéhradecká se 475 farami a litoměřická se 453 farami. V zemi moravsko-zlezské má arcidiecése olomoucká 655 far, v Německu 39. Diecése brněnská má 472 fary. Mimo to zasahuje do našeho Slezska diecése vratislavská a má zde 79 far, jež spravuje dvěmi biskupskými komisariáty. Vedle vratislavské zasahuje diecése svatohypolitská 2 farami (na Vitorazsku), jež podléhají nyní pravomoci biskupa budějovického, a diecése vídeňská 4 farami (Valčicko) podléhajícími nyní pravomoci biskupa brněnského.
Na Slovensku není posud arcibiskupství. Biskupství jsou tam tato: nitranské se 140 farami, báňskobystřické se 113 farami, náleževší arcibiskupství ostřihomskému na území maďarském ležícímu, košické s 203 farami, z toho 152 far na Slovensku a 51 v Maďarsku, rožňavské se 101 farou, z toho 82 na Slovensku a 19 v Maďarsku, spišské se 160 farami, z nichž 12 je v Polsku, náleževší maďarskému arcibiskupství jagerskému. Část arcidiecése ostřihomské na Slovensku, čítající 396 far, spravována byla až do konce května 1922 generálním vikářem, který byl ustanoven od arcibiskupa ostřihomského a spravoval tuto část diecése jménem tohoto arcibiskupa. Dne 29. V. 1922 jmenován byl papežskou stolicí pro tuto část diecése apoštolský administrátor (Dr. Pavel Jantausch). Sídlo apoštolské administratury je v Trnavě. (Srov. dále: Apošt. administrátor.) Na Podkarpatskou Rus zasahuje z Maďarska římskokatolická diecése satumarská 41 farami. Řeckokatolická církev (katolická ritu řeckého) má na Slovensku a Podkarpatské Rusi dvě diecése (eparchie) a to prešovskou se 163 farami v tuzemsku a 19 v Maďarsku, a mukačevskou se sídlem v Užhorodě na Podkarpatské Rusi se 299 farami v tuzemsku a 20 farami v Maďarsku. Mimo to zasahá na Podkarpatskou Rus rumunská eparchie samošujvarská 5 farami a hajdudorcká eparchie z Maďarska 4 farami na Slovensko. Katolická církev ritu arménského nemá na území ČSR samostatné organisace.
Stát československý od počátku neuznával jurisdikcí maďarských arcibiskupů. Obtíže, které tu vznikaly, má odstraniti r. 1928 2. II. uzavřený modus vivendi.
Právní poměry v RČS. Prvý zákon republiky (č. 11/1918 Sb.) vyslovil všeobecně zásadu, že posavadní zákony a předpisy zůstávají v platnosti, zůstaly tedy i v platnosti předpisy upravující poměry církve katolické. Předpisy ty byly ovšem různé v býv. rakouských zemích (v Čechách, na Moravě a ve Slezsku) a v býv. zemích uherských (na Slovensku a Podkarpatské Rusi). Právní postavení katolické církve zůstává v Čechách, na Moravě a ve Slezsku podnes upraveno zákonem ze dne 7. V. 1874, č. 50 ř. z. V býv. Uhrách nebyly předpisy kodifikovány způsobem podobným tomuto zákonu, a nemáme tedy na Slovensku a Podkarpatské Rusi jednotné zákonné úpravy. (Srov. článek: Náboženské společnosti.)
1. Země české. Historický vývoj. Privilegované postavení církve katolické bylo dosaženo přispěním vládní moci státní. Důsledkem toho musila církev katolická strpěti i nemilé a samostatnosti její nebezpečné zasahování státní moci do vnitřních poměrů církve. Moc státu nad církví vyvrcholila v druhé polovici XVIII. stol. za Marie Terezie a Josefa II. (období t. zv. josefinismu). Stát tehdy upravoval svými zákony a nařízeními vše, co nebylo „od Boha“, nýbrž od lidí zařízeno, co nedotýkalo se výlučně víry a duchovního života. V důsledku toho byla skoro znemožněna samospráva církve a vliv papežův valně omezen. Kláštery, pěstující pouze rozjímavý život, byly zrušeny, ze jmění jich utvořen náboženský fond státem spravovaný. Ostatní kláštery podrobeny byly státnímu dozoru. Byly zřizovány nové fary resp. státní správou upraveny jich obvody, byla zřízena i nová biskupství. (V Čechách českobudějovické.) Duchovní stali se služebníky státu. Tento systém nebyl ovšem jen specielně rakouský. Ve svých snahách šel však osvícenský absolutismus příliš daleko, přeceňoval své síly. Císař Josef II. narazil zvláště na mohutný odpor biskupstva uherského, takže v Uhrách, kde vždy královský absolutismus narážel na úspěšný odpor stavů, nemohl býti systém podrobení církve zájmům státním proveden do těch důsledků, jako v zemích rakouských. Také v zemích rakouských se Josefínské řády plně neudržely. Zrušen byl dříve založený generální seminář a biskupům ponechána volnost zřizovati semináře vlastní v jednotlivých diecésích, upuštěno bylo od zrušování klášterů, připuštěny byly zase kláštery se životem rozjímavým, nezabývající se výlučně ošetřováním nemocných a chorých a vyučováním. Nejvyšší úřady státní byly ovšem i po Josefu II. stále ještě prodchnuty duchem josefinismu, zákony a předpisy josefinské zůstávaly v platnosti, provádění jich však stávalo se stále obtížnějším. Více méně liberální provádění předpisů, vynucené potřebami doby dálo se na základě interních pokynů úředních. Rok 1848 a přechod k ústavnímu státu posílil snahy směřující k osvobození církve od nadvlády státu v duchu nauk liberalismu. Cís. ústav. patent z 4. III. 1849, č. 151 ř. z., dal státně uznaným církvím plnou „svobodu říditi a spravovati samostatně svoje záležitosti v rámci všeobecných státních zákonů“. Biskupům bylo opět dovoleno sejíti se na konferenci (na jaře r. 1849), kde zvoleno bylo komité k jednání s vládou o úpravě církevních otázek a o poměru ke státu. Výsledkem jednání bylo pak vydání různých nařízení, v nichž státní správa opouštěla znenáhla svoje posavadní posice. Zmíniti se sluší zvláště o ministerském nařízení z 30. VI. 1850, č. 319 ř. z., o katolických diecésních a klášterních učilištích a teologických fakultách, které vydáno bylo na základě císařského rozhodnutí z 23. IV. 1849. Roku 1852 sjednány pak byly základy pro konkordát (smlouvu státu s Vatikánem) o úpravě církevních poměrů v Rakousku. Tento byl pak skutečně sjednán a vyhlášen patentem z 5. XI. 1855, č. 195 ř. z. Čl. I. konkordátu prohlašuje, že „církev katolická má zůstati v bezpečném držení svých práv, která jí podle božského a kanonického práva příslušejí“. Konkordátem nabyla církev opět své samostatnosti, ano i dominantního postavení ve státě, neboť podle čl. XVI. konkordátu vladař neměl trpěti, aby katolická církev a její učení, její bohoslužba a zřízení jakýmkoli způsobem (slovy, skutky a písmem) byla přiváděna v nevážnost, a má výslovně naříditi, aby veškeré úřady v říši právě tak arcibiskupům a biskupům, jako veškerému duchovenstvu prokazovaly při každé příležitosti tu čest a vážnost, jaká jim přísluší podle jich postavení. Konkordátem byl také zcela uvolněn styk arcibiskupů a biskupů s Vatikánem a byla do něho pojata velmi dalekosáhlá ustanovení o vyučování na školách určených pro katolickou mládež (profesoři na středních a obecných školách pro katolickou mládež určených musili býti katolíky, učitelé na obecných školách byli podrobeni dohledu církevnímu atd.). Po konkordátu byla vydána ještě dvě nařízení důležitá, jež ještě dnes mají platnost a to min. nař. z 13. VI. 1858, č. 95 ř. z., ohledně uvedení řádů a kongregací do Rakouska resp. ohledně zřizování nových domů řádů a kongregací zde existujících (viz čl. Řády duchovní), a min. nař. z 20. VI. 1860, č. 162, spolu s nař. z 13. VII. 1860, č. 175, ohledně zcizení a zavazení jmění církevního. (Viz níže o zcizení a zavazení církevního jmění.)
Konkordátem byla uskutečněna idea dualismu moci státní a církevní. Obě měly ve státě existovati podle sebe v plné samostatnosti a neodvislosti, tedy systém zcela jiný, než o jaký usiloval josefinismus, jenž církev podřizoval svrchovanosti státu a činil z ní složku organisace státní. Konkordátu dosáhla však církev zase již v době, kdy vrchol světového vlivu jejího byl již překročen, kdy nabývaly stále více půdy liberální proudy myšlenkové. Tyto posilovaly snahy po konstituční formě státu a vymáhaly zákonné úpravy, jímž dominantní postavení církve získané konkordátem bylo podlamováno. V Rakousku byla platnost konkordátu zatlačována znenáhla na pole čistě církevní a stát v duchu ústavy z r. 1867 upravoval samostatně otázky práva manželského, poměr školy k církvi a poměry nekatolických náboženských vyznání zákony vydanými bez jakékoli dohody s církví (zákony č. 47 až 49 ř. z. z r. 1868). Prohlášení neomylnosti papežské na koncilu vatikánském r. 1870 bylo použito r. 1870 k prohlášení do Říma, že stát ustupuje od konkordátu z r. 1855. Návrh na toto prohlášení byl vladaři odůvodněn tím, že prohlášením papežské neomylnosti změnila se strana konkordát uzavřevší, neboť na místo staré, historické, vymezené moci církevní nastoupila nová, neomezená a neomezitelná. Dne 7. V. 1874, pod č. 50 ř. z., vydán byl zákon upravující zevnější záležitosti církve katolické a zrušující v I. čl. v celém rozsahu cís. patent č. 195/1855 ř. z., jímž konkordát jako státní zákon byl vyhlášen. Zároveň vydán byl pod č. 51 zákon upravující příspěvky duchovenstva k náboženskému fondu. Proti těmto zákonům protestoval rakouský episkopát i papež. Episkopát prohlásil ve svém osvědčení, že považuje konkordát za posud platný a ustanovení zákona č. 50 uznává jen potud za závazná, pokud souhlasí s ustanovením konkordátu. Vláda sama v této době nepřála si takového provádění zákona, jímž by nějak rušivým způsobem bylo zasahováno do církevního života, a dala proto úřadům pokyn, aby včas se dohodly s úřady církevními v těch případech, kde zákon č. 50/1874 ř. z. předpisuje dorozumění resp. vyslechnutí církevních orgánů. Zákon tento trval beze změny do převratu, uvedeným zák. 11/1918 Sb. byl převzat a nebyl ani po převratu vydán zákon, kterým by materie jeho znova byla upravena. T. zv. modus vivendi, dohoda uzavřená mezi vládou republiky Čsl. a mezi Vatikánem, nabyvší mezinárodně-právní platnosti vzájemnou výměnou not 2. II. 1928, nezměnil ničeho a nemohl změniti ničeho na právním poměru zákonem upraveném, ježto ujednání jeho nebyla posud vtělena řádným postupem zákonodárným v předpis zákonný. Dohoda ta se týče jmenování biskupů, arcibiskupů a koadjutorů s právem nástupnictví, rozdělení diecésí církevních podle hranic státních a v plném souhlase s nimi, vyloučení vlády zahraničních církevních vrchností na území republiky Čsl., rozdělení majetků diecésí resp. institucí církevních dotčených tímto rozdělením, a osamostatnění řádů resp. zrušení odvislosti jich od představených v cizině a zřízení samostatných provincií resp. celků nezávislých na cizozemských představených. V závěru dohody bylo vysloveno Vatikánem očekávání, že platné předpisy státní upraveny budou ve smyslu právě uzavřené dohody. K provedení dohody zřízeny byly dvě komise a to jedna státní pod předsednictvím ministra věcí zahraničních sestávající ze zástupců ministerstva zahraničí, školství, vnitra a financí, ze znalců práva kanonického a z případných expertů, a druhá, církevní, sestávající ze zástupců jednotlivých zúčastněných diecésí, tedy i zahraničních, pod předsednictvím papežského nuncia. Komise tyto zahájily na jaře r. 1928 své práce. Je přirozeno, že tam, kde modus vivendi nic neustanovuje, zůstane posavadní platný právní řád až na další nezměněn. — V souvislosti se zákonem č. 50/1874 ř. z. sluší zmíniti se o čl. 15. základního státního zákona rakouského č. 142/1867 ř. z., jímž bylo vysloveno, že každá zákonně uznaná církev nebo náboženská společnost má právo na společné veřejné bohoslužebné úkony, řídí a spravuje své vnitřní záležitosti samostatně, zůstává v držení a užívání svých ústavů, nadací a fondů určených k účelům kultovým, vyučovacím a dobročinným, je však — jako každá společnost — podrobena všeobecným státním zákonům. Čl. IX. ústav. list. československé z 29. II. 1920, č. 121 Sb., odstranil všechna ustanovení odporující ústavní listině a republikánské formě státu, dále všechny posavadní ústavní zákony, i když jednotlivá ustanovení jejich nejsou v přímém rozporu s ústavními zákony republiky Čsl. Dlužno tedy považovati čl. 15 rakouského státního základního zákona č. 142/1867 ř. z. za zrušený. V ústavní listině československé není pak nikde stanoveno to, co bylo vyřčeno v tomto článku, totiž, že každá zákonně uznaná církev a náboženská společnost má právo říditi a upraviti samostatně vnitřní své záležitosti atd. Prakticky nemá tato okolnost důsledků měnících cokoli na posavadním stavu věci. Církve spravují své záležitosti vnitřní samostatně, pokud ovšem neporušují tím platné zákony státní, a zůstávají v držení i užívání svého jmění. Církvi katolické je to ostatně zaručeno ustanovením § 14 zák. č. 50/1874 ř. z., dle něhož arcibiskupové, biskupové a biskupští vikáři spravují vnitřní záležitosti církevní svých diecésí podle ustanovení církevních předpisů, pokud tyto neodporují státním zákonům. Právo disposice a užívání jmění církevního zaručeno je ustanovením VII. hlavy zákona č. 50/1874 ř. z., kterým stanoví se sice meze vlivu a dohledu státní správy na správu a užívání jmění církve katolické, kde však v prvé řadě uplatněna je zásada, že katolické církevní jmění nesmí býti odňato svému účeli. I když je tu přebytek jmění, jehož není nezbytně třeba k původně určenému účeli, může býti použito přebytku zase jen k jinému účeli církve katolické, jak stanoví zák. č. 50/1874 ř. z. — § 45 pak ponechává v mezích předpisů hlavy VII. cit. zák. biskupům a jich zástupcům vliv, který jim podle církevních předpisů přísluší na správu církevního jmění nalézajícího se v jejich obvodu. Důsledek okolnosti, že toto právo není zaručeno ústavní listinou, jako tomu bylo v Rakousku, nýbrž pouze obyčejným předpisem zákonným, je ten, že ke změně předpisů upravujících tato práva nebylo by třeba třipětinové většiny všech členů Národního Shromáždění v každé sněmovně, jako je třeba ke změně ústavní listiny.
Zdůrazniti sluší, že zákon č. 50/1874 ř. z. upravuje vnější právní poměry církve katolické všech ritů, tedy i církve řeckokatolické, která sice před převratem neměla zvláštní organisace v zemích českých, která však nyní usiluje o založení organisace, prozatím v Praze. Zákon sám skládá se z osmi hlav (kapitol), jimiž upravují se vnější, právní poměry katolické církve ohledně: I. církevních úřadů a obročí, II. výkonu církevní moci a duchovní správy, III. katolických teologických fakult a vzdělání kandidátů stavu duchovního, IV. klášterních společností, V. církevního patronátu, VI. farních obcí, VII. církevního majetku, VIII. státního dohledu na církevní správu.
Církevní úřady. O účasti státní správy kultové při obsazování úřadů církevních mluví §§ 3, 4, 5 a 6, o způsobilosti k dosažení úřadů pak §§ 1 a 2. Obsazování arcibiskupství, biskupství a kanonikátů u všech kapitul, dále jmenování generálních vikářů má se díti způsobem posavadním, t. j. tak jako se dálo do r. 1874 resp. nyní v republice Čsl., jako se provádělo obsazování do převratu. V případech, kde obsazování nedálo se jmenováním panovníkovým nebo volbou panovníkem potvrzovanou, měla osoba pro úřad vyhlédnutá býti oznámena státní správě kultové. Byly-li podány námitky, nesmělo obsazení býti provedeno. Lhůta k podání námitek v tomto případě stanovena není (§ 3). Při obsazení úřadů biskupem zachovává § 4 cit. zák. na zvláštních titulech založené právo označiti osobu, které úřad neb obročí má býti propůjčeno. Tam, kde úřady a obročí, nestojící pod soukromým patronátem, jsou větším dílem dotovány z prostředků státních, z náboženského fondu nebo z jiných veřejných prostředků, může se obsazení státi pouze na základě presentace provedené státní správou kultovou. Presentace na místa kanovnická byla tu vyhražena panovníkovi. Kanonikáty a světská obročí duchovní správy (fary) mohou býti obsazena pouze na základě konkursu (§ 5). Ve všech případech, kde biskup obsazuje volně bez jakékoli presentace (libera collatio), dále kde byla sice vykonána presentace, ale nikoli od panovníka nebo od úřadů státní správy, jakož i jde-li o ustanovení správce pro inkorporované obročí (ku př. administrátora řádové fary), musí biskup před jmenováním osobu vyhlédnutou oznámiti zemskému úřadu. Do 30 dnů může tento úřad podati námitky. Proti námitkám těm může biskup odvolati se k ministerstvu. Nevyhoví-li jim ministerstvo, nesmí obsazení býti provedeno (§ 6). Námitky v tomto paragrafu zmíněné, jakož i ty, o nichž mluví § 3, mohou se ovšem týkati pouze těch náležitostí, jež vyžaduje státní správa a jež mají svůj zákonný podklad v § 2 zák. č. 50/1874 ř. z. Tomu svědčí citace § 2 v § 3 a 6. O způsobilosti k dosažení úřadů a obročí církevních praví § 1, že směrodatnými jsou tu zákony státní a v mezích jich platné předpisy církevní, ve zvláštních pak případech listiny zakládací. Může tedy na zvláštní předpisy církevní o způsobilosti k dosažení církevních úřadů a obročí býti vzat zřetel se stanoviska státní správy jen potud, pokud tyto nezasahují do. sféry státního zákonodárství a pokud neodporují zákonům státním. Požadavky státní správy pro dosažení církevního úřadu nebo obročí stanoví § 2. Jsou to; 1. státní občanství, 2. bezúhonné chování ve směru mravním a státoobčanském, 3. ona zvláštní způsobilost, která předepsána je státními zákony pro určité církevní úřady a obročí. Tytéž vlastnosti vyžadují se ovšem se strany státní správy u těch duchovních, kteří jsou povoláni k zastupování nebo provisornímu obstarávání těchto úřadů nebo k výpomoci při nich. Požadavek první (státní občanství) je ovšem samozřejmým a kardinálním již z toho důvodu, že vedoucí duchovní správy obstarávají namnoze funkce velmi významné pro státní správu, resp. funkce, jež přímo přísluší orgánům státní správy jako vedení matrik a asistence při uzavírání sňatků církevních. V případě, že by úřad nebo duchovní správa mimo nadání přece svěřena byla cizinci, kdyby ku př. byl na faru ustanoven kaplan cizozemec, musí ono místo považováno býti pro obor státní správy za neobsazené, v důsledku čehož se ovšem zastaví výplata kongruy atd. V nejkrajnějším případě, kdyby orgány církevní setrvaly na svém odporu vůči požadavku státní správy, poskytuje, zákon č. 50/1874 ř. z. možnost uložení pořádkových pokut ve smyslu ustanovení § 60 cit. zák. Požadavek sub 2 ohledně bezvadného chování též ve směru státoobčanském ve svém širokém znění ponechává státní správě volnost uplatniti svůj vliv při obsazování církevních úřadů a obročí v tom směru, aby místa ta nebyla obsazována duchovními se stanoviska státních zájmů nepřijatelnými. Požadavek uvedený sub 3 týče se případů, kde stát vedle zmíněných již náležitostí (státního občanství a zachovalosti) žádal ještě zvláštní kvalifikaci pro jednotlivé úřady a obročí. Po platnosti zákona č. 50/1874 ř. z. nebyly vydány žádné předpisy takovou kvalifikaci předpisující. Ze dřívějších předpisů zasluhují zmínky ustanovení dvor. dekretů z 22. X. 1783, č. 891, z 11. IV. 1804, č. 5979, a 16. VII. 1805, č. 16671, podle nichž požadovala státní správa pro dosažení kanonikátu nejméně desítileté výborné působení ve správě duchovní, ve veřejném úřadě učitelském nebo ve vedení biskupského semináře. Pro dosažení farářského úřadu žádáno bylo složení zvláštní zkoušky (Pfarrkonkurrenzprüfung). Předpisy o této zkoušce byly usneseny na shromáždění biskupů ve Vídni r. 1849 a byly pak přijaty nejv. rozhodnutím z 18. IV. 1850 resp. vyhlášeny nařízením ministra kultu a vyučování z 15. VI. 1850, č. 320 ř. z. Složení zkušebních komisí, postup při zkoušce a možnost udělení dispense spočívá v rukou biskupa resp. orgánů jím ustanovených.
Biskupové. O arcibiskupovi jako metropolitovi, stojícím v čele provincie viz shora zmínku v oddílu ,,Organisace církve“. V bývalém Rakousku jmenoval panovník jak arcibiskupa pražského tak ostatní biskupy, vyjímajíc arcibiskupa olomouckého, který podle statutu kapituly olomoucké byl volen touto kapitulou. Účast panovníka při této volbě omezovala se na vyslání vládního komisaře (pravidelně samého ministra kultu) k volbě, jenž měl právo jménem panovníkovým proti osobě zvoleného vznésti námitky. Vzdal-li se arcibiskup olomoucký svého úřadu do rukou papeže, jmenoval papež nástupce. Stejně, když kapitula se vzdala práva volby. Na základě ustanovení § 3 zákona č. 50/1874 ř. z. přešlo jmenovací právo vladařovo, vykonávané vždy za spolupodpisu zodpovědného ministra, na vládu RČS. ve smyslu § 64 ústavní listiny. Dlužno tu uvésti, že jmenovací právo býv. panovníka bylo uznáno papežskou kurií v konkordátu z r. 1855, tedy ve smlouvě uzavřené se státem. Předmětem resp. důsledkem takové smlouvy státní sotva mohlo býti nějaké osobní privilegium panovníkovo nebo výsada panovnického rodu. Spolupodpis resortního ministra poukazuje také jasně na to, že právo jmenovací bylo výkonem moci vladařské a nikoli výkonem osobní výsady panovníkovy, jak také v historii vždy toto právo bylo pojímáno. V tomto smysle rozhodl i nejvyšší správní soud ve věci jmenování kanovníků olomouckých a brněnských. (Boh. adm. č. 1827 a 1828.) Fakticky po převratu vláda svého jmenovacího práva nepoužívala a také nyní, pokud modus vivendi nenabude platnosti pro obor práva vnitrostátního, přizpůsobí se prakse patrně již předpisům tohoto modus vivendi. Otázka jmenování arcibiskupů, biskupů a koadjutorů s právem nástupnictví, po případě i armádního ordináře upravena byla nyní modem vivendi, dohodou mezi vládou RČS. a Vatikánem, podle níž mají tito hodnostáři býti vždy občany československými. Jmenuje je papež, podle ustanovení Codexu i. can., avšak před jmenováním dotáže se papežská kurie vlády, nemá-li proti osobě vyhlédnuté námitek rázu politického.
Podle codexu jsou biskupové nástupci apoštolů, kteří z nařízení božího postaveni jsouce v čelo diecésí, řídí tyto s řádnou pravomocí pod vrchní mocí papežskou. Biskupem může se státi pouze ten, kdo byl uznán papežem způsobilým (idoneus). Na kandidátu biskupství se požaduje, aby byl: 1. zrozen v platném manželství (legitimace nestačí), 2. stár alespoň 30 let, 3. knězem aspoň 5 let, 4. dobrých mravů, zbožný, horlivý, zkušený a způsobilý ke řízení diecése, 5. doktorem nebo licenciátem bohosloví nebo práva kanonického, a to z učiliště schváleného papežskou stolicí. Postup při jmenování v býv. Rakousku byl tento: Panovník po úřadě s biskupy z příslušné provincie jmenoval osobu, jež měla býti jmenována. Cestou diplomatickou bylo pak žádáno pro jmenovaného od papežské stolice kanonické dosazení (institutio canonica). Na základě tohoto zakročení zahájen byl papežskou stolicí informační proces a to prostřednictvím příslušného papežského nuncia a definitivní proces pak v Římě, načež provedena byla v tajném kardinálském konsistoriu praeconisace a vyhotovena papežská instituční bula. Před kanonickou institucí musil kandidát složití přísahu poslušnosti papežské stolici a vyznání víry do rukou delegáta papežské stolice. Nejdéle do 3 měsíců po papežském stvrzení resp. po přijetí instituční buly musil býti nově jmenovaný vysvěcen. Před vysvěcením skládal biskup v Rakousku přísahu věrnosti do rukou císaře za přítomnosti ministra kultu a vyučování. (V RČS. má biskup složiti slib věrnosti republice do rukou předsedy vlády resp. jím ustanoveného zmocněnce.) Složení slibu věrnosti dotýká se i dohoda mezi RČS. a Vatikánem (modus vivendi), v němž složení slibu se zdůrazňuje. Vysvěcení biskupa děje se biskupem zmocněným k tomu od papeže za asistence dvou biskupů nebo prelátů. Ihned po vysvěcení provede se uvedení do církevních oprávnění a do příjmů biskupství. Pravidelně je biskupství nadáno jměním, z něhož hradí biskup výdaje spojené s vedením úřadu a správou diecése. Pouze biskupství českobudějovické nemá vlastního jmění, byvší zřízeno r. 1784 na účet náboženského fondu. Biskup českobudějovický požívá tedy dotace z náboženského fondu, jež podle rozpočtu na rok 1928 činí 25000 Kč a 4800 Kč. V Rakousku byl nejmenší příjem (kompetence) biskupů stanoven obnosem 25200 K, arcibiskupů 37800 K. Stanovení nejmenšího příjmu (kompetence) neznamená však, že by tento nejnižší příjem byl zaručen z prostředků státních. Stanovení toto mělo význam pouze ten, že příjmy ze jmění biskupského (mensa episcopalis) do výše shora uvedené byly zproštěny příspěvku k náboženskému fondu ve smyslu zákona č. 51/1874 ř. z. Stanovený nejnižší příjem, ač neodpovídá nynějším valutárním poměrům, nebyl posud změněn. (Viz heslo Kongrua.)
Ohledně pravomoci biskupovy sluší uvésti, že podle kodexu má pravomoc zákonodárnou, správní, soudní i donucovací. Je bezprostředním pastýřem ve své diecési a spravuje ji po duchovní i hmotné stránce. Bdí nad zachováváním zákonů církevních, pečuje, aby nebyla porušena církevní disciplina ani u kleriků ani u laiků. Ve své diecési má právo biskup konati obřady s odznaky pontifikálními. Mimo svou diecési může tyto obřady konati jen se souhlasem příslušného biskupa. Biskup musí sídliti v diecési a smí býti vzdálen nejvýše 3 měsíce v roce. O nedělích a svátcích musí sloužiti mši pro věřící. Každých 5 let musí podati zprávu papeži o stavu diecése. Téhož roku, kdy podává zprávu, má biskup dostaviti se do Říma k papežské stolici a projeviti úctu hrobům apoštolů Petra a Pavla (visitare limina apostolorum). Každý rok má biskup visitovati svou diecési a to tak, aby vždy do 5 let byla celá diecése shlédnutá. Z důvodů velmi vážných může k visitaci určiti zástupce (generálního vikáře), jinak má visitaci vykonati osobně. Visitaci podrobeny jsou klerici, řeholníci, spolky, věřící, dále ústavy církevní (semináře), věci posvátné, majetek církevní, kostely, konfesionelní katolické hřbitovy atd.
Arcibiskupové. Arcibiskup (metropolita) je biskupem své diecése a zároveň hlavou provincie. Biskupové jeho provincie, jemu podléhající, nazývají se sufraganei. Metropolita (arcibiskup) má hlavně tato práva: 1. obsazuje uprázdněná místa, na něž vykonána byla presentace patrona, které však sufragánní biskup v době předepsané neobsadil; 2. udílí odpustky do 100 dnů; 3. jmenuje kapitulního vikáře, opomenula-li ho jmenovati kapitula; 4. dozírá nad zachováváním církevní discipliny v provincii a podává eventuelně zprávy do Říma; 5. jako druhá soudní instance rozhoduje o odvoláních z rozsudků biskupů sufragánů.
Apoštolský administrátor. Podle kodexu může papež z důvodů vážných a vzhledem k zvláštním okolnostem místním ustanoviti v diecési kanonicky zřízené apoštolského administrátora s pravomocí vyjmenovanou v ustanovovacím dekretu. Neobsahuje-li dekret v tomto ohledu zvláštního ustanovení, platí předpisy kodexu, podle nichž má administrátor totéž právní postavení jako biskup sídelní, je-li trvale ustanoven. Je-li jmenován pouze na čas, má taková oprávnění jako kapitulní vikář. V poslední době papežská stolice, chtějíc se vyhnouti konfliktu s vládou ve věci práva jmenovacího, s oblibou jmenuje na uprázdněné stolce biskupské administrátory, vycházejíc z toho stanoviska, že ustanovení administrátora jako opatření vnitřně církevní a přechodné přísluší výhradně papežské stolici bez veškeré účasti státní správy. Tak jmenováni byli apoštolští administrátoři v Brně, Košicích a Rožnavě. Zvláštním opatřením bylo jmenování apoštolského administrátora v Trnavě pro slovenskou část arcidiecése ostřihomské. V systému býv. rak. práva jmenovacího je ovšem instituce apoštolského administrátora prostě nemožná a proto též zák. č. 50/1874 ř. z. se o nich nezmiňuje. Stejně tomu je i podle býv. práva uherského (viz dále: Slovensko a Podkarpatská Rus). Po provedení modu vivendi se problém apoštolských administrátorů protiprávně jmenovaných papežem bez souhlasu státního stane bezpředmětným.
Generální vikáři. K podpoře biskupově slouží úřad generálního vikáře. Obor působnosti vikářovy je stanoven kodexem, a nemůže na něm biskup ničeho měniti. Rozsah pravomoci je celkem roven pravomoci biskupově. Generálního vikáře ustanovuje a odvolává biskup. V býv. Rakousku musil biskup jmenování generálního vikáře oznámiti státní správě kultové. (Výnos býv. ministerstva kultu z 12. IV. 1901, č. 10544.) Vzhledem k ustanovení § 3 zák. č. 50/1874 ř. z. platí tento předpis podnes; ani v modu vivendi není zmínky o jmenování generálních vikářů.
Kapitulní vikáři. Je-li biskupský stolec uprázdněn (úmrtím biskupa, vzdáním se přijatým papežskou stolicí, přesazením nebo odnětím úřadu), přechází správa diecése zpravidla na kapitulu. Tato zvolí do 8 dnů po uprázdnění stolce kapitulního vikáře, který má správu diecése převzíti. Neprovede-li kapitula volbu, jmenuje vikáře metropolita. Kapitulní vikář má řádnou pravomoc biskupskou, nesmí však zaříditi nic, co by bylo na újmu právům diecése nebo biskupa. (Sede vacante nihil innovetur.) Jakmile uchopí se nový biskup svého úřadu, zaniká moc kapitulního vikáře.
Titulární biskupové. Církev obsazuje i ty diecése, které byly kdysi katolickými. Biskupové pro tyto diecése jmenovaní nemohou se však v nich ujati vlády, jsou pouze titulárními biskupy. Jsou jmenováni papežem a bývají přidělováni sídelním biskupům ku pomoci jako t. zv. biskupové světící. Generální vikáři bývají zpravidla biskupy světícími. V býv. Rakousku musil býti biskup titulární před papežským jmenováním oznámen císaři (min. výnos č. 10544/1901), což i po modu vivendi, zvláště o nich neustanovujícím, platí nadále.
Pravomoc biskupů (arcibiskupů) a biskupských vikářů se stanoviska práva státního. Zákon č. 50/1874 ř. z. v § 14 uznává pravomoc biskupů atd. spravovati samostatně vnitřní církevní záležitosti diecése podle církevních předpisů (podle kodexu), pokud ovšem tyto neodporují státním předpisům. (Srov. shora.)
V zákoně č. 50/1874 ř. z. není ovšem přesně vymezeno, co dlužno považovati za vnitřní záležitost církevní. Z ustanovení jeho upravujících vnější poměry církve katolické a vymezujících rozsah účasti a zásahu státní správy dá se vyvoditi, co není vnitřní záležitostí církevní. Za vnitřní záležitosti dlužno tedy považovati nesporně v prvé řadě předpisy dogmatické, úpravu bohoslužby, disciplinární moc nad duchovenstvem, konání dobrovolných sbírek v kostelích, ustanovení kostelních zaměstnanců, správa církevních ústavů (konfesionelnich hřbitovů), disposice kostelními zvony, úprava užívání kostelních lavic a pod. Církevní předpisy nesmí ovšem odporovati předpisům státním. Shledá-li správa státní, že nějaké církevní nařízení, týkající se veřejného výkonu bohoslužby, se příčí zájmům veřejným, má výkon jeho zakázati (§ 17 cit. zák.).
Biskupové jsou povinni podle § 16 cit. zák. sděliti své výnosy (nařízení, pastýřské listy atd.) současně s jich publikací zemskému úřadu. Biskupové a církevní orgánové vůbec mohou své pravomoci církevní použiti pouze proti příslušníkům církve a nesmí církevními nařízeními nebo pohrůžkami tresty nikdy býti zbraňováno v poslušnosti státních zákonů nebo ve výkonu práv občanských (§ 18 cit. zák.). Dále nesmí při výkonu církevní pravomoci býti užito nějakého vnějšího tlaku (§ 19 cit. zák.). Nesmí tedy biskup dáti provésti uzavření kněze církevním soudem odsouzeného k pobytu v některém klášteře, když tento se nepodrobí dobrovolně tomuto církevnímu trestu.
Kapituly, kanovníci. Kapituly jsou kolegia kleriků (laik nemůže býti tedy členem kapituly), zřízená při kostelích k zabezpečení slavnostnější bohoslužby v kostele. Dlužno lišiti kapituly katedrální (metropolitní), zřízené při kostele biskupském (metropolitním), a kapituly kolegiátní, zřízené při kostele nebiskupském. Kapituly katedrální (metropolitní) jsou mimo úkol shora vytčený povolány k tomu, aby byly radou biskupu (metropolitovi) při správě diecése, a, při osiření stolce biskupského, aby převzaly správu diecése. Biskup je povinen slyšeti kapitulu v důležitějších věcech správy diecése, na její souhlas je však vázán pouze, jde-li o určité případy zcizení nebo zavazení biskupského (mensálního) jmění. Kapitula sama skládá se z hodnostářů (dignitářů) a to 4 až 5, a dále z určitého počtu kanovníků. Bližší ustanovují stanovy kapituly.
V Čechách jsou tyto kapituly: v Praze při chrámu sv. Víta metropolitní, v Hradci Králové, Litoměřicích a Čes. Budějovicích kapituly katedrální. Kolegiátní kapituly jsou: u Všech Svatých na Hradě Pražském, dále na Vyšehradě a ve Staré Boleslavi. Na Moravě je metropolitní kapitula při arcibiskupském chrámu v Olomouci a katedrální při biskupském kostele v Brně. Dále kolegiátní kapituly v Kroměříži a Mikulově. Pro diecési Vratislavskou, zasahující do Slezska, je katedrální kapitula ve Vratislavi, kde několik míst kanovníků je vyhrazeno duchovním z našeho Slezska.
Obsazování dignit kapitulních má se díti podle ustanovení stanov kapitulních jednak jmenováním papežským jednak panovníkovým, někdy též volbou kapituly samé. Obsazování uprázdněných míst kanovnických pak děje se jmenováním panovníkovým nebo biskupovým nebo konečně i volbou kapituly. Postup u jednotlivých kapitul byl asi tento: Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze volí dignitáře i kanovníky, pouze dva kanonikáty t. zv. královské obsazoval bývalý panovník z terna předloženého kapitulou prostřednictvím arcibiskupa. V Čes. Budějovicích bylo biskupství i s kapitulou zřízeno na účet náboženského fondu, všechny kanovníky jmenoval panovník. Probošta kapituly jmenoval papež, vladař presentoval však vhodnou osobu. V Litoměřicích je ze 6 kanonikátů jeden t. z v. regius a býval vždy obsazován panovníkem. U ostatních kanonikátů střídala se volba se jmenováním biskupovým. Probošta jmenoval papež, děkana panovník. Dále ze 6 kanovníků čestných dva vždy jmenoval panovník, dva biskup a dva volila kapitula. V Hradci Králové na 3 kanonikáty t. zv. bischofsteinské jmenoval střídavě panovník, arcibiskup pražský a biskup královéhradecký. Dále měl panovník právo jméno váti na kanonikáty t. zv. Schwandianum a Ullersdorfianum. Biskup hradecký měl pak právo jmenovati na kanonikát lodgmanský, a střídavě s kapitulou na kanonikát Řečičkianum. Kapitula má pouze jedinou dignitu a to děkana. Jmenovací právo panovníkovo je tu sporné. U kolegiátní kapituly u Všech Svatých na Hradě Pražském jmenoval probošta, děkana a všechny kanovníky panovník. Při kolegiátní kapitule na Vyšehradě obsazovala se dignita proboštská jmenováním panovníkovým, dignita děkanská a kanonikáty samy podle stanov kapitulních volbou kapituly. Při kolegiátní kapitule ve Staré Boleslavi jmenoval probošta panovník, děkana a 6 sídelních kanovníků pražský arcibiskup. Při metropolitní kapitule v Olomouci je ze 17 kanovníků 14 sídelních a 3 nesídelní. Uprázdněn pro obsazení je vždy jen kanonikát nesídelní. Kanovníci postupovali vždy podle uprázdnění na místa přednější. Z kanonikátů jsou vždy 3 t. zv. stricte regii, které obsazoval vždy panovník. Mimo to jsou 3 kanonikáty, které obsazoval panovník střídavě s kapitulou tak, že, uprázdnil-li se takový kanonikát v měsících lichých (in mensibus regiis), obsazoval vladař, v sudých volila kapitula. Děkana a probošta volila kapitula a prostřednictvím arcibiskupovým žádala za potvrzení vladařem. Další dva dignitáři (arcijáhen a scholastikus) jsou jmenováni arcibiskupem. Při katedrální kapitule v Brně jmenoval kanovníky panovník. Dignity jsou dvě: děkan a arcijáhen. Děkana volila kapitula, arcijáhna jmenoval biskup. Při kolegiátní kapitule v Kroměříži jmenoval kanovníky arcibiskup olomoucký. Při kolegiátní kapitule v Mikulově dálo se obsazování míst kanovnických na základě presentace dědiců Ferd. Dietrichsteina, majitelů to velkostatku v Mikulově. Shora uvedené údaje o jmenování kanovníků panovníkem dlužno doplniti poukazem na ustanovení odst. 2., § 4 zák. č. 50/1874 ř. z., podle něhož mohou býti pouze na základě presentace vykonané státní mocí obsazena obročí a církevní úřady — nepodléhající soukromému patronátu —, které zcela nebo z větší částky jsou dotovány ze státní pokladny, z náboženského fondu nebo z jiných veřejných prostředků. Nařízením mělo býti pak určeno, které orgány mají v jednotlivých případech toto presentační právo vykonávati. Toto nařízení nebylo posud vydáno, pouze výnosem býv. ministerstva kultu bylo vyhraženo panovníkovi presentační právo ohledně uprázdněných kanonikátů. Pro účast státní správy na jmenování resp. obsazení uprázdněných obroěí a úřadů církevních (dignit kapitulních, kanonikátů) měrodatnými jsou i nyní ustanovení §§ 3 a 4 zák. č. 50/1874 ř. z. Modus vivendi se tu platného práva nedotkl. Ve znění cit. paragrafů je ovšem ten rozdíl, že v § 3 mluví se o obsazení a jmenování, kdežto v § 4 o presentaci. Praktického důsledku toto rozlišení ovšem na venek nemá, uvážíme-li, že propůjčení pravomoci s církevním úřadem nebo obročím spojené může se státi pouze orgány církevními. Jmenování i presentace státní správou vykonané vyvrcholí v označení osoby, která v církevní obročí (úřad) má býti uvedena. O presentaci viz bližší v hesle "Patronát".
Konsistoř. K pomoci biskupa ve správě diecése atd. slouží konsistoř, sbor to rádců sestávajících pravidelně z členů katedrální (metropolitní) kapituly po případě z jiných hodnostářů (profesorů bohosloví). V konsistoři může zasedati také laik (právní poradce).
Diecésní kněžská učiliště a semináře. Podle kodexu každá diecése má míti bohoslovecké učiliště, aby bylo postaráno o dorost stavu duchovního (seminarium maius). Větší diecése mají míti také ústav pro výchovu přípravnou (seminarium minus). Pod jménem seminarium maius myslí se pravidelně jak vlastní bohoslovecké učiliště tak ústav, v němž kandidáti stavu duchovního jsou ubytování a vydržováni. Seminarium minus (malý nebo chlapecký seminář) je pravidelně konvikt pro studující hochy, pří němž je bud zřízena střední škola s právem veřejnosti nebo z něhož hoši docházejí do místní střední školy nebo z něhož skládají předepsané zkoušky na příslušném ústavě. V místech, kde jsou bohoslovecké fakulty (Praha, Olomouc), nejsou zvláštní diecésní učiliště. Se chválením papežským může býti zřízen velký seminář resp. bohoslovecké učiliště pro několik diecésí. K udržení semináře určeno je v prvé řadě vlastní jmění semináře. (V Praze je zvláštní seminární fond, jemuž náleží statek Sovinky.) Nestačí-li toto jmění, může biskup učiniti opatření, aby vhodné prostředky byly opatřeny kostelními sbírkami, uložením diecésní daně nebo přikázáním některého jednoduchého beneficia pro seminář. Diecésní semináře podléhají pravomoci biskupově, semináře pro několik diecésí papežské stolici. Semináře vůbec vyjmuty jsou ze řádné farní pravomoci, příslušné úkony mimo zpověď vykonává rektor semináře nebo jeho zástupce.
V ŘČS. má každá diecése svůj seminář kněžský (seminarium maius). Pro bohoslovecké studium zřízeny jsou v Praze při universitě české i německé bohoslovecké fakulty. V Olomouci je fakulta mimo svazek universitní (vládní nař. č. 231/1919 Sb.). Bohoslovecká fakulta v Bratislavě, zřízená zákonem č. 441/1919 Sb., nevešla do r. 1929 v život. Biskupská učiliště jsou v ostatních diecésích. Kdežto fakulty mají ráz učilišť státních a veřejných, jsou diecésní učiliště biskupskými domácími ústavy. Nad těmito nevykonává státní správa přímý dozor, béře však na vědomí jmenování profesorů. Představenstvo diecésního učiliště je povinno prostřednictvím biskupského ordinariátu nejdéle do konce měsíce začátku školního roku předložiti zemskému úřadu osobní výkaz, dále zvláštním podáním seznam přednášek s udáním počtu hodin a seznam posluchačů podle ročníků.
Bohoslovecká učiliště diecésní spočívají posud na zásadách usnesení biskupů na konferenci ve Vídni r. 1849. Min. nař. z 30. VI. 1850, č. 319 ř. z., a z 29. III. 1858, č. 50 ř. z., byla příslušná usnesení vyhlášena s prohlášením, že proti provedení těchto usnesení není žádných překážek v předpokladu, že nebude provedena žádná změna na nich bez předchozího dorozumění se s vládou. Vedle toho byly dány bližší pokyny k provedení usnesení, pokud jimi státní správa byla dotčena. Na tomto stavu nebylo posud nic změněno. Shora uvedená ministerská nařízení spočívají na rozhodnutí panovníkově. Je pochybno, bylo-li by možno nyní jakoukoli změnu nebo novou úpravu vžiti na vědomí pouhým nařízením vládním, či bylo-li by třeba zákona.
Profesoři teologických fakult mají postavení profesorů vysokoškolských. Nemohou však vyučovati bez předchozího zmocnění diecésního biskupa (arcibiskupa). Tento má právo, dané zmocnění odvolati. Profesory diecésních učilišť jmenuje diecésní biskup. Před udělením úřadu oznámí svůj úmysl státní správě kultové a to prostřednictvím zemského úřadu. Tento vyšetří, není-li závad a předloží spis ministerstvu. Není-li námitek, může biskup jmenovaného uvésti v úřad. Profesoři diecésních učilišť mají platy upraveny obdobně podle platů státních profesorů středoškolských. Po převratu stalo se tak zákonem č. 189/1920 Sb., a nyní § 211 zákona č. 103/1926 Sb. Platů profesorů diecésních bohosloveckých učilišť týče se dále kongruový zákon č. 122/1926 Sb. a prováděcí nařízení k němu č. 124/1928 Sb. (Část čtvrtá.) Bližší viz heslo: "Kongrua“.
Vikariáty venkovské (děkanáty). Diecése je rozdělena na farní obvody. Několik far bývá spojeno v okresy, jež pravidelně se nazývají vikariáty venkovskými nebo okresními vikariáty nebo děkanáty (na Slovensku). Vikáři jako takoví nemají vlastního beneficia a jsou volně odvolatelní. Vikářem bývá jmenován zpravidla některý významný farář. Účast státní správy při této čistě církevní instituci omezuje se na připuštění přiměřené výdajové položky ve fasi příslušného beneficiáta (faráře) za visitace okrsku. (Viz heslo: "Kongrua".) V některých větších diecésích bývá několik vikariátů podrobeno ještě vrchnímu dozoru staršího vikáře (děkana). Takový nazývá se archipresbyter, na Slovensku arcijáhen (arciděkan). Postavení arciděkana k děkanu je analogické postavení děkana k faráři.
Fary a faráři. V čele farního obvodu stojí farář, kterého pravidelně jmenuje biskup. Farářem může býti i církevní osoba právnická (řád, kapitula), je-li fara s ní sloučena pleno iure s povolením papežským. Případ takový je u far pleno iure inkorporovaných řádu, kapitule atd. Tato osoba právnická označí pak toho, kdo beneficium bude spravovati jejím jménem (administrátora). Tak na př. při farách řeholních navrhuje představený řádu biskupů vhodnou osobu z kněží příslušníků řádu, kterou biskup dosadí.
Farář je duchovním správcem své osady (farní obce, farnosti). Je povinen sloužiti za své přifařené mši (pro populo), konati vůbec služby boží, přisluhovati svátostmi, starati se o chudé, o mravní a duchovní život farníků. Zvláštní pozornost má věnovati výchově mládeže a péči o nemocné, jimž má poskytnouti útěchy podáním svátosti posledního pomazání. Podle kodexu má farář míti dozor i nad tím, aby v jeho obvodě se neučilo nic, co je proti víře a dobrým mravům, a to na školách veřejných i soukromých. Dozor tento je ovšem proveditelným jen potud, pokud připouští to předpisy státní. Farář je dále povinen vésti příslušné farní knihy (knihu křtěnců, biřmovanců, sňatků a úmrtí).
Přímus farní. Farář má na některé výkony duchovní správy právo výhradné. Jen on může udělovati svým přifařeným slavnostní křest, donášeti veřejně svátost oltářní nemocným ve své farnosti a zaopatřovati těžce nemocné, ohlašovati svěcení kněžská a sňatky, asistovati při nich a udělovati manželská žehnání, pohřbívati mrtvé, světiti vodu na Bílou sobotu a žehnati mimo kostel atd. Toto výhradné právo udělovati určité výkony duchovní správy svým přifařeným jmenuje se přímus farní.
Vedení státních matrik. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku (nikoli však na Slovensku a Podkarpatské Rusi) je uloženo státními předpisy farním úřadům vésti matriky pro potřebu státní. Viz bližší v hesle "Matriky".
Jmenování farářů. Účast státní správy kultové. — Jak shora již uvedeno jmenuje faráře zpravidla biskup. Účast státní správy kultové je dvojího druhu. Jednak je to presentace u far nalézajících se pod veřejným patronátem (viz heslo Patronát), jednak je to výkon dozorčí nad zachováním předpisů zákona č. 50/1874 ř. z. Tam totiž, kde obsazuje biskup faru zcela volně (beneficium liberae collationis) resp. tam, kde jde o presentaci jinou než o presentaci býv. panovníka nebo státních orgánů, konečně kde jde o ustanovení duchovního správce na faře inkorporované, omezuje se účast státní správy na přijetí oznámení příslušného biskupa o osobě vyhlédnuté, zkoumání, vyhovuje-li osoba ta podmínkám § 2 zák. č. 50/1874 ř. z., a ev. sdělení námitek, nevyhovuje-li osoba ta těmto podmínkám (t. j. státní občanství, bezzávadné chování a zvláštní způsobilost).
Jiné povahy je účast státní správy po rozumu odst. 2., § 4 cit. zákona. Biskup má totiž právo volně obsadit! farní beneficium osobou vyhovující shora uvedeným podmínkám, pokud není u tohoto farního obročí prokázáno právo presentační, ať již spočívající na poměru patronátním, či jiném zvláštním titulu (privilegiu). Toto volné právo biskupovo omezeno je však ustanovením § 4 zák. č. 50/1874 ř. z. v tom směru, že všechny úřady a obročí, pokud nejsou pod soukromým patronátem, obsazují se na základě presentace vykonané státní správou v tom případě, jsou-li dotovány zcela nebo z větší části z pokladny státní, z náboženského fondu nebo z jiných veřejných prostředků. Zvláštním nařízením mělo býti stanoveno, které orgány mají toto presentační právo vykonávati v jednotlivých případech. Toto nařízení nebylo posud vydáno, pouze ministersským výnosem bylo právo presentační na místa kanovnická z tohoto titulu vyhrazeno panovníkovi.
Koho možno považovati za způsobilého na úřad faráře podle církevních předpisů, určí biskup. Státní správa žádá splnění všeobecných podmínek § 2 zák. č. 50/1874 ř. z., t. j. státní občanství, bezúhonné chování ve směru mravním a státoobčanském a konečně onu zvláštní způsobilost, která je předepsána státními zákony pro určité úřady a obročí. Takové předpisy však nebyly vydány za platnosti cit. zákona. Podle starších předpisů požadovala státní správa pro dosažení farního úřadu složení zvláštní zkoušky (Pfarrkonkurrenzprüfung). (Viz shora "Církevní úřady", závěr.) Tento konkurs nesmí býti zaměňován s pojmem konkursu, jak je stanoven v § 5 cit. zák. Podle tohoto ustanovení mohou kanonikáty a světská obročí spojená se správou duší (fary) obsazeny býti pouze na základě vypsaného konkursu. Tímto konkursem rozumí se veřejné ohlášení (pravidelně v biskupském ordinariátním listu), že obročí určité se uprázdnilo a vyzvání k ucházení se o ně. Povinnost veřejného konkursu týče se pouze obročí světských. Má-li ale řádové obročí pro nedostatek řádových knězi obsazeno býti knězem světským, musí býti vypsán konkurs.
Ohledně způsobilosti duchovních dlužno se stanoviska státní správy poukázati na okolnost, že podle ustanovení min. nař. č. 319/1850 resp. 50/1858 ř. z., mají býti na bohoslovecká studia přijati jen ti, kteří odbyli s dostatečným prospěchem nižší a vyšší gymnasium. Z toho lze souditi, že pro bohoslovecká studia na diecésních učilištích a učilištích řádových (nikoli ovšem pro studia na bohosloveckých fakultách) není třeba průkazu o složení zkoušky maturitní. Duchovní vystudovavší bohoslovecká studia bez maturitní zkoušky možno sice se stanoviska státní správy připustiti do duchovní správy, nemožno jim však nyní vzhledem ke znění zákona kongruového č. 122/1926 Sb. přiznati nárok na plnou kongruu. Viz ostatně heslo: "Kongrua".
Odstranění faráře. Faráře ustanovuje a v úřad uvádí resp. pravomoc mu propůjčuje biskup. Pouze biskup může mu tuto pravomoc odejmouti resp. faráře z farního beneficia odstraniti a to pouze na základě řádně zavedeného řízení a za podmínek stanovených v kodexu (can. 192, § 2, can. 2147—2156, can. 2157—2161). Podle platných předpisů nemá státní správa moci faráře nevyhovujícího zájmům státním od- straniti z úřadu. Předpis § 26, lit. e, trestního zákona z 27. V. 1852, podle něhož duchovní odsouzený pro zločin již tímto odsouzením byl zbaven svého obročí a bez povolení vladaře nemohl nového nabýti, není již platným, ježto trestní novela z 15. XI. 1867, č. 131 ř. z., nezmiňuje se ve svém § 6 o ztrátě obročí. Podle převzatých předpisů platí i v ŘČS. zásada, že církevní úřad (obročí) uděluje se církevním orgánem a může tedy opět jen církevním orgánem býti odňat. § 8 zák. č. 50/1874 ř. z. ustanovuje za jakých okolností státní správa může a za jakých musí žádá ti odstranění duchovního správce z úřadu (obročí). Pozbyl-li držitel úřadu nebo obročí (Inhaber eines kirchlichen Amtes oder einer kirchlichen Pfründe) státního občanství nebo byl-li uznán vinným ze zločinu nebo z takového jednání, které pochází ze ziskuchtivosti, uráží mravnost nebo vede k veřejnému pohoršení (§ 8, odst. 1.), musí státní správa (ministerstvo školství) žádati za odstranění duchovního. Státní správa může však žádati odstranění i tehdy (§ 8, odst. 2.), chová-li se duchovní správce (Seelsorger) tak, že jeho setrvání v úřadě ohrožuje veřejný pořádek. Totéž platí i o kněžích pomocných nebo zástupcích. Nevyhoví-li orgány církevní žádostí státní správy, považuje se úřad (obročí) za uprázdněný pro obor státní správy a dlužno učiniti opatření, aby agenda svěřená duchovním státními předpisy (vedení matrik) byla obstarávána jiným vhodným způsobem a to potud, až příslušný církevní úřad je znovu obsazen způsobem vyhovujícím státním předpisům.
Pomocní kněží. Při větších farách, kde by farář sám nemohl se zdarem obstarávati správu osady, jest ustanoven jeden nebo i několik pomocných kněží. Takový pomocný kněz (kaplan) může býti ustanoven na místo fundované, t. j. takové, kde existence kaplana je umožněna aspoň částečně nadací. Zpravidla bývá ustanoven na místo systematisované, t. j. takové, jehož nutnost uznána je i státní správou. (Viz heslo Kongrua.) Zcela nezpůsobilému faráři může býti dán osobní kaplan. Vydržování takového osobního kaplana jde zpravidla na účet beneficia, kde je ustanoven. Není povinností náboženského fondu resp. státu hraditi ev. doplněk kongruy takového kaplana ustanoveného na místě nesystemisovaném. Podle § 9 zák. č. 50/1874 ř. z. má býti rozhodnuto v dorozumění s příslušným úřadem církevním i světským, má-li neschopnému duchovnímu správci býti zřízen administrátor nebo mu přidán kaplan nebo má-li takový správce se vzdáti beneficia a odejíti do výslužby. Tohoto ustanovení dotkl se podstatně nový zákon kongruový č. 122/1926 Sb. z. a n. Viz heslo Kongrua. Jde-li o takové zaneprázdnění duchovního správce, na které se nehodí ustanovení § 9 cit. zák., pak podle § 10 tohoto zákona je povinností církevní vrchnosti postarati se včas o vhodné opatření. Má-li přispěti některý fond veřejný nebo fond nalézající se pod veřejnou správou, nebo konečně, jde-li o trvalé zatížení beneficia, musí k takovému zatížení býti vyžádán státní souhlas.
Rektor kostela. (Rector ecclesiae.) Farní kostel a kostely nalézající se s kostelem farním ve svazku kanonickém (filiální) spravuje správce duchovní příslušného farního beneficia. Kapitulní kostel spravuje kapitula, řeholní kostel příslušný představený řádu. Kostelu, který není ani farní (filiální) ani kapitulní ani klášterní, ustanovuje správce (rektora) biskup. Je-li kostel spojen se seminářem, je představený semináře pravidelně i rektorem seminárního kostela. Bez svolení rektora nesmí nikdo v kostele koná ti bohoslužby. Je-li toho nutná potřeba, může biskup naříditi rektoru kostela, aby konal bohoslužby veřejné pro věřící, nemohou-li tito obcovati bohoslužbám v kostele farním. Výkony farní nemůže rektor samovolně obstarávati v kostele jemu svěřeném. Bohoslužby může konati, pokud nejsou na újmu bohoslužbám farním.
Farní obce. Církevní předpisy (kodex) neznají církevních obcí, jak je má na mysli zákon č. 50/1874 ř. z. v §§ 35—37. Podle těchto ustanovení souhrn katolíků téhož ritu bydlících ve farním obvodu tvoří farní obec. Všechna práva a všechny závazky týkající se poměru církevního, které zákonem byly přiřknuty nebo uloženy obcím, přísluší farním obcím resp. je zavazují. Pouze patronátní práva mohou příslušeti také jen obci politické. Není-li postaráno o potřeby farní obce vlastním jměním resp. jinými prostředky církevními, má býti k úhradě těchto potřeb vypsána dávka na členy farní obce. Bližší předpisy o ustavení se těchto obcí a obstarávání jich záležitostí měly býti vydány zákonem zvláštním. Tento zákon však posud vydán nebyl. Působnost shora uvedených §§ 35—37 nebyla však odsunuta až do vydání slíbeného zvláštního zákona. Býv. správní soudní dvůr rozhodl v několika svých nálezech, že provedení ustanovení o farních obcích není závislým od vydání nějakého nového zákona, a to zvláště vzhledem k ustanovení § 52 cit. zák., podle něhož až do vydání zvláštního zákona o správě církevního a obročního jmění — a zde cituje se výslovně § 37 o farních obcích — budou vydány cestou nařizovací předpisy nutné k provedení zákona. A takové nařízení skutečně bylo vydáno ohledně obstarávání záležitostí farních obcí zastupitelstvy obecními. Je to nařízení ministra kultu v dorozumění s ministrem vnitra z 31. XII. 1877, č. 5 ř. z. z r. 1878, podle něhož až do vydání zvláštního zákona o ustavení a zastupování farních obcí mají záležitosti farních obcí obstarávati jako posud zastupitelstva obcí politických. Tato mají tedy i nadále se usnášeti o závazcích k církevním katolickým účelům a postarati se o úhradu příslušného nákladu. § 36 zák. č. 50/1874 ř. z., který mluví o vypsání dávky k úhradě potřeb farní obce na členy této obce, t. j. na katolíky bydlící ve farním obvodu doplněn byl zákonem z 31. XII. 1894, č. 7 ex 1895 ř. z. Podle tohoto zákona mají přispívati dávkou ve smyslu § 36 i nebydlící katolíci téhož ritu, dále právnické osoby, společnosti a sdružení (Genossenschaften) — u kterých ovšem nemůže se mluviti o nějakém náboženském vyznání —, pokud právnické osoby tu jmenované podle svých statut nesledují výlučně nebo aspoň převážně účely jiného vyznání nebo ritu. Jak u katolíků v obci farní nebydlících, tak u jmenovaných osob právnických nastává povinnost k příspěvku tehdy, je-li jim předepsána pozemková nebo domovní daň z reality ležící ve farním obvodě, nebo mají-li ve farním obvodu provozovnu nebo obchodní místnosti svého podniku resp. zaměstnání, z kterých jim je předepsána daň výdělková nebo důchodová (z příjmu) v berním okresu, který celý nebo z části spadá do obvodu farního. Pro výpočet dávky povinníka v jeho bydlišti nemohou býti započítány ty částky daní, které sloužily za základ pro vyměření dávky v jiném farním obvodu. Obecní zastupitelstvo obstarává úkony farní obce nikoli v samostatném, nýbrž v přeneseném oboru působnosti. Nebylo tedy možno o takových usneseních obecních zastupitelstev jedna ti pořadem instancí samosprávných. Zde byly kompetentními vždy úřady politické. Neodpovídá tedy ustanovením platných předpisů státních, byly-li výlohy kultové, postihující obec farní, pojaty do rozpočtu obecního, čímž postiženy byly osoby, náležející jiné farní obci (Budw. IV 692). Dávky pro účele církevní nemohou býti pojaty do rozpočtu místní obce, zemský výbor není oprávněn zkoumati a schvalovati usnesení obecního zastupitelstva učiněná v zastoupení farní obce o farních dávkách. Takové dávky farní mají jako zvláštní dávky býti vyloučeny z rozpočtu obecního a přísluší v případě stížnosti jen politickým úřadům posouditi, zda postup obecního zastupitelstva fungujícího v zastoupení farní obce odpovídá předpisům zákonným (Budw. XIII 4470). Zde dlužno též zmíniti se o zemských konkurenčních zákonech pro Moravu (č. 11/1864 z. z.) a pro Slezsko (č. 2/1864 z. z.). Oba dva zákony souhlasně stanoví, že náklad na zřízení a udržování kostela a farní budovy, kostelních paramentů, zařízení a potřeb mají nésti v prvé řadě ti, kdož jsou k tomu povinni na základě nadačního listu, smlouvy nebo jiného právního titulu. Není-li takových, má hraditi náklad jmění kostela farního resp. filiálního. Podle slezského zákona však možno jmění filiálního kostela použíti pouze k úhradě výloh, jež týkají se farní budovy při kostele mateřském. Není-li tu jmění kostelního, má nésti patron 1/3 nákladu, který,zbude po odečtení příspěvku ze jmění kostelního (resp. i příspěvku beneficiátova) a částky, jež připadá na práce nádenické a potahy. Tyto, jakož i zbytek ostatního nákladu mají nésti přifaření (členové farní obce). V Čechách je poměr jiný. Tam nese patron náklad připadající na hmoty a práce řemeslné a přifaření náklad na práce nádenické a povozy, které mohou však dodati in natura. (Viz o tom v hesle "Břemena stavební církevní".) Podle shora uvedených zemských zákonů, vydaných před zákonem č. 50/1874 ř. z., měly tyto náklady nésti přifařené obce podle ustanovení obecního zřízení tak jako ostatní potřeby obecní. Podle moravského konkurenčního zákona měla dávka ev. nutná k úhradě nákladu na obec připadajícího býti usnesena bez účasti nekatolických členů zastupitelstva. Nekatolíci byli také osvobozeni od povinnosti přispívati. Rovněž podle slezského zákona měla ev. dávka býti vypsána s ohledem na zákonné osvobození nekatolíků od dávky sloužící výhradné k církevním účelům katolickým. Podle moravského zákona měl býti zřízen konkurenční výbor i tehdy, byla-li přifařena jen jediná obec politická, když byli v ní poplatníci, kteří byli povinni platiti alespoň po 1/6 daní k církevní konkurenci předepsaných, a když nedošlo mezi nimi a obcí k dohodě. Konkurenční výbor měl sestávati ze členů obecního představenstva a oněch největších poplatníků. Hlasy obecní representace musily však vždy činiti všech hlasů, bylo-li tedy více největších poplatníků, byl přibrán k obecnímu představenstvu přiměřený počet členů obecního zastupitelstva. Rovněž při větším počtu přifařených obcí bylo nutno zříditi výbor konkurenční k obstarávání záležitostí konkurenčních. Členy byli ti největší poplatníci, kteří měli platiti nejméně po všech k církevní konkurenci předepsaných daní, a dále ti, kdož byli za členy zvoleni členy obecních představenstev obcí konkurencí povinných a to prostou většinou hlasů. Výbor čítá nejméně 5 členů. Vstoupili do výboru více poplatníků virilistů, pak dlužno výbor doplniti volbou tak, aby počet hlasů volených členů činil 2/3. Funkce volených členů trvají 3 roky. Veškeří členové mají své funkce konati bezplatně. Výbor jest pro konkurenční záležitosti orgánem usnášejícím a dozírajícím. Má projednati rozpočet a vyříditi roční účet. Usnesení jeho dějí se prostou většinou hlasů a jsou pro účastníky závazná. Ze svého středu volí výbor předsedu jako orgán výkonný, rovněž prostou většinou. Předseda má vypracovati rozpočet, klásti účty a vésti pokladnu za spoluuzávěry s jedním členem výboru. Každý zúčastněný má právo nahlédnout do složených účtů. Stížnosti zúčastněných měly býti podány k okresnímu výboru (který ovšem na Moravě neexistoval). Slezský zákon konkurenční, změněný resp. doplněný zákonem č. 6/1867 z. z., má ustanovení poněkud odchylná. Nezná vůbec zastoupení největších poplatníků a zřizuje se tedy konkurenční výbor (komité) pouze tehdy, je-li přifařeno několik obcí. Sestává z 5 členů. Je-li však konkurence účastno více obcí než 5, je tolik členů, kolik obcí nebo jich částí je ke kostelu přifařeno. Volba děje se v místě, kde je kostel a to podle předpisů volebního řádu. Výsledek má býti sdělen okresnímu politickému úřadu a zemskému výboru. Funkce trvá 6 let. Stížnosti zúčastněných obcí a členů mají býti podány k zemskému výboru. Ustanovením zákona č. 50/1874 ř. z., §§ 35—37, a min. nařízením z 31. XII. 1877, č. 5 ř. z. z r. 1878, přestalo obstarávání konkurenčních záležitostí farní obce býti záležitostí samostatné působnosti obce politické a stalo se působností přenesenou. Tím také přestala kompetence samosprávných dozorčích úřadů a nastupuje výhradná kompetence státních úřadů politických. Nositelem povinností není již obec politická, nýbrž obec farní ve smyslu § 35 zák. č. 50/1874 ř. z. resp. příslušníci farní obce v rozsahu rozšířeném zákonem č. 7/1895 ř. z. (Viz nálezy býv. správ. soudního dvoru: Budw. V 1134, V 1218, VII 1616, VII 1806, VII 1892, jakož i III 597.) V zastoupení farní obce mohou vystupovati pouze zastupitelstva všech přifařených obcí a nikoli pouze zastupitelstvo jediné obce. (Nález nejv. správ. soudu, Boh. adm. č. 3918.) Ustanovení zákona č. 11/1864 z. z. pro Moravu nedává konkurenčnímu výboru právo ustanovovati na př. varhaníka. Právo to nemůže býti přeneseno obcemi přifařenými na konkurenční kostelní výbor, ježto pro takové přenesení není podkladu ani v zákoně zemském shora citovaném, ani v zákoně č. 50/1874 ř. z. resp. v min. nař. č. 5/1878 ř. z. (Týž nález.)
O účasti farní obce na správě jmění církevního resp. obročního viz níže v části o správě jmění církevního.
Jmění církevní. (Všeobecné.) Podle ustanovení kodexu má katolická církev a papežský stolec přirozené právo (jus nativum) nabývati, míti a spravovati jmění k svým vlastním účelům a to svobodně a nezávisle na moci světské (a civili potestate). Toto právo podle kodexu přisuzuje se také jednotlivým kostelům a právnickým osobám od církve uznaným a pro církevní účely existujícím. Povahu právnických osob nemají však provincie, diecése a farní obvody. Uvedení tohoto práva v život resp. jeho uplatnění na venek je ovšem možné pouze v mezích předpisů státních. Předpisy kodexu může církev osvědčiti pouze požadavek, aby nebyla ve svých majetkových právech více omezována než osoby jiné. Podle recipováných předpisů rakouských není institucím církve katolické bráněno v nabývání a držení majetku jak movitého tak nemovitého. Právní řád RČS. nepřevzal a také posud nezavedl přepisů t. zv. amortisačních.
Amortisační zákony. Jmění, které církev získá pro své účely, pro tyto účely také zachovává a činí všechna vhodná opatření, aby účelu svému nebylo odňato. Jako mrtvá ruka nepustí předmětu uchopeného, tak nedopouští církev, aby jmění její bylo svému určení odcizeno. Proto se užívalo rčení o majetku „mrtvé ruky“ nejčastěji o majetku církevních korporací, ústavů a nadací, ač mrtvou rukou rozuměly se všechny ty právnické osoby, u nichž byla omezena volnost zcizení jmění vzhledem k povinnosti zachovati jmění pro trvalé cíle příslušné instituce. Nabýváním jmění a zajištěním proti jeho zmenšování stoupala ovšem moc církve na úkor moci a vlivu stavů resp. i moci královské, i hledány byly cesty, jak zabrániti tomuto hromadění jmění. Byly tedy vydávány předpisy, které omezovaly způsobilost t. zv. mrtvé ruky nabývati majetku, t. j. tak zvané předpisy amortisační. V Čechách bylo podle pramenů (Jireček, Codex juris bohemici) dávným zvykem, že bez královského povolení nesměla mrtvá ruka nabývati nemovitého jmění ani jednáním mezi živými (koupí, darem) ani odkazy. Jmění proti tomuto předpisu — tedy bez králova svolení — získané propadalo ve prospěch koruny. Předpisy tyto byly znovu uvedeny v pamět resp. byly zostřeny reskriptem Marie Terezie z r. 1753 (Jaksch, Sbírka zákonů II., str. 565) resp. reskriptem z 8. IV. 1758 ohledně nadací světských. Pozdější patent z 26. VIII. 1771 omezil zejména řády v možnosti nabývati jmění a to nejen nemovitého ale i movitého. I po tomto patentu vydávány byly další předpisy, jež posavadní doplňovaly a měly za účel zameziti obcházení těchto předpisů. Občanský zákoník z r. 1811 nezměnil ničeho na amortisačních předpisech (čl. VIII vyhlašovacího patentu). Změněné poměry nutily státní správu povolovati výjimky z ustanovení předpisů amortisačních, až konkordát z r. 1855 amortisační předpisy zcela zrušil (čl. XXXV). Zrušením konkordátu (čl. I zákona č. 50/1874 ř. z.) neožila platnost předpisů amortisačních.
Pojem jmění církevního a jeho druhy. Kodex nazývá jměním církevním (bona ecclesiastica) všechny statky ať hmotné (movité i nemovité), ať nehmotné (práva atd.), které náležejí veškeré církvi, papežské stolici nebo jiné právnické osobě v církvi. Podmětem církevního jmění je jednotlivý církevní ústav. Nadace podle kodexu nejsou samostatnými osobami právnickými. Zanikne-li podmět jmění, připadá toto církevní osobě právnické bezprostředně výše stojící (nadřízené). Církevní majetek různí se podle účelu, ke kterému slouží, na jmění obroční, fabriční (kostelní), jmění církevních ústavů (sirotčince atd.) a zbožné nadace.
Podle recipovaných předpisů rakouských nejen že stát neomezuje nabývání církevního jmění, ale naopak svou pomocí zajišťuje, aby jmění církevní bylo skutečně svému určení zachováno. V otázce vlastnického práva a ostatních soukromoprávních poměrů jmění církevního jsou směrodatnými výhradně předpisy všeobecného práva občanského (§ 38, odst. 2., zák. č. 50/1874 ř. z.). Podmětem majetkových vztahů může býti pouze jednotlivá instituce církevní jako osoba právnická (tedy kostel, farní obročí, kapitula, nadace atd.). Podle odst. 1. § 38 cit. zák. platí pro hospodaření jměním církevním zásada, že ono požívá takové ochrany, jaká se poskytuje nadacím obecně prospěšným (dekret dvor. kanceláře z 21. V. 1841, č. 541 sb. zák. soud.). Státní správa kultová je oprávněna dohlížeti nad zachováním kmenového jmění kostelů a církevních ústavů, přesvědčiti se kdykoliv o jeho existenci a zahájiti potřebné jednání, aby ev. zjištěný schodek byl nahrazen.
Správa jmění církevního. Podle ustanovení § 14 zákona č. 50/1874 ř. z. spravují arcibiskupové, biskupové a biskupští vikáři vnitřní církevní záležitosti svých diecésí podle církevních předpisů, pokud tyto neodporují předpisům státním. Podle ustanovení § 45 téhož zákona zůstává v mezích předpisů tohoto zákona biskupům a jich zástupcům vliv na správu církevního jmění nalézajícího se v jejich obvodu příslušející jim podle předpisů církevních, pokud tyto neodporují zákonům státním.
§ 38 cit. zákona chtěl ponechati orgánům církevním svobodnou správu církevního jmění získanou konkordátem z r. 1855, chtěl však zároveň státní správě zajistiti ten vliv, který stát považoval za nezbytně nutný vzhledem k veřejnoprávnímu postavení církve katolické v Rakousku. Až do konkordátu podléhalo církevní jmění pronikavému vlivu státní správy. Názor doby josefínské hleděl na jmění církevní jako na takové, které nepřestalo býti jměním státním. Vlastní bezprostřední dozor resp. přímo i správa sama příslušela úřadům patronátním spojeným pravidelně s úřady vrchnostenskými, vrchní dozor pak příslušel úřadům krajským a zemským. Článek XXX konkordátu však ustanovil, že správa majetků církevních přísluší tomu, komu náleží podle předpisů církevních. K provedení této zásady byly vypracovány na sjezdu biskupů r. 1856 předpisy o správě obročního a kostelního jmění, kteréžto předpisy hýly téhož roku odevzdány ministerstvu kultu s prosbou, aby k provedení jich byla učiněna příslušná opatření a aby dány byly potřebné pokyny úřadům pověřeným posud dohledem nad jměním církevním. Pokyny tyto byly také skutečně vydány na základě rozhodnutí panovníkova z 3. X. 1858 výnosem ministra kultu z 15. X. 1858, č. 1282. Podle předpisů biskupy usnesených příslušela správa jmění kostela a nadací při kostele zřízených duchovnímu správci za účasti těch, kdož by v případě nedostatku jmění byli povinni scházející zcela nebo z části nahraditi. Obec měla se zúčastnit! nejvýše 2 zástupci. O způsobu účasti patronovy rozhodovati měl biskup. Tato ustanovení nebyla v Čechách vůbec provedena. Platnost shora uvedených pokynů ministra kultu je vůbec pochybná, ježto tyto nebyly nikdy oficielně vyhlášeny. Výnosem ministerským z 27. II. 1862, č. 2211, svědčícím presidiu místodržitelství v Praze, bylo výslovně řečeno, že státní správa nemá se zúčastniti při odevzdávání správy jmění církevního z rukou patronů na správy církevního jmění nově organisované ve smyslu pokynů pražské církevní provincie a to do té doby, až vydán bude zemský zákon o úhradě výloh udržování budov kostelních a farních atd. Státní správa odepřela tu donutiti patrony k vydání správy církevního jmění ve smyslu čl. XXX konkordátu a vyslovila zároveň očekávání, že účinnost instrukcí biskupy vydaných o správě jmění církevního a obročního odsunuta bude do té doby, až bude zákonným předpisem přesně stanoveno, do jaké míry mají přispívati patronové k církevním stavbám a k opatření vnitřního zařízení a paramentů. Takové zemské zákony byly skutečně vydány pro Moravu dne 2. IV. 1864, č. 11 z. z., a pro Slezsko dne 15. XI. 1863, č. 2 z. z. z r. 1864, nikoli však pro Čechy. Viz shora odstavec o farních obcích a dále heslo "Břemena stavební církevní". Ohledně správy jmění církevního v Čechách dlužno poukázati na dekret (der Finanz-Hofstelle) z 2. IX. 1800, svědčící českému guberniu (provinc. sb. zák. XV, č. 34), podle něhož byla učiněna opatření, aby zabráněno bylo malversacím jmění církevního a jímž bylo ponecháno patronu právo jmenovati svého zástupce (patronátního komisaře) a účetního. Kostelní pokladna měla býti pod trojím závěrem, patron ručil za zachování jmění, dále byl stanoven způsob vedení účtů. Roční účet podepsaný patronátním komisařem, účetvedoucím a farářem měl býti předložen okresnímu vikáři ke zkoušení a potvrzení správnosti. Vedle toho musily každoročně úhrnné výtahy z účtů zasílány býti účtárně zemského politického úřadu. Tento stav trvá v Čechách podnes.
Zásadu, že na správě jmění církevního má býti účasten ten, kdo by byl v případě jeho nepostačitelnosti povinen schodek zcela nebo z části hraditi, uplatnil zákon č. 50/1874 ř. z. ve svém § 41. Podle tohoto ustanovení má správa jmění kostelů a církevních ústavů při nich zřízených (nadací atd.) ve všeobecnosti zařízena býti tak, aby na ní měl účast správce kostela (duchovní správce, rektor kostela), jakož i ti, jimž při nedostatku jmění kostela (nadace atd.) náleží nésti výlohy kostelních potřeb a ti, kdož mají podpůrné ručení za splnění závazků kostela nebo církevního ústavu.
V důsledku toho má cit. zákon v § 42 ustanovení o správě jmění farního kostela, a sice toho znění, že jmění toto má býti spravováno společně farářem, farní obcí a patronem kostela. Provedení ustanovení §§ 41 a 42 mělo se stá ti zákonem, k jehož vydání však posud nedošlo. Z okolnosti, že prováděcí zákon nebyl vydán, nedá se však souditi, že by ku př. účast farní obce při správě jmění farního kostela byla vůbec vyloučena. Naopak zase neobsahuje § 42 žádné normy, jak má býti uskutečněno zastoupení farní obce a také žádného ustanovení, že by farní obec měla právo své zástupce (kostelní starší) do správy kostelního jmění samostatně jméno váti nebo voliti. Ze znění cit. paragrafů nedá se vyvoditi žádný důvod proti trvání posavadního způsobu ustanovení těchto zástupců (t. j. úřady církevními) (Budw. IX 2793). Rovněž nelze z ustanovení §§ 41 a 42 usuzovati, že posavadní kostelní konkurenční výbory mají jménem farní obce účastniti se na správě jmění (Budw. 8135 z r. 1894). Z toho dlužno souditi, že farní obce mohou se účastniti na správě jmění kostelního jen v mezích posavadních zvyklostí. Kde tedy, jako na Moravě a ve Slezsku, byli ustanovováni t. zv. kostelní otcové (starší, fojtové, Kirchenväter) k účasti ve správě jmění kostelního, jsou účastni této správy i na dále. Nemohou však býti voleni nebo jmenováni přifařenými (farní obcí), nýbrž jsou jmenováni resp. potvrzováni církevními orgány jako dříve na základě ev. návrhu se strany zástupců přifařených. V Čechách tato instituce není obvyklou, a nelze tedy připustiti účast obecního zastupitelstva na správě jmění farního kostela, třeba toto ve smyslu min. nař. č. 5/1878 ř. z. má obstarávati záležitosti obce farní, ježto §§ 41 a 42 nestanoví možnost volby nebo jmenování zástupce farní obce, a zákon, kterým by takový postup byl normován, posud vydán nebyl. Jinak tomu ovšem je s účastí patrona kostela. Jak bylo již shora uvedeno, spravovaly patronátní úřady jmění kostelní. Usnesení biskupů z r. 1856 o převedení správy kostelního jmění z rukou posavadní správy do rukou organisace čistě církevní resp. příslušný výnos ministra kultu z 15. X. 1858, č. 1282, nebyly provedeny. V Čechách bylo výslovně odepřeno spolupůsobení státní správy při změně správy. Zůstala tedy v Čechách správa jmění kostelního i na dále v rukou úřadů patronátních. Patron i nadále svým zástupcem (patronátním komisařem) vede účty kostelní, předkládá roční závěrky příslušnému vikariátnímu úřadu a zasílá každoročně výtahy z účtů kostelních zemskému úřadu). Ve všech záležitostech jmění kostelního má býti tázán, ač jeho hlas není rozhodujícím. Bylo-li však při výkonu dozoru státního rozhodnuto úřady státní správy kultové proti jeho mínění, ponechává státní správa patronu právo stížnosti pořadem instancí. Ve volné disposici jměním kostelním je ovšem patron omezen jednak již ustanovením, že jmění kostelní nesmí býti odňato svému účeli jednak dozorem státní správy kultové, jakož i vlivem biskupů a jich zástupců, který jim přísluší na správu kostelního jmění podle § 45 zákona č. 50/1874 ř. z. O správě jmění obročního a nadačního viz dále v odstavci: Zvláštní druhy jmění církevního.
Zcizení a zatižení církevního jmění. Ten, kdo je povolán jmění církevní spravovati, není ještě oprávněn jměním tím volně nakládati. V této příčině je ovšem v prvé řadě omezen vlivem úřadů církevních (§§ 14 a 45 zák. č. 50/1874 ř. z.) a dále dozorčím právem státním. Historické zdůvodnění tohoto práva státu hledá se v teorii, že jmění církevní dlužno považovati za jmění státní. Právo disposice změnilo se postupem času na právo dozoru, v němž ostatně je i jistá ochrana majetku samotného a zabezpečení před zneužitím. Čl. XXX. konkordátu ponechal státní správě právo dozoru, k jehožto provedení byla vydána v Rakousku min. nař. z 20. VI. 1860, č. 162 ř. z., a z 13. VII. 1860, č. 175 ř. z. Zákon č. 50/1874 ř. z., kterým byl konkordát zrušen, tato nařízení nezrušil, naopak v § 51 výslovně další jich platnost potvrdil, ježto ustanovení jejich vyhovovala zájmům státním. Pouze ustanovení o nutném svolení papežské stolice v určitých případech zcizení jmění církevního doznalo změny potud, že pro obor práva státního nedostatek papežského svolení nemá v zápětí neplatnost zcizení nebo zavazení jmění církevního. Podle nař. č. 162/1860 ř. z. nesmí žádný majetek církevní ať kostelní, obroční nebo nadační býti zcizen nebo značně zatížen (propachtován, podroben služebnosti, zatížen dluhem, zastaven) resp. nesmí býti zbaven zajištění (výmazem hypotekární pohledávky), aniž by bylo získáno dříve svolení příslušných úřadů církevních a státních. Má-li býti církevní majetek zcizen, a přesahuje-li cena zcizovaného 100 zl. (nyní 200 Kč), má příslušná správa jmění podati žádost s potřebnými doklady biskupu, který zašle spis se svým vyjádřením zemskému úřadu. Nepřevyšuje-li cena věci zcizované 8000 zl. (16000 Kč) a souhlasí-li biskup se zcizením, může zemský úřad dáti povolení ke zcizení. Nesouhlasí-li biskup, nebo je-li cena vyšší 8000 zl. (16000 Kč), má spis býti předložen ministerstvu, které si má vyžádati rozhodnutí panovníka (nyní ministerské rady), je-li cena vyšší než 20000 zl. (40000 Kč). Jedná-li se o zcizení jmění mensálního, má biskup ke své žádosti připojiti vyjádření svého metropolity a své katedrální kapituly, metropolita pak své metropolitní kapituly. Žádost takovou má pak zemský úřad předložiti ministerstvu. Ze znění cit. ministerského nařízení dlužno souditi, že pouze o takovém zcizení mensálního jmění má ministerstvo jednati, jehož cena přesahuje 200 Kč. Změnou valutárních poměrů nastala nutnost upraviti postup při povolování zcizení církevního majetku, neboť by obsáhlý aparát správní i s nejvyšším orgánem vládní moci (ministerskou radou) byl zcela nemístně zatěžován akty rázu namnoze zcela formálního. Usnesla se tedy ministerská rada r. 1919 na jakémsi generálním zmocnění ministerstva školství a národní osvěty, aby ono vyslovilo povolení zcizení do 240000 Kč a zatížení do 360000 Kč, v každém jednotlivém případě však s odvoláním se na toto zásadní zmocnění (č. 13342/1919 m. r.). Ohledně zatížení jmění církevního ustanovuje min. nař. č. 162/1860 ř. z., že pouze značné zatížení, t. j. takové, které převyšuje cenu 1000 zl. r. m. (2000 Kč), podléhá schválení. Za takové má se také považovati, mají-li pozemky, obytné budovy nebo nějaká práva býti dány do nájmu na dobu delší 3 let, jakož i má-li býti pachtovné nebo nájemné placeno více než rok napřed. Podporuje-li biskup žádost za zatížení jmění církevního, může zemský úřad povoliti zatížení do 15000 zl. (30000 Kč) resp. pacht nebo nájem do 15 let (včetně). Nedoporučuje-li biskup toto zatížení, nebo jedná-li se o vyšší sumu resp. o delší dobu, přísluší o věci jednati ministerstvu, které při zatížení přes 40000 zl. (80000 Kč) nebo při pachtu (nájmu) na dobu delší 30 let má si vyžádati rozhodnutí panovníkova (dnes ministerské rady při zatížení převyšujícím obnos 360000 Kč). V dnešním hospodářském životě přicházejí často případy zatížení jmění církevního na dobu delší 30 let (ku př. postavení sloupů pro vedení elektrického proudu, dlouhodobý nájem pozemků místo postoupení do vlastnictví atd.). K schválení takových zatížení méně významných a často se vyskytujících zmocnila ministerská rada ministerstvo školství a to do konce r. 1930 (č. 1207/1929). Při zatížení jmění mensálního převyšujícího ovšem cenu 1000 Kč nebo dobu 3 let, má biskup svou žádost instruovat tak jak bylo shora vylíčeno při zcizení jmění mensálního (vyjádření kapituly metropolitní resp. katedrální, po př. vyjádření metropolity). Žádosti za svolení k zatížení nebo zcizení jmění církevního mají býti opatřeny dobrozdáním patrona (jeho zástupce). O účasti patronově při zcizení nebo zatížení jmění církevního viz bližší v hesle "Patronát".
Za tím účelem, aby zcizení nebo zatížení jmění církevního, k němuž bylo získáno svolení státní správy, mohlo býti vloženo do knih pozemkových, má zemský úřad vydati prohlášení (pravidelně ve formě klausule na smlouvě resp. právní listině), že vyhověno bylo zvláštním předpisům platným o zcizení nebo zatížení jmění církevního. V této věci obsahovalo ministerské nařízení ustanovení, že takové prohlášení možno vydati teprve tehdy, až bylo prokázáno, že ke zcizení nebo zatížení církevního majetku dala souhlas papežská stolice resp. že k takové transakci v konkrétním případě takového svolení potřeba není. Toto ustanovení bylo zrušeno § 51 zák. č. 50/1874 ř. z. Svolení státní správy je třeba i v tom případě, má-li hotových prostředků jmění církevního býti použito k nákupu nemovitosti atd. (V konkrétním případě vyslovilo se tak již býv. ministerstvo kultu a to výnosem z 12. XI. 1879, č. 17839.) Zcizením věci nerozumí se pouze prodej, nýbrž dlužno jím rozuměti každé úplatné nebo bezplatné vzdání se věci nebo práv mezi živými (Budw. III 609). Naproti tomu postoupení místa na konfesionelním hřbitově k pohřbení nebo ke zřízení hrobky a pomníku nelze považovati za zcizení (Budw. XI, 3659 a 3605).
Jmění klášterní. Podle výnosu ministerstva kultu z 15. IV. 1861, č. 3251, jsou ustanovení shora uvedená směrodatná i pro jmění klášterů (kongregací).
Zápis změn nemovitého majetku církevního do knih veřejných. Nařízením ministerstva spravedlnosti z 15. VII. 1860, č. 175 ř. z., bylo vysloveno, že zápis právních jednání týkajících se zcizení nebo zatížení jmění církevního do knih veřejných, určených pro nabytí věcných práv na věcech nemovitých, jest jen tehdy přípustný, je-li předloženo výslovné prohlášení zemského úřadu, že vyhověno bylo zvláštním předpisům platným o zcizení nebo zatížení církevního jmění. Nařízení bylo odůvodněno tím, že podle čl. XXX konkordátu může jmění církevní býti platně zcizeno nebo zatíženo jen se souhlasem papežské stolice a panovníka resp. úřadu jím zmocněného. Průkaz o svolení papežské stolice pro obor státní správy se nyní nevyžaduje vzhledem k ustanovení § 51 zák. č. 50/1874 ř. z. Každé zcizení nebo zatížení jmění církevního uzavřené bez ohledu na tyto předpisy je neplatné.
Zaniknutí církevního ústavu s vlastním jměním. Zanikne-li jednotlivé církevní sdružení nebo církevní ústav mající své vlastní jmění, má toto jmění býti přikázáno náboženskému fondu, pokud ovšem není stanoveno příkazem nadačním, jak má býti jmění použito. Zákon č. 50/1874 ř. z., který ve svém § 53 toto ustanovil, vycházel ze zásady vzájemné podpory zájmů církevních a chtěl tímto ustanovením poskytnouti možnost posílení a rozmnožení náboženského fondu, který je určen k podpoře účelů církve katolické. Účely, které sleduje církevní sdružení (ústav), podle původního svého určení nelze od něho odděliti a nelze je považovati za účely podle zvláštního nadačního příkazu, pro které má zůstati jmění vyhrazeno. Tak rozhodl býv. správní soudní dvůr, že jmění zaniklé piaristické koleje nemůže býti považováno za výhradně i na dále zatížené resp. určené pro účely vyučovací, nýbrž že má připadnouti náboženskému fondu (Budw. 2630).
Použití přebytků jednoho jmění církevního k podpoře jmění jiného. Účast státní správy. Předpisy o jmění církevním v zák. č. 50/1874 ř. z. spočívají na zásadě solidarity církevních zájmů. Tomu nasvědčuje vedle shora zmíněného ustanovení § 53 i ustanovení § 50 cit. zákona, při vzájemné podpoře kostelů téže diecése o výjimce z ustanovení předpisů o bezpečném uložení kostelního kapitálu na úrok. Dalším dokladem je ustanovení § 54 cit. zák., podle něhož může státní správa po slyšení příslušného ordinariátu učiniti opatření, aby část jmění církevního odpovídající průměru ročních přebytků přikázána byla jiným církevním účelům, pro něž není dostatečná dotace. Předpokládá se ovšem, že z přebytků, které ušetřeny byly z důchodů dotyčného církevního jmění po delší řadu let, dá se s jistotou souditi, že jmění zmíněného nebude třeba k plnění úkolů, pro které je vlastně určeno. Dále nesmí tím býti porušeno nabyté právo užívací ani ustanovení nadačním listem prokazatelná. Ohledně vzájemné podpory jednotlivých kostelů mezi sebou dlužno uvésti, že pouze ten filiální kostel je povinen přispěti k úhradě potřeb (stavebních oprav) kostela farního, který je s tímto kostelem farním ve svazku kanonickém. (Dvor. dekrety: 29. I. 1783, 1. IV. 1783, sb. prov. zák. II, str. 375; 9. XII. 1785, Jacksch III, str. 387; 20. XI. 1786, Jacksch II, str. 443; 20. V. 1820, Jacksch VII, str. 124.) Není-li tu tedy kanonický svazek, jde-li dále o použití jmění jednoho farního kostela k účelům farního kostela druhého, dále jde-li ku př. o použití jmění kostelního k doplnění dotace beneficiátovy, je nutno použiti ustanovení § 54 shora uvedeného. Při tom musí sice státní správa vyžádati si vyjádření příslušného ordinariátu, není však při svém rozhodnutí tímto vyjádřením vázána (Budw. XII 4053). Patron kostela, jehož jmění má býti použito, musí býti slyšen. Tak rozhodl náš nejvyšší správní soud. (Viz Boh. adm. č. 6451.) Kompetentním úřadem k provedení opatření podle § 54 je podle panující prakse ministerstvo školství a národní osvěty. Tuto praksi považuje náš nejvyšší správní soud za neodporující ustanovení tohoto paragrafu a sice z toho důvodu, že tento paragraf nemá žádného ustanovení o tom, který úřad má řečené opatření provésti, ač na jiných místech zákon výslovně uvádí, má-li rozhodnutí státi se pořadem instancí resp. jmenuje určitý úřad nebo označuje úřad, který rozhoduje v instanci poslední. Z toho, že § 54 ponechává příslušné opatření "státní správě kultové", nelze souditi, že by se tak mělo státi postupem instančním resp. že by k opatření takovému nebylo kompetentním ministerstvo. (Viz shora cit. nález.)
Zvláštní druhy jmění církevního. Jmění obroční. Obročí (beneficium ecclesiasticum) je podle kodexu osoba (bytost) právnická, ens juridicum, trvale zřízená příslušnou vrchností. Sestává z oficia (povinnosti vykonávati určité výkony, zastávati určitý úřad) a práva bráti důchody z přínosu (dos) spojeného s oficiem. Důchody obročí mohou tvořiti: výnos z vlastního jmění beneficia ať movitého (cenné papíry, vklady atd.) ať nemovitého (výnos z polního hospodářství atd.), dále povinné dávky od určitých osob, rodin nebo osob právnických, dále dobrovolné majetkové příspěvky od věřících (oblationes), štolové poplatky a konečně v kapitulách příděly chorové. Výnos beneficia slouží k vydržování duchovního spravujícího ten úřad církevní, s nímž spojen je shora uvedený majetkový přínos.
Zákon č. 50/1874 ř. z. přesně rozlišuje jmění obroční od jmění kostelního atd. V § 39 ustanovuje cit. zákon, že u všech kostelů a církevních zřízení musí býti vlastní jmění těchto institucí odděleno od jmění obročního a odděleně spravováno a súčtováno. Vlastní správa tohoto obročního jmění pak má býti podle § 46 cit. zákona obstarávána duchovním uživatelem obročí pod dohledem patrona a pod vrchním dozorem biskupa a státu. Proti ustanovení o správě jmění kostelního (§ 42) je tu značný rozdíl. Kostelní jmění spravují společně: farář, farní obec a patron, kdežto při jmění obročním přísluší patronu pouze právo dozoru, nikoli však spoluspráva. Jde-li tedy o použití jmění obročního, s kterým patron nesouhlasí resp. které neuznává za vhodné, má právo resp. i povinnost na toto nepřípustné použití upozorniti vrchní dozorčí úřady církevní i světské, nepřísluší mu však proti ev. opatření ministerstva právo stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu, poněvadž nejedná se tu o porušení vlastního práva patronova. Na tom nemění ničeho ani nepřímý zájem, který má patron na výši výnosu jmění obročního vzhledem k tomu, že podle českých konkurenčních předpisů je beneficiát povinen přispívá ti podle výše přebytků příjmů beneficiátních k úhradě nákladu na stavební opravy farních budov (Budw. VII 1780).
Nejmenší zajištěný příjem uživatele obročí nazývá se v kodexu: congrua portio. U nás nazývá se kongruou nejnižší příjem duchovních činných při správě farních úřadů, jakož i při jiné veřejné duchovní správě na místech systemisovaných se souhlasem státní správy kultové, který je státem zajištěn. Není-li tento nejnižší příjem uhrazen výnosem obročí samého, hradí schodek náboženský fond resp. stát. Viz heslo "Kongrua".
Majetek obročí biskupského nazývá se mensa episcopahs. O zcizení a zavazení tohoto jmění viz shora v odstavci: Zcizení a zavazení jmění církevního. Biskupové nemají nároku na kongruu. Tak zv. kompetence biskupská, právě tak jako kompetence jiných církevních úřadů není kongruou, t. j. zaručeným nejnižším příjmem, nýbrž značí pouze výši příjmů, která zůstává osvobozena od povinnosti přispívati k náboženskému fondu podle ustanovení zákona č. 51/1874 ř. z. Nedosahuje-li snad skutečnýpříjem výše stanovené kompetence, nemá beneficiát žádného nároku na jakýkoli doplněk z náboženského fondu resp. z prostředků státních, pokud ovšem nemá takového nároku podle předpisů zákona o kongrue. Změna v dotačních poměrech samostatné duchovní správy. Státní správa kultová může podle § 22 zák. č. 50/1874 ř. z. provésti změnu v dotačních poměrech samostatné duchovní správy po slyšení příslušného ordinariátu, kteroužto změnou zbavuje se břemena některý veřejný fond, aniž by tím ovšem byla zkrácena zákonitá kongrua nebo byl dotčen nadační příkaz. Změna taková má býti zpravidla provedena jen při změně osoby beneficiátovy. Uvedením v obročí nabývá beneficiát nároku na ty příjmy, které spojeny jsou s obročím v době jeho uvedení. Nový beneficiát nemá však nárok na příjem, který byl již pravoplatně vyloučen, jehož však skutečné pře¬ vedení bylo odloženo do příští změny držitele obročí, třeba by mu tato úprava nebyla známa při ucházení se o obročí, a třeba úpravy té nebylo vzpomenuto při vypsání konkursu (Budw. 6678). O excindaci samé viz níže odstavec o změnách diecésních a farních obvodů.
Nadace. Podle předpisu § 47 cit. zák. jsou nadace církevní povahy ve správě orgánů církevních. Je však vyhrazeno instančnímu rozhodování státní správy — v poslední instanci ministerstvu — stanoviti v případě pochybnosti, je-li nadace církevní povahy čili ne. Ustanovením, že nadace církevní zůstávají ve správě orgánů církevních, není jmění těchto nadací vyjmuto z dozoru státního ve smyslu § 38 cit. zákona. I zde bdí státní správa nad tím, aby kmenové jmění bylo zachováno svému účelu. Ohledně jmění těchto nadací platí i předpisy o zcizeni a zatížení jmění církevního, o nichž bylo již shora promluveno.
Dávky církevní (daně). Kostely a farní budovy třeba udržovati v dobrém stavu, pro kostely a pro výkony bohoslužebné v nich třeba se postarati o opatření kostelních paramentů, nářadí bohoslužebného, o udržování vnitřního zařízení, o odměny kostelnímu personálu, o kostelní hudbu atd. § 57 zák. č. 50/1874 ř. z. zachoval v platnosti posavadní předpisy, které upravovaly opatření těchto potřeb. V Čechách jsou to ohledně staveb kostelních dekrety dvorské kanceláře z 24. XII. 1782, č. 283, z 29. I. 1783, z 24. IX. 1785, č. 361, z 3. VI. 1788, č. 1034, z 20. IX. 1804, č. 15385, a z 14. III. 1822, č. 6358. (Manz, II. díl, str. 372—376.) Ohledně staveb resp. stavebních oprav na. budovách obročních (farních) platí v Čechách cirkulář čes. zemského gubernia z 23. V. 1806, vydaný na zákla,dě dekretu dvor. kanceláře z 18. IV. 1806, Slovník veřejného práva českosl. č. 22616, sb. pol. zák. sv. 26., č. 31. (Manz, II. díl, str. 378.) Bližší viz shora odstavec: Farní obce a heslo Břemena stavební církevní.
Dávky a daně (příspěvky), které jsou odváděny pouze na pokyn církevních úřadů (biskupů) věřícími, mají pro obor státní správy povahu dobrovolných příspěvků a nepožívají státní ochrany resp. pomoci při jich vybírání. Sbírky konané v kostelích jsou vnitřní záležitostí církve, nepotřebují svolení státní správy a nepodléhají její ingerenci. Mají-li býti sbírky konány mimo kostel mezi věřícími, třeba k jich pořádání povolení státní správy, a to pro okres okresního úřadu, pro zemi zemského úřadu a pro celý stát ministerstva kultu (nyní školství a národní osvěty) v dohodě s ministerstvem vnitra. (Výnos ministerstva vnitra z 13. VI. 1857, č. 4182.) Přispění státní moci pro dobývání dávek a jiných plnění pro účely církevní omezeno je podle § 23 cit. zák. pouze na takové dávky atd., které byly uloženy příslušníkům církevním se souhlasem státní správy. Rovněž štolové poplatky, t. j. poplatky placené u příležitosti církevních výkonů, při nichž kněz má štolu, mohly býti vymáhány pomocí politické exekuce jen tehdy, byly-li stanoveny se souhlasem státní správy. Tyto poplatky štolové byly stanoveny zvláštními dekrety (štolovými patenty) v letech 1749, 1750 resp. 1793, 1823 a 1831. Veškeré předpisy štolové byly však nyní zrušeny kongruovým zákonem č. 122/1926 Sb. K dalším církevním dávkám sluší uvésti desátek (decima) a první plody (primitiae), které podle kodexu mají býti zachovány tam, kde je posavadní partikulární předpisy a zvyky zachovávají. U nás tyto dávky již nejsou obvyklými. O dávkách placených většinou z titulu přifařenosti a uváděných mezi fasovními příjmy viz heslo "Kongrua".
Věci církevnímu účelu věnované. Kodex nazývá církevním majetkem souhrn právních poměrů, které se dají oceniti hospodářsky a kterými může církev resp. její oprávněný orgán volně disponovati (bona ecclesiastica). K těmto nenáleží věci podrobené cizí právní moci, třeba byly věnovány k účelům církevním. V této souvislosti dlužno poukázati na to, že věnováním určitého předmětu (nářadí bohoslužebného, zvonů, zvonice, budovy kaple nebo kostela) k účelům církevním a přijetím tohoto určení se strany orgánů církevních, nemusí nastati změna práva vlastnického, vlastník těchto předmětů pozbývá však na dále volné disposice jimi a nemůže bez souhlasu církve odníti je tomuto účelu a věnovati je účelu jinému. Tak na př. věnovala-li obec politická zvony k účelům církve katolické a byly-li tyto pro účely katolické církve převzaty (vysvěceny), nemůže již obec zvony těmi disponovati (k opatření vyzvánění při pohřbech nekatolíků a pod.), třeba si byla obec vyhradila zachování práva vlastnického k těmto zvonům. Podobně tomu je při kaplích zřízených třeba na pozemku obecním z prostředků obecních věnovaných k účelům bohoslužby katolické. Třeba byla obec vlastnicí kaple, nemůže jí disponovati a propůjčiti ji na př. k bohoslužbám jiné církve. V té věci viz nález býv. spr. s. dvoru z 19. III. 1891, Budw. XV 5839, a nález našeho nejv. s. s. Boh. adm. č. 2865.
Právo duchovních pořizovati o svém jmění testamentem. Řádoví řeholníci, kteří složili slavné sliby, jsou nezpůsobilí nabývati vlastnictví jednáním, mezi živými i na případ smrti, pokud ovšem s dovolením příslušné církevní vrchnosti nevystoupili z řádu. (Dvor. dekret ze 7. VI. 1833, č. 2618 sb. z. s., dvor. dekret z 28. XII. 1835, č. 111 sb. z. s., dále obč. z. §§ 538 a 539.) U některých řádů byly stanoveny výjimky, tak u rytířů řádu maltézského a řádu německého (pokud nejsou kněžími), dále u redemptoristů. Tito řádoví řeholníci nemohou také pořizovati pro případ úmrtí. Světští duchovní podle platných předpisů státních mohou u nás volně nabývati jmění i pořizovat! testamentem. Pokud se týče posloupnosti intestátní (nezanechal-li duchovní testamentu), ponechal § 58 zák. č. 50/1874 ř. z. v platnosti předpisy posavadní, t. j. předpisy dvor. dekretu ze 27. XI. 1807, č. 828 sb. z. s., dekretu dvor. kanceláře ze 16. IX. 1824, č. 2040 sb. z. s., resp. z 23. VIII. 1799, č. 475 sb. z. s. Podle těchto ustanovení řídí se posloupnost zákonná podle toho, byl-li duchovní ustanoven na beneficiu resp. při kostele trvale, nebo byl-li tam ustanoven pouze přechodně (ad nutum amovibilis). K beneficiátům trvale ustanoveným náležejí biskupové, kanovníci, faráři, lokální kaplani (t. j. kaplani na tak zv. lokaliích), vikáři choroví a kaplani na místech fundovaných. Mezi beneficiáty přechodně ustanovené náležejí kooperátoři, provisoři, dočasní administrátoři, výpomocní kněží, kněží určení ke konání bohoslužeb. Pozůstalost trvale ustanovených beneficiátů zemřelých bez testamentu připadá 1/3 kostelu, 1/3 chudým a 1/3 příbuzným. Z pozůstalosti beneficiátů přechodně ustanovených připadá 1/3 místním chudým podle místa úmrtí a 2/3 příbuzným. Jsou-li nejbližší příbuzní kněze zemřevšího bez posledního pořízení skutečně chudí, mohou činiti nárok na přiřknutí také 1/3 na chudé připadající. Tak ustanovil dvor. dekret 21. II. 1792, č. 259 sb. z. s. Toto výjimečné ustanovení omezil dvor. dekret z 16. IX. 1824, č. 2040 sb. z. s., ustanovením, že jen ve skutečné chudobě žijícím příbuzným má býti přiznán takový podíl na chudinské třetině, který by na ně z této třetiny připadl podle zákonné dědické posloupnosti. Za osoby žijící ve skutečné nouzi mohou býti považováni výlučně takové, které nemohou uhraditi náklad na nejnutnější výživu ani z vlastního příjmu ani z výtěžku své práce ani z podpor své rodiny, takže jsou odkázány dožadovati se podpory cizích lidí, po případě i chudinského zaopatření obecního (Budw. 8329). K rozhodnutí otázky, má-li býti ponechána příbuzným kněze vedle 1/3 připadající také třetina chudinská, je povolán výhradně úřad politický, a nikoli soud ani obec. (Nález býv. spr. s. dv. z 26. IV. 1880, č. 751.) Kompetentní je politický úřad první stolice toho okresu, v němž nalézá se chudinský fond povolaný k dědictví. U vojenských kaplanů není zákonná posloupnost omezena (nař. dv. voj. rady z 20. II. 1779, B. 132). U řeckokatolických kněží platí tytéž předpisy o intestátní posloupnosti dědické, které platí pro římskokatolické kněze, když takový kněz nezanechal vdovu nebo děti. Jinak nastává zákonná posloupnost dědická.
Důchody uprázdněných obročí. Podle ustanovení § 59 zák. č. 50/1874 ř. z. plynou důchody světských (neřeholních) obročí do náboženského fondu. Toto ustanovení bylo podstatně změněno § 6 zákona kongruového č. 122/1926 Sb., jímž byly zrušeny posavadní předpisy o separaci plodin uprázdněných nižších beneficií, pokud se týkají součinnosti administrativních úřadů při separaci a účasti náboženského fondu na výnosu zmíněných beneficií. Nižšími beneficii podle prováděcího nařízení kongruového ze 17. VII. 1928, č. 124 Sb., jsou všechna beneficia, jichž držitelé nemají samostatné jurisdikce, tedy všechna beneficia, jichž držitelé jsou podřízeni biskupovi. Viz heslo Kongrua.
Změny diecésních a farních obvodů. Rozhodovati o změnách ve vnitřní organisaci církve je ovšem právem biskupů. Změny diecésí resp. farních obvodů dotýkají se však také zájmů státní správy i ustanovil § 20 zák. č. 50/1874 ř. z., že ke zřízení nových diecésí a farních obvodů, ke změně v ohraničení posavadních obvodů, dále ke zřízení, dělení a spojení obročí je třeba státního souhlasu. Státní správa má ovšem z několika důvodů zájem na změnách shora uvedených. Jednak mění se tu obvody tvořící podklad pro evidenci obyvatelstva {obvody úřadů matričních), jednak zřízením nových obvodů farních atd. vzniká podklad pro ev. domáhání se nového resp. většího příspěvku na osobní náklady ve formě většího kongruového doplňku z náboženské matice resp. z prostředků státních. (Viz heslo Kongrua.) Nesporné však je, že shora zmíněná opatření jsou v prvé řadě opatřeními církevní správy, a že státní správa nemá v těchto záležitostech do věci zasahovati více, než je nezbytně nutno k hájení státního zájmu resp. ke sjednání podkladu pro vyslovení státního souhlasu. Jde-li tedy ku př. o vyfaření jisté části (jedné obce) z posavadního farního obvodu k jinému farnímu obvodu, nemísí se státní správa do přípravného jednání, jmenovitě ne do sporu mezi přifařenými a příslušným církevním úřadem. Znění § 20 předpokládá, že věc po vnitřní církevní stránce zcela vyřešenou předloží církevní úřad (biskupský ordinariát) státnímu úřadu k projevu souhlasu. Za určitých podmínek (souhlas všech interesentů, záruka, že nebudou dotčeny státní prostředky, náboženský fond nebo jiné veřejné fondy) může takový souhlas projeviti již zemský úřad. Jakmile by však změna obvodu nebo zřízení nového mělo vliv na dotaci zvýšením kongruového doplňku, třeba vyžádati si rozhodnutí ministerstva. Pro posouzení možnosti udělení státního souhlasu ke zřízení nových farních obvodů směrodatnými byly staré předpisy josefinské, zejména dvor. dekret z 20. X. 1782 (zák. cís. Josefa II., sv. 2., str. 375 a násl.). Nový zákon kongruový č. 122/1926 Sb. má v zápětí ovšem zvýšení zájmu státní správy na zřizování nových církevních obvodů.
Změnou obvodu resp. rozdělením obročí (fary) na dvě nebo více částí nenastává pro obvod vyloučený z posavadního obvodu pouze změna v příslušnosti přifařených a v pravomoci posavadního duchovního správce, ale nastává také pohyb resp. přesun příjmů záležejících zejména z příspěvků přifařených placených na základě příslušnosti farní a z poplatků štolových. Při josefinské regulaci far platila zásada, že fary nově zřízené nejsou dotovány na účet far starých, a že staré fary mají býti ponechány při svých příjmech. (Dvor. dekret z 16. VIII. 1783, 21. I. 1788, 9. XII. 1787 a z 1. XII. 1783.) Tato zásada vedla ovšem k nesrovnalosti, že duchovní na nové faře obstarával funkce, které měl konati posavadní farář, tento však měl nezkrácený příjem. Této nesrovnalosti hleděl odpomoci dvor. dekret z 12. VII. 1805, dle něhož měl býti starý farář odškodněn za ušlou štolu paušálem, a dvor. dekret z 5. I. 1815 ustanovením, že dlužno vyšetřiti při uprázdnění staré fary, pokud nástupce nebyl investován na nezkrácené příjmy tohoto obročí, neměla-li by část příjmů býti vyloučena (excindována) z příjmů staré fary a přikázána ke zlepšení příjmů faře nové. Později bylo stanoveno, že příjem ze štoly z obvodu nové fary má býti excindován ve prospěch fary nové. Tato ustanovení nebyla však v praksi prováděna a proto bylo do zákona č. 50/1874 ř. z. pojato ustanovení (§ 21), podle něhož při přefaření jsou vyloučení osadníci zproštěni odváděti dřívějšímu faráři příspěvky zakládající se na farní příslušnosti, leda by se příspěvky ty zakládaly na titulu soukromoprávném nebo že by něco jiného bylo ujednáno při přefaření. O excindaci rozhoduje ministerstvo školství a nár. osvěty po slyšení biskupského ordinariátu. Nárok na excindaci může se týkati pouze skutečného plnění přifařených. Užívání pozemků poskytnutého farnímu obročí od přifařených není plněním a není tu právní nárok na excindaci (Budw. 1670 z r. 1883). Kdyby spojená obročí se měla opět rozděliti na obročí původní, neobnovují se tímto rozdělením původní poměry dotační (Budw. 5217). K zakročení o excindaci je legitimován také patron kostela. (Týž nález.) Je-li u prvé instance podána žádost za povolení ke stavbě nového kostela a o provedení konkurenčního řízení k zajištění úhrady, nákladu, a je-li zároveň v chodu jednání o vyfaření části posavadní farní obce, nesmí býti rozhodnuto o stavbě a úhradě nákladu, pokud nebude provedeno vyfaření, ježto od toho závisí, bude-li stavba vzhledem ke změněným poměrům (snížení počtu přifařených) uznána za nutnou.
Pomoc poskytovaná státní správou církvi podle zák. č. 50/1874 ř. z. Podle odst. 2. § 23 cit. zák. měla býti poskytována pomoc státní správy při dobývání pevných poplatků placených při příležitosti některých úkonů církevních (poplatků štolových). Zákonem č. 122/1926 Sb. pozbyla tato ustanovení platnosti. Další případ státní pomoci upravuje § 27 cit. zák. takto: 1. Uznal-li některý církevní přednosta ve své pravomoci na sesazení nebo vzdálení nějaké osoby z církevního úřadu nebo obročí, a bylo-li by k provedení třeba vnějšího opatření, tu může takové opatření — pokud jeví se bytí nutným — býti provedeno na žádost církevního příslušného orgánu zemským úřadem v tom předpokladu, že nálezu církevní vrchnosti předcházelo řádné řízení, a že nález sám neodporuje ani státním zákonům ani církevním předpisům ve státě platným. Zdůrazniti dlužno, že jde o poskytnutí pomoci církevním orgánům, že tedy tyto musí o zakročení zakročiti a účast státní správy tak vyvolati, a že musí prokázati vydání nálezu na základě řádně provedeného řízení příslušnou církevní vrchností. Státní správa (zemský úřad) může, jeví-li se tu nutným, tedy podle svého volného uvážení žádané opatření učiniti, neodporuje-li nález zmíněný ani státním ani církevním předpisům ve státě platným. 2. Dále může býti poskytnuta nutná státní pomoc církevní vrchnosti k provedení církevního úředního vyšetřování proti duchovnímu, je-li zároveň se žádostí o toto přispění prokázáno, že tento postup (vyšetřování) je oprávněn a odůvodněn. Výslech osob, které nenáležejí katolickému stavu duchovnímu, může se státi pouze úřadem státním.
Úhrada církevních potřeb. Přispění státní správy. Podle § 57 cit. zák. zůstávají v platnosti předpisy, které platily v jednotlivých zemích ohledně opatření a udržování katolických kostelů a farních budov, dále ohledně opatření kostelního nářadí (paramentů) a potřeb. V této věci viz shora odstavec: "Farní obce". Politické úřady mají zahájiti příslušné řízení k zajištění příslušné úhrady shora zmíněných nákladů z úřední povinnosti tehdy, je-li dotčen některý veřejný fond, zejména jedná-li se o případ, kde veřejný fond je patronem. Jinak má státní správní úřad zakročiti pouze na žádost zúčastněných stran. Státní správa má pak naříditi ústní projednávání (konkurenční řízení), je-li větší počet povinníků (ku př. patron a přifaření) a při tom nejprve zjistiti nutnost navrhovaného vydání a pak se pokusiti o dohodu o způsobu úhrady. Není-li možná dohoda, má se o věci rozhodnouti řádným pořadem instancí.
Státní správa kultová poskytuje svou pomoc dále při řešení sporů o povinnosti k plnění pro účely kultové v těch případech, kde činí se nárok na plnění ze všeobecného důvodu příslušnosti k církevní (farní) obci, a to řádným pořadem instancí úřadů administrativních. Je-li plnění vymáháno z titulu zvláštního, pak jsou kompetentními soudy.
Dozorčí moc státní správy. Zákon č. 50/1874 ř. z. upravuje vnější poměry právní církve katolické. V § 14 uznává pravomoc arcibiskupů, biskupů a biskupských vikářů spravovati samostatně vnitřní církevní záležitosti diecése podle církevních předpisů, pokud tyto neodporují státním zákonům. V zákoně není však přesně vymezeno, co je vnitřní církevní záležitostí, pouze z obsahu zákona upravujícího vnější právní poměry dá se vyvoditi, co nesporně není vnitřní záležitostí církve. Za takové dlužno tedy považovat! předpisy dogmatické, úpravu bohoslužby, disciplinární moc nad duchovními, konání dobrovolných sbírek v kostelích, ustanovení kostelních zaměstnanců, správa církevních ústavů (konfesionelních hřbitovů), disposice kostelními zvony, úprava užívání kostelních lavic nebo sedadel. Církevní předpisy nesmí ovšem odporovati zákonům státním. Shledá-li státní správa, že nějaké církevní nařízení týkající se veřejného výkonu bohoslužby příčí se zájmům veřejným, má výkon jeho zakázati (§ 17). Placetum regium (schvalování výnosů církevních) neexistuje. Pro včasnou informaci státní správy jsou však biskupové povinni podle § 16 cit. zák. sděliti své výnosy (nařízení, pastýřské listy) současně s jich publikací státní správě (zemské správě politické).
Státní správa nepřipouští, aby někomu církevními nařízeními nebo tresty bylo zbraňováno poslouchati státních zákonů a nařízení, nebo vykonávati práva občanská. Církevní pravomoci nesmí býti nikdy užito proti těm, kdož nejsou příslušníky církve. Při výkonu této moci nesmí býti také užito žádného vnějšího tlaku. Nesmí tedy býti provedeno uzavření kněze církevním soudem odsouzeného ku př. k pobytu v některém klášteře, pokud duchovní tento dobrovolně se nepodrobí takovému uzavření. Upozorniti dále třeba na mimořádné ustanovení § 28 cit. zák. (recursus ab abusu). Byl-li totiž opatřením nebo rozhodnutím církevní vrchnosti porušen státní zákon, může se poškozený obrátiti na správní úřad, který má (ne tedy pouze může) sjedná ti. nápravu, pokud ovšem nemá býti záležitost odkázána na pořad práva civilního nebo trestního. V tomto případě může správní úřad učiniti prozatímní opatření. Musí býti prokázáno porušení určitého státního zákona (tedy i zákona č. 50/1874 ř. z.), nestačí dovolávání se všeobecné právní zásady. Nelze se také odvolati z porušení předpisu církevního. Tak ku př. redukce čistě církevního nadání ordinariátem je podle zásad kanonického práva přípustno a není žádným porušením státního zákona (Budw. XVII 7337). Zákon neurčuje výslovně (jako u § 27), která instance správního úřadu je povolána k přijetí žádosti za zakročení resp. k opatření samému. Podle povahy věci a podle všeobecného označení dlužno souditi, že míněna je instance prvá (okresní úřad politický), a že proti jejímu rozhodnutí je přípustno odvolání k zemskému úřadu.
V § 60 konečně má zákon č. 50/1874 ř. z. ustanovení, jímž chtěl zabezpečiti, aby orgánové církevní nepřekračovali meze své působnosti, respektovali plně ustanovení tohoto zákona, jakož i nařízení na základě tohoto státními úřady vydaná a vycházeli vstříc požadavkům státní správy v důsledku tohoto zákona činěným. Podle tohoto ustanovení mohou totiž úřady uložiti peněžité pokuty ve výši přiměřené majetkovým poměrům a užíti donucovacích prostředků zákonně přípustných.
Zvláštní postavení resp. výsady duchovních. Kodex upravuje po vnitřní stránce církevní zvláštní postavení kleriků (duchovních) v církvi. Pouze klerikové mají právo nositi roucho kněžské, jen oni mohou obdržeti úřady a obročí církevní, oni mají právo na prokazování úcty od věřících. Dále mají klerikové privilegium fori, mají totiž býti žalováni ve věcech trestních i sporných u soudu církevního. K dostavení se před světský soud potřebují zvláštního povolení svého ordináře. Dalším privilegiem je privilegium immunitatis, podle něhož mají býti osvobozeni od služby vojenské a od osobních služeb a veřejných úřadů, které neodpovídají charakteru duchovního stavu. Konečně je privilegium competentiae, podle něhož při vymáhání plnění závazků duchovních má býti jim ponecháno to, co potřebují k slušnému živobytí, jsou však povinni dostáti co nejdříve svým závazkům a uspokojiti své věřitele.
Tato práva a privilegia stát ovšem neuznává v rozsahu kodexem uvedeném. Uznává však určité výhody stavu duchovnímu resp. jeho příslušníkům, ovšem nikoli pouze u katolické církve, ale u všech církví a náboženských společností státem uznaných. V prvé řadě ustanovuje trestní zákon, že lehké ublížení na těle spáchané na duchovním při výkonu jeho povolání je považováno za zločin těžkého ublížení na těle (§§ 153 a 154 tr. z.). Co se týče branné povinnosti nečiní náš branný zákon v zásadě rozdílu mezi laiky a příslušníky stavu duchovního. Ulehčení této povinnosti je pouze v tom, že vysvěcení nebo ustanovení duchovní resp. kandidáti stavu kněžského všech církví a náboženských společností státem uznaných mohou býti na svou žádost po odvodu zaznamenáni ke zdravotní službě (zák. č. 193/1920 Sb. a prov. nař. č. 269/1921 a č. 62/1924 Sb.). Podle předpisů státních mohou duchovní odmítnouti převzetí určitých funkcí jako členství odhadní daňové komise, úřad porotce, poručnictví a opatrovnictví atd. Duchovní dále nesmí jako svědek býti vyslýchán o tom, co svěřeno mu bylo ve zpovědi nebo i jinak s podmínkou, že to zůstane v tajnosti. Podle § 29 zák. č. 50/1874 ř. z. dlužno při zatčení a zadržení katolického duchovního dbáti těch ohledů, kterých vyžaduje úcta jejich stavu náležející. Zavede-li soud vyšetřování s katolickým duchovním pro zločin, přečin nebo přestupek, je povinen oznámiti to příslušnému církevnímu představenému, jemuž nutno sděliti také rozsudek i s odůvodněním. Podle předpisu prováděcího nařízení k zákonu kongruovému (č. 124/1928 Sb.) může ze služebních platů duchovního býti exekucí zabavena nebo zajištěna, dobrovolnou úmluvou zastavena nebo postoupena tolika jedna třetina, pouze však tak, že dlužníku musí zůstati volným roční příjem 6000 Kč. Pro pohledávky výživného, na které má věřitel nárok ze zákona, může býti vedena exekuce nebo zajišťovací úkon, umluveno zastavení nebo postup až do 2/3 platu duchovního a volným musí zůstati roční příjem 3000 Kč. Při tom považuje se za služební plat 3/4 platu kongruového bez výchovného. Ostatní služební příjmy tu neuvedené jsou z exekuce vyňaty a nezapočítávají se při výpočtu příjmu exekuci podrobeného. Na příjmy dlužníkovy náležející na děti nebo na ženu (při řeckokatolických duchovních) lze vésti exekuci neomezeně pro pohledávku zákonitého výživného příslušející osobě, na níž dlužník tyto příjmy béře. Předpisy tyto o exekuci na služební platy duchovních neplatí pro administrativní srážky ze služebních platů těchto duchovních, jde-li o pohledávky náboženského fondu nebo státu, vzniklé ze služebního poměru nebo se zřetelem naň. Úmluvy, příčící se těmto ustanovením, jsou neplatný. Exekuce nebo zajišťovací úkony, povolené proti těmto ustanovením, musí býti k návrhu dlužníka zrušeny. O exekucích pro pohledávky na daních a jiných veřejných dávkách platí stejná ustanovení, jako shora uvedená, týkající se pohledávek na výživné, pokud nejde o nedoplatky starší 3 roků.
2. Slovensko a Podkarpatská Rus. Historický vývoj. Zákonem č. 11/1918 Sb. převzal náš stát také veškeré předpisy státní, upravující poměr katolické církve všech ritů v býv. Uhersku. V býv. Uhrách neupravil však stát svůj poměr ke katolické církvi tak přesným způsobem, jako stalo se v zemích předlitavských zák. č. 50/1874 ř. z. Ve věci samé není celkem velkého rozdílu mezi postavením katolické církve v obou územních celcích. Historický vývoj poměru státní moci v Uhrách ke katolické církvi neliší se také značně od vývoje v zemích rakouských, ač právničtí spisovatelé uherští i právníci praktičtí konstruují s oblibou vývoj ten jako zcela odlišný od zemí ostatních vycházejíce od zvláštního postavení uherského krále Sv. Štěpána resp. země uherské k papežské stolici. Podle těchto názorů byla až do r. 1848 církev katolická církví dominující, církví státní, (což ovšem bylo v jiných zemích celkem také). V Uhrách byl poměr ten prohlašován za zvláště těsný. Založen byl na dějinném vývoji. Sv. Štěpán jako král uherský provedl obrácení celého svého státu na víru katolickou, byl činným jako apoštol křesťanství a vstoupil ve zvláště těsný svazek s papežem, dav svoji říši do zvláštní ochrany papežské stolice, ovšem hlavně z důvodů politických, aby seslabil vliv německého císaře a vyhnul se jeho nadvládě. Papež udělil prý při této příležitosti králi uherskému cenná privilegia (nejvyšší právo patronátní), která králové uherští žárlivě opatrovali a jež státní správa považovala stále za platná, třeba v některých dobách a při některých příležitostech neměla tolik moci je vždy bez porušení a bez výjimky zachovati resp. jich plně užíti. Odůvodnění listinné těchto privilegií hledá se pravidelně v bulle papeže Sylvestra II. a v t. zv. legendě Hartvíkově z počátku XII. stol. Pravost obou těchto dokumentů je však pochybná (viz Chaloupecký, Slovenské diecése a t. zv. apoštolská práva) a vyvozuje tedy většina praktiků uherských platnost těchto práv spíše z vývoje dějinného a z platného zákonodárství.
Výčet práv královských je tento:
Král má právo zakládati biskupství, kapituly, opatství a probošství a měniti jich sídla.
Má právo měniti vyšší beneficia, rozděliti je, spojiti, přivtěliti (inkorporovati) a ev. i zrušiti.
Jmenuje arcibiskupy, biskupy, titulární biskupy, světské i řádové, titulární i fundované opaty a probošty, fundované i titulární kanovníky, až na některé výjimky.
Propůjčuje jako privilegium právo patronátní, rozhoduje ve věcech patronátních a má právo devoluce ve věcech patronátních.
Má dozorčí právo nad církevními i školními nadacemi, má právo zanedbaná obročí podrobiti nucené správě; církevní jmění nesmí býti zcizeno nebo zatíženo bez svolení králova.
Má právo dáti spravovati interkalární příjmy vyšších beneficií, dáti spravovat! náboženskou a studijní základnu a jmění zašlých klášterů.
Konečně přísluší do moci královské i připuštění nových klášterních řádů do země, po případě jich zrušení.
Nabytí těchto práv ovšem předpokládalo i poskytnutí potřebného hmotného základu pro instituce církevní.
Mělo-li býti na př. biskupství nové založeno, bylo třeba postarat! se v prvé řadě o náležitý hmotný podklad, aby instituce nově zřízená byla také života schopna a mohla plniti svůj úkol. V té příčině králové uherští plnili svou povinnost a obdařili beneficia církevní dostatečnými prostředky. Z věnování takového ovšem plynula opět různá práva. Je vysvětlitelné na př., že po uprázdnění beneficia králem dotovaného vyhražovali si panovníci, aby aspoň příjem z takového uprázdněného beneficia plynul do pokladnice státní resp. královy zpět, právě tak jako jmění zrušeného beneficia mělo připadnouti zase zpět králi resp. pokladnici státní.
Práva vrchního patronátu příslušela králi jako ústavní práva státní. Práva ta vykonával král v posledních dobách za spolupodpisu zodpovědného ministra resp. orgány vládními, ministerstvem kultu a příslušnými podřízenými orgány a úřady (§ 7 zák. čl. II/1723, § 7 zák. čl. III/1848). Viz Boh. adm. č. 4040.
Církev katolická jako církev státní těšila se plné podpoře státní. Až do začátku XVII. stol. byla jedinou zákonnou církví v Uhrách.
Důsledkem mimořádného postavení církve požíval i stav kněžský zvláštních poct a přednostních práv. Biskupové a preláti náleželi mezi magnáty, měli právo účasti na sněmech atd. První místo zaujímal arcibiskup ostřihomský, který byl primasem království uherského, hlavou katolické církve v Uhrách a legátem papežské stolice. Na základě starých zákonných ustanovení byl kancléřem královým, vrchním županem ostřihomského komitátu, královským dvorním farářem. Výhradným jeho právem bylo vložiti při korunovaci králi na hlavu korunu atd. Takovéto významné přední místo v zemi bylo ovšem také nadáno dostatečnými hmotnými prostředky.
Mimořádné postavení církve jako církve státní mělo ovšem za následek, že úzké spojení církve se státem znamenalo mnohdy značné omezení svobody církve samotné, takže církvi v tomto spojení nebylo volno. Hnutí za svobodu vzbuzeného r. 1848 použili i biskupové uherští a podali králi memorandum, jež velmi dobře informuje o tehdejších poměrech. V něm stěžují si biskupové, že ostatní náboženské společnosti, které nepožívají přednosti církve katolické, jsou ve svém rozvoji svobodnější než církev katolická. V memorandu se praví:
"Naše zbožné nadace spravovala většinou místodržitelská rada a disponovala jimi jménem královým. Vedení našich škol závisí zcela od vlády a studijní fond je zcela k disposici vlády. Ve studijní komisi, která se zabývala výlučně školami katolickými, — neboť protestanté zřizovali a řídili si své školy zcela samostatně předkládajíce nejvýše jednou ročně statistický výkaz o svých školách —, zasedali také nekatoličtí přísedící a měly tedy také vliv na naše školské záležitosti, což ohledně kostelních (církevních) a školních věcí protestantů nesměla si dovolit vláda ani sám panovník. Spojení s Římem bylo podrobeno velmi přísné kontrole vlády a diplomacie. Od dob císaře Josefa bylo zamezeno posílati kleriky do římského kollegia: 'Collegium germanico-hungaricum' ke studiu. Synody mohly býti odbývány pouze se svolením panovníkovým a usnesení její podléhala královské sankci. Stolice primasa ostřihomského byla 52 roky neobsazena, a i jiné diecése a arcidiecése byly roky nechány bez pastýře. Za Marie Terezie bylo biskupům odňato právo jmenovati kanovníky katedrálních kapitul. "Dále praví výslovně: 'Že vzdor těmto zásahům vlády mohla se katolická církev v Uhrách volněji pohybovati než v ostatních zemích v Rakousku nebo Německu, to děkujeme v prvé řadě konstitučnímu životu v naší vlasti, který nedovolil zdomácněti nařízením císaře Josefa.'"
R. 1848 přinesl ovšem heslo: Svobodná církev ve svobodném státě. Biskupský sbor hleděl zachrániti pro církev, co zachrániti se dalo, a přizpůsobil svůj postup změněným poměrům. Tak ku př. na sněmu dne 18. III. vzdalo se duchovenstvo posud odváděného desátku a to za dodatečného souhlasu biskupů. Byla to ovšem tehdy ctnost z nouze a nezabránilo to útokům proti církvi resp. duchovenstvu katolickému. Zák. čl. XX/1848 prohlásil pak úplnou rovnost všech zákonně recipovaných církví a ustanovil v § 3, že náklad na udržování církví a škol ponese stát. V ustanovení tomto vězelo ovšem nebezpečí sekularisace katolického církevního majetku. Proto představitelé katolické církve obraceli se peticemi a žádostmi na sněm i na krále, aby nebezpečí toto odvrátili. V této době nadhozena byla i myšlenka církevní autonomie, kde by ve správě měli zastoupení vedle duchovních i laikové. Pro tento požadavek nenašlo se však pochopení dostatečného v řadách katolíků samých a další vývin této otázky byl přerušen událostmi revolučními. Revoluční ministerstvo kultu, v jehož čele stál biskup Horvath, zamýšlelo k úpravě otázek církve katolické svolat! kongres duchovních i laiků. K tomuto kongresu však již nedošlo následkem porážky revolučních vojsk u Világoše. Za další vlády absolutistické došlo konečně k uzavření konkordátu s Vatikánem a vyhlášení jeho patentem císařským z 5. XI. 1855, č. 195 ř. z. Konkordát platil pro celou říši, tedy i pro Uhry, a zanikla jím všechna ustanovení posud platná, pokud tomuto konkordátu odporovala. Konkordát, jako akt absolutismu, byl v Uhrách přijat velmi nepříznivě. Některá jeho ustanovení vůbec nebyla provedena. Tak správa náboženské a studijní základny, jež podle konkordátu měla býti podřízena rozhodujícímu vlivu biskupů, zůstala v rukou správy státní. Byla pouze připuštěna účast církevních kruhů na správě a to v té formě, že bývaly dány biskupům na vědomí výsledky ročních uzávěrek. Konkordát vypověděn byl r. 1870 ministrem věcí zahraničních (viz shora dějinný vývoj v zemích českých). Podle mínění právnických spisovatelů (Kossutany) nenabyl konkordát v Uhrách vůbec moci zákona, ustanovení jeho byla však respektována až do r. 1861, kdy vstoupila v platnost Dočasné súdne pravidla z 23. VII. Pravidla tato prý oživila platnost starých předpisů amortisačních s těmi odchylkami, které vyplývají ze změněného právního stavu a z osobních poměrů novodobého státního občanstva. Zrušení konkordátu v Uhrách nestalo se výslovným předpisem zákonným, jako se to stalo v zemích rakouských zákonem č. 50/1874 ř. z. Je však nesporno, že konkordát po návratu k ústavní formě vlády r. 1867 přestal býti fakticky zachováván. Pro nedostatek jednotné zákonné úpravy vnějších poměrů církve katolické resp. kodifikace posud platných právních předpisů upravujících vnější poměry této církve se stanoviska státní správy setkává se systematické vylíčení a ev. i zjištění nynějšího právního stavu se značnými potížemi.
Církevní úřady. O rozdělení církevních úřadů, jich organisaci a pravomoci po stránce církevní bylo promluveno shora při vylíčení poměrů v zemích českých. Připomenouti sluší, že Slovensko a Podkarpatská Rus dnes nejsou samostatnou provincií, ježto není posud zřízeno arcibiskupství ani římskokatolické ani řeckokatolické. Jmenovati biskupy a arcibiskupy bylo jedním z t. zv. apoštolských práv krále. Postupem času, dějinným vývojem a přeměnou formy vlády v konstituční přešel výkon tohoto práva vlastně na vládu. Právo jmenovací bylo pak vykonáváno nikoli jako nějaké osobní privilegium královské, nýbrž jako část moci vládní za spolupodpisu resortního ministra. Vzhledem k tomuto vývoji možno zcela oprávněně dedukovati, že převzetím právního řádu uherského přešla i tato práva jmenovací na vládu RČS. podle § 64 úst. list. a že mají býti vykonávána ministerskou radou. Při posavadním obsazování uprázdněných biskupství na Slovensku a Podkarpatské Rusi nebyla tato práva uplatněna. Biskupy v Nitře, Spiši a Báňské Bystřici jmenovala papežská stolice, když proti vyhlédnutým osobám nebylo se strany státní správy námitek. Když pro slovenskou část arcidiecése ostřihomské byl jmenován bez účasti státní správy apoštolský administrátor (Dr. Jantausch), podán byl se strany státní protest. Podobně podán byl protest při jmenování apoštolských administrátorů na uprázdněné biskupské stolce v Rožnavě, Košicích a Prešově. Protesty tyto stanou se bezpochyby bezpředmětnými vzhledem k zatím uzavřené dohodě s papežskou stolicí (modus vivendi), podle níž jmenuje arcibiskupy, biskupy a koadjutory cum jure succedendi papež, nemá-li vláda proti vyhlédnuté osobě námitek politických. Král uherský měl dále právo jmenovati probošty, opaty a kanovníky. Uprázdnilo-li se řádové opatství nebo proboštství, podal o tom zprávu dočasný správce beneficia ministerstvu kultu, které vyslalo některého biskupa, aby předsedal vypsané volbě. Shromáždění vyvolilo 3 osoby, které v pořádku, jak byly zvoleny, oznámeny byly ministerstvem kultu králi, který jednoho z vyvolených jmenoval. Král jmenoval dále dignitáře kapitulní i titulární kanovníky a schvaloval postup kanovníků na místa přednější, Uprázdnilo-li se místo sídelního kanovníka, navrhl biskup 3 vhodné osoby, z nichž jednoho král jmenoval. O jmenování nemohl se však nikdo ucházeti u krále resp. u ministerstva. Tato práva jmenovací vyvozují se z postavení uherského krále jako nejvyššího patrona a za podklad slouží tato zákonná ustanovení: zák. čl. IX z r. 1553, zák. čl. XXXVI z r. 1569, zák. čl. LX z r. 1715, zák. čl. LXXI z r. 1723, zák. čl. XXIII z r. 1790. Dále viz Verböczy Tripartitum I titul 10, § 3 a tit. 11.
Ohledně výkonu presentačních práv při jmenování příslušejících patronu viz heslo "Patronát".
Co se týče způsobilosti duchovního k nabytí církevního úřadu nebo beneficia dlužno zdůrazniti, že v Uhrách nebylo předpisu výslovného (jako v zemích rakouských § 2 zák. č. 50/1874 ř. z.), podle něhož požadováno bylo se strany státní správy státního občanství. Ovšem podle zák. čl. XIV/1898 a XIII/1909 měl nárok na kongruu pouze státní občan. Dále se vyžadovala také znalost státního jazyka. Vysocí prebendáti církevní bývali pak členy tabule magnátů, členem této horní sněmovny mohl býti však pouze státní občan. Bylo tedy v praksi státní občanství samozřejmým požadavkem. Podle nového kongruového zákona č. 122/1926 Sb. je ovšem státní občanství jedním z hlavních podmínek pro uplatnění nároku na kongruu.
Ohledně odstranění duchovního z úřadu a beneficia resp. vzdálení od výkonu úřadu církevního nebylo v Uhrách předpisů. Pouze zákonné články shora uvedené mají ustanovení, kdy a za jakých okolností může býti kongrua duchovnímu odňata. Bližší viz heslo "Kongrua". Diecése a obvody farní. O počtu diecésí a rozsahu jich bylo promluveno již v úvodu tohoto článku. Zřizovati a měniti diecése patřilo mezi apoštolská práva královská. Dlužno připustit, že podařilo se skutečně v některých případech královské moci uskutečniti toto právo a postaviti papežskou stolici před hotovou věc. To mohlo se ovšem státi pouze v době silné státní moci. Za doklad pro právo krále zřizovati biskupství uvádí se zřízení diecése ostřihomské, dále rozdělení diecése ostřihomské, z které r. 1776 vznikly diecése báňskobystřická, spišská a rožňavská, dále zřízení biskupství košického, prešovského a sátmarského r. 1804, "Kurie dekretováním změn hranic diecésních zachraňovala aspoň formálně stránku právní." (Chaloupecký l. c. 24; srov. Vering, Kirchenrecht 1893, 142 str., p. 77.)
V býv. Uhrách nebylo zvláštního předpisu, který by upravoval otázku zřízení nebo změny diecésí. Akty státní správy na základě moci královské resp. u výkonu jejím vydané nemožno považovat! za akty zákonodárné, nýbrž administrativní. Nebylo tedy třeba usnesení sněmu.
Změna obvodu farního. Podle předpisů uherských měla a uplatňovala také státní správa svůj vliv při zřizování far nebo měnění jich obvodů. Zřízení nové fary i změna obvodu podléhaly schválení státní správy. Podle nařízení býv. místodržitelské rady č. 46463 z r. 1863 stanoveny byly pro zřízení fary tyto podmínky: 1. počet věřících ve starém i nově zřizovaném farním obvodu nesmí býti menší než 700; 2. musí býti postaráno o odškodnění posavadního beneficiáta resp. staré fary z prostředků věřících; 3. věřící z obcí připadlých k nové faře musí se zavázati, že budou platiti požitky svému novému duchovnímu správci; 4. obce náležející k nové faře mají poskytnouti potřebný náklad k výstavbě a opravám kostela a fary, zejména mají dodati potřebné ruční práce a přípřeže.
Účast státní správy při zřizování nových far resp. úřadů církevních vůbec, pokud ovšem se při nich činí nárok na kongruu, je nyní utužena novým kongruovým zákonem č. 122/1926 Sb., neboť podle tohoto zákona přísluší kongrua vedle splnění jiných podmínek (státní občanství, předběžné vzdělání atd.) pouze těm duchovním, kteří jsou ustanoveni na místě systemisovaném se souhlasem státní správy kultové, a pokud ustanovení jich se nestalo proti vůli státní správy. Viz heslo "Kongrua".
Semináře diecésní (diecésní bohoslovecká učiliště). Podle předpisů církevních má v každé diecésí býti zřízen ústav na výchovu kněžstva. (Viz shora odstavec "Země české. Diecésní kněžská učiliště atd.") V býv. Uhrách byly kněžské semináře zřizovány za účasti resp. z přímého podnětu králova. Pro důkaz samostatného rozhodování králova uvádí se, že při zřízení biskupství báňskobystřického r. 1776 bylo Marií Terezií nařízeno, aby pro novou diecési bylo vychováváno v semináři arcidiecése ostřihomské v Trnavě 27 kleriků. R. 1779 nařídila Marie Terezie, aby byl zřízen seminář ve Spiši a darovala k tomu cíli majetek v Kolbaších. R. 1778 zřízen byl touto panovnicí řeckokatolický seminář v Užhorodě. Při zřízení diecése v Košicích r. 1804 zřízen byl také Františkem I. seminář v Košicích. Prostředky ke zřízení těchto seminářů poskytnuty byly většinou ze jmění náboženské základny, které bylo velmi značné. (R. 1867 měl tento fond kmenového jmění 14564,204 zl. r. m. a na nemovitostech 194425 jiter, jitro = 1600 čtv. sáhů.) Zřizování seminářů souvisí ovšem se zřizováním resp. dělením diecésí (biskupství). Platí tu, co bylo řečeno shora o zřizování diecésí. Účast panovnické moci v tomto směru odpovídá zcela duchu doby a papežská stolice vycházela vstříc tím — vyhýbajíc se konfliktu —, že udělovala svůj po církevní stránce konstitutivní souhlas považujíc akt panovníkův se své strany za návrh a podklad pro své rozhodnutí. Z titulu nejvyššího patronátu byl panovníky vykonáván též dozor na vedení resp. hospodaření v seminářích. Zák. čl. LXXIV/1715 praví: Dozor nad seminářemi, výchovnými a učebnými ústavy založenými kýmkoli pro církevní a světskou mládež a zkoumání toho — na základě vyžádaných účtů —, dodržují-li se podmínky zakladatelem stanovené, ponechává si panovník na základě apoštolské hodnosti a nejvyšší moci. Uvésti sluší, že i v zemích českých vykonávala a vykonává posud státní správa dozor nad hospodařením v seminářích. Poskytuje se totiž z náboženského fondu podpora jednotlivým seminářům ev. hradí se jejich schodky. Za tím účelem předkládají se účty zemským úřadům, které je zkoumají a činí pak příslušný návrh ministerstvu na poskytnutí podpory resp. povolení úhrady schodku. Konkordát z r. 1855 dal ovšem výchovu kněžstva do rukou biskupů a sluší tu poukázati na min. nař. č. 50/1858 ř. z., jímž byla platnost min. nař. č. 319/1850 ř. z. rozšířena na celou říši. Profesoři diecésních učilišť v býv. Uhrách nebyli placeni z náboženského fondu resp. z prostředků státních jako tomu bylo v zemích českých, nýbrž byli placeni biskupem. Státní správa neměla účasti na jich jmenování, nejvýše bylo provedené jmenování oznámeno. Důsledkem nového kongruového zákona č. 122/1926 Sb. budou ovšem placeni profesoři diecésních učilišť na Slovensku z prostředků státních, pokud ev. místní prostředky k úhradě jich platů nepostačují, a pokud ovšem místa, jež zaujímají, budou uznána za systemisovaná. Rovněž představení seminářů neměli dříve nároku na kongruu, kterého nabývají nyní podle zákona kongruového. Bližší viz heslo "Kongrua".
Farní obce. Jak bylo vylíčeno shora, církev nepřipouští účast laiků ve správě církevních záležitostí. Tímto odporem vysvětluje se, proč nedošlo v zemích rakouských k vydání předpisů o konstituování a zastoupení farních obcí, které slíbeny byly v § 37 zákona č. 50/1874 ř. z. V býv. Uhersku nebylo žádného předpisu, který by upravoval resp. odůvodňoval zřízení autonomních farních obcí. Přes tento nedostatek právního podkladu v býv. Uhrách existovaly a dnes na Slovensku existují autonomní církevní obce, jejichž statuty byly schvalovány státní správou kultovou, a nad jejichž činností vykonávala státní správa nejvyšší dohled, dovozujíc svoji kompetenci zase ovšem z oprávnění nejvyšší moci státní resp. nejvyššího patronátu. Takové obce existují v Bratislavě, v Báňské Bystřici, Zvolenu atd. Bezpochyby možno hledati původ těchto obcí na půdě správy školské. Byly původně zřízeny k umožnění vydržování církevní školy a během doby převzaly i úkoly další spadající do oboru správy kultové.
Děkanáty. Diecése v býv. Uhrách byla rozdělena na děkanáty, pod jichž pravomoc náleželo několik far. Tyto děkanáty odpovídají českým venkovským vikariátům. Mezi děkanáty a biskupem byli arciděkani, jejichž funkce byla však spíše čestnou. Biskup mohl jmenovati k svému zastoupení vikáře (v českých zemích generální vikář). V ostřihomské diecési byly 3 vikariáty, jeden byl na Slovensku, v Trnavě. Dnes je Trnava sídlem apoštolského administrátora pro slovenskou část arcidiecése ostřihomské.
Jmění církevní. Zákony amortisační. Proti vzrůstu jmění církevního vzrostl i v býv. Uhrách ve století XV. značný odpor. Stát resp. král cítil se býti ohrožen stoupajícím vlivem bohatého duchovenstva a došlo tedy k omezujícím opatřením. Čl. LV/1498 omezil nabývání zemanských statků osobami církevními. Další amortisační předpisy (zák. čl. XVII/1647 a XVI/1715) ustanovovaly, že církev nemůže nabýti majetku nemovitého bez souhlasu králova. Tato omezení zůstala v platnosti až do konkordátu r. 1855, který tato omezení zrušil. Vypověděním konkordátu r. 1870 nenabyla eo ipso platnosti ustanovení dřívější i dlužno považovati dnes amortisační předpisy za zrušené. Podle Kossutanyho podnes platí omezení, že církev a církevní korporace mohou získati nějaký světský majetek dědictvím jen tehdy, dal-li k tomu svolení král. Na provádění těchto předpisů měly hleděti pozemnoknižní soudy při provádění intabulací.
Dozor státní správy nad jměním církevním. Ohledně povahy jmění církevního viz shora příslušnou stať v oddílu 1. Země české.
Důsledkem nejvyššího patronátního práva bděl býv. panovník nad tím, aby jmění církevní nebylo zmenšeno nebo poškozeno, jmenovitě aby nebylo odňato svému původnímu určení. Za tím účelem byly vydány mnohé zákonné předpisy, které zcizení nebo zatížení církevního jmění bez souhlasu králova zakazovaly s tou sankcí, že právní jednání odporující těmto předpisům je neplatné. Ze zákonných předpisů budtež uvedeny zejména: zák. čl. XXI/1435, který jedná o zcizení bez zvláštního svolení králova, zák. čl. XXI/1439, zák. čl. XX/1530, zák. čl. LI/1559, zák. čl. XXXIX/1588, zák. čl. XXIII/1526 a zák. čl. XXXI/1567. (Viz Dr. Ludvík Staud, Uherské soukromé právo, v Budapešti r. 1913.) Nejvyšší dozor králův nad církevním jměním zakládá se dále na zák. čl. LXX/1715 a zák. čl. LXXI/1723. Právo toto vykonávali králové pomocí t. zv. místodržitelské rady (consilium locumtenentiale).
Od r. 1867 byla celá agenda dozoru nad církevním jměním přidělena ministerstvu kultu a vyučování. Ministerstvu tomu pak příslušelo zejména: 1. evidence církevního majetku; 2. správa základin náboženské, studijní a universitní; 3. stavby a udržování kostelů a církevních budov vůbec; 4. patronátní spory, udělování podpor a subvencí, příslušné záležitosti účetní; 6. veškeré hospodářské záležitosti majetku základin. Pro záležitosti veřejných základin (mezi jinými hlavně náboženské základiny, universitní a studijní) zřízeno bylo pak pří ministerstvu kultu zvláštní oddělení "veřejnozákladinné", pro něž vydána byla specielní pragmatika výnosem z 27. IX. 1867, č. 10165. Předpisy tohoto výnosu, několikráte změněné a doplněné zůstaly v platnosti až do převratu. Veřejnozákladinné oddělení ministerstva kultu mělo právo jménem královského eráru zastupovati všechny veřejné základiny (výrok kurie z 23. II. 1904, č. 1072) a v době uprázdnění některého biskupského obročí zastupovalo i toto obročí, ježto ve smyslu královského rozhodnutí interkalář takovýchto obročí náležel náboženské základině (výrok kurie z 30. IV. 1884, č. 6378 ai 1883, jakož i usnesení uherského kasačního soudu z 9. X. 1877, č. 14239).
Nad církevním majetkem vlastním vykonávalo dozor ministerstvo samo, nikoli prostřednictvím svého oddělení veřejnozákladinného. V RČS. nebylo posud zřízeno podobné oddělení. Správa základinného jmění (základiny náboženské, studijní a universitní) obstarávána byla od r. 1919 do 1923 t. zv. Centrální komisí a od 1. XI. 1923 Likvidační komisí pro správu některých církevních majetků (o jejich zřízení viz dále; Vnucená správa). Dlužno uvésti, že do r. 1929 nebylo jednáno ve smyslu mírové smlouvy Trianonské o rozdělení jmění základin, jež, zejména jmění náboženské základiny, nalézá se z valné části mimo hranice našeho státu.
Ohledně hospodaření a dohledu nad círk. jměním bylo vydáno několik ministerských nařízení. Budiž zejména uvedeno nař. z 21. I. 1880, č. 1643, o postupu při prodeji církevních budov atd., dále nař. z 28. II. 1890, č. 479 pres., o nejvyšším dozoru nad majetkem a hospodařením na obrocích vysokého kléru katolického obou ritů.
Ohledně zatížení církevního majetku platila ta prakse, že k uzavření smlouvy o půjčce do 40000 K resp. šlo-li o užitečné investice do výše 80000 K, mohlo svolení uděliti ministerstvo kultu, a to při arcibiskupském majetku po slyšení metropolitní kapituly, při jmění biskupském po slyšení katedrální kapituly a arcibiskupa, při jmění sídelních a kolegiátních kapitol, opatství, proboštství atd. po slyšení diecésního biskupa resp. arcibiskupa. Podobně svolovalo ministerstvo k zatížení jmění, šlo-li o jmění far náboženské základiny atd. Přesahovalo-li zatížení obnosy shora uvedené, bylo třeba svolení panovníkova. (U nás podle § 64 úst. list. svolení ministerské rady.) Podobný postup zachovává se ohledně zcizení církevního jmění. Při zatížení jmění farního nebo kostelního, pokud jde o soukromý patronát, dává svolení patron s biskupem diecésním, a nemá tu tedy účast státní správa kultová jako v zemích českých v důsledku min. nař. č. 162/1860 ř. z. Vymínil-li si však ústav poskytující půjčku jmění farnímu nebo kostelnímu stojícímu pod soukromým patronátem, aby k zatížení (zápůjčce) dalo svolení ministerstvo, pak dlužno postupovati tak jako u jmění vyšších beneficií.
Je-li třeba oprav na faře a je dostatečné jmění kostelní, může býti tohoto jmění použito se svolením patrona a biskupa. (Nař. z 15. I. 1852, č. 327.)
Právo královského dohledu nad jměním církevním, jmenovitě nad jměním vyšších beneficiátů šlo tak daleko, že mohl král učiniti případné opatření, po případě správu jmění beneficiátů odejmouti, bylo-li zjištěno, že se jměním církevním se špatně hospodaří (zák. čl. LXXI/1723). Podle nař. z 28. II. 1890, č. 479 (Terfi: Vallasügy z r. 1911) byl ministr kultu zmocněn, v případě nesprávného hospodaření s církevními majetky učiniti potřebné opatření k odstranění zjištěných závad.
Vnucená správa. Při této příležitosti dlužno zmíniti se o vnucené správě některých římskokatolických církevních majetků, jakož i majetků základin (fondů) na Slovensku, kterou zřídila státní správa. Následkem státního převratu některé církevní majetky zůstaly totiž bez řádné správy, některá místa biskupská se uprázdnila, jiné majetky zase byly spravovány způsobem neodpovídajícím státním zájmům. Nejprve zřízena byla kuratoria vždy pro několik majetků, jež nahrazena byla t. zv. centrální komisí, zřízenou výnosem ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 11. VIII. 1919, č. 6525/1919 pres., a to na základě § 14 zák. z 10. XII. 1918, č. 64 Sb., o mimořádných a přechodných ustanoveních na Slovensku a bodu 1. zák. čl. LXXI/1723 a 11. bodu nařízení min. kultu z 27. IX. 1867. Komisi této, jež sestávala z duchovních i laiků, svěřena byla správa majetků: arcibiskupství ostřihomského, metropolitní kapituly ostřihomské, semináře ostřihomského, semináře budapešťského, biskupství nitranského, báňskobystřického a spišského, dále trnavského semináře, opatství pannonhalmského řádu benediktinů, zircského opatství, lekýrského opatství, jasovského opatství, rábské kapituly, jagerské kapituly, opatství čorňanského, jakož i základin náboženské, studijní a universitní. R. 1921 přibyl následkem uprázdnění stolce biskupského majetek rožňavského biskupství. Majetek opatství jasovského nebyl komisí centrální spravován vzhledem k provádění pozemkové reformy státním pozemkovým úřadem. R. 1921 byly vydány majetky biskupství nitranského, báňskobystřického a spišského nově jmenovaným biskupům. Centrální komise spravovala statky do 31. X. 1923. Vzhledem ke konsolidaci poměrů a vyjasnění kompetence ministerstva školství a národní osvěty usnesla se ministerská rada dne 12. VII. 1923 na zřízení komise likvidační, sestávající ze zástupců zúčastněných ministerstev (školství, ministerstva s plnou mocí, zemědělství a financí). Komise ta uvedena byla v život výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 30. IX. 1923, č. 108207-VI, a to s působností od 1. XI. 1923. Komise tato spravovala koncem r. 1928 celkem asi 115000 kat. j. půdy. Modus vivendi uznal ve čl. 2 tuto zatímní vnucenou správu státní, vyhradiv konečnou úpravu této otázky zvláštní dohodě.
Druhy jmění církevního. O jednotlivých druzích jmění církevního bylo již promluveno shora v odst. Země české. Vzhledem k poměrům v býv. Uhrách třeba se ještě zmíniti o desátku (desiatiny, dežmy). Do r. 1848 měli duchovní vyšší i nižší právo na t. zv. desátek, t. j. určitou část výnosu z hospodářství přifařených věřících. Na sněmu r. 1848 vzdah se zástupcové duchovních za dodatečného souhlasu biskupů těchto desátků, což bylo s uznáním přijato. Tomuto uznání byl dán výraz zák. čl. XIII/1848, při čemž byla vyslovena zásada, že duchovním se má dostati přiměřeného odškodnění. Zákon toto odškodnění upravující nemohl býti již vydán pro zakončení revolučního hnutí. Náhrady dostalo se však aspoň některým farám na základě patentu z 2. III. 1853 ve formě t. zv. desátkových rent. Vyšším církevním hodnostářům a institucím, které vzdáním se desátků utrpěly rovněž újmy, byly poskytovány na určitou řadu let podpory z náboženské základiny.
Kanonická visitace. Při visitacích bývaly pravidelně sepsány resp. zrevidovány veškeré majetky a práva fary (beneficia). V knize, kam visitační protokoly byly zapisovány, nalézal se pravidelně popis stavu kostela, fary, práva i povinnosti patronovy i závazky věřících. O významu kanonických visitacích uvádí nález nejv. správního soudu Boh. adm. č. 753 toto: "Podle svého historického vývoje a své povahy jsou kanonické visitace občasné návštěvy konané církevní vrchností v jednotlivých církevních obcích za tím účelem, aby vrchnost opatřila si na místě samém spolehlivý úsudek o stavu duchovních i hmotných záležitostí obcí těch, napravila pokud možno ihned na místě méně důležité vady a kontrolovala církevní disciplinu. Byť i tedy nebylo pochybnosti o tom, že u příležitosti takové visitace mohl býti nějaký sporný právní poměr, pokud jde o hmotné záležitosti náboženské obce, prostřednictvím církevní vrchnosti podle právního stavu oné doby pravomocí toho druhu nadané za součinnosti všech účastníků upraven a nesporným učiněn tak, že tato visitace měla býti pro příští dobu základem pro posuzování poměru toho, chovajíc v sobě v tomto směru prvek pravotvorný, nebylo tomu tak tehdy, když o nějakém sporu mezi účastníky nebylo řeči, a když jednalo se o pouhé zjištění skutečného stavu. Kanonické visitace jsou tedy velmi cennou pomůckou při zjišťování právních závazků patrona i přifařených, nejsou však samy o sobě již provedeným důkazem o existenci těchto závazků."
Právo duchovních pořizovat o svém jmění testamentem. I v býv. Uhrách byla zvláštní ustanovení o dědické posloupnosti po kněžích. Zásada, že světští kněží mohou volně disponovati svým jměním pro případ smrti byla prolomena u t. zv. vysokých prebendátů (arcibiskupů, biskupů, skutečných, nikoli titulárních proboštů a opatů), kteří na základě jmenování královského požívají obročí reálného. Omezení stanoveno bylo zák. čl. XVI/1715, podle jehož § 2 bylo ponecháno jmenovaným církevním hodnostářům na vůli, aby bud se svolením krále disponovali volně svou pozůstalostí za určité výkupné, jehož výše stanovena byla v dohodě s ministerstvem financí, nebo aby se řídili pravidly t. zv. dohody koloničovské. Dohoda tato byla uzavřena mezi kardinálem Koloničem a uherským králem dne 15. VI. 1703 v tom smyslu, že 1/3 pozůstalosti zemřelého velkoprebendáta náleží církvi, 1/3 státu a s 1/3 může volně disponovati. Zemřel-li bez poslední vůle, připadla poslední 1/3 podle občanského práva příbuzným. Tyto třetiny počítají se z čistého jmění pozůstalosti zbylého po odečtení povinných legátů. Konkordát z r. 1855 neměl v zápětí zrušení omezení shora uvedeného. Ministr kultu výnosem č. 643 pres. z 1. V. 1871 výslovně upozornil, že testamentární právo vysokého kléru musí býtí až do jiného upravení této otázky zákonem posuzováno jedině podle ustanovení čl. XVI/1715. Mimo to nařízení ministra kultu a spravedlnosti z 10. IV. 1883, č. 13249/M/J, vydané na základě § 109 zák. čl. LXI/1881 potvrzuje platnost koloničovské dohody a předepsalo postup při projednávání pozůstalosti zemřelého velkoprebendáta. Recepcí právního řádu převzato bylo í toto ustanovení do RČS. i není pochyby, že i velkoprebendáti na Slovensku a Podkarpatské Kuši podrobeni jsou omezení shora vylíčenému. Předpisu toho bylo také již prakticky užito.
Intestátní posloupnost u nižšího duchovenstva byla upravena obdobně jako tomu bylo v zemích rakouských. (Min. nař. z 19. VI. 1914, č. T 107/1915 I. M.) Z pozůstalosti kněze zemřevšího bez poslední vůle třeba nejdříve vyplatiti povinné odkazy k církevním účelům. Ze zbytků má připadnouti 1/3 církvi, 1/3 chudým a 1/3 příbuzným. Jsou-li příbuzní chudí a 1/3 na chudé připadající nepřesahuje 1000 K, obdrží i tuto 1/3. Přesahuje-li 1/3 pro chudé 1000 K, má býti vydána "státnímu fondu chudinskému". O rozdělení rozhoduje pak státní správa. Zůstala-li po řeckokatolickém knězi vdova nebo potomci, dědí tito. Není-li těchto, nastupuje dělení pozůstalosti podle třetin, jak shora uvedeno.
Dozorčí moc státní správy. V Uhrách nebylo jednotného předpisu upravujícího otázku tuto tak, jako to učinil v zemích rakouských zák. č. 50/1874 ř. z. v § 8 (odstranění z úřadu resp. z výkonu funkcí), §§ 27 a 28 (recursus ab abusu) a v § 60 (výkon dozoru nad zachováním resp. nepřekročováním předpisů a nařízení státních). Tím není řečeno, že by státní správa zůstala bez dozorčí moci, tato ale podle názorů uherských pramenila z nejvyšší moci královy, z jeho nejvyššího patronátního práva. Uvésti sluší, že podle zák. čl. XVI/1741 a LXXI/1723 má král právo dohledu, aby beneficiáti plnili povinnost residenční. Proviní-li se beneficát proti tomu, může král, uzná-li toho potřebu, beneficium jeho dáti do vnucené správy (pod zátvor), aby jmění beneficia nebylo zničeno.
Zvláštní postavení resjp. výsady duch o v nich. Podle předpisů uherských (zák. čl. XXXIII/1896) má býti každé započetí i skončení trestního vyšetřování i konečné rozhodnutí proti duchovnímu (i řeholníku) sděleno příslušné církevní vrchnosti.
Duchovní nesmí býti vyslechnut jako svědek o tom, co mu bylo svěřeno jako zpovědní tajemství. (Týž zákonný článek.) Ohledně ostatních výhod viz shora příslušný odstavec: Země české. Duchovní nemůže býti i podle uherských předpisů porotcem, ani soudcem smírčím, nemusí při- jmouti poručenství (řeholník nesmí býti poručníkem), nemohl býti představeným obce, nemůže býti státním matrikářem. Srov. dále § 192 tr. z. slov.
Vliv státní správy na působení kněží. V Uhrách pamatováno bylo zvláštními předpisy na to, aby duchovní ve svém povolání působili vždy v zájmu a intencích státu. Ustanovení o znalosti státního jazyka a užívání jeho (zák. čl. XLIV/1868) vztahovala se také na kněžstvo. Dopustil-li se kněz protistátního jednání, mohl ministr kultu zakročiti u církevní vrchnosti o disciplinární vyšetřování. Nebylo-li toto zavedeno, nebo byl-li duchovní zproštěn, mohl ministr ve smyslu ustanovení zák. čl. XIV/1898 a XIII/1909 za jistých podmínek uznati na odnětí kongruy na určitou dobu ev. na dobro. (Viz bližší v hesle "Kongrua".) Za protistátní považovalo se každé jednání proti konstituci, proti národnímu rázu státu, proti jednotě, celistvosti a samostatnosti státu, dále působení proti užívání jazyka státního, ať už v církevních místnostech nebo mimo ně. Bylo nerozhodným, stalo-li se takové jednání na státním území nebo na území státu druhého, ať se stalo slovem, písmem, tiskem, obrazy, v kázání nebo jakýmkoli jiným způsobem. (Nař. min. spravedlnosti č. 67659/1898.) Zjistilo-li se při disciplinárním vyšetřování proti některému učiteli, že má spoluvinu duchovní (farář), že totiž neužívá maďarského (státního) jazyka nebo užívá knih nedovolených nebo protistátních, bylo učiněno opatření, aby církevní vrchnost o tom náležitě byla uvědoměna a ev. postupováno bylo proti jmenovanému duchovnímu po rozumu zák. čl. XIV/1898 a XIII/1909, tak že provinivšímu se duchovnímu odňata byla kongrua. Ev. mohlo mu býti i zabráněno učiti náboženství ve škole.
Literatura.
Bonz Ferencz: "Katholikus Föpapi Hagyatékok Köruli Eljarás" etc. (Pokračovanie ohľadne pozostalosti katolických veľkňazov a vztažné hlavnejšie nariadenie), Budapest 1878; Bušek, Dr. Vratislav: "Církev a stát ve středověku", 1926; týž: "Církev, stát a jinověrci", Praha 1922; týž: "Studium práva církevního a jeho metody", Bratislava 1927; "Několik poznámek ke kongruovému zákonu", zvl. ot. z časopisu učené společ. Šafaříkovy „Bratislava", 1928; "Modus vivendi", čl. tamtéž; týž; "Učebnice dějin práva církevního", Bratislava 1929; Ferdinandy, Dr. Geiza von: "Staats und Verwaltungsrecht des Königreiches Ungarn und seiner Nebenländer", Hannover 1909 (Sbírka: Scholz-Storck: "Bibliothek des offentlichen Rechts"); Haring: "Grundzüge des katholischen Kirchenrechtes", Graz 1916; Henner Kamil: "Základy práva kanonického", Praha 1927, 3. vyd.; týž: "Amortisační zákony"; týž: "Poměr mezi státem a církví"; Hinschius: "Das Kirchenrecht, Enzyklopädie der Rechtswissenschaft", 1890; Hobza: "Autonomie náboženských svazů v moderním státě", Praha 1910; týž: "Poměr mezi státem a církví", 1925; Hussarek Max: „Die Verhandlung des Konkordats vom 18. August 1855", Wien 1922; týž: "Zum Tatbestande des landesfürstlichen Nominations- und Bestätigungsrechtes für die Bistümer in Österreich 1848—1918" v "Zeitschrift der Savigny-Stiftung f. Rechtsgeschichte", Kanonist. Abt. XVI., 1927, Nr. 181—252; Chaloupecký: "Slovenské diecése a tak zv. apoštolská práva", Bratislava; Kapras, Dr. Jan: "Přehled právních dějin zemí české koruny", Praha, 3. vyd., 1927; Konek, Dr. : "Egyházjegtan kézikönyve", Budapest 1903; Kossutany: "Egyházjog a magyarországi egyházak alkotmányi és közigazgatása", Kolosvár 1906; Manz: "Gesetze und Verordnungen in Kultussachen", Wien 1895; Marczali H.: "Ungar. Verfassungsgeschichte", Tübingen 1910; týž: "Ungarisches Verfassungsrecht", Tübingen 1911 (Sbírka: Huber-Jellinek-Laband-Pilety: "Das offentliche Recht der Gegenwart"); Markus, Dr. Desid.: „Ungarisches Verfassungsrecht", Tübingen 1912 (Táž sbírka); Mayerhofers „Handbuch", I. a IV. díl; Mischler-Ulbrich: "Staatswörterbuch", články: (Hennerův) "Katholische Kirche" a (Reinerův) "Ungarn: E. Kirchen- und Religionsgenossenschaften"; Müller, Dr. Václav: "Náboženské poměry v Československé republice" (Občanská knihovna); Picha, Dr. Mořic: "Přešlo-li rakouské právo jmenovací na vládu rep. Čsl.", 1925; Praha, zvl. ot. z čas. kat. duch.; Porubsky: "Jus ecclesiasticum catholicum", Agrieae 1867; Seidl: "Die Verwaltung des Kirchen- und Pfründenvermögens in Österreich", Wien 1905; Schulte: "Lehrbuch des kathol. Kirchenrechts", 1886; Schwicker: "Die Katholiken-Autonomie in Ungarn", Pest 1870; Tauber: "Manuale juris canonici. Continue respectu habito ad Hungariam." Editio quarta, I., II. Sabariae (Sombathely) typographia dioecesana; Tománek, Dr. Fr.: "Sbírka nejdůležitějších předpisů kultových platných v RČS.", 1928; Weyr: "Soustava čsl. práva státního", 1924.
Jaroslav Hendrych.

Citace:

Katolická církev. Slovník veřejného práva Československého, svazek II. I až O. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 155-188.