Koaliční právo.

A. K pojmu koalice. B. Přehled vývoje k-ho p-a. C. Platné k. p. československé. I. P. k. základním právem občanským. II. Obsah p-a k-ho. III. Formy koalice. IV. Ochrana p-a k-ho. V. Derogační účinky § 114 úst. list. Literatura.
A. K pojmu koalice. K-m p-em nerozumí se právo vztahující se ke koalicím jakéhokoliv druhu, tedy ke všem oněm dobrovolným, trvalým nebo přechodným sdružením, jichž cílem jest útok neb obrana proti společnému soupeři nebo společnému nebezpečenství. Jazykový obyčej vyhradil název p. k. pro normy právní, jež vztahují se k dobrovolným, trvalým nebo přechodným sdružením, která sledujíce cíle hospodářské, zejména udržení neb zlepšení hospodářských podmínek, namířena jsou proti společnému soupeři v poměrech hospodářských nebo proti vrstvám hospodářským, jež mají zájmy zájmům sdružení protichůdné. Typickým případem koalice je sdružení dělníků proti podnikatelům a naopak. Koalice tyto odpovídají rozvrstvení společnosti lidské na dvě třídy, t. j. na kapitál a práci, které počínajíc XVIII. stoletím v civilisovaném světě tu rychleji, jinde pomaleji, ale všude na trvalo se ustálilo. Hospodářskou koalicí rozumí se však i sdružení živnostenských podnikatelů usilující o udržení neb zlepšení hospodářské situace jejich společnou akcí zejména ovlivňováním trhu, jako jsou sdružení známá pode jménem kartelů, trustů a ringů a pod. (viz heslo Kartely). Pod pojem koalice nenáležejí však sdružení směřující k povznesení hospodářských poměrů svých členů prostředkem společného podnikání, jako jsou rozmanité podnikatelské asociace obchodního práva, výdělečná a hospodářská společenstva podle zák. č. 70/1873 ř. z. a pod.
Význam bojovného momentu, který koalici hospodářskou charakterisuje, nelze však přepínati do té míry, že by použití norem právních daných pro koalice bylo naveskrz vyloučeno, jestliže sdružení, jako t. zv. žluté organisace, spojuje v sobě příslušníky obou hospodářských vrstev, kapitálu i práce, kteří podle svých protichůdných zájmů hospodářských koalují se zpravidla proti sobě a nikoliv vedle sebe v jednotném útvaru koaličním. Význam bojovného momentu přepínají také ti, kdož k. p. omezují toliko na bojovou akci sdružení hospodářských, vylučujíce z rámce jeho ony projevy koaličního života, které nejsou třídním hospodářským bojem, nýbrž bud likvidací akce bojovné, příměřím a mírem, nebo působí hned od počátku preventivně, snažíce se vypuknutí boje odvrátiti. Jde tu zejména o sjednávání t. z v. kolektivních čili tarifních smluv. Mimo pojem koalice zůstávají však vždy svazy nucené, jako na př. cechy, společenstva živnostenská, komory různých druhů podnikatelů, komory dělnické a pod.
Poznámka k názvosloví: Název koalice a p. k. je obvyklý spíše v právnickém a národohospodářském písemnictví nežli v řeči zákonů. Tak koaliční zákon rakouský č. 43/1870 ř. z. mluví o ujednání (Verabredungen) zaměstnavatelů a zaměstnanců, říšskoněmecký živnostenský řád z r. 1869 užívá výrazu Vereinigungen und Verabredungen, naše ústavní listina v § 114 mluví o právu spolčovacím. Výmarská ústava říšskoněmecká jedná v čl. 159 o Vereinigungsfreiheit, zamítnuvši výraz Koalitionsfreiheit, ve třech původních osnovách navrhovaný, ježto v ústavním výboru byl hájen a většinou výboru (bez podstatného důvodu) připuštěn názor, že pojem „svoboda koaliční” má plnější obsah než pojem „svoboda spolčovací”, protože prý zahrnuje v sobě i svobodu stávky, o níž tvůrci ústavy výmarské úmyslně chtěli se zdržeti jakékoli legislativní disposice. Ve francouzské řeči právní je technickým názvem pro koalici hospodářskou syndicat professionel, kdežto technický název anglický jest trade-union, který podle definice Webbovy (History of Trade-Unionism) znamená „trvalé sdružení námezdních dělníků za účelem udržení nebo zlepšení podmínek pracovních”, ač ovšem mluva zákonů (na př. Trade Union Act 1871) zahrnuje názvem tímto i koalice zaměstnavatelské a vůbec podnikatelské.
B. Přehled vývoje p-a k-ho. Dnešní p. k. není v žádné vývojové souvislosti se středověkým cechem a se sdružením tovaryšů ať na půdě zřízení cechovního, ať mimo ni, třebaže po stránce hospodářské lze tu nalézti nejednu obdobu. Zřízení cechovní zejména za éry státu policejního úplně zakrnělo a zeměpanský stát policejní chápal se často sám úpravy podmínek poměru pracovního, považuje odpor proti svým pracovním normám za útok proti moci státní t. j. za trestní čin (srov. na př. Constitutio criminalis Theresiana čl. 62, rak. trestní zákon policejní z r. 1803 § 229). Než i v Anglii, která neprošla érou policejního státu v pevninském smyslu, parlament ovládaný pozemkovou šlechtou záhy pokládal pracovní povinnost a úpravu ceny práce za záležitost státního zájmu a počínajíce druhou polovicí XIV. století zakazoval v dlouhé řadě zákonů (Statutes of Labourers) dělnická sdružení pod sankcemi trestními.
Toto „období absolutních zákazů a trestů” (Sinzheimer) přetrvalo francouzskou revoluci, ano revoluční zákon ze 14. a 16. VI. 1791 je výslovný zákaz koaliční a prohlašuje solenním způsobem odstranění všech druhů korporací občanů téhož stavu a povolání za jednu ze základních zásad ústavy francouzské. Stanovisko toto došlo výrazu i v článcích 414 a 415 code pénale. V příkladu francouzském nalezly zalíbení středoevropské státy, zejména Prusko a Rakousko, a pokračovaly ochotně ve vydávání prohibičních zákonů (živnost. zákon pruský z r. 1845, rak. trest. zákon z r. 1852, §§ 479 a 481). Ostatně i v Anglii, kde přese všecky zákazy dělnické trade-unions existovaly a namnoze byly trpěny, vyvrcholilo prohibiční zákonodárství v t. zv. Combination Laws z r. 1799 a 1800, při čemž asi nebyla bez vlivu nová tehdy hospodářská teorie Adama Smitha.
Ale právě v Anglii, rychle zprůmyslovělé, po prudkých hospodářských bojích vyvolaných zakončením válek napoleonských nadešel obrat podporovaný snad i správným rozpoznáním, že je marno stavěti živelnému hnutí dělnickému v cestu zákonné zákazy. Zákonem z r. 1824 (5 Geo IV. c 95) byla koaliční svoboda uznána, aspoň pokud jde o tvoření a přístup ke koalicím, jež mají za účel regulovati mzdu a dobu pracovní. Hned následujícího roku (6 Geo IV. c 129) byla sice svoboda tato zase poněkud obmezena normami namířenými ani tak proti existenci dělnických unií jako spíše proti násilným formám hospodářského boje. Zásada volnosti koaliční byla však již na trvalo zachována (Conspiracy and Protection of Property Act 1875). Několika zákony (Trade-Union Acts 1871, 1876, Trade Dispute Act 1906, Trade-Union Act 1913 a 1927) dostalo se pak uniím podrobnější,namnoze velmi subtilní úpravy zákonné, kterou řeší se nejen některé otázky stávky, se týkající, nýbrž určují se také, byť ne zcela jasně, hranice žalovatelnosti nároků z vnitřních poměrů koaličních (domestic affairs), jakož i hraníce použitelnosti fondů unijních k účelům politickým (zejména volebním) (a) a také hranice civilně-právního ručení unií za škody hospodářským bojem způsobené (b). Zákonné úpravy byly nejednou vyvolány slavnými případy soudními, které názorně ukázaly potřebu odstraniti příkrosti a přežitky platného právního řádu (tak na př. k a) Osborne Case, k b) Taff Vale Railway Company Case a j.).
Teprve pod dojmem anglického vzoru a jistě i následkem upadající víry ve spasitelnost hospodářského liberalismu a snad také následkem rozpoznání faktické nemohoucnosti zprůmyslovělého státu čeliti hnutí dělnickému nadchází i ve střední Evropě kolem druhé polovice minulého století druhé vývojové období p-a k-ho, které lze se Sinzheimerem nazvati „érou uvolnění zákazů koaličních“. Tvoření koaličních sdružení a účast v nich, a to rovnoprávně ve sdruženích dělnických i zaměstnatelských, přestává býti skutkovou podstatou trestního činu, a jen násilné prostředky bojové podléhají ještě trestu. Zákonodárství toto namnoze (s výjimkou francouzského zákona z 21. III. 1884) nestará se o právní podobu koalice, a prohlašuje vnitřní ujednání koaliční, t. j. ujednání mezi koalovanými, bud za nežalovatelná nebo dokonce za právně zcela bezúčinná. Tak ruší francouzský zákon z r. 1864 trestní předpisy čl. 414 a 415 code pénale. Živnostenský řád pro severoněmecký Bund z r. 1869 činí koalici v živnostech tomuto zákonu podrobených (tedy s vyloučením zejména zemědělství) beztrestnou,rakouský zákon koaliční č. 43/1870 ř. z. odstraňuje trestnost koalice zcela všeobecně, v Uhrách následuje zák. čl. V z r. 1878. Trestu podléhají nadále již jen teroristické prostředky hospodářského boje. Zákon rakouský odnímá (§ 2) koaličním ujednáním všecku právní účinnost, uherské zákonodárství činí tak postupně: nejprve živnostenským řádem zák. čl. XVII z roku 1884 v §§ 162—165 v příčině živností, zák. čl. II z r. 1898 (§ 65) v příčině zemědělství, zák. čl. XLI z r. 1909 v příčině dělnictva při pracích vodních, silničních a železničních, čl. XXVIII z r. 1900 (§ 40) v příčině dělníků lesních, čl. XXIX z téhož roku (§ 30) v příčině dělníků na tabákových plantážích. (Z těchto předpisů byl živnostenským zákonem č. 259/1924 Sb. [§ 253, 3] výslovně zrušen zák. čl. XVII z r. 1884.) Německý řád živnostenský z r. 1869 odnímá v §152 koaličnímu ujednání soudní ochranu (Klage und Einrede). Naproti tomu francouzské zákonodárství pokročilo v zákoně ze dne 21. III. 1884 (sur les syndicats professionnels) a v zákoně ze dne 1. VII. 1901 (loi relative au contrat d' association) k positivní úpravě vnějších i vnitřních poměrů syndikátů a asociací, načež pak zákonem z 25. III. 1919 (sur le contrat collectif de travail) a z 12. III. 1920 přiznána jest výslovně způsobilost ke kolektivní smlouvě nejen syndikátům, nýbrž i sdružením bez právnické osobnosti. Zákony právě dotčené uvádějí nás již do třetího období vývojového podle Sinzheimerova třídění. Koaliční svoboda netoliko zůstává zachována, nýbrž dostává se jí ústavně-právního „zakotvení^ (Verankerung) v nových ústavách (říšskoněmecké z r. 1919, československé z r. 1920), které ji opevňuje proti obmezivým změnám obyčejnými zákony. Svoboda koaliční povyšuje se zkrátka na t. zv. základní právo občanské (Grundrecht). Znemožňují se tak definitivně právní překážky, které koaliční svobodě byly v cestu stavěny zákonem, jako byl na př. recidivní zákon Bismarckův (protisocialistický) z r. 1879 zrušený r. 1890, nebo zneužíváním zákonů spolkových jako v Kakousku (srov. nálezy říšs. soudu Hye 57, 827, 1083, 1117) a v Německu ještě za říšského zákona spolkového z r. 1908.
Zákonodárstvím, které se zahajuje již brzy po začátku XX. století, jsou koalice formálně uznávány, zač byly fakticky považovány již dříve, t. j. za nositele kolektivní vůle sociálních tříd, a to jak zaměstnanecké představující závislou práci, tak i zaměstnatelské představující kapitál. Byly-li již dříve koalice zaměstnanecké i zaměstnavatelské uznávány za povolané nositele hospodářského boje, t. j. za organisátory stávky a výluky, dostává se jim nyní výslovného uznání způsobilosti ku sjednávání (mírových) smluv kolektivních, tarifních, cenníkových, nazvaných tak a potiori podle sazby mezdní, která je hlavním jejich obsahem. Zákonné uznání způsobilosti koaličních sdružení, pro něž ustáhl se název sdružení neb spolky odborové, Berufsvereine, Gewerkschaften, smlouvu kolektivní ujedná vátí a současně zákonné uznání smlouvy kolektivní samé dostavuje se zprvu jen příležitostně, v Rakousku na př. zák. č. 20/1910 ř. z. o služební smlouvě pomocníků obchodních, podle jehož § 6 určuje se způsob a rozsah služeb, jakož i plat za služby kolektivní smlouvou ujednanou mezi sdruženími zaměstnavatelů a zaměstnanců, ovšem jen pokud zaměstnanci a zaměstnavatelé sdružení takovému přináležejí. Již před tím byl učiněn náběh k uznání smlouvy kolektivní v § 114, lit. b, v novele k živnostenskému řádu č. 26/1907 ř. z., kde ovšem nejde o ujednání mezi koalicemi, nýbrž o ujednání mezi společenstevní hromadou a hromadou pomocnickou na půdě živnostenského společenstva. Jako další příklady positivního uznání kolektivní smlouvy lze namátkou uvésti zák. č. 82/1920 Sb. o právních poměrech domovníků (§ 18), zák. č. 155/1921 Sb., jímž se mění § 1154, lit. b, obč. zák., zák. č. 91/1918 Sb. o osmihodinové době pracovní (§ 7, odst. 3., a také § 6, odst. 1.), oba zákony o závodních organisacích našeho práva č. 144/1920 Sb. (§ 19, č. 4), pak č. 330/1921 Sb. (§ 3, lit. a a c), zákony o stavebním ruchu, posléze zák. č. 43/1928 Sb. (§ 13), kdežto v Německu byly t. zv. vánočním nařízením rady zmocněnců lidu z 23. XII. 1918, později opětovně novelisovaným, všeobecně upraveny podmínky uzavírání kolektivních smluv mezi sdruženími zaměstnanců s jedné strany a zaměstnavateli neb sdruženími zaměstnavatelů s druhé strany.
Kolektivní smlouvou vstupuje do právního řádu nová figura právní, která staví jak teorii, tak i praksi právní před problém tím obtížnější, čím kusejší jest úprava positivní. Bylo rozpoznáno, že smlouva kolektivní aspoň ve svém jádru, t. j. pokud upravuje obsah budoucích individuelních smluv pracovních, liší se podstatně od smlouvy obligační a že není ani pactum de contrahendo ani smírem, ani pactum in favorem tertii, nýbrž že ve svém nejpodstatnějším obsahu, který ovšem může býti a často bývá provázen i ryzí smlouvou obligační, není kolektivní smlouva ničím jiným, nežli abstraktní normou práva pracovního, tedy právem objektivním, které v určitých místních, časových a osobních mezích platí na způsob zákona. Zvláštností této normy pracovní je především způsob jejího vzniku, neboť ona nevzniká jednostranným aktem moci normotvorné, nýbrž normotvorným ujednáním mezi dvěma kompasciscenty, z nichž aspoň jedním (na straně zaměstnanecké) jest koaliční sdružení. Toto pojetí smlouvy kolektivní, vystižené Sinzheimerovým názvem Korporativer Arbeitsnormenvertrag, probilo se nyní aspoň v písemnictví německém k téměř všeobecnému uznání. Normativní část smlouvy kolektivní (a contr. části ryze obligační) jeví se pak jako nový druh normy autonomní, jež je odvozena z právního řádu státního (viz heslo: Autonomie), spočívajíc na delegaci zákonné, třeba jen implicite vyslovené (srov. Sinzheimer: Grundzüge str. 46, Dietrich Schindler: Werdende Rechte ve Fleinerově poctě str. 420). Takovouto delegaci sluší i v našem právním řádu uznati aspoň pro obor oněch poměrů pracovních, kde positivní předpis zákonný kolektivní smlouvu uznává. Z jednotlivých zákonů (srov. zákony svrchu -citované) dá se ovšem sestrojiti uznání téměř všeobecné (proti tomu srov. heslo: Kolektívne smluvy). Pro služební poměry veřejnoprávní sotva dá se nalézti (srov. nález n. s. s. z 13. XI. 1929, č. 17623). Také prakse soudní (na př. lipský říšský soud) dospěla k názoru, že smlouvu kolektivní nelze vtěsnati do formulí práva občanského, a že na základě jeho disciplin není možno sporné otázky zodpovídati. Stává se však, jak Nörpel (Arbeitsrecht, XIII) vytýká, že soudy někdy povážlivě předbíhají úpravu positivně-právní. Z počátku upadá judikatura pochopitelně do bezradného kolísání (srov. Vážný civ. 2267, 5479, 6079; 4296, 5587 a Sb. rozh. živn. soudů č. 6, 52, 62 a j.). Právnické pojetí smlouvy kolektivní souvisí s rozřešením otázky, kdože jest vlastně stranou smluvní kolektivní smlouvu uzavírající. Oertmann ve svém Deutsches Arbeitsvertragsrecht zaznamenává neméně než čtyři teorie, z nichž prvá, Lotmarem v jeho fundamentálním, již předválečném díle Arbeitsvertrag formulovaná, považuje za kompasciscenty jednotlivé zaměstnance (zaměstnavatele), kteří při ujedná vání smlouvy jsou jednající koalicí zastoupeni, bud ha základě zmocnění nebo na základě dodatečného schválení (Vertretungstheorie). Za panující, zejména v Německu, lze nyní považovati t. zv. teorii svazovou (Verbandstheorie) hájenou Oertmannem, Sinzheimerem a jinými, podle níž kompasciscentem smlouvy kolektivní (aspoň na straně zaměstnanecké) je svaz zaměstnanců, byť i organisace jeho byla sebe volnější. Teorii smlouvy ve prospěch třetích osob, také některými francouzskými právníky hájenou, a kombinační teorii Rundsteinovu lze zde jen názvem uvésti.
Ježto normativní obsah kolektivní smlouvy podle panujícího mínění automaticky vchází do individuelních smluv pracovních, příslušníky paktujících sdružení uzavíraných, vzešla otázka, zdali a za jakých předpokladů lze individuelní pracovní smlouvou účinnost kolektivně-smluvní normy vyloučiti. Tato změnitelnost (Abdingbarkeit) podle terminologie našeho n. s. „vyzutelnost“, byla v Německu zmíněným již vánočním nařízením z r. 1918 positivně připuštěna výlučně jen na prospěch zaměstnance, kdežto u nás otázka dosud čeká na legislativní úpravu, pokud není již nyní obsažena v normách specielních, jako je tomu na př. v zák. č. 20/1910 ř. z., kde se vylučitelnost kolektivně-smluvní normy výslovně připouští, nebo snad v zák. č. 43/1928, Sb. jenž (v § 24) zdá se vylučovali individuelní pracovní smlouvy, pokud se jimi podmínky pracovní pro zaměstnance zhoršují. Judikatura našeho n. s. „vyzutelnost“ kolektivní smlouvy kdysi popírala, domnívajíc se, že má pro to dostatečnou oporu ve „vyvinuvším se sociálním cítění“ (Vážný civ. 4009). Později vrátila se však (Vážný civ. 5587, 5479) k názoru opačnému, za dnešního stavu práva patrně správnému.
Koalice, zejména zaměstnanecké, neobmezují se na organisaci hospodářského boje a ujednání (represivního neb preventivního) hospodářského míru, nýbrž zabírají do své působnosti také zprostředkování práce a poskytování podpor zvláště v nezaměstnanosti (i pro případ stávky, angl. strike-money). Tyto obory působnosti mohou ovšem přimykali se ve funkci pomocných prostředků bojových k hlavním formám hospodářského boje, stávce a výluce.
V nejnovějším vývoji, který se v Anglii zahajuje již zákonem o sociálním pojištění (National Insurance Art 1911 s. 23 a 105) vznáší zákonodárství na koalice různé úkoly veřejné správy. Tak u nás na př. již prvý zákon o podpoře nezaměstnaných č. 63/1918 Sb., zejména však nyní platný zákon o státním příspěvku k podpoře nezaměstnaných č. 267/1921 Sb., pak nařízení č. 3/1922 Sb. o nových stanovách poradního sboru pro otázky hospodářské. Zde lze uvésti i normy, jimiž se koalicím vyhražuje jednak vliv na složení některých nově vzniklých orgánů úředních, jako jsou rozhodčí komise podle zákona o závodních výborech č. 330/1921 Sb. (§ 26), rozhodčí soudy hornické nyní podle zák. č. 170/1924 Sb. (§§ 3 a 12), jednak vliv na složení volebních komisí podle obou citovaných zákonů o organisacích závodních, a mimo to i volitelnost zástupců odborových organisaci zaměstnaneckých do revírních rad při hornictví podle (§ 18) zák. č. 144/1920 Sb.
Koalicím dostalo se uznání i v právu mezinárodním. Mírová smlouva Versaillská, prohlašujíc v čl. 427 právo spolčovací (le droit d' association) stejně pro zaměstnané jako pro zaměstnavatele, přiznává v čl. 389 odborovým organisacím zaměstnavatelským i zaměstnaneckým vliv na výběr delegátů a odborových poradců pro Valné shromáždění zástupců členů (Conférence génerale) ve stálé organisaci práce a v čl. 409 připouští k mezinárodnímu úřadu práce (Bureau international du Travail) stížnosti odborových organisaci dělnických i zaměstnavatelských pro neuspokojivé provádění mezinárodních konvencí.
Vývoj p-a k-ho není ukončen, a právní posice koalicí (odborových organisaci) nedosáhla ještě vrcholu, ale v říšskoněmeckém písemnictví přetřásá se již otázka, zdali lze koalice již za nynějšího stavu práva počítati ke svazům práva veřejného (Sinzheimer: Grundzüge str. 79, též 105 a n.). Bude-li dobudována soustava rad v čl. 165 výmarské ústavy přislíbená, dostane se odborovým organisacím v hospodářských radách okresních (Bezirkswirtschaftsräte) a v říšské radě hospodářské (Reichswirtschaftsrat), zejména v jejich zaměstnaneckých složkách (Bezirksarbeiterräte, Reichsarbeiterrat) jistě významného právního významu, jako již nyní mají podle nař. ze 4. V. 1920 právo jmenovati část zaměstnaneckých členů prozatímní hospodářské rady říšské.
Na italský zákon z 3. IV. 1926 a král. dekr. z 1. VII. 1926, jakož i na Carta di lavoro, prohlášenou velkou radou fašistickou v dubnu 1927, jež zahajují „státní syndikalismus“ (Rocco), budujíce v (teoreticky dobrovolných) syndikátech, federacích, konfederacích a korporacích celostátní hospodářskou organisaci s povahou instituce státní, lze zde toliko upozorniti stejně jako je možno jen slovem se dotknouti nucených svazů pracujícího lidu a jejich oficielního postavení v režimu sovětského Ruska. (K povšechné informaci na př.: Dupeyroux: La charte du Travail en Itálie v Revue du droit public, roč. XXXV. a hesla Rätesystem a Russisches Recht v Stier-Somlo a Elsterově Handbuch der Rechtswissenschaft.)
C. Platné k. p. československé.
I. Právo koaliční je základním právem občanským. Základní norma je dána v 1. odstavci § 114 úst. list.: „Právo spolčovací k ochraně a podpoře pracovních (zaměstnaneckých) a hospodářských poměrů se zaručuje.“
Předpis tento je zařaděn spolu s § 113 pod společné záhlaví „svoboda tisku, právo shromažďovací a spolkové“ a užívá stejně jako § 113 výrazu „právo spolčovací“. Nicméně již ústavní listina sama a také jedna z jejích součástí, t. j. ústavní zákon č. 293/1920 Sb., dávají poznati, že „právo spolčovací k ochraně a podpoře pracovních a hospodářských poměrů“ není myšleno jako pouhý druh práva spolkového podle § 113. Neboť jinak nedalo by se vysvětliti, že ústava po stránce tak důležité, jako je suspense ústavní svobody, chová se ke spolčovacímu právu podle § 114 zcela jinak než ke spolkovému právu § 113. Již sám § 113, odst. 3., dopouští suspensi jen v příčině zásad „předcházejících odstavců“ a nikoliv suspensi zásady vyslovené v následujícím paragrafu. Rovněž § 13 zák. č. 293/1920 Sb. připouští suspensi toliko v příčině § 113 úst. list., nikoli také v příčině § 114, a ve shodě s tím zák. č. 300/1920 Sb. nevztahuje mimořádná opatření, obmezující a rušící dočasně svobody ústavní listinou zaručené, na svobodu v § 114 úst. list. zaručenou. Ústavní listina, následujíc příkladu daného čl. 159 říšskoněmecké ústavy výmarské a užívajíc i dikce téměř stejné, chtěla zřejmě v ústavě samé „zakotviti“ koaliční svobodu, již v Rakousku zák. č. 43/1870 ř. z. tolerovanou, a vytvořila proto samostatné, historicky mluveno, „nové“ základní právo občanské. Předmětem § 114 úst. list. není zkrátka nic jiného než p. k.
Ústavní listina, neobmezuje se v § 114 na pouhé prohlášení programní zásady, nýbrž dává mu normativní obsah bezprostředně působivý. Na rozdíl od jiných ústavních norem jako na př. od §§ 113, 117, 107, 108 neodkazuje § 114 na bližší determinaci k-ho p-a zákony obyčejnými. P. k. plyne v celém svém dosahu již přímo z ústavy samé a ježto není podrobeno suspensi, náleží jeho zdroj k normám, které byly (Thomou) nazvány bezprostředními ústavními normami („reichsverfassungskräftig“) prvého stupně. Na dosah svého normativního obsahu má § 114 derogační účinek vůči všem ustanovením, která normám v něm daným odporují (čl. IX uvoz. zák.).
Na rozdíl od ústavy výmarské „zaručuje“ naše ústavní listina netoliko svobodu, nýbrž právo spolčovací. Pokud „základní práva a svobody“ mají podle obvyklého pojetí „význam právních překážek postavených mezi státní občany a státní moc ve prospěch oněch“ (Weyr), nemá rozeznávání mezi právem a svobodou praktického významu.
Avšak § 114 stanoví v druhém svém odstavci, že „všeliké činy jednotlivců nebo sdružení, jež se jeví úmyslným rušením tohoto práva, jsou zakázány“. Ústavní listina, následujíc i v tom výmarský vzor, odchyluje se od běžné formulace základních práv a svobod. Chce chrániti p. k. nejen proti výkonné resp. zákonodárné moci státní, nýbrž i proti „jednotlivcům a sdružením“, podle slov Sinzheimerových proti „mocnostem sociálním“. V této relaci není bez praktického významu, že zaručuje se právo spolčovací, neboť újma na „právu" způsobená je škodou, která, je-li způsobena bezprávně, zejména proti právnímu zákazu, zakládá za splnění ostatních zákonných podmínek nárok na náhradu (§§ 1293 a 1294 obč. zák.). (Srov. Marcuse v Kaskelově Sborníku: Koalitionen etc.)
Právo spolčovací zaručuje se v § 114. každému bez rozdílu osoby, tedy zejména bez ohledu na povolání, důsledně i zaměstnancům veřejným, čítajíc v to úředníky veřejné, nechť právní povaha jejich poměru služebního je jakákoliv. Tím jest odňata půda zákazům úřednických koalicí, které býv. říšský soud rakouský kdysi v řadě nálezů uznal za zákonné (srov. Hye č. 772, 117, 1471, 1529 a 1267). Ani cizinci nejsou z práva spolčovacího podle § 114 vyloučeni (srov. § 113, odst. 3., o účasti cizinců v politických spolcích a § 108 e contrario). Sporno je, zdali a do jaké míry je koaliční svoboda nezletilců a učňů omezitelna mocí otcovskou a mocí učebního pána (k tomu §§ 144, 152, též § 216 obč. zák. a § 100 živn. řádu), či je-li i jejich k. p. chráněno zákazem druhé věty § 114, čemuž lze ovšem sotva přisvědčiti. Bližší o tom zejména Liebenberg v Kaskelově sborníku „Koalitionen und Koalitionskampfmittel“ a Fränkel: „Das Koalitionsrecht der Minderjährigen" v Potthoffově časopisu Arbeitsrecht XIV.
II. Obsah práva koaličního. Obsah spolčovacího práva podle § 114 úst. list. záleží zcela nepochybně ve volnosti účastniti se tvoření a býti členem sdružení, jehož účelem jest ochrana a podpora pracovních a hospodářských poměrů (t. zv. positivní svoboda spolčovací). Pochybná je otázka, zdali ústavní listina chrání i t. zv. negativní svobodu spolčovací, t. j. svobodu zdržeti se přístupu k určitému nebo vůbec ke každému koaličnímu sdružení. Prakticky projevuje se tato otázka v t. zv. organisačních nebo vylučovacích klausulích (Organisations- n. Absperrungsklausel), jimiž se zaměstnavatel v kolektivní smlouvě zavazuje přijímati a zaměstnávati toliko zaměstnance, kteří jsou příslušníky určité koalice zaměstnanecké nebo aspoň některé koalice zaměstnanecké vůbec (obmezená nebo všeobecná klausule organisační). V říšskoněmeckém písemnictví jest otázka tato velmi sporná. Zde je možno jen odkázati na stati Kurlbaumovu a Schneiderovu v Kaskelově sborníku Koalitionen und Koalitionskampfmittel, a poznamenati, že panující mínění (Kaskel, Groh, Jacobi, Bühler a jiní) vyslovuje se i pro negativní svobodu koaliční prohlašujíc důsledně klausuli organisační za nezákonnou. Z odpůrců tohoto názoru sluší uvésti hlavně Potthoffa (v. na př. časopis Arbeitsrecht XIII, str. 790).
Otázku, zdali v ústavně zaručeném p-u k-m je obsaženo i právo na hospodářský boj, zejména právo na stávku (Streikrecht), zodpovídá panující mínění záporně (Kaskel, Sinzheimer, Anschütz, Groh, L. Richter a j., též říšský soud lipský sv. 56, str. 412 a násl., pruský vrchní správní soud sv. 78., str. 452 a násl.). Proti tomu jiní jako Bühler a zejména Potthoff vytrvale hájí, že za jistých předpokladů jest organisovaný boj právním řádem netoliko trpěn, nýbrž i jaksi autorisován, takže, prohlásí-li organisace stávku, zbavují se tím členové organisace dočasně povinností z pracovní smlouvy (Potthoff: „Die Einwirkung der Reichsverfassung auf das Arbeitsrecht“; viz i časopis Arbeitsrecht XIII, str. 46). Panující mínění poukazuje k tomu, že ústavní listina výmarská, uznávajíc svobodu spolčovací k ochraně poměrů pracovních, uznává tím ovšem i svobodu spolčiti se k ochraně pracovních poměrů prostředkem hospodářského boje, tedy svobodu koalice býti koalicí bojovnou (Sinzheimer), že však — nejednajíc vůbec o prostředcích zápasu — žádných bojových prostředků nelegalisuje. Stejně chová se k bojovým prostředkům (stávce a výluce) i náš § 114 zcela indiferentně, ani nezakazuje ani nedovoluje. Je to zcela pochopitelné, uváží-li se, že ústavní předpis chce zaručiti toliko právo koaliční. Koalice může však stávku jen organisovati, t. j. připraviti a prohlásiti, kdežto její skutečné provedení, t. j. vystoupení z práce — ať již s porušením nebo bez porušení smlouvy pracovní —, je vždy činem jednotlivých zaměstnanců, který třeba se děl hromadně a třeba simultánnost výpovědí byla dílem koalice, nestává se proto činem koalice. Právo stávky (výluky) není tedy „základním právem“, a mohou proto bez porušení ústavy býti vydávány obyčejné zákony (u nás i opatření Stálého výboru podle § 54 úst. list.) stávku vůbec zakazující (jak činí zák. čl. XVII/1914 o služební pragmatice zřízenců železničních v § 33, č. 11, k tomu též §§ 17 a 29, a jak činí různá cís. nařízení z doby válečné, na př. č. 155/1914 ř. z. § 4, č. 194/1914 ř. z. § 5, č. 199/1914 ř. z., též min. nař. č. 200/1914 ř. z. §§ 4 a 10, č. 274/1914 ř. z., č. 314/1914 ř. z., podobně v říši německé již po vydání ústavní listiny nařízení říšského presidenta z 10. XI. 1920, jímž byly zakázány pracovní boje v závodech, které zásobují obyvatelstvo plynem, vodou a elektřinou, a také další nařízení presidentovo z 1. II. 1922 zakazující stávku úředníků říšské dráhy), nebo zákony stávku obmezující, jako na př, zákony, které předepisují předchozí povinné řízení smírčí (Zwangsschlichtung). Tím je také zodpověděna otázka po přípustnosti stávky veřejných zaměstnanců, neboť nepřiznává-li § 114 právo na stávku, nederoguje positivním předpisům, jež stávku činí nezákonnou. (Srov. Matějka: „O úřednické stávce" ve Sborníku věd právních a státních, ročník XXIII.)
Všeobecně ovšem ani stávka ani výluka zakázány nejsou. Zejména nelze rozumně zákaz hledati v druhém odstavci § 114 úst. list., neboť pak byl by podle samé ústavy nakonec hospodářský boj vůbec vyloučen, a odstavec druhý byl by přímo negací odstavce prvého, který implicite staví organisaci i za účelem hospodářského boje utvořenou pod ústavní ochranu. Koliduje-li stávka (výluka) s povinnostmi ze smlouvy pracovní, vyvolává arci zásadně všecky soukromo-právné následky nesplnění smlouvy. Trestním deliktem však ani stávka ani výluka jako prostředek ryzího hospodářského boje per se není. K tomu bylo by třeba výslovné trestní normy (§ 111, odst. 2., úst. list,). Zákon o útisku č. 309/1921 Sb. (§ 1, odst. 2.) stanoví výslovně, že stávka (výluka) z motivů hospodářských netvoří deliktní skutkovou podstatu útisku, třeba že podle své povahy je prostředkem vynucovacím, který chce svobodné volní rozhodnutí omezovati.
III. Formy koalice. Ústavní listina zaručuje p. k. zcela všeobecně a chrání patrně koalice trvalé s pevnou organisací stejně jako spolčení ad hoc utvořená, která žádné pevné organisace nemají (Lotmar nazval ony: allgemein bleibend, tyto: speziell transitorisch). Koaliční zák. č. 43/1870 ř. z. navazuje na textování zrušených jím §§ 479, 480, 481 trest. zák., mluví toliko o ujednáních (Vereinbarungen) a snad ani nemá na zřeteli sdružení trvalá, která — neměla-li snad právní podobu společnosti občanského práva — mohla míti právní podobu spolku a podléhala pak právu spolkovému, anebo — neměla-li právní formu spolku — mohla býti posuzována jako nedovolená společnost ve smyslu § 26 obč. zák. a podle § 285 a násl. zák. trest. Ústavní listina koalici neváže na určité právní formy organisační, zejména ji neváže na formu spolku, neboť, jak již bylo dovoženo, právo spolčovací podle § 114 není speciálním případem práva spolkového podle § 113, nýbrž samostatným právem základním, a nelze proto předpisů práva spolkového na koalici jako takovou použíti. Sdružení trvalé může zajisté přijmouti právní podobu spolku (jako učinil na příklad z našich koalicí zaměstnaneckých, ústřední spolek pomocníků knihtiskařských a písmolijeckých, „Typografická beseda“, svaž kovodělníků a jiné). Pak ovšem podléhá zákonu spolkovému a ústavní zaručení spolčovacího práva projevuje se pak v tom, že účel takového spolku, t. j. ochrana a podpora pracovních poměrů nemůže nikdy býti důvodem k zákazu spolku podle § 6 spolkového zákona č. 134/1867 ř. z. Za spolek politický ve smyslu tohoto zákona nemůže koalice již pro řečený svůj účel býti považována, nehledíc ani k tomu, že obmezivá ustanovení zákona o spolcích politických nedala by se nikterak srovnati s ústavně zaručenou svobodou koaliční. (V Německu bývaly koalice i za spolkového zákona z r. 1908 považovány za spolky politické, dokud tomu válečný zákon z 26. VI. 1916 neučinil přítrž.) Koalice trvalá tedy může, ale nemusí býti spolkem, neboť „svoboda koaliční a svoboda spolková jsou dva kruhy, které se protínají“. (Jacusiel v Kaskelově sborníku Koalitionen atd., k tomu Anschütz: „Die Verfassung des deutschen Reichs“, Gätcke: „Das Vereinigungsrecht“ a jiní.) Jiná jest otázka, zdali sdružení trvalé, pokud snad není společností občanského práva, není aspoň fakticky nuceno přijmouti právní formu spolku, a to za tím účelem, aby nabylo způsobilosti k jednáním právním, která jsou podmíněna právní osobností jednajícího. Není možno pochybovati, že obligačně-právní obsah smlouvy kolektivní, pokud má zakládati smluvní závazky pro paktující koalici a proti ní, je podmíněn právní osobností paktující koalice, a také deliktní ručení koalice jako takové sotva lze si podle našeho právního řádu představiti bez její právní subjektivity. Pokud však smlouva kolektivní je ryzím aktem normotvorným, nezdá se, že by právní osobnost koalice byla nezbytnou podmínkou způsobilosti k ujednání smlouvy, která sama o sobě nikoho neopravňuje a nikoho nezavazuje. Názor tento v německém písemnictví hojně zastávaný (na př. Rundstein: Die Tarifverträge. Tarifrechtliche Streitfragen, Jacusiel l. c., Gätcke, srov. též v. Schulz: Gesetzliche Regelung der Tarifverträge ve Verhandlungen des XXIX. deutschen Juristentages) došel výrazu již v zák. ženevského kantonu z 26. III. 1904 a ve francouzském zákoně z 25. III. 1919, který výslovně přiznává způsobilost uzavírati contrat collectif de travail à tous groupements même non personnifiés, même à des groupements de circonstance). Naše zákonodárství po různu, tak na př. č. 67/1921 Sb., předpokládajíc majetek a majetkoprávní ručení odborové organisace, patrně se spolkovou organisací koalice počítá.
IV. Ochrana koaličního práva. Zakazujíc všeliké činy jednotlivců nebo sdružení, jež se jeví úmyslným rušením p-a k-ho, zakazuje ústava v § 114, odst. 2., zřejmě i dvoustranná jednání právní (smlouvy), neboť „čin“ je pojem tak široký, že zahrnuje v sobě jak Abreden, tak Maßnahmen, o nichž mluví obdobný předpis čl. 159 ústavy výmarské, prohlašuje je za bezprávné (rechtswidrig). Na smlouvy směřující k rušení práva spolčovacího dopadá pak ustanovení § 879 obč. zák. (III. novela § 90), podle něhož smlouva taková je právně bezúčinnou (nichtig). Právní jednání jednostranná, jako na př. výpověď z pracovního poměru ze zřejmého důvodu příslušnosti k organisaci odborové (snad i hrozba výpovědí z tohoto důvodu) byla by jednáním bezprávným (widerrechtliche Handlung) ve smyslu § 1294 obč. zák. K tomu sluší však upozorniti, že podle zákona o závodních výborech č. 330/1921 Sb. (§ 3, lit. g) výpověď, třeba byla zřejmě motivována úmyslem obmeziti svobodu koaliční, není ipso jure bezúčinná, nýbrž toliko zrušitelná, pokud se týče odčinitelná rozhodnutím komise rozhodčí podle tohoto zákona zřízené.
Trestně-právní ochranu práva spolčovacího ústavní listina sama neposkytuje, činí tak ovšem dotčený již zákon o útisku č. 309/1921 Sb., pokud obmezování koaličního práva děje se prostředky tam (§ 1) uvedenými. Že stávka a výluka k deliktním prostředkům útisku se nepočítají, bylo již v jiné souvislosti poznamenáno. Deliktním útiskem jsou pro ty, kdož uznávají negativní svobodu koaliční, i útiskové prostředky v cit. zákoně uvedené, pokud směřují k vynucení přístupu ke koalici a setrvání v ní.
V. Derogační účinky § 114 úst. list. Dosah derogačních účinků § 114 úst. list. určen jest jeho normativním obsahem, jejž svrchu podaný výklad snaží se v podstatných kusech vymeziti. K pochybnostem a k veliké kontroverse v písemnictví říšskoněmeckém zavdala podnět otázka, zdali derogační účinek postihuje i normu, prohlašující koaliční ujednání (t. j. ujednání mezi koalovanými) za právně bezúčinná, neb aspoň nežalovatelná. (V Německu § 152 živn. řádu, u nás § 2 koaličního zákona č. 43/1870 ř. z. a obdobný předpis svrchu již citovaných zákonů uherských.) Rakouský zákon koaliční míří, jak již bylo podotknuto, podle svého znění jen na koaliční ujednání bez trvalé koaliční organisace, ale vzhledem k neurčitosti výrazu ujednání (Vereinbarung) není zhola nemožno vztahovati je i na ujednání, směřující ke zřízení organisace trvalé a k přístupu k ní, a to i když jde o odborový spolek. Právní neúčinnost postihovala by pak statutární předpisy o poměru členů ke spolku. V písemnictví německém převládal s počátku názor (zejména Loening, Gätcke, Sinzheimer v prvém vydání svých „Grundzüge“ a jiní), že nežalovatelnost koaličních ujednám vůbec není privilegium odiosum, nýbrž naopak privilegium favorabile, které individuelní svobodě koaliční přímo jde k duhu. Z toho bylo pak vyvozováno, že norma žalovatelnost vylučující nemůže býti ústavním uznáním koaliční svobody nikterak dotčena. Nyní nabylo vrchu mínění (Kaskel, nyní Sinzheimer, Marcuse v Kaskelově sborníku, Potthoff a mnoho jiných), které učí, že ústavní „zaručení“ svobody koaliční (u nás práva koaličního) bylo by kusé, kdyby nebylo v něm obsaženo také uznání soudní ochrany koaličních ujednání, a že ústava zřejmě chce poskytnouti koaliční svobodu nezkrácenou a nechce s úmluvami k uskutečnění koaličních sdružení nezbytnými naložiti hůře, než jak právní řád s ostatními dovolenými smlouvami nakládá. Významného potvrzení dostalo se tomuto názoru v rozsudku lipského říšského soudu z 2. VII. 1925 (otištěn i s komentářem v Potthoffově časopisu „Arbeitsrecht“, XII., str. 782), jehož argumentace je však proniknuta myšlenkou koaliční svobody kolektivní, což znamená ovšem obmezení koaliční svobody individuelní a v krajních důsledcích (k velkému uspokojení tábora literárního vedeného hlavně Potthoffem) vyúsťuje velmi blízko koaliční povinnosti. Kontroversa říšskoněmecká má i pro naše právo bezprostřední význam, ježto v otázce, o kterou jde, náš právní řád od říšskoněmeckého podstatně se neodchyluje.
Viz též hesla: Kartely, Kolektívne smluvy, Organisace odborové a závodní, Stávka a výluka, Útisk.
Literatura.
Weyr: „Soustava čsl. státního práva“, 2. vyd., 1924, zejm. str. 363; Adamovich: „Grundriß des tschechoslov. Staatsrechtes“, 1929 (jen povrchní zmínka na str. 67 a 59); Mischler-Ulbrich: „Österr. Staatswörterbuch“, heslo: Arbeitsrecht, podheslo: Koalitionen od Lampa, a Organisationen der Arbeiter od Verkaufa; Wokurek: „Das Arbeitsrecht der čsl. Republik“, 1928. Z říšskoněmeckého písemnictví zejména G. Anschütz: „Die Verfassung des Deutschen Reiches“, 10. vyd., 1929, a literatura k čl. 159 citovaná, ze základních děl o právu pracovním zejména: Kaskel: „Arbeitsrecht“, 1925; Sinzheimer: „Grundzüge des Arbeitsrechts“, 2. vyd., 1927. Pak Oertmann: „Deutsches Arbeitsvertragsrecht“, 1923; Kaskel: „Koalitionen und Koalitionskampfmittel, arbeitsrechtliche Seminarvorträge“, 1925; Gätcke: „Das Vereinigungsrecht“, 1922. Pro předválečné právo Stengel-Fleischmann: „Worterbuch des deutschen Staats- und Verwaltungsrechts“, heslo: Koalitionsrecht, v. Schulz. Pro nové právo ř.-něm.: Stier-Somlo-Elster: „Handworterbuch der Rechtswissenschaft“, 1928, heslo Koalitionsrecht od Elstera.
Emil Hácha.

Citace:

Koaliční právo. Slovník veřejného práva Československého, svazek II. I až O. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 210-218.