Čís. 9652.

Byla-li dlužníkem přihlášena k vyrovnacímu řízení pohledávka bez úroků, byl dlužník povinen, by i úroky, jež nepopíral, zaplatil včas podle podmínek vyrovnání. Neučinil-li tak, a to ani po uplynutí lhůt poskytnutých mu vyrovnáním, ač byl o to upomínán, obživla celá pohledávka v původní výši. Lhostejno, že zaplatil úroky za řízení o žalobě na zaplacení celé obživlé pohledávky.
(Rozh. ze dne 15. února 1930, Rv I 539/29.)
Žalobce domáhal se na vyrovnacím dlužníku zaplacení celé pohledávky, tvrdě, že žalovaný neudal podle účtů správně i úroky z pohledávky a že nezapravil splátky úplně a poslední splátku nezapravil včas, čímž prý celá pohledávka obživla. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Podle § 53 (4) vyr. ř. mohou věřitelé žádati od dlužníka zaplacení svých pohledávek v plné výši, tedy podle § 24 vyr. ř. i úroky do zahájení vyrovnacího řízení, když jejich pohledávky jen pro zavinění dlužníka zůstaly ve vyrovnání nepovšimnuté. Věřitel musí však prokázati, že dlužník — Čís. 9652 —
243
sám má na tom vinu. Toho však v souzeném případě není. Žalobce obdržev vyrovnací edikt, měl možnost svou pohledávku s úroky přihlásiti k vyrovnacímu řízení, najmě, an tvrdí, že seznam věřitelů neobdržel a nemohl se tedy přesvědčiti o výši své pohledávky udávané dlužníkem, pokud se týče o tom, zda dlužník přihlásil také úroky ze žalobcovy pohledávky. Věřitele nelze sice nutiti, by pohledávku přihlásil k vyrovnání, ale účasten jest i pak na výsledku vyrovnání a musí přijmouti na svou pohledávku jen vyrovnací kvótu k úplnému zaplacení. Není tu tedy vina jen na straně žalovaného a zvláště nelze k jeho tíži přičísti, že omylem nebyl doručen žalobci seznam věřitelů, který byl dlužníkem řádně předložen. Podle vlastního žalobcova přednesu došla poslední splátka na vyrovnací kvótu žalobci dne 4. října 1927, tedy s třídenním opožděním. Toto opoždění jest jednak nepatrné, jednak omluvitelné a nelze z něho vůbec vyvozovat!, že dlužník vědomě nechtěl řádně zapraviti vyrovnací splátky. Rovněž nepadá na váhu z téhož důvodu, že se placení nestalo porta prostě, neboť jde rovněž o částku nepatrnou 8 Kč, kterou lze dodatečně vyrovnati. Z upomínky žalobce ze dne 19. prosince 1927 jest dále patrno, že žalobce přiznává dlužníku, že vyrovnací kvótu zaplatil a žádá jen 50 % kvótu na úroky ode dne splatnosti účtů až do dne vyrovnacího ediktu a vytýká žalovanému, že ho dosti poškodil. Souhlasil tudíž žalobce s plněním vyrovnací kvóty na svou pohledávku tak jak byla dlužníkem přihlášena a dal výslovně na jevo, že se neodvolává na její obživnutí pro neplacení úroků ve smyslu § 57 vyr. ř., nýbrž že se domáhá na dlužníku jen vyrovnací kvóty 50% též ohledně úroků do dne zahájení vyrovnání, které dlužník za sporu zaplatil. Není tu tedy podle názoru odvolacího soudu důvodů k obživnutí pohledávky ve smyslu § 57 vyr. ř., neboť dlužník splnil řádně podle potvrzeného vyrovnání, pohledávka žalobce na jistině byla dlužníkem přihlášena, při vyrovnání byl na ni vzat zřetel a opomenutí ohledně úroků nestalo se jen z viny dlužníka samého a žalobce se výslovně domáhal na dlužníku jen zaplacení úrokové kvóty.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Opíraje se o ustanovení § 53 (4) a § 24 vyr. ř. vyslovil odvolací soud názor, že žalobce nebyl oprávněn žádati od žalovaného kromě vyrovnací kvóty též úroky pohledávky do zahájení vyrovnacího řízení, poněvadž neprokázal, že jen zaviněním dlužníka nebyly úroky přihlášeny k vyrovnacímu řízení, takže ani opožděné zaplacení úroků nemohlo působiti obživnutí celé pohledávky v původní výši ve smyslu § 57 vyr. řádu. Než § 24 nemá vůbec hmotněprávních předpisů, upravuje jen pořadí úroků z přihlášených pohledávek, ustanovení § 53 (4) vyr. ř. pak týká se jen otázky, zda a pokud může věřitel žádati zaplacení pohledávky, jež v řízení vyrovnacím zůstala zcela nepovšimnutou, kdežto v souzeném případě byla sice pohledávka dlužníkem přihlášena, ovšem ale bez úroků. Jde tu tedy jen o likvidaci přihlášené pohledávky, která se
16* — Čís. 9653 —
244
však, jak nejvyšší soud vyslovil již v rozhodnutí čís. 4430 sb. n. s., neděje v řízení vyrovnacím, takže věřitel, který není povinen účastriiti se vyrovnacího řízení a se ho také skutečně nezúčastnil, nemůže svou úrokovou pohledávku přijíti tím, že dlužník v seznamu věřitelů u jeho pohledávky neuvedl a nepřihlásil též dlužné úroky, leda že by dlužník sporem prokázal bezdůvodnost úrokové pohledávky. V souzeném případě však žalovaný vůbec nepopírá, že úroky žalobci příslušely, a byl proto na základě vyrovnání povinen, aby i tyto úroky podle podmínek vyrovnání včas zaplatil. To však žalovaný neučinil, neučinil tak ani po uplynutí lhůt vyrovnáním mu poskytnutých, ačkoliv byl o to žalobcem třikráte (dopisy ze dne 19. prosince 1927, ze dne 19. ledna 1928 a ze dne 1928 a ze dne 14. února 1923) upomínán a zapravil je teprve po zahájení nynějšího sporného řízení dne 8. září 1928. To se však stalo již opožděně a mělo podle § 57 vyr. řádu v zápětí, že celá pohledávka v původní výši obživla.

Citace:

Čís. 9652.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 270-272.