— Čís. 9785 —
Čís. 9785.
Podle § 35 ex. ř. lze odporovali jen nároku, pro který se vede exekuce. Nároku, pro nějž sice vznikl exekuční titul, ale pro nějž není exekuce »y běhu«, nelze odporovali touto, žalobou, ale ovšem obyčejnou určovací žalobou podle § 228 c. ř. s.
Spojen-li v žalobě podle § 35 ex. ř. odpor proti exekuci pro nárok, pro který se vede exekuce, s odporem proti nároku, pro který se exekuce nevede, a pro který jest podle výše pohledávky příslušným sborový soud — Čís. 9785 —
469
prvé stolice, jde o protizákonné hromadění, jež však nezakládá zmatečnost podle § 477 čís. 3 c. ř. s.
Žaloba podle § 35 ex. ř., navrhující, by bylo uznáno právem, že se exekuce jako nepřípustná zrušuje, má návrh dostatečný, ač formálně ne zcela správný.
Svedená nemůže proti svůdci uplatňovati nárok na důchod, který jí byl přiznán náhradou za ušlý výdělek, pokud dostává výživu od muže, za něhož se napotom provdala. Okolnost, že svedená by byla měla jako svůdcova manželka větší příjmy, jest tu bez významu.
V rámci žalobního nároku z oposiční žaloby není místa pro výrok, že nárok svedené na důchod zanikl po dobu trvání vyživovací povinnosti jejího napotomního manžela, ani pro výrok, že nárok na důchod zanikl určitým dnem.
(Rozh. ze .dne 29. března 1930, Rv II 610/29).
Žalobce byl právoplatně odsouzen zaplatiti žalované 40000 Kč pro zmenšenou naději na sňatek, 10000 Kč za bolesti při dvou nemanželských porodech a konečně měsíční důchod 400 Kč, ježto žalovaná byla nucena opustiti své dřívější zaměstnání. Žalované byla povolena proti žalobci exekuce k vydobytí splatných dávek měsíčního důchodu a k zajištění budoucích dávek důchodu. Ježto se žalovaná dne 26. června 1926 provdala za Čeňka V-a, domáhal se žalobce na žalované žalobou, o niž tu jde, by bylo uznáno právem, že nárok žalované proti žalobci na placení důchodu 400 Kč měsíčně zanikl po dobu vyživovací povinnosti jejího manžela, jakož i, že zanikly další její nároky na zaplacení 40.000 Kč a 10000 Kč a že.se exekuce jako nepřípustná zrušuje. Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě potud, že uznal právem, že nárok žalované na placení měsíčního důchodu 400 Kč zanikl a že se exekuce po dobu trvání vyživovací povinnosti Čeňka V-a zrušuje jako nepřípustná; zamítl však žalobu o určení, že zanikly i další nároky žalované na 40.000 Kč pro zmenšenou naději na sňatek a na 10.000 Kč bolestného. Odvolací soud nevyhověl odvolání ani té ani oné strany a potvrdil napadený rozsudek s dodatkem, že nárok žalované na měsíční důchod zanikl dnem 26. čarvna 1926.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobcovu, dovolání žalované vyhověl potud, že vypustil z výroků odvolacího soudu slova: »s dodatkem, že nárok žalované na měsíční důtíhod zanikl dnem 26. června 1926«. Rozsudkový výrok prvého soudu pak opravil tak, že má zníti, že se exekuce prohlašuje za nepřípustnou.
Důvody:
Především jest si ujasniti, o jakou žalobu jde. Žalobce ji označuje za oposiční žalobu podle § 35 ex. ř. a tento názor sdílí podle svého rozsudku soud první stolice. Nelze jim však plně přisvědčiti. Rozsudkem ze dne 6. května 1926 byly Marii K-ové proti Rudolfu M-ovi přisouzeny — Čís. 9785 —
470
dvě pohledávky, 50000 Kč s 6% úroky od podání žaloby a měsíční důchod 400 Kč, počínajíc od 1. dubna 1926. Podle obsahu spisů tohoto sporu a podle spisu exekučního byla Marii K-ové povolena exekuce proti dlužníku Rudolfu M-ovi k vydobytí splatných dávek důchodu ve výši 8400 Kč a k zajištění budoucích dávek téhož důchodu v sumě 4800 Kč zabavením, po případě přikázáním dlužníkových důchodů. O jinou exekuci v tomto sporu nejde. Má tudíž žalovaná za žalobcem dvě samostatné pohledávky, z nichž jednu vymáhá exekucí. Předpokladem oposiční žaloby podle § 35 ex. ř. je, že exekuce jest v běhu (»im Zuge des Exekutionsverfahrens«), odporovati lze podle tohoto § jen nároku, pro který se vede exekuce. Nároku, pro nějž sice vznikl exekuční titul, ale pro nějž exekuce není »v běhu«, nelze odporovali touto žalobou, ale ovšem obyčejnou určovací žalobou podle § 228 c. ř. s. (rozhodnutí sbírka Now. n. ř. č. 1386 a Gl. U. n. ř. č. 5284). Žalobce spojil v této žalobě odpor proti exekuci pro nárok, pro který se vedla exekuce, s odpoirem proti nároku, pro který se exekuce nevedla. Žádal, aby bylo uznáno právem, že nárok z rozsudku ze dne 6. května 1926 zanikl a že se exekuce povolená usnesením ze dne 30. března 1928 jako nepřípustná zrušuje. Toto hromadění odporovalo sice zákonu (§ 227 c. ř. s.), neboť pro uplatňování nároku na zánik pohledávky 50000 Kč byl podle výše pohledávky příslušným sborový soud prvé stolice (jud. čís. 242, sbírka Now. n. ř. čís. 1674. Právník str. 223/16), ale nezakládalo zmatečnost podle § 477 čís. 3 c. ř. s. Pro úspěšné uplatňování obyčejné určovací žaloby však byly nezbytně nutné předpoklady § 228 c. ř. s. — zájem na neodkladném určení — které žalobce ani netvrdí, ani je nelze ze žaloby seznati. Žalobce se odvolává v žalobě na to, že byl jaksi poukázán k odporování nárokům žalované oposiční žalobou rozsudkem okresního soudu ze 7. září 1928. Ale z právního názoru toho soudu nemůže pro sebe vyvozovati prospěch v souzeném sporu. Jelikož se žalobcovo dovolání týká jen pohledávky 50000 Kč, ohledně níž byla žalobní žádost zamítnuta, nebylo mu lze pro nedostatek předpokladů určovací žaloby (§ 228 c. ř. s.) vyhověti. Zda jsou tu tyto předpoklady, jest zkoumati z úřadu. Proto nebylo třeba ohledně ní obírati se ostatními vývody toho dovolání.
Žalobní návrh ohledně druhé části žaloby — pravé oposiční žaloby — měl správně zníti, by bylo uznáno právem, že se exekuce prohlašuje za nepřípustnou. Návrh na zrušení exekuce nepatří do sporného, nýbrž do exekučního řízení; může arci býti spojen se žalobou (§ 39 třetí odstavec ex. ř.). Kdyby žaloba měla jen tento návrh, bylo by nutno zrušiti rozsudky i s předchozím řízením jako zmatečné podle § 477 čís. 6 c. ř. s. a žalobu odmítnouti (plen. rozh. nejv. soudu šb. n. s. čís. 9048 a rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 1929 R II 403/29, čís. sb. 9453). Ale žalobní nárok v souzeném případě zní, by bylo uznáno právem, že se exekuce jako nepřípustná zrušuje. Nepřípustnost tudíž bylo nutno zkoumati. Proto lze na tento návrh pohlížeti jako na dostatečný pro nárok podle § 35 ex. ř., ač formálně ne zcela správný. Nárok na měsíční důchod 400 Kč byl žalované přiznán náhradou za to, že škodným činem žalobcovým pozbyla dosavadního zaměstnání a tím měsíčního služného 700 Kč, ze kterého se živila. Byla to tedy náhrada za ztrátu výdělku. Žalobce tvrdí, že tento nárok zanikl tím, že se žalovaná krátce po vydání rozsudku, kterým jí byl tento důchod přisouzen, provdala za Čeňka V-a, a že tento jest povinen ji vyživovati (§ 91 obč. zák.) a proto že odpadá povinnost žalobcova poskytovati jí výživu. Názoru tomu jest přisvědčiti potud, že, má-li žalovaná výživu od svého muže, nemůže ji zároveň žádati od žalobce. Žaloba arci netvrdí, že ji od muže má, nýbrž jen, že muž jest k ní povinen. Ale žalovaná to přiznává, uvádějíc, že její muž vydělává měsíčně průměrně 500 Kč a že má pro domácnost k použití 750 Kč měsíčně. První soud zjistil, že muž žalované má průměrný hrubý výdělek 770 Kč měsíčně. A žalovaná v odvolání i v dovolání uvedla, že jako manželka Čeňka V-a má pro rodinu — tedy i pro sebe — 692 Kč 90 h měsíčně. Jest tedy nesporno, že Čeněk V. jí poskytuje slušnou výživu přiměřenou svému majetku. A se slušnou výživou se žalovaná musí spokojili. Jest tudíž bez významu, poukazuje-li k tomu, že jako žalobcova manželka by byla měla větší příjmy. Od muže a od žalobce nemůže žádati výživu současně. Plní-li tuto povinnost muž, zanikla přirozeně povinnost žalobcova. Tento stav trval po celou dobu, za kterou si žalovaná exekucí vydobývá důdhod, totiž od 1. července 1926 do 31. března 1928 a od 1. dubna 1928 do 31. března 1929, neboť jest od 26. června 1926 provdaná za V-a. Jest tedy exekuce k vydobytí po případě k zajištění těchto splátek nepřípustná. Na tento výrok se měly obmeziti nižší soudy. V rámci žalobního nároku z oposiční žaloby nebylo místa pro výrok prvního soudu, že její nárok zanikl po dobu trvání vyživovací povinnosti Čeňka V-a, ani pro výrok odvolacího soudu, že zanikl 26. červnem 1926, neboť o určení, kdy zanikl, nebylo žalováno, nýbrž jen o určení, že exekuce jest nepřípustná. Protože žalovaná uplatňovala i v tomto směru výtku nesprávného posouzení věci, bylo jejímu dovolání v něm vyhověti. Výrok prvního soudu bylo opraviti, aby odpovídal smyslu — arci určitě nevyslovenému — žalobního návrhu a předpisu § 35 ex. ř.