Čís. 9843.

Vyrovnací řízení.
Jest nedovolenou výhodou podle § 47 vyr. ř., bylo-li umluveno, že se kvóta splatí dříve, než ji mají obdržeti ostatní věřitelé, nebo že se zaplatí více než kvóta. Rozhoduje výše skutečného nároku, nikoliv přihlášená výše. Tím, že vyrovnací dlužník poskytl výhodu také jiným věřitelům, není zhojena nedovolenost výhody určitému věřiteli.
Tím, že bylo plněno, byť vzhledem k § 47 vyr. ř. neplatně, na vyrovnací kvótu, bylo zabráněno obživnutí celé pohledávky podle § 57 vyr. ř.
(Rozh. ze dne 16. dubna 1930, Rv II 450/29.)
Žalující banka jako postupnice stavitelů K-a a H-a domáhala se zaplacení pohledávky 25.996 Kč na Leopoldíně a Jaroslavu V-ových. Procesní soud prvé stolice uznal Leopoldinu V-ovou povinnou zaplatiti žalobkyni 12.762 Kč, žalobu proti Jaroslavu V-oyi však zamítl, ježto zapravil řádně vyrovnací kvótu. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalovaných, k odvolání žalobkyně uznal žalovaného Jaroslava V-a povinným zaplatiti žalobkyni 9.515 Kč. V otázce, o niž tu jde, uvedl v důvodech: Po stránce právního posouzení jest dáti odvolám potud za pravdu, že první soud neposoudil věc správně, zamítnuv žalobu ohledně Jaroslava V-a vůbec, poněvadž prý splatil vyrovnací kvótu, ani pokud odpočetl přebytek splátky V-a ze 7000 KČ částku 1876 Kč 35 h z částky, kterou má žalovaná zaplatiti. První soud zjistil, že stavitelům K-ovi a H-ovi zaplatil žalovaný Jaroslav V. dne 14. února 1925 5000 Kč a v listopadu 1925 dalších 2000 Kč a dovozuje, že tím byla kvóta 35%, jíž byl žalovaný jako vyrovnací dlužník povinen zaplatiti 5123 Kč 65 h, zaplacena. To pokládá za přípustné proto, že se prý nepříčí dobrým mravům ani předpisům vyrovnávacího řádu o stejném nakládání se všemi věřiteli, zaplatí-li někdo předem méně než kvótu. První soud si tu odporuje, protože na domnělou kvótu nebylo zaplaceno méně než kvóta, naopak více, byloť podle tvrzení žalobní odpovědi zaplaceno 7000 Kč, ač správně by bylo mělo placeno býti jen 5123 Kč 65 h, jak zjišťuje první soud. Podle § 47 vyr. ř. jest zakázáno poskytnutí jakýchkoliv výhod jednomu věřiteli před skončením vyrovnávacího řízení neb dokonce v době, až po jeho skončení potvrzovací usnesení nabude právní moci. Nemůže býti sporu o tom, že žalovaný měl platiti teprve, až potvrzující usnesení o vyrovnání nabylo právní moci, a že, plativ dříve, poskytl věřiteli zvláštní výhody proti ostatním. Omluva taková jest neplatná a ničí, ježto jest i potvrzení vyrovnání v takovém případě odepříti (§§ 47 a 50 čís. 3 vyr. ř., § 879 obč. zák.). I když za vyrovnacího řízení bylo zaplaceno méně než kvóta, jest to výhoda, protože věřitel může ihned penězi disponovati, kdežto ostatní jsou nuceni čekati až po právní moci potvrzovacího usnesení. V souzeném případě bylo však složeno více než kvóta a to na kvótu, takže poskytnutá výhoda jest tím patrnější. Tu ovšem jest ujednání takové neplatné a věřitel se může dovolávat! této neplatnosti. Poněvadž žalovaný Jaroslav V. platně kvótu nesplatil, obživla celá pohledávka, od níž ovšem lze a jest složenou částku odpočítati, zvláště ana sama žalobkyně ji odpočítává. Ovšem jest ji odečísti od celé pohledávky, poněvadž to bylo placeno na celý dluh, jak žalovaný v žalobní odpovědi uvádí.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalovaného Jaroslava V-a potud, pokud byl rozsudkem odvolacího soudu uznán povinným zaplatiti 9515 Kč, zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by, doplně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Dovolatelé neprávem napadají jako právně mylný názor odvolacího soudu, že zaplacením 7.000 Kč stavitelům H-ovi a K-ovi za, vyrovnacího řízení na kvótu byla těmto věřitelům poskytnuta výhoda nedovolená podle § 47 vyr. ř. § 47 vyr. ř. zakazuje dohody, jimiž se poskytují věřiteli zvláštní výhody, a zahrnuje v sobě nejen zákaz výhod, jež podle dohody se mají teprve v budoucnu poskytnouti, nýbrž i zákaz výhod, jež se poskytují zároveň s dohodou. Proto nutno za nedovolenou výhodu považovat! i dohodnutí o tom, že se kvóta splatí dříve, než podle vyrovnání ji mají obdržet! ostatní věřitelé, nebo, že se zaplatí více než kvóta. Jest uvážiti, zda by zaplacením splátek 5.000 Kč dne 14. února 1925 a 2.000 Kč dne 25. listopadu 1925, předpokládajíc ovšem, že byly placeny na účet kvóty žalovaného Jaroslava V-a, byla věřitelům poskytnuta nedovolená výhoda. Podle spisu Ck VIII a 760/26 měl žalovaný Jaroslav V. zaplatit! na vyrovnací kvótu 35% ve čtyřech stejných splátkách tříměsíčních po právoplatném vyrovnání. Pravomoc vyrovnání nastala 8. dubna 1925, takže splátky byly dospělé 8. července 1925, 8. října 1925, 8. ledna 1926 a 8. dubna 1926. Podle zjištění nižších soudů činila pohledávka věřitelů H-a a K-a za oběma žalovanými 30.664 Kč 61 h. Po srážce vzájemných pohledávek nižšími soudy uznaných 1.386 Kč, tedy zbytek 29.278 Kč 61 h. Jak odvolací soud vyslovil, aniž to bylo napadeno, nešlo o dluh solidární, takže na Jaroslava V-a vypadla polovice 14.639 Kč 30 h, 35% kvóta z toho činí 5.129 Kč 75 h. Tato byla splatná po částkách 1.280 Kč 94 h dne 8. července a 8. ledna 1925, pak 8. ledna a 8. dubna 1926. Zaplatil-li Jaroslav V., jak zjištěno odvolacím soudem, již dne 14. února 1925 5.000 Kč a 25. listopadu 1925 2.000 Kč, a to na kvótu, poskytl by tím věřitelům výhodu, na niž podle obsahu vyrovnání neměli nároku, a to jak přeplatkem nad kvótu, tak i tím, že dostali zaplaceno dříve, než by měli dostati podle vyrovnání. Nezáleží na tom, že řečení věřitelé přihlásili k vyrovnání vyšší pohledávku 98.653 Kč 33 h, z níž by činila vyrovnací kvóta 34.528 Kč 67 h, a to proto, že rozhoduje výše skutečného nároku, nikoli přihlášená výše. Jinak by se dala opodstatnit každá nedovolená výhoda tím, že věřitel přihlásí vyšší pohledávku, než mu přísluší. Nemá ani významu, zda vyrovnací dlužník i ostatním věřitelům dal peníze ještě dříve, než měl podle vyrovnání. Poskytl-li vyrovnací dlužník výhodu ještě jiným věřitelům, není tím zhojena nedovolenost výhody postupitelů na žalobkyni. Zato právem napadá dovolatel Jaroslav V. názor odvolacího soudu o tom, že celá pohledávka žalobců obživla následkem toho, že na dluh nebylo nic zaplaceno, z důvodu, že plat 5.000 Kč a 2.000 Kč byl neplatný. Jest sice pravda, že úmluva proti ustanovení § 47 vyr. ř. jest neplatná, ale, platil-li Jaroslav V. neplatně, mohl by to, co zaplatil, žádati zpět, poněvadž nebylo důvodu, by platil (§ 1435 obč. zák.). Vznikla tedy Jaroslavu V-ovi vzájemná pohledávka z důvodu bezdůvodného placení. Proti nároku na placení vyrovnacích splátek mohl Jaroslav V. namítnout! svou vzájemnou pohledávku z onoho důvodu, a taková vzájemná pohledávka ho zbavovala povinnosti platiti kvótu. Uplatnění takové srážky rovná zákon samému placení (§ 1438 obč. zák. a zásada ipso jure compensatur). Tedy tím, že Jaroslav V. ve sporu uplatnil placení na srážku svého dluhu, uplatnil i srážku splátek na vyrovnací kvótu a nelze říci, že podle § 57 vy. ř. nesplnil včas a řádně vyrovnání. Neprávem se dovolává žalobkyně toho, že dovolání nebroj; proti tomu, že neplatného platu 7.000 Kč má bytí použito k zaplacení kvót, když nastala jejich splatnost. Vždyť dovolání výslovně hájí názor, že pohledávka žalující banky na kvótě byla 7.000 Kč zaplacena, že stavitelé dostali takto víc než měli, takže v dovolání byla uplatněna splátka 7.000 Kč na účet srážky z kvóty. Právem však dovozuje žalobkyně v dovolací odpovědi, že odvolací soud, není-li správným jeho názor o obživnutí pohledávky její, měl se zabývati výtkou nesprávného ocenění důkazu o tom, že zmíněné splátky se nedály na kvótu. Ježto odvolací soud této výtky, odvolací nevyřídil, je rozsudek jeho vadný.

Citace:

Čís. 9843. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 607-610.