Čís. 9536.

Není důvodem ke zrušení služební smlouvy, odešla-li tanečnice z baru po uplynutí policejní hodiny. Pokud není závady, by tanečnice přes smluvní zákaz nevystupovala jinde.
(Rozh. ze dne 17. ledna 1930, Rv I 1818/29.)
Žalobkyně byla solovou tanečnicí v baru žalovaného. Byvši žalovaným propuštěna, domáhala se zaplacení mzdy za ujednanou dobu, tvrdíc, že byla propuštěna bezdůvodně. Žalovaný namítal, že propuštění nebylo bezdůvodné, ježto jednak žalobkyně opustila bar v čase, kdy v něm ještě byli hosté, jednak vystupovala jako tanečnice v jiném podniku (v hotelu P.). Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolání napadá rozsudek prvého soudu jen z důvodu nesprávného posouzení věci po stránce právní, a spatřuje tento důvod v tom, že první soud jednak dospěl k nesprávnému názoru, že žalovaný nebyl oprávněn ke zrušení služebního poměru žalobkyně, jednak, že prvý soud přehlédl, že žalobkyně sama porušila smlouvu, tančíc v hotelu P. solové tance, což zavázala se za trvání služebního poměru u žalovaného nečiniti, a podotýká dále, že se žalobkyně nenabídla konati povinnosti, za jichž konání žádá plat. Porušení služebního poměru spatřuje žalovaná strana v tom, že žalobkyně dne 12. října 1928 mezi 2 1/2 až 3 1/2 hodinou ranní opustila barový podnik žalovaného, ač v podniku byli ještě jiní hosté než společnost, se kterou žalobkyně odešla, a ač podle smlouvy byla žalobkyně povinna zůstati v podniku, dokud tam byli hosté. Odvolací soud se v tomto ohledu přikloňuje k názoru prvního soudu, že vzhledem k nařízení o dodržování policejní hodiny a vzhledem k tomu, že žalovaný netvrdí, že dne 12. října 1928 měl povoleno prodloužení policejní hodiny, žalobkyně, opustivší podnik žalovaného po uplynutí policejní hodiny, smlouvu nijak neporušila. Pokud se týče chování se žalobkyně jest prvním soudcem bezvadně zjištěno, že žalobkyně na výzvu žalovaného, by zatančila solový tanec, skutečně výzvu uposlechla. Okolnost, že šlo o tanec druhý a že žalobkyně byla povinna podle smlouvy zatančiti za noc v podniku žalovaného tři tance, není rozhodnou, neboť k třetímu tanci žalobkyně vyzvána nebyla, není také v tom směru žalovaným nic tvrzeno a vzhledem k pozdní noční hodině a k předpisu o policejní hodině mohla žalobkyně předpokládati, že dále již nebude tančiti, neboť jest prvým soudem bezvadně zjištěno, že v podniku byli již jen čtyři hosté mimo společnost, se kterou žalobkyně odešla, a i ti že se hotovili k odchodu. Vzhledem k těmto okolnostem jest přisvědčiti názoru prvého soudu, že žalobkyně, opustivší kolem 3 hodiny ranní podnik žalovaného neporušila smluvní povinnost. Pokud se týče další námitky žalované strany, že žalobkyně porušila smluvní závazek, v době smlouvy se žalovaným v J. jinak nevystupovati, ani tuto povinnost žalovaná neporušila. Jak žalovaný tvrdí a žalobkyně přiznává, tančila ve dnech 20. neb 21. října 1928 v hotelu P. v J. Tato okolnost nemůže však býti důvodem ke zrušení smlouvy již proto, že žalovaný sám smlouvu 12. října 1928 zrušil, vykázav žalobkyni ze svého podniku. I kdyby byla tehdy tančila žalobkyně za plat, byla by tak učinila bezzávadně, neboť musela se, byvši vykázána z podniku žalovaného, něčím živiti, an jí žalovaný odepřel plat. Nehledíc však k tomu, žalovaný ani netvrdí, že žalobkyně tančila za plat a, tančila-li bezplatně, jak je prvým soudem zjištěno, nelze v tom spatřovati porušení smlouvy, neboť ujednáním mezi stranami je žalobkyni jen zakázáno v J. vystupovati a vystoupení znamená buď tanec za plat anebo tanec sloužící nějak k prospěchu majitele podniku, kde žalobkyně tančila, nikoliv však příležitostný tanec pro zábavu. Je tudíž i tato námitka odvolatele bezdůvodná. Zmínka odvolání, že se žalobkyně nenabídla ke splnění smlouvy po dobu, za kterou žádá plat, je jednak vyvrácena zjištěním prvého soudu, že se žalobkyně ve dnech po 12. října 1928 žalovanému ke službám nabídla, jednak nelze na žalobkyni dále žádati, když jednou byla vykázána, by se žalovanému se svým uměním vnucovala.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
V dovolání, opřeném jen o dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s., uplatňuje žalovaný v podstatě totéž, co uvedl s hlediska nesprávného právního posouzení věcí v odvolání a co bylo jíž odvolacím soudem podrobně vyvráceno. Stačí proto odkázati dovolatele na důvody napadeného rozsudku, k nímž se nejvyšší soud plně připojuje, poněvadž nebyly vývody dovolatelovými nijak oslabeny. K vývodům dovolání připomíná se jen toto: Pokud se snaží dovolatel dovoditi, že se žalobkyně nemůže teprve za sporu dovolávati ustanovení o policejní hodině uzavírací, jež neznala a o němž se dověděla až za sporu, takže prý musela poslechnouti i přes policejní hodinu, jsou tyto okolnosti vzhledem ke zjištěním nižších soudů, že žalobkyně opustila podnik žalovaného dne 12. října 1928 teprve až po uplynutí policejní hodiny, o 3. hodině ranní, o jejíž prodloužení na den 12. října 1928 žalovaný ani nezažádal, bezvýznamnými, poněvadž žalovaný byl povinen veřejnoprávní nařízení o dodržení policejní hodiny zachovati a nesměl žalobkyni po uplynutí policejní hodiny v podniku svém dále zdržovati.

Citace:

č. 9536. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 85-87.