Čís. 9532.


Nárok osob pozůstalých po usmrceném proti škůdci jest posuzovati výlučně podle § 1327 obč. zák.
Manžel nemůže se domáhati na tom, jehož vinou byla manželka usmrcena, náhrady škody z důvodu, že mu bezplatně obstarávala domácnost a že mu poskytovala pravidelně peněžité příspěvky. Manžel nemá ze zákona proti manželce nárok na výživné.

(Rozh. ze dne 17. ledna 1930, Rv I 548/29.) Žalobcova manželka byla usmrcena motocyklem žalovaného. Žalobu o náhradu škody placením 200 Kč měsíčně odůvodnil žalobce takto: Usmrcená manželka byla jedinou podporou žalobce v jeho vysokém stáří 68 roků, obstarávala sama a bezplatně veškeré práce v jeho domácnosti, zejména mu vařila, prala, vykonávala veškeré nákupy a jiné služby v domácnosti a vůbec konala vše, čeho k vedení domácnosti jest zapotřebí. Mimo to vydělávala si posluhami a podobně nejméně 30 Kč týdně a brala též chudinskou podporu od obce 30 Kč měsíčně. Veškeré tyto příjmy věnovala na potřeby v domácnosti a hlavně na potřeby žalobce, poněvadž sama velmi málo v domácnosti potřebovala, neboť jídlo a pod. opatřila si při posluhách. Vše to žalobci její smrtí ušlo, zejména tudíž její bezplatná pracovní síla a peněžité příspěvky 30 Kč týdně (výdělek) a 30 Kč měsíčně (chudinská podpora) a škoda mu tím vzniklá činí nejméně 200 Kč měsíčně. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Jest správné, že zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. praví v § 1, že osoby tam uvedené ručí při usmrcení podle § 1327 obč. zák., a že v § 7 stanoví, že jeho ustanoveními nevylučují se rozsáhlejší ručení, jež plynou z předpisů všeobecného zákona občanského nebo z jiných zákonů. Než dovoláváním se ustanovení § 7, zákona nemůže žalobce odůvodniti nárok žalobní. Ustanovení §§ 1327 obč. zák. ve svém původním zdánlivě jasném doslovu bylo soudci v praxi různě vykládáno. Kdežto jedni hájili názor, že všeobecný předpis § 1295 obč. zák., stanoví jen škůdcovu povinnost k náhradě škody proti osobám, jež byly poškozujícím, činem bezprostředně zasaženy, a § 1327 obč. zák. rozšiřuje okruh osob oprávněných k nároku na náhradu škody na určité osoby poškozené nepřímo a stanoví tudíž výjimku z pravidla § 1295 obč. zák., takže nedovoluje širší výklad, vycházeli druzí z názoru opačného, že se ustanovení § 1295 obč. zák. týká i osob nepřímo poškozených a že se tudíž § 1327 obč. z. zmiňuje jen o zvláštním použití zásady §§ 1295, 1311 obč. zák., podle níž přísluší nárok na náhradu škody všem osobám, ať přímo, ať nepřímo poškozeným. Tyto protichůdné názory byly plenisimárním usnesením bývalého nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 10. března 1909 Rv V 2494/8 (číslo 189 knihy judikátů) uvedeny na pravou míru. Ze vzniku § 1327 obč. zák. vyvozuje toto usnesení, že bylo úmyslem zákonodárce, by okruh osob oprávněných jinak podle všeobecných zásad k nároku na náhradu škody, jež jim nepřímo vzešla z usmrcení člověka, byl omezen, a to zásadně na osoby, jimž usmrcený podle zákona byl povinen výživou, a soudí tudíž, že z usmrcení člověka mohou právem vznésti nárok na náhradu škody jen pozůstalí, o jichž výživu měl se usmrcený starati. Podle zprávy doprovázející návrhy na úpravu § 1327 obč. zák. třetí dílčí novelou, byla zásada projevená v onom plenisimárním usnesení přijata a v souhlasu se stanoviskem, jež zaujal zákon o pojištění dělníků proti podnikovým úrazům (§ 7 zák. ze dne 28. prosince 1887 čís. 1 ř. zák. z r. 1888) vytýčen slovy »pozůstalí, o jichž výživu měl se usmrcený starati« v § 165 III. dílčí novely k obč. zák. nejen okruh oprávněných osob, nýbrž i rozsah požadovatelné náhrady. Podle občanského zákona v nynějším doslovu náleží tedy v případě usmrcení člověka jen pozůstalým, jimž usmrcený byl ze zákona povinen výživou, nárok na náhradu škody, a to jen v rozsahu této povinné výživy. Podle toho nemůže žalobce platně opírati svůj nárok o všeobecné ustanovení § 1295 obč. zák. Nárok žalobní jest posuzovati výhradně podle ustanovení § 1327 občanského zákona. Při správném výkladu tohoto ustanovení, shora uvedeném, jest nárok žalobcův nepřípustný i subjektivně i objektivně. Žalobce neměl proti své manželce Marii, vinou žalovaného usmrcené, zákonný nárok na výživu. Opačný názor odvolatelův jest nesprávný. Ani ustanovením § 44 obč. zák. ani ustanovením § 92 téhož zák., nelze jej odůvodniti. Kdežto v § 91 obč. zák. ukládá se manželu jako zvláštní povinnost, by se staral o výživu manželky, neobsahují ani § 44 obč. zák., který stanoví všeobecné závazky manželů, ani § 92 obč. zák., který mluví o zvláštních povinnostech manželky proti manželu, ustanovení, že se manželka má starati o výživu manžela, z čehož vyplývá, že zákonodárce tuto povinnost manželce uložiti nechtěl. Žalobou domáhá se žalobce náhrady toho, co mu smrtí jeho manželky ušlo, totiž její síla pracovní a její peněžité příspěvky pravidelně mu poskytované. Nežádá tedy, jak v odvolání zdůrazňuje, náhradu za zákonnou výživu. Než nárok na náhradu škody jiné, než která vznikla zánikem výživy, kterou byl usmrcený ze zákona povinen třetím osobám, proti škůdci nepřísluší, zejména nepřísluší nárok na náhradu škody prací a příspěvků, které bezplatně konala usmrcená ve prospěch žalobce.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Po právní stránce vytýká dovolatel právnímu posouzení věci soudem dovolacím totéž, co vytýkal v odvolání rozsudku soudu prvé stolice, že nárok na náhradu škody podle obsahu žaloby a podle přednesu v prvé stolici opřel především o předpis § 1295 obč. zák. a že jeho nárok nemá posuzován býti jen s hlediska § 1327 tohoto zákona. Soud odvolací v napadeném rozsudku uvedl a správně odůvodnil, proč v souzeném případě v úvahu přijíti může jen ustanovení § 1327 obč. zák. Poněvadž vývody dovolání nejsou způsobilé, by vyvrátily nebo seslabily správnost důvodů uvedených v napadeném rozsudku pro tento právní názor, jest dovolatele odkázati především na tyto důvody. Poukaz dovolatelův na rozhodnutí tohoto soudu uveřejněné pod čís. 386 sb. n. s. nemá významu, poněvadž v onom případě nárok na náhradu za pracovní sílu, která ušla žalobci úmrtím jeho manželky, uznán byl jen proto, že podle stavu věci tam zjištěného nešlo o škodu vzniklou žalobci tím, že mu jeho manželka nebude moci poskytovati výživu, nýbrž o samostatný nárok, odlišný od poskytování výživy. V tomto případě tvoří však podle obsahu žaloby a podle přednesu žalobcova v prvé stolici náhrada požadovaná za to, co mu smrtí jeho manželky uchází, část žalobcovy výživy, což patrno z toho, že se žalobce domáhá na žalovaném jednotného měsíčního důchodu 200 Kč za veškerou škodu ze smrti jeho manželky a na odůvodnění tohoto jednotného nároku uvádí, že jeho usmrcená manželka byla jedinou jeho podporou ve vysokém stáří 68 let, že obstarávala sama a bezplatně veškeré práce v jeho domácností, zejména že mu vařila, prala, vykonávala veškeré nákupy a jiné služby v domácnosti a že vůbec konala vše, čeho k vedení domácnosti jest potřebí, a že veškeré své příjmy věnovala na potřeby jeho domácnosti, hlavně na jeho potřeby. Posoudily proto soudy nižších stolic v tomto případě věc správně, dospěvše z tohoto žalobcova přednesu k úsudku, že se žalobce domáhá na žalovaném náhrady škody na výživném, jež mu smrtí jeho manželky ušlo, poněvadž podle přednesu žalobcova také bezplatné obstarávání jeho domácnosti podřaditi jest pod pojem jeho výživy. Dovolání žalobcovo v tomto směru není proto opodstatněné. Rovněž tak jest tomu se žalobcovým dovoláním ohledně otázky, zda zemřelá jeho manželka měla zákonnou povinnost ho vyživovati. Soud odvolací v souhlasu se soudem prvé stolice zodpověděly otázku tuto záporně a soud dovolací shledává také v tomto směru úsudek soudu odvolacího správným. Opačný v dovolání hájený názor nemá opory ani v § 44 ani v § 92 obč. zák., jak soud odvolací v napadeném rozsudku uvedl a správně odůvodnil, a stačí proto k vyvrácení vývodů dovolatelových poukázati na správné, stavu věci a zákonu odpovídající důvody napadeného rozsudku.
Citace:
č. 9532. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 75-78.