úřadům a tedy i min-u vnitra. Pod pojem péče o zachování veř. řádu
a pokoje spadá i právo zakázati činnost, která veř. řád a pokoj ohrožuje.
Ale cit. § 1 nezakazuje nošení unifoiem a jejich součástek, nýbrž nošení
jich váže jen na předchozí úřední povolení. Z toho nutno souditi, že
min., vydávajíc cit. nařízení, samo mělo za to, že níošení uniforem veř.
řád a pokoj neohrožuje. Chtělo jen ustanovením § 1 tohoto nař. vyhra-
diti právo, aby úřadem bylo přezkoumáno, zda ta která uniforma, resp.
její součástka nebyla by s to, veř. pořádek neb pokoj rušiti. Ale k po-
dobnému opatření nebylo min. zmocněno cit. nařízením č. 10/53, v němž
shledávati il-ze nejvýše zmocnění k vydávání zákazů takové činnosti, jež
ohrožuje veř. řád a pokoj. Od zákazu takového liší se však pojmově to,
co nařizuje § 1 nař. č. 79/17, totiž předpis o předchozím konsensu.
Nelze tedy shledati pro ustanovení § 1 nař. 79/17 zákonného pod-
kladu ve všeobecném zmocnění obsaženém v cit. nař. č. 10/53.
Nař. č. 79/17 samo nějakého zvláštního formelního zmocnění zá-
konného se nedovolává a podobné zmocnění, které by opravňovalo
vládu neb ministerstvo, aby vydávala ustanovení, jímž by kdo byl nucen
předem vymáhati si pro svoji činnost — platnou normou nezakázanou
— povolení t. j. konsens, neexistuje. Jsou ovšem specielní normy zá-
konné, které konsens takový předpisují (na př. konsensy ve věcech
stav., živn. atd.), ale tu jde o normy stanovené zákonem1. Nařizovací
mocí — nemůže-li se vykázati zmocněním zákona — potřebu takového
konsensu stanovití nelze.
Z úvah těch dospěl nss k závěru, že ustanovení § 1 nař. č. 79/17
vydáno bylo bez zákonného zmocnění a že je tedy neplatné. Důséedek
toho je, že st-1 byl potrestán pro přestupek normy, jež nemá platnosti
a je proto nař. rozhodnutí, jeho potrestání potvrzující, nezákonné.
Č. 7730.
Zaměstnanci veřejní: I. Bývalá ošetřovatelka dolnorakou-
ského zemského úsí/avu pro choromyslné ve Vídni nemá proti čsl. státu
nároku na zaopatřovací poížitky. — II. Zákon č. 159/26 o převzetí za-
opatřovacích požitků čsl. státem, netýká se zaměstnanců zemských.
(Náťez ze dne .5. února 1929 č. 654.)
V ě c: Matylda K. v |. proti ministerstvu financí oodpočivné po-
žitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka byla jako ošetřovatelka v zem. ústavě pro choro-
myslné ve Vídni V roce 1905 přeložena na odpočinek. Podáním z 26.
března 1924 řízeným na min. vnitra a podáním z 22. ledna 1926, říze-
ným na min. fin., domáhala se toho, aby jí byly poukázány od 1. dubna
1923 odpočivné požitky a odůvodňovala žádost svoji tím, že odpočivné
požitky, které jí dosud zemskou pokladnou ve Vídni byly vypláceny,
byly — s ohledem na mezinárodní úmluvu o převzetí povinnosti k pla- cení pensí nástupnickými státy — koncem března 1923 zemskou po-
kladnou ve Vídni zastaveny.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad v dohodě s min vnitra žádosti
st-lčiny o převzetí odpočivných požitků na účet republiky čsl. z ná-
sledujících důvodů: 1. Podle úředního potvrzení zemské správy dolno-
rakouské z 8. dubna 1924 sloužila st-lka nepřetržitě jako ošetřovatelka
v býv. zem. ústavě pro choromyslné ve Vídni po dobu 23 let a by'la
trvale pensionována tamže od 1. srpna 1905. 2. Poněvadž st-lka podle
svého povolání byla trvajle zaměstnána u dolnorakouského zem. ústavu
se sídlem ve Vídni, tudíž byla skutečným zem. zaměstnancem, připadá
v úvahu pro její dom. právo ustanovení § 10 dlom. zák. č. 222/1896 ř. z.,
podle něhož takovíto zaměstnanci mají dom. právo v místě svého služ.
sídla. 3. St-lka neprokázala dodatečně, že nabyla čsl. stát. občanství
se zřetelem k dom. právu na území, jež podíle mírové smlouvy připadlo
republice čsl., t. j. Vitorazska nebo Valčicka.
O stížnosti uvažoval nss následovně:
ježto nss jest povolán chrániti toliko subj. práva stran, mohl by nař.
rozhodnutí zrušiti toliko v tom případě, kdyby st-lka mohla dovoditi,
že jí jako býv. zaměstnankyni zem. ústavu dolnorakouskéhb proti státu
čsl. přísluší na placení odpočivných požitků právní nárok. Nss takového
zákonného předpisu, ze kterého by st-lka právní nárok na pensí proti
státu čsl. mohla dovozovati, neshledal. Není jím ani st-lkou dovolávaný
předpis čl. 216 mírové smlouvy uzavřené dne 10. září 1919 v Saint-Ger-
main-en Lay, ježto smlouvy mezinárodní zakládají subi. práva a po-
vinnosti smluvních států mezi sebou, neupravují však přímo a závazně
poměry mezi státem a jeho občany' (srov. Jud. I A/l č. 155 a násl.)
nehledě ani k tomu, že čl. 216 zmíněné mírové smltauvy se týká poživa-
telů občanských a voj. pensí od býv. císařství rakouského a nikoii pensí
zaměstnanců zemských. Nss neshledal také, že by mezinárodní úmluva,
které se st-lka v řízení adm. dovolávala, o převzetí pensí býv. dolno-
rakouských zaměstnaců zemských státy nástupnickými byla se již stala
součástí právního řádu republiky čsl.
Zákon z 1. července 1926 č. 159 Sb. o převzetí a přiznání odpočiv-
ných a zaopatřovacích požitků vztahuje se pouze na úrrduvy sjednané
mezi nástupnickými státy v Římě dne 6. dubna 1922, resp. ve Vídni dne
30. listopadu 1923, tyto úmluvy týkají se však pouze pensí poukázaných
býv. vládou rakouskou (úmluva římská č. 194/26), resp. pensí býv.
státních zaměstnanců, osob vojenských, zaměstnanců dvorských a za-
městnanců býv. kabinetní kanceláře jakož i zaměstnanců býv. c. k. stát.
drah (úmluva vídeňská č. 195/26), nikoli však pensí pensistů zemských,
jichž úprava článkem 7 úmluvy prv uvedené vyhražena byla přímým
dohodám mezi zúčastněnými státy. Takováto dohoda, resp. úmluva
mezi republikou čsl. a rak. dosud nebyla ratifikována ani žádným zá-
konem nestala se součástí vnitrostátního řádu právního.
Pak ovšem nemůže st-lka s úspěchem tvrditi, že nař. rozhodnutím
porušen byl zákon, jestliže nárok st-lčin zamítnut byl žal. úřadem z dů-
vodu, že st-lka byla zaměstnankyní zemského ústavu dolnorakouského
ve Vídni (důvod svrchu sub 1. uvedený). Za tohoto stavu věci byl pak nss zbaven povinnosti zabývati se
dalšími důvody (ad 2. a 3.), o něž žal. úřad svoje rozhodnutí opřel, ježto
ani v tom případě, kdyby nař. rozhodnutí v těchto důvodech nemělo do-
statečné opory, by nemohlo býti zrušeno, zůstává-li opřeno o dův'od
sub 1. uvedený.
Č. 7731.
Jazykové právo. — Řízení správní: * Pro dohlédací
stížnosti jazykové (čl. 96, odsti. 5 jaz. nař.) podávané v oboru justiční
správy není vzláštního předpisu o nevčítání lhůt poštovní dopravy do
lhůty rekursní.
(Nález ze dne 5. února 1929 č. 2486.)
Prejudikatura: Boh. A. 19/19, 102/19, 171/19, 217/19, 551/
20, 556/20, 694/21, 945/21, 1243/22, 3516/24.
Věc: Městská obec J. proti ministerstvu spravedlnosti stran poru-
šení jazykového práva.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěž. si obec podala u zem. soudu civ. v Praze jako u
soudu desk zemských německým jazykem sepsanou žádost o povolení
další lhůty k provedení knihbvního pořádku v příčině poz. parcel, leží-
cích v soudním okrese j-ském a zapsaných v deskách zemských. Žádost
ta byla jí vrácena s tím, že u jmenovaného soudu jsou přípustný žádosti
toliko v jazyku státním. Dohlédací jazykové stížnosti, sepsané v jazyku
německém, byly odmítnuty v pořadí instančním presidiem zem. soudu
civ. a vrch. zem. soudu v Praze jakož i min-em sprav.
O stížnosti nss uvážil:
Žal. úřad odmítl dohlédací jazykovou stížnost stěžující si obce,
u něho podanou, jako nepřípustnou ze dvou důvodů: jednak proto, že
byla sepsána v jazyce německém, jehož použití podle jeho názoru v tom-
to případě bylo nepřípustné, jednak poněvadž byla podána po lhůtě
v čl. 96 odst. 2, jaz. nař. stanovené, tedy opožděně. Stížnost obrací se
svými vývody proti oběma těmto důvodům. Namítá především, že se-
psání stížnosti v jazyce německém bylo podle § 2 odst. 2 jaz. zák. pří-
pustné, ježto šlo o dohlédací stížnost jazykovou, podanou ve věci zem-
skodeskové, týkající se pozemků, ležících v soudním okrese s kvalifi-
kovanou jazykovou menšinou, na který vztahuje se působnost zem.
soudu civ. v Praze jako soudu zemskodeskového. Popírá pak dále
i správnost druhého odmítacího důvodu a tvrdí, že její stížnost byla po-
dána včas ve lhůtě v ČV 96 odst. 2 jaz. nař. stanovené, dokládajíc, že
o tom mohlo by podati zprávu jen pošt. řiditelství v Praze.
Nss zabýval se nejprve touto námitkou, vycházeje z úvahy, že při
opravném prostředku zkoumati jest zpravidla nejdříve, byl-li podán
včas, t. j. ve lhůtě k jeho podání určené; neboť byla-li stížnost uznána
právem za opožděnou, pak není důvodu zabývati se též otázkou, zda
byla přípustnou či nepřípustnou z jiného důvodu, zejména z důvodu