Čís. 9556.

Po marném projití lhůty, stanovené ohrožené straně k podání žaloby v usnesení povolujícím prozatímní opatření, nastává zrušení prozatímního opatření samo sebou, nejsouc závislým na návrhu strany.
Za škodu, jež mu vznikla po této době, nemůže odpůrce ohrožené strany žádati náhradu, bez ohledu na to, že se bránil proti povolení prozatímního opatření rekursem a odporem a že soud nezrušil prozatímní opatření z úřadu včas.
(Rozh. ze dne 23. ledna 1930, R II 3/30.).
Josefu P-ovi bylo povoleno proti Františku M-ovi prozatímní opatření zákazem bourání budovy s tím, by podal do 1. února 1929 žalobu. Josef žalobu nepodal. Odpůrce domáhal se pak na ohroženém náhrady škody, jimiž mu soud prvé stolice přiznal ve výši 8320 Kč. Rekursní soud vyhověl rekursu ohroženého a snížil náhradu na 2520 Kč. Důvody: Při rozhodování o výši škody způsobené odpůrci ohrožené strany povolením prozatímního opatření ve smyslu § 394 ex. ř. musí především býti přihlíženo k tomu, že lhůta k výkazu o podání žaloby určena byla ohrožené straně do 1. února 1929, takže odpůrce mohl již toho neb alespoň následujícího dne, přesvědčiv se o tom, že výkaz o podání žaloby předložen nebyl, podati návrh na zrušení prozatímního opatření pro nepodání výkazu o žalobě ve stanovené lhůtě. Neučiniv tak, zavinil si další škodu sám a přestalo tímto dnem ručení ohrožené strany ve smyslu § 394 ex. ř., takže jde jen o zjištění škody, která vznikla v době od 16. (18.) ledna 1929 až do 2. února 1929. Rekursní soud v souhlasu s prvým soudem má na základě výsledků provedeného šetření za zjištěno, že se následkem prozatímního opatření zdržely práce bourací asi o jeden týden, že v pozdější době nastaly kruté mrazy, které měly v zápětí další zdržení bouracích prací, takže jich dokončení padlo již do jarního období, kdy se mzdy dělníků zvýšily podle posudku znalců o 1 Kč 50 h při jedné hodině. Podle toho prvý soudce správně vypočítal tuto škodu na 2520 Kč následkem odsunutí bouracích prací o jeden týden. První soudce má dále za zjištěno, že odpůrce ohrožené strany utrpěl další škodu 5800 Kč tím, že nemohl asi 290000 cihel prodati již v zimě, kdy bylo lze při tisíci kusech docíliti ceny o 20 Kč vyšší než z jara. V tom však prvý soudce nesprávně posoudil věc, neboť jak již nahoře uvedeno, zodpovídá ohrožená strana jen za škodu, která vznikla zastavením bouracích prací v době od 16. (18.) ledna 1929 až do 2, února 1929; jde tedy o dobu asi 14. dnů a proto nemohla škoda záležeti v rozdílu mezi cenou cihel v době povolení prozatímního opatření a cenou, jež byla z jara, nýbrž jen v případném rozdílu v cenách v době mezi 16. (18.) lednem a 2. únorem 1929, tedy ještě v době zimní. Bylo zjištěno, že mrazy nastaly až v době pozdější, takže stavební období nemohlo dříve započíti. Podle posudku znalců nastal pokles cen stavebního materiálu z jara, kdy již stavební období započalo a proto nepřísluší odpůrci strany ohrožené za tento rozdíl v cenách vůbec náhrada.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu odpůrce ohrožené strany.
Důvody:
Podle § 391 druhý odstavec ex. ř. má soud povolující prozatímní opatření před zahájením sporu určití v povolujícím usnesení přiměřenou lhůtu k podání žaloby. Po marném projití lhůty jest prozatímní opatření zrušiti, buď k návrhu nebo z úřadu. Podle § 145 prvý odstavec c. s. ř. a §§ 78 a 402 ex. ř. nastane tento následek (zrušení prozatímního opatření) nebyla-li žaloba ospravedlňující opatření podána včas, sám sebou, poněvadž zrušení prozatímního opatření v tomto případě není závislým na návrhu strany, nýbrž má dojíti ke zrušení po marném uplynutí lhůty z úřadu. (Neumann komentář k § 391 ex. ř.). Když tedy, jak nesporno, ohrožená strana nepodala do určené lhůty, t. j. do 1. února 1929 žalobu, kterou měla prozatímní opatření ospravedlniti, nastal účinek opomenutí, zrušení prozatímního opatření, sám sebou již uplynutím 1. února 1929, bez ohledu na to, že formální zrušení bylo provedeno teprve usnesením prvého soudu ze dne 18. března 1929. Usnesení toho nebylo tedy třeba k dostavení se zmíněného účinku, avšak i kdyby toho bylo třeba, nemělo, když proti němu podala ohrožená strana rekurs, odkládajícího účinku (§§ 67 a 402 ex. ř.) a neprávem proto odpůrce ohrožené strany tvrdí, že musil vyčkati, až se zrušovací usnesení stalo právoplatným. Správným jest proto názor rekursního soudu, že ručení ohrožené strany za následky prozatímního opatření přestalo dnem 2. správně 1. února 1929 a že lze požadovati jen náhradu té škody, která vzešla v době od 16. ledna do 1. února 1929. Rekursní soud pochybil jen potud, že vidí příčinu, pro kterou nemůže odpůrce ohrožené strany na straně ohrožené požadovati náhradu škody, v jeho zavinění, pozůstávajícím prý v tom, že neučinil již dne 2. února 1929 návrh na zrušení prozatímního opatření, ano ve skutečnosti takovéto zavinění tu není, poněvadž odpůrce ohrožené strany k návrhu tomu nebyl povinen, ježto účinky marného projití lhůty k žalobě nastaly v tomto případě samy sebou projitím lhůty a odpůrce ohrožené strany po projití lhůty měl plnou volnost jednání a mohl volně nakládati se svým majetkem, mohl budovu volně dále bourati a cihly a jiné materiálie prodávati. Poněvadž pokles cen cihel podle posudku znalců nastal až na jaře, mohl odpůrce ohrožené strany, kdyby byl využitkoval dobu v únoru a březnu 1929, cihly odbouráním staviva získané prodati ještě za trvání vyšších cen a nebyl by utrpěl škodu 5600 Kč, kterou z pozdního jejich prodeje vyvozuje, jak správně uvedl již soud rekursní. Musí tedy odpůrce ohrožené strany sám nésti škodu, kterou utrpěl pozdním prodejem cihel, a jest při tom nerozhodno, zda se bránil rekursem a podáním odporu proti povoleni
prozatímního opatření, nerozhodno též, že soud nezrušil z úřady prozatímní opatření včas. Nelze přisvědčiti stěžovateli ani v tom, že se nemohl přesvědčit!, zda žaloba byla včas podána, any následkem rekursů spisy nebyly po ruce u prvního soudu, nýbrž byly u rekursního soudu, neboť spisy od 30. ledna do 28. února 1929 byly u prvního soudu, nehledíc k tomu, že pro žalobu pro odevzdání materialií v ceně 130000 Kč, byl příslušným sborový soud a že tudíž kázala opatrnost, by stěžovatel se u tohoto soudu přesvědčil, zda žaloba byla včas podána, čili nic. Nerozhodno též, že rekursy proti povolení prozatímního opatření byly vyřízeny po 1. únoru 1929, neboť tím nebylo nikterak zabráněno samočinným následkům opožděně podané žaloby a nebylo tím ani znemožněno stěžovateli, by nepodal návrh na zrušení prozatímního opatření. Tím, co uvedeno, jsou vyvráceny důsledky, jež stěžovatel vyvozuje z toho, že soud návrh na zrušení nevyřídil ihned, nýbrž teprve za 14 dnů a že se strana ohrožená zrušení bránila rekursem.

Citace:

č. 9556. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 117-119.