Čís. 9877.

Československý stát není pasivně oprávněn k syndikátnímu sporu z porušení povinností soudců v době přeď státním převratem.
(Rozh. ze dne 2. května 1930, Co I 8/29).
Žalobce domáhal se na československém státu syndikátní žalobou náhrady škody, ježto byl roku 1915 na jeho jmění neprávem prý vyhlášen úpadek. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl odvolání. Důvody:
Žalovaná strana nenamítala proti žalobnímu nároku jen, že jest věcně neodůvodněn, nýbrž i, že jest podle § 1489 obč. zák. promlčen a že žalovaná strana není pasivně oprávněna ke sporu, poněvadž úpadek na žalobcovo jmění byl prohlášen v době, kdy soudnictví v Čechách vykonávaly c. k. rakouské soudy, za jejichž poklesky československý stát neručí. S touto námitkou měl se soud prvé stolice vypořádati v prvé řadě, jelikož, je-li opodstatněna, padá žalobní nárok, pokud jde o dobu předpřevratovou, již z tohoto důvodu. V této příčině jest patrno ze spisu S I 9/J5 krajského soudu, že úpadek na žalobcovo jmění byl prohlášen dne 8. července 1915 a že byl zrušen dne 19. května 1926. Bylo proto žalobní nárok především posouditi podle předpisů zákona ze dne 23. června 1926, čís. 156 sb. z. a n., podle něhož československý stát, jenž není nástupcem bývalého Rakouska (sb. n. s. čís. 6976), není ničím povinován ze závazků vzniklých státům jmenovaným v § 1 (1) tohoto zákona, tudíž i bývalému Rakousku, z jiných skutečností (§ 1 (2) zák.), než z úmluv vlád nebo jejich orgánů. Jelikož zákon v té příčině zní zcela povšechně a nečiní jiných výjimek, než v § 4 uvedených, z nichž žádná tu nepřichází v úvahu, jest počítati mezi tyto »jiné skutečnosti« i případy § 1 zákona ze dne 12. července 1872 čís. 112 ř. zák. Neručí tudíž československý stát za porušení úředních povinností c. k. soudů a za škody tím straně způsobené, a pokud poklesky vytýkané žalobcem spadají do doby před převratem, t. j. před 28. říjnem 1918, není žalovaný stát k žalobě pasivně oprávněn (srovn. sb. n. s. čís. 7547 a 7595). Sem spadá především výtka, že úpadek byl prohlášen neprávem a že soud hned při prohlášení úpadku nařídil uzamčení úpadcova živnostního závodu, a spadají sem i další výtky, že proti předpisu § 96 úp. ř. nebyl o podstatě zřízen inventář, že zástupce Úvěrního ústavu Václav L. byl neprávem připuštěn k hlasování při věřitelském roku (konaném dne 22. července 1915) a ke zkušebnímu roku (konanému dne 28. srpna 1915). že o hlasovacím právu popřené pohledávky Úvěrního ústavu neprávem rozhodoval úpadkový komisař, že banka P. v Praze, ač byla sproštěna členství ve věřitelském výboru a ač byla odmítnuta se žádostí, když znovu o ně žádala, úřadovala jako člen výboru nerušeně od 5. srpna 1915 do 7. září 1917 a vykonávala práva, jež jí nepříslušela, že seznam úpadkových pohledávek, správně snad seznam přihlášek (§ 108 úp. ř.), vykazuje mnoho chyb, že neprávem byl sleven dluh Anně Š-ové a byla poskytnuta sleva na pohledávku Bedřicha S-a, což se oboje podle nenapadeného zjištění prvého soudu rovněž stalo v době před převratem, a konečně, že podání úpadcovu ze dne 16. července 1916 nevěnoval úpadkový komisař vůbec žádné pozornosti. Potud měla tudíž žaloba býti zamítnuta pokud se týče mělo býti rozhodnuto, že žalobní nárok důvodem není po právu již pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného státu v tomto sporu, a potud nemůže se tudíž žalobce pokládati za stižena tím, že se tak stalo z důvodů jiných, jež se mu nezdají býti přiléhavé.

Citace:

č. 9877. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 674-675.