Čís. 9819.

Ručení dráhy (zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.).
Jde o příhodu v dopravě, odebral-li se průvodčí, upozorniv cestující, ze musí vystoupiti, ke dveřím vozu, je za jízdy otevřel a opustil vůz, přestoupiv do vedlejšího vozu. Spoluzaviněním cestujícího jest, že předčasně vystoupil z vozu.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1930, Rv I 1431/29.) Před příjezdem vlaku do konečné stanice vyzval průvodčí cestující, by vystoupili, otevřel dvéře a přestoupil do vedlejšího vagonu. Žalobce vystoupil z vlaku dříve, než vlak zastavil, upadl a poranil se. Žalobu proti dráze o náhradu škody procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud k odvolání žalobcovu uznal žalobní nárok polovicí po právu a přisoudil žalobci 2125 Kč.
Nejvyšší soud k dovolání žalobce uznal žalovaného povinným, zaplatili žalobci kromě přisouzených 2125 Kč ještě 5% úroky ode dne podání žaloby, dovolání žalovaného nevyhověl.
Důvody:
K námitce žalovaného, že není předpisu, podle něhož průvodčí nemá otevřití dvéře vozu za pohybu vlaku, po případě, že se tak učinili nesmí, postačí poukázati na předpis čl. 131 odst. 4 čís. XIX. předpisů pro službu dopravní, podle něhož má průvodčí napřed cestujícího na sebe upozornili, je-li nutno za jízdy otevřití dveře, pak na čl. 132 (6) čl. 105 (6) čís. XX. dopravních předpisů pro službu průvodčích vlaků, podle nichž se smí cestujícím dovolili nastupovati a vystupovali až po úplném zastavení vlaku, posléze na všeobecný předpis § 55 (3) cís. nař. ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 z roku 1852 ř. zák., podle něhož jsou zřízenci a úředníci dráhy povinni vynaložili veškerou opatrnost a bedlivě dbáti, by se udržovaly pořádek, pravidelnost a bezpečnost dopravy a zabránilo úrazům, i když o případu, ,o nějž jde, není zvlášť ve služebních předpisech zmínky. Přihlíží-li se k těmto předpisům jednotlivě a v jejich souvislosti, nemůže býti pochyby, že jest povinností průvodčího dbáti toho, by,cestující nevystupovali před úplným zastavením vlaku, a že jest porušením této povinnosti, umožňují-li svým vlastním jednáním cestujícímu, by vystoupil dříve. Nižšími soudy bylo zjištěno, že průvodčí, když se vlak blížil do stanice, upozornil cestující, že musí vystoupiti, odebral se ke dveřím vozu, je za jízdy otevřel a vůz opustil, přestoupiv na stupátko vedlejšího vozu. Průvodčí místo toho, by tomu bránil, umožnil žalobci, by před úplným zastavením vlaku vůz opustil; tím porušil svou služební povinnost; poněvadž toto porušení bylo způsobilé přivoditi poškození člověka, neodpovídá normální železniční dopravě, jde o příhodu v dopravě podle § 1 zák. ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. Na tom nic nemění okolnost, že i žalobce, alespoň po stránce objektivní, porušil předpis § 95 řádu o žel. dopravě ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 z roku 1852 ř. zák., podle něhož je zakázáno za jízdy vystupovali a nastupovali. Právním důsledkem tohoto jeho jednání jest jen, že jeho poškození nebylo způsobeno jen příhodou v dopravě, nýbrž i jeho vlastním jednáním, a že proto dráha není odpovědna za veškerou škodu, nýbrž jen za poměrný podíl na škodě, jak odvolací soud správně rozpoznal. K tomuto právnímu nazírání vede výklad uvedených zákonů a předpisů a nebylo proto třeba, opakovali znalecký důkaz z oboru železniční vozby a není tu žalovaným namítané kusosti řízení. Žalobce vidí nesprávné právní posouzení věci v podstatě v tom, že odvolací soud spatřuje v jednání žalobcově zavinění, maje za to, že optický klam, na nějž se žalobce odvolává, není pomatením mysli, které by vylučovalo jeho příčetnost a zodpovědnost. Žalobci jest ovšem potud přisvědčiti, že nelze shledati zavinění v tom, že opustil vůz dříve, než vlak úplně zastavil, an tak učinil následkem optického klamu, jehož příčinu vysvětluje svou oční chorobou. Zavinění zračí se v tom, že, jsa postižen oční chorobou, opomenul přesvědčiti se způsobem spolehlivým, zda vlak již zastavil, což bylo na snadě, any dveře vozu byly otevřeny, nástupiště bylo náležitě osvětleno a na něm byly jiné pevné předměty, podle nichž bylo lze seznati, že se vlak ještě pohybuje. Ostatně jest otázka zavinění žalobce otázkou podružnou. Nejdeť o vyviňovací důkaz podle § 2 cit. zák. o ručení železnic, tedy o to, zda žalobce zavinil příhodu v dopravě, nýbrž jde o to, zda úraz způsoben byl jen příhodou v dopravě, neboť jen za tohoto předpokladu ručí dráha podle § 1 zák. o ruč. žel. za celou škodu. Než v souzeném případě tomu tak není; úraz byl přivoděn teprve spolupůsobením příhody v dopravě a žalobcova jednání, to jest jeho předčasného vystupování; ručí proto dráha jen potud, pokud škoda způsobena byla příhodou v dopravě, tedy jen přiměřenou částí. Vystoupil-li žalobce předčasně, byv zmýlen pohybem druhého vlaku, což, jak žalobce sám tvrdí, usnadnila jeho oční choroba, nemění to nic na věci a není za to zodpovědná dráha, neboť tu jde o omyl, jenž se přihodil v žalobcově osobě a nebyl dráhou zaviněn. Je proto také bezpředmětnou další námitka žalobcova, že odvolací soud nesprávně hodnotil poměr zavinění a tím poměr, v jakém má dráha nahraditi škodu; nerozhoduje tu míra zavinění, nýbrž jen to, jak dalece přispěly jednak příhoda v dopravě, jednak vlastní jednání žalobcovo ke škodě; k poranění žalobce došlo jen spolupůsobením obou příčin, tyto přispěly stejnou měrou k výsledku a jest proto škodu děliti stejnoměrně.

Citace:

Čís. 9819. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 559-561.