— Čís. 9923 —
Čís. 9923.
Směnečný dlužník nemůže ve směnečném sporu činiti s právním účinkem jiné námitky, než jsou vytčeny v § 87 směn. zák., a to ani tehdy, kdyby je proti sobě připustil žalující směnečný věřitel.
(Rozh. ze dne 17. května 1930, Rv I 846/30).
Procesní soud prvé stolice ponechal směnečný platební příkaz v platnosti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. D ůvody; Podle stavu věci jest jediné rozhodnou otázka dosahu ustanoveni § 87 směn. zák. Žalobkyně tím, že proti žalovanému nepodala obecnoprávní žalobu jakožto postupnice Emanuela K-a, nýbrž podala směnečnou žalobu jako majitelka směnky a jako rubopisnice (indosatářka) (§ 32 sm. zák.) s návrhem na vydání směnečného platebního příkazu, dala na jevo vůli, by o její žalobě bylo jednáno a rozhodnuto podle zásad řízení ve věcech směnečních (§ 557 c. ř. s.). Podle § 87 sm. zák. může směnečný dlužník činiti jen takové námitky, které plynou ze směnečného práva samého neb které mu příslušejí bezprostředně proti tomu, kdo právě žaluje. Ustanovení toto, které bylo již i v dřívějším směnečném řádu, jest předpisem rázů donucovacího (jus cogens) a byl dřívější směneční řád v zájmu uspíšení řízení zostřen ještě dalším předpisem § 88 sm. zák. o obmezení přípustnosti započtení (kompensace) vzájemných pohledávek jen na určité vymezené případy. Tím jest stranám v řízeni směnečném odňata možnost, by podle libovůle měnily něco na zmíněných zásadách směnečného řízení a by zejména rozšiřovaly toto řízení i na projednávání o námitkách rázu obecnoprávního, do směnečného řízení nepatřících. Proto správně soud prvé stolice posoudil v napadeném rozsudku věc po právní stránce, prohlásiv, že námitky odvozované žalovaným z jeho poměru k Emanuelu K-ovi, tedy k osobě třetí, jsou v tomto řízení nepřípustné, vždyť žalobkyně výslovně tvrdila, že jednala a byla v plné víře, že Emanuel K. proti žalovanému má skutečně zažalovanou směnečnou pohledávku. Nutnost prováděti důkaz o této skutkové okolnosti odpadla, ježto žalovaný vzal směnečnou námitku čís. 2 zpět. Proto také' prohlášení žalobkyně, že svoluje, by námitky čís. 3 a 4 byly uplatňovány žalovanými a že je nechává platiti, právě proto, že odporuje donucovacímu předpisu § 87 sm. zák., jest pro toto řízení bezúčinné, neboť ony námitky týkají se jen obecnoprávního poměru žalovaného k Emanuelu K-ovi. V jakém pořadí byly prohlášení a přednesy stran při ústním jednání učiněny a zda-li a jakou pohnutku měl žalovaný k odstoupení od námitky čís. 2, jest pro rozhodnutí věci nezávažné, vždyť odstoupení od této námitky stalo se bezpodmínečně.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud posoudil věc správně po právní stránce. K důvodům napadeného rozsudku, jimiž bylo správně a výstižně vyřízeno odvolání žalovaného podstatně shodné s jeho dovoláním, postačí přičiniti toto: Podle § 87 zák. směn. může směnečný dlužník činiti jen námiitky v předpise tom přesně vytčené. Z toho plyne, že směnečný dlužník nemůže' s právním účinkem činiti jiné námitky, než které jsou vytčeny v § 87, a to ani tehdy, kdyby je proti sobě připustil žalující směnečný věřitel. Přesným vymezením směnečných námitek vyloučil zákon i disposici stran a nemá právního významu ani souhlasná vůle stran připustiti ve směnečném sporu i jiné námitky, než které stanovil zákon v § 87 jako jedině dovolené. Žalovaný mohl s právním účinkem vznésti jen námitky podle § 87 zák. směn., byl však oprávněn upustiti od námitky vyhovující tomuto předpisu. Upuštění to má za následek, že soud nesmí o této námitce jednati a rozhodnouti, nemůže proto uvažovati ani o tom, z jakého důvodu žalovaný od ní upustil.
Citace:
č. 9923. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 754-755.