— Čís. 9936—
Čís. 9936.
I rekurs (dovolací rekurs) proti usneseni prvého (rekursního) soudu, jimž byl (dovolacímu) rekursu přiznán odkládací účinek, muže býti podán samostatně, není-li tu již dalšího odporovatelného rozhodnuti.
Rozhodnouti o návrhu na přiznání odkládácihio účinku dovolacúnu rekursu (§ 524, druhý odstaivec, c. ř. s.) přísluší soudu prvé stolice, nikoliv soudu rekursnímu.
(Rozh. ze dne 23. květiia 1930, R I 301/30).
Usnesením ze dne 12. února 1930 povolil Rekursní soud prozatímní opatření. An odpůrce ohroženého podal do tohoto usnesení dovolací rekurs, zastavil Rekursní soud usnesením ze dne 21. března 1930 výkon prozatímního opatření, povoleného usnesením ze dne 12. února 1930, až do vyřízení dovolacího rekursu proti tomuto usnesení.
Nejvyšší soud vyhověl rekursu ,ohroženého do usnesení ze dne 21. března 1930 a toto usnesení zrušil.
Důvody: '
Jde tu především o otázku, zda rekurs jest vůbec přípustný, hledíc k předpisu poslední věty druhého odstavce § 524 c. ř. s., který podle §§ 78 a 402 ex. ř. platí i pro prozatímní opatření (rozh. č. 4457, 5961 a 6738 sb. n. s.). K otázce té jest přisvědčíti. Řečený předpis vylučuje jen podání samostatného opravného prostředku proti usnesení, jímž byl povolen dočasný odklad, straně postižené přísluší tedy podle § 514 c. ř. s. právo k rekursu proti tomuto usnesení, jenže stížnost podlé § 515 c. ř. s. může uplatniti jen opravným prostředkem, podaným proti nejbližšímu rozhodnutí, jež lze napadati. Z toho však plyne, že i rekurs ' takto odložený může býti podán samostatně, není-li tu již dalšího rozhodnutí, jež by bylo lze napadati, jak tomu jest i v souzeném případě, kde podáním dovolacího rekursu do usnesení rekursního soudu ze dne 12. února 1930 byl pořad stolic v řízení o prozatímním opatření již úplně vyčerpán, takže předpis § 524 c. ř. s. v tomto případě přípustnosti rekursu nevadí.
Ve věci samé jest rekursu přiznati oprávnění, pokud vytýká, že o návrhu odpůrce ohrožené strany, by jeho dovolacímu rekursu proti usnesení ze dne 12. února 1930 byl přiznán odkládací účinek, měl rozhodnouti okresní soud v R. jako soud prvé stolice, nikoliv krajský soud v Č. jako soud rekursní. Podle § 524 druhý odstavec c. ř. s. má ovšem o takovém návrhu rozhodnouti soud, jenž vydal napadené usnesení, jímž je v souzeném případě krajský soud v Č. Jde tu však jako v § 520 c. ř. s. o zřejmě nesprávnou dikci zákona, která odporuje úmyslu zákonodárce, neboť měl na mysli soud prvé stolice. Vždyť tento soud má po ruce spisy a může bez prodlení o návrhu na přiznání odkládacího účinku rozhodnouti, což vyžaduje povaha věci, neboť prodlení ve vyřízení návrhu, na přiznání odkladu maří účel odkladu (rozh. čís. 8665 sb. n. s. Neumann, komentář k c. ř. s.). Usnesení rekursniho soudu jest proto ve smyslu § 477 čís. 3 c. ř. s. zmatečné. Jelikož dovolací rekurs, o jehož odkládací účinek jde, byl nejvyšším soudem již vyřízen, jest další rozhodování o tom účinku bezpředmětné a proto se mohl Nejvyšší soud omeziti na zrušení napadeného usneseni.