Č. 7679.

Stavební právo. — Řízení před nss-em: 1. Rozhodnutím úřadu stavebního, kterým byla přiznána legitimace k žádosti za stavební konsens osobě, od vlastníka stavebního pozemku odlišné, není vlastník dotčen ve svých právech, jež nss jest povolán chrániti. — 2. Nss jest povolán chrániti jen subjektivní práva veřejná.
(Nález ze dne 9. ledna 1929 č. 244.) Věc: Obec hlavního města Prahy (adv. Dr. Jak. Vohryzek z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúč. Ozbrojenou jednotu č. 1 hl. města Prahy adv. Dr. Karel Setunský z Prahy) o legitimaci k podání žádosti o stavební povolení.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: První pluk pražské národní milice oznámil, že hodlá z kolny a vrchních sklepů v domě č. p. ... na Střeleckém ostrově v Praze zříditi své spolkové místnosti a byt pro kustoda, a žádal, aby mu k tomu bylo uděleno stav. povolení. Rada hl. m. Prahy výměrem z 23. března 1926 odepřela uděliti žádané povolení mimo jiné z toho důvodu, poněvadž žadatel, nejsa vlastníkem ostrova, nemá podle § 28 stav. řádu legitimace k podávání stav. žádostí. Rozhodnutí to potvrdil i v druhé stolici stav. sbor hl. m. Prahy. Zsv k rekursu žadatele obě rozhodnutí zrušil, ježto z předložené výsadní listiny císaře Maxmiliána a z rozhodnutí nejvyššího soudu, jež bylo vyvoláno sporem mezi pražskou obcí a žadatelem v příčině trvání t. zv. užívání ke Střeleckému ostrovu, vyplývá, že uvedené užívání je neomezené, a že k němu, resp. k jeho rozsahu po dobu jeho trvání, t. j. až do té doby, dokud nebude odvoláno, sluší hledčti jako ke právu, jež st-le ve smyslu § 28 stav. řádu opravňuje k podání žádosti za stav. konsens.
Uvažuje o stížnosti hl. m. Prahy do tohoto rozhodnutí podané, musil si nss především položití otázku, je-li stížností hl. m. Prahy dán případ jurisdikce tohoto tribunálu. Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že stav. úřad první stolice je povinen žádost dnešní zúčastněné strany podle stav. řádu projednati a o žádaném stav. povolení rozhodnouti. Z tohoto výroku vzchází ovšem pro stav. úřad první stolice, jímž jest orgán stěžující si obce, služební povinnost, aby tomuto rozhodnutí se podrobil a o žádosti rozhodl. Proti tomuto rozkazu nemůže si obec jako nositelka úředních kompetencí ve věcech stavebních stěžovati, neboť úřad nižší stolice nemá právního nároku na to, aby rozhodnutí jeho bylo v platnosti zachováno, a hierarchickému poměru nižší stolice ke stolici vyšší se příčí, aby úřad stolice nižší bral opravnými prostředky v odpor instanční výrok stolice vyšší. Než takovéto stížnosti, kterou by slušelo podle §§ 2 a 21 zák. o ss pro nepřípustnost odmítnouti, obec hl. m. Prahy podle obsahu stižního spisu ani nevznesla, neboť pražská obec ve své stížnosti vystupuje nikoliv jako nositelka úředních kompetencí ve věcech stavebních, nýbrž jako vlastnice pozemku, na němž podle stav. žádosti dnešní zúčastněné strany mají býti provedeny jisté stav. úpravy.
Poněvadž nss jest podle § 2 zák. o ss v souvislosti s § 3 lit. a) téhož zák. povolán chrániti jen subj. práva veřejná, která nezákonným rozhodnutím neb opatřením úředním byla zkrácena, záleží především na tom, je-li nař. rozhodnutí vůbec způsobilé, aby obec jako vlastnici stav. pozemku v těchto jejích právech nějak poškodilo. Této způsobilosti nař. rozhodnutí nemá, neboť i kdyby stav. konsens byl udělen žadateli, který ani z titulu vlastnictví ani z titulu jiného práva soukromého není oprávněn stav. pozemkem disponovati, nemohl by žadatel z uděleného konsensu stavebního vůči vlastníku pozemku vyvozovati práv, neboť stav. konsens sám o sobě mu takovýchto práv neudili. (Srov. Budw. A 10110/1914.) Není proto možno nalézti, že by stěžující si obec rozhodnutím, jímž ukládá se stav. úřadu, aby provedl konsensní řízení, byla nějak ve svých právech zkrácena, a to tím méně, ježto ani procesní předpisy stav. řádu dané pro »sousedy a jiné účastníky« (§§ 32 a násl. a § 35 stav. řádu) na vlastníka pozemku se nevztahují a jemu také nikterak nebrání, aby proti neoprávněnému stavebníku kdykoliv své vlastnictví příslušnými prostředky právními uhájil. Sluší ovšem připustiti, že stav. činností osoby, která nemá k tomu podle soukr. práva oprávnění, a snad i již některými akty jejími, jimiž se tato podle práva soukromého neoprávněná stav. činnost připravuje, může býti zasaženo do vlastnického práva vlastníka pozemku, leč v tom nelze viděti zásah správního úřadu do svobody vlastnictví, nýbrž toliko zásah soukromníkův do právní sféry vlastníkovy, který může vlastník odraziti prostředky, jimiž právní řád chrání právo vlastnické proti nepřípustným zásahům se strany osob třetích (před civ. soudy), nikoli však prostředkem, který slouží ochraně subj. práv proti rozhodnutím a opatřením adm. úřadů (§ 2 zák. o ss).
Poněvadž tedy nař. rozhodnutí samo o sobě práv obce pražské vůbec dotknouti se nemohlo, bylo stížnost obce odmítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

Č. 7679. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 194-196.