B. Neplatnost a zrušení posledního pořízení.

1. Schází-li některá z náležitostí uvedených jako podstatné v předešlých ustanoveních, jest poslední pořízení, nebo nařízení, jehož se vada týká, od původu neplatné a nestane se platným ani tehdy, odpadne-li později skutečnost, která vadila (§ 567 ob. z. obč.). Zůstavitel by je mohl učiniti platným, kdyby je stvrdil, zachovav nyní všechny náležitosti platného posledního pořízení, při čemž by vzhledem k § 582 ob. z. obč. nestačil pouhý odkaz na ono neplatné poslední pořízení.
2. Platně zřízené poslední pořízení nepozbývá platnosti, nastanou-li později skutečnosti, které by vadily platnému zřízení (§ 575 ob. z. obč.). Může však pozbýti platnosti:
a) podle § 778 ob. z. obč., měl-li zůstavitel jediného nepominutelného dědice a opominul-li ho omylem (jediné proto, že mu nebyla známa jeho existence v době pořízení) nebo dostane-li bezdětný zůstavitel teprve po svém pořízení nepominutelného dědice, kterého neobmyslil, pozbudou platnosti všechna ostatní nařízení a vyplatí se toliko odkazy učiněné veřejným ústavům, k odměně konaných služeb a ke zbožným účelům poměrně částkou nepřevyšující čtvrtiny pozůstalosti. Zemřel-li by dědic před zůstavitelem, nabudou nařízení posledního pořízení platnosti.
b) zrušením zůstavitelem. To se může státi:
aa) výslovným odvoláním. Možností odvolati poslední pořízení se nelze zříci a zřeknutí se jest neplatným (§ 716 ob. z. obč.). Projev, jímž se odvolává poslední pořízení, musí míti všechny náležitosti, jaké se vyžadují pro zřízení platného pořízení (§§ 717 až 719 ob. z. obč.). Není však třeba, aby byla zachována táž forma, v které bylo zřízeno odvolané poslední pořízení. Odvoláním není poznámka na okraji posledního pořízení »in suspenso« nebo »neplatí« (Gl. U. 7569). Ani nařízení v poslední vůli, aby dřívější notářská závěť byla neotevřená vrácena, nemá této působnosti (Gl. U. N. F. 6334).
U notáře může býti odvoláno poslední pořízení buď ve formě notářského spisu nebo ve formě posledního pořízení zřízeného u notáře, ale odvolání musí býti v každém případě poznamenáno na původní závětní listině (§ 75 not. ř.). Vezme-li pořizovatel ze soudní nebo notářské úschovy své písemné poslední pořízení zpět, nepokládá se to za odvolání, neboť poslední pořízení pozbude sice moci veřejného pořízení (§ 74 not. ř.), může však býti dále platné jako soukromé, má-li náležitosti soukromého posledního pořízení.
Odvolati se může, jsou-li tu podmínky posledního pořízení i ve formě pořízení majícího výhody, při čemž pak odvolání nepozbývá účinnosti uplynutím 6 měsíců, jak jest tomu u výsadního posledního pořízení samého.
bb) Mlčky. Jestli zůstavitel, který jest způsobilý odvolati poslední pořízení (§ 718 ob. z. obč.) nebo někdo jiný s jeho vůlí (z rozkazu, ale rozkaz sám o sobě ještě nezbavuje poslední pořízení platnosti, Gl. U. N. F. 3637) zničí nebo poruší listinu (zničí ji vůbec, její obsah, podpis, přeškrtne obsah a pod.) v úmyslu zrušiti poslední pořízení (tedy vykoná jakékoliv úmyslné jednání, jež dopouští nesporný závěr, že chtěl pořízení odvolati), pokládá to zákon za odvolání posledního pořízení mlčky (§§ 721, 722 ob. z. obč.). Nestačí toliko vůle to učiniti, třebas byla zřetelně vyjádřena (Gl. U. N. F. 3637). Zničil-li nebo porušil-li pořizovatel jen jeden stejnopis z několika, nelze souditi, že chtěl odvolati poslední pořízení (§ 721 ob. z. obč.). Zničil-li nebo porušil-li (na př. přeškrtl-li) jen některé nařízení posledního pořízení, zůstávají ostatní v platnosti (§ 721, slova »celý obsah«). V takových případech by bylo nutno prokázati, že měl v úmyslu zrušiti vůbec své pořízení. Byla-li listina nahodile zničena nebo porušena nebo ztratí-li se, nepozbývá poslední pořízení platnosti. Dědic (nebo odkazovník, Gl. U. 11545) musí pak dokázati obsah posledního pořízení, není-li zřejmý z porušené listiny, a že bylo náhodou zničeno, porušeno nebo se ztratilo (§§ 721, 722 ob. z. obč.). Novou stylisací § 722 ob. z. obč. byla dříve sporná otázka, zda lze důkaz náhody prokázati podle c. ř. s. (§ 272), obsah však toliko souhlasnou výpovědí všech tří nebo aspoň dvou závětních svědků, rozhodnuta tak, že jde v obou směrech jen o průvodní otázku, kterou jest posouditi podle c. ř. s. (v. m. spr. 1916, str. 112 n.).
cc) Zřízením nové platné závěti se zrušuje starší závěť v celém obsahu, nikoliv jen v ustanoveních, v kterých si odporují, jestliže zůstavitel nedal v nové závěti zřetelně najevo, že má dřívější zůstati zcela nebo částečně v platnosti (§ 713 ob. z. obč.). Tento předpis platí i tehdy, povolává-li se v pozdější závěti dědic jen k části dědictví. Ostatek nepřipadne dědicům ustanoveným v dřívějších závětích, nýbrž zákonným dědicům. Neplatná nová závěť nebude míti těchto následků, ovšem bude starší závěť zrušena, budou-li v nové neplatná jen některá nařízení (srv. §§ 594, 595 ob. z. obč.). Zruší-li zůstavitel pozdější (písemné) pořízení, neporušiv však dřívější písemné pořízení, nabude dřívější písemné pořízení opět platnosti. Dřívější ústní pořízení tím neoživne (§ 723 ob. z. obč.).
Naproti tomu pozdějším dovětkem, jichž může několik vedle sebe obstáti, zrušují se dřívější odkazy nebo dovětky jen potud, pokud jsou s tímto v odporu (§ 714 ob. z. obč.). To bude platiti o odkazech v dřívějším dovětku naproti nařízením dřívější závěti. Poměr nové závěti k dřívějším dovětkům zákon neupravuje. Závětní dovětek, dovětek, jemuž předcházela závěť, musí asi zpravidla sdíleti osud této závěti, jejímž pouhým dodatkem jest (Gl. U. 11292), kdežto intestátní dovětek zůstane v pochybnosti platným bez ohledu na novější závěť (Gl. U. 335, 10889, Gl. U. N. F. 4180). Praxe uznává (Sb. 2121), že starší dovětek se zrušuje novější závětí jen potud, pokud měl zůstavitel takovou vůli.
Za nepřipojený, tedy neplatný a neúčinný se pokládá dodatek v závěti nebo dovětku, že každé pozdější pořízení vůbec nebo, nebude-li opatřeno určitou známkou, má býti neplatné (t. zv. clausula derogatoria, § 716 ob. z. obč.).
Nelze-li rozhodnouti, které poslední pořízení (závěť nebo dovětek) jest dřívější a které pozdější — a proto doporučuje zákon datování posledních pořízení — jsou obě platná, pokud mohou vedle sebe obstáti a užíti jest ustanovení o spoluvlastnictví (§ 715 ob. z. obč.). Má se tedy hleděti k nařízením obsaženým v obou pořízeních tak, jako by byla v jediném pořízení (rozh. z 15. února 1916, Rv I 63/16, m. v. 1752). Dědicové ustanovení v různých závětích stanou se poměrným dílem spoludědici, odkazovnici dojdou v pochybnosti úplného uspokojení od dědiců (§ 690 ob. z. obč.).

Citace:

HARTMANN, Antonín. A. V zemi České a Moravskoslezské. Poslední pořízení. Praha: Nákladem Právnického knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935, s. 16-75.