B. Movitosti.

§ 20. Držba movitostí.

Také při movitostech držba byla vnější formou, kterou se věcné právo na venek jevilo. Při věcech movitých byla držba spojena se skutečným ovládáním věcí. Starší právo tu zdůrazňovalo, že movité věci nelze užívati, není-li věc movitá přímo ovládána. Proto vznik držby na nemovitostech se spojuje s tělesným uchopením nebo s tělesným odevzdáním věci. Z toho plyne, že při movitostech není možno, aby k movitosti vzniklo několikero držeb jako na nemovitostech. Z téhož důvodu při movitostech nemohla vzniknouti také držba ideální nebo držba práva. Kdo při věci movité držbu ztratil nebo kdo držby ještě nenabyl, nemohl uplatniti působení držby pro sebe. Také tak zv. pravá držba (rechte gewere) při movitosti nebyla.
Novější právní vývoj neodstranil, jak uvedeno, rozdíl mezi věcmi movitými a nemovitými, možno říci, že v některých směrech rozdíl se ještě vystupňoval zdokonalením pozemkových knih. V některých právech v nové době vývoj pokračoval ještě dále a uznal i možnost několikeré držby i při věcech movitých (občanský německý zákoník).
Při movitých věcech byla upravena ochrana držby jinak než na nemovitostech. Při movitostech bylo velmi přesně rozeznáváno: 1. odevzdal-li kdo movitou věc do držby druhé osoby dobrovolně či 2. pozbyl-li držby proti své vůli.
1. Kdo dobrovolně odezdal osobě druhé movitou věc, po- zbýval tím také její držby, protože držba její jevila se ve faktickém ovládání věci. Nepozbýval tím ovšem ještě svého práva k věci. Svěřil-li vlastník druhému věc movitou a byla-li smluvena doba, do níž měla býti věc vrácena, pak mohl vlastník žádati o vrácení věci jen toho, komu ji svěřil. Byla-li svěřená věc dále půjčena nebo ukradena, mohl vlastník žádati o vrácení věci jen toho, komu věc svěřil, nikoliv toho, kdo věc ukradl anebo komu byla dále půjčena. Tu jest zásadní rozdíl od nemovitostí, při nichž vlastník podržel vlastnickou držbu a mohl ji uplatňovati proti všem třetím osobám. Zásada tato jest uplatněna zvláště v právu německém a vyjádřena ve dvou právních pravidlech: »Hand muss Hand wahren« a »wo du deinen Glauben gelassen hast, musst du ihn suchen«.
2. Druhým případem bylo, pozbyl-li kdo držby movité věci proti své vůli. I v těchto případech ztrácel vlastník držbu. Nejčastějším případem ztráty držby věci movité proti vůli dosavadního držitele jest loupež a krádež. Krádeži a loupeži jest brzy postaven na roveň případ ztráty movité věci. V těchto případech se vytvořily zvláštní způsoby, jimiž bylo vymáháno vrácení movité věci. Byl-li zloděj dopaden při krádeži, mohlo se vůči němu použiti svépomoci a věc mu mohla býti odňata. Nebyl-li dopaden při krádeži a byl-li okradenému znám, pak mohla vůči němu býti vznesena žaloba, mající povahu trestněprávní. Nebyl-li pachatel znám pak mohl poškozený prohledávati za určitých formálností domy ve vesnicích a snažiti se věc nalézti (Haussuchung). Nalezl-li věc ukradenou, pak se jí uchopil a žádal, aby bylo zavedeno řízení před soudem, jež se v německém právu zvalo Klage mit Anefang. Držitel věci, u něhož byla věc nalezena, mohl prohlásiti, že věc obdržel od osoby třetí a označil ji. Takto označená osoba mohla se odvolati na svého předchůdce. S počátku se to mohlo opakovati neobmezeně, později jen do třetího. předcházejícího držitele (intertiatio). Řízení toto bylo známo i právu českému a polskému, v nichž nazývá se svodem.
Z těchto zásad brzy byly připuštěny výjimky. Kdo koupil movitou věci na veřejném tržišti, musel ji vydati tomu, kdo tvrdil, že jí pozbyl krádeží jen, byla-li mu nahrazena částka, kterou dal za věc na tržišti. Stejně tak žid, šlo-li o věc kradenou, mohl ji vydati jen, byla-li mu zaplacena cena věci. Také v hansovních městech, uplynula-li lhůta roku a dne, při movi- tostech, jež byly přivezeny přes moře a bylo o nich tvrzeno, že byly ukradeny, nemohla býti uplatněna žaloba na jich vydání.
Po recepci římského práva uplatnily se zásady římskoprávní. V ochraně držby přestalo býti rozeznáváno mezi věcmi movitými a nemovitými, ale přece právě tak, jako při věcech nemovitých uplatnily se i v držbě movitých věcí některé zásady domácího vývoje. Charakter žaloby pro ochranu držby se změnil z prostředku čistě possessorního v petitorní. Římské právo působilo ovšem také svou zásadou »ubi rem meam invenio, ibi vindico«. V různých právech a v některých novějších kodifikacích zůstalo však ještě rozeznávání mezi případem dobrovolného a nedobrovolného pozbytí držby. V prvém případě byla ještě v novodobých právních kodifikacích zachována zásada německoprávní Hand muss Hand wahren (Code civil, občanský zákoník rakouský). V druhém případě bylo zachováno pravidlo, že žaloba o ochranu držby se připouští vůči všem třetím osobám, avšak některá práva přiznala tomu, kdo nabyl movitých věcí na tržišti nebo ve veřejné dražbě a podobným veřejným způsobem, nárok na náhradu částky, již za věc dal.

Citace:

RAUSCHER, Rudolf. § 20. Držba movitostí. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Nástin přednášek. Bratislava: Nákladem vlastním, 1934, s. 87-89.