§ 31. Uzavírání a zánik manželství.

Badatelům práva německého, práv slovanských i práva uherského je známo, že manželství se uzavíralo ve starším vývoji právním ve střední Evropě trojí způsobem, a to: únosem, koupí a formální smlouvou. Není však mezi nimi jednoty, v jakém vývojovém poměru tyto způsoby uzavírání manželství k sobě jsou. V novější literatuře se připouští, že únos a koupě vyskýtají se vývojově později, že tudíž únos a koupě nejsou nejstaršími způsoby uzavírání manželství.
Uzavírání manželství únosem nebo loupeží žen dosvědčeno je zprávami jak z pramenů germánských, tak i slovanských. Zprávy tyto však jsou jen výjimečné a nepotvrzují pravidelnost únosu jako způsobu uzavírání manželství ve střední Evropě. Únos žen velmi brzy se ve střed. Evropě přísně trestá jako trestný čin.
Pokud jsou zmínky o únosu žen při uzavírání manželství v pozdějších pramenech, vyskýtají se jen se symbolickým významem. I z tohoto pozdějšího symbolického významu únosu ovšem někteří badatelé soudí na starší původ únosu.
Jiným způsobem uzavírání manželství jest manželství koupí. Předmětem koupě byla žena. Koupě byla uzavírána mezi ženichem a jeho příbuznými a mezi rodinou manželčinou. Prameny svými pozdějšími výrazy dosvědčují, že se zde uskutečňoval skutečný prodej. Vyskýtají se totiž v pramenech na př. výrazy: uxorem emere, feminam vendere, puella empta a p. (Také z výrazů maďarských soudí se na původní způsob uzavírání manželství koupí, na př. eladó leány). Částka, která se platí za ženu, nazývá se videmo, videm nebo pretium nuptiale, pretium emptionis. V některých německých pramenech z doby francké je přesně určena částka, která má býti za ženu placena, a to ve výměře minimální.
I při tomto způsobu uzavírání sňatku někteří badatelé zdůrazňují širší význam pojmu koupě v nejstarších pramenech a mají za to, že jde zde o vzájemný dar (Amira) a nikoli o koupi v novějším slova smyslu.
K uzavření manželství koupí vyžadovala se již určitá forma. Uzavření sňatku dálo se mezi oběma rodinami, ženichovou i nevěstinou. Přítomnost rodin se vyžadovala. Právní jednání, kterým se koupě nevěsty uskutečňovala, záleželo jednak v odevzdání určité částky majetkové a v odevzdání ženy. Obě tyto části právního jednání musely následovati bezprostředně za sebou za přítomnosti příbuzných obou stran.
V dalším vývoji rozdělilo se toto právní jednání na dvě části: zasnoubení a vdání, odevzdání ženy. V právních jednáních těchto nevystupují již také pouze ženich a příbuzenstvo nevěstino, nýbrž účastní se jich i nevěsta.
Zasnoubení k uzavření manželství se vyžaduje. V zasnoubení dohodl se ženich s otcem nevěstiným o částce, kterou měl za nevěstu platiti. Po zasnoubení následovalo odevzdání nevěsty (traditio puellae). Toto odevzdání odpovídalo svou povahou investituře při převodu nemovitosti. Uskutečňovalo se v domě ženichově a různými symbolickými způsoby dáváno najevo, že moc nad ženou přechází na muže.
K uzavření manželství vyžaduje se s počátku také skutečné nabytí držby ženy. Nabytí držby nad ženou bylo spatřováno ve výkonu soulože. Copula carnalis se pokládá za dovršení uzavření manželství.
Manželství u Germánů i u Slovanů bylo již v nejstarší době monogamickým. Vyskýtá se také polygamie, avšak jen výjimečně. Zvláště o otázce, zda existovala polygamie u Slovanů, mínění se rozcházejí. Někteří badatelé vykládají zprávy pramenů, podle nichž někteří velmoži nebo panovníci slovanští měli více žen tak, že se zde jedná o zprávy o souložnicích vedle jedné manželky. Polyandrie se ve střední Evropě ne vyskýtá.
Zprávy o všech těchto formách manželství i o formách uzavírání manželství přicházejí jen v pramenech nejstarších dob. Brzy musely tyto formy manželství ustoupiti, když církev ujala se úpravy uzavírání manželství. Ale v některých zemích ve střední Evropě přece jen se setkáváme se zbytky starších názorů na způsoby uzavírání manželství v nižších vrstvách společenských.
O formě církevní pojednává se v právu církevním. Tamtéž o novějších úpravách manželského práva státem.
Pokud jde o zánik svazku manželského, byly známy ve starším právu různé případy. Svazek manželský zanikal smrtí manželů, při čemž při smrti manželově manželka v nejstarší době byla s ním pohřbívána. Bylo tak u Germánů i u Slovanů. Svazek manželský zanikal také, byl-li prohlášen manžel za osobu bez práva. V případech velmi častých vystupovala rozluka ve starším vývoji jednostranným rozhodnutím manželovým. Zvláště byla-li manželka neplodná, mohl ji manžel prostě zapuditi. I tyto formy rozluky se změnily vlivem církevního práva.

Citace:

RAUSCHER, Rudolf. § 31. Uzavírání a zánik manželství. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Nástin přednášek. Bratislava: Nákladem vlastním, 1934, s. 117-119.