Rauscher, Rudolf: Dědické právo podle českého práva zemského. Bratislava: Nákladem Právnické fakulty University Komenského v Bratislavě, 1922, 100 s.
Authors: Rauscher, Rudolf
= Rauscher, Dědické právo podle českého práva zemského (1922)
PDF

ÚVOD.


Nemůže býti sporu o tom, že dědické právo ve vývoji soukromého práva jest jedním z nejdůležitějších oborů právních. Neboť probádání vývoje dědického práva každého národa nejen přispívá ku poznání rozvoje právních názorů tohoto národa a to nejen jeho práva soukromého, nýbrž i veřejného, z rozvoje dědického práva však můžeme poznati i národní jeho charakter.1 Dědické právo vyvíjí se totiž v úzké spojitosti s rodinným životem a souvisí také s rozvojem práva věcného, zvláště s vývojem práva vlastnického.
Je tudíž pochopitelno, že badatelé tomuto oboru právnímu věnovali velkou pozornost. Zajímali se jím nejen historikové a právní historikové, nýbrž i sociologové. Dnes literatura o vývoji dědického práva u středoevropských národů jest neobyčejně rozsáhlá. Dílo Gansovo,2 který snažil se pojmouti vývoj dědického práva s hlediska světového rozvoje, jest daleko překonáno monografiemi a díly speciálními. Zvláště v tomto směru vynikla německá právní historie.3 Naproti tomu literatura tohoto oboru u národů slovanských není příliš velká. Polská právní historie, ač má dosti starších prací,4 nemá soustavného zpracování dějin dědického práva.5 Ruská právní historie má dosti speciálních děl o dědickém právu, zůstává tu však přece jen mnoho otázek sporných.6 Literatura jiho-slovanských právních dějin má pouze několik stručných monografií.7
Česká právní historie, ač obor soukromého práva jest velmi chudým, právě z oboru dědického práva má hojně monografií. Žádná však z dosavadních prací neobrala si za úkol obsáhnouti dědické právo v celosti. Všecky práce téměř obraly si za cíl vylíčiti pouze část dědického práva: právo odúmrtné. První, kdo se dědickým právem českým obíral, byl Josef Hube,8 který však pro nedostatek pramenů nemohl podati ani zdaleka úplného obrazu. Příležitostně otázkou původu práva odúmrtného zabýval se Palacký9 a vyslovil mínění, že královské právo odúmrtné vzniklo z udělování výsluh knížetem, při čemž kníže omezoval často toto obdarování toliko do života obdarovaných. Jan Erazim Vocel ve svém díle o dědickém právu10 podlehl vlivu Rukopisů, přece však podal mnoho cenných příspěvků. Vocel ztotožňuje výsluhy s lény. Právo odúmrtné podle něho vzniklo z udělování lén a tudíž v době dosti pozdní, kdy lenní právo vniká do Cech. Ve sporné otázce statutů Konrada Oty měl za to, že dědí oddělení příbuzní. Stejně jako Vocel upadl v omyl, že v Čechách dědické právo žen plně se rovná dědickému právu mužů, Pavel Josef Šafařík ve své poslední práci.11 Také Hermenegild Jireček se domníval, že podle statutů Konráda Oty dědili dílní.12 Ještě Jaromír Čelakovský ve svém díle o odúmrtném právu měl za to, že muži i ženy měli stejné právo dědické. Rozprava jeho je věnována také odúmrtnému právu městskému.13 Nejdůkladněji pojednal dosud o dědickém právu Josef Kalousek.14 Kalousek tvrdí. Že jak podle statutů Konrada Oty, tak podle privilegia Jana Lucemburského dědili jen nedílní. Svoje tvrzení opřel na pramenech, přes to však nevyčerpal všecky otázky dědického práva se týkající. Dědického práva musel se dotknouti také Karel Kadlec ve svém díle o rodinném nedílu v právu slovanském.15 Ač úplně souhlasí s názory Kalouskovými, přece přinesl mnoho nového pro vy líčení majetkového práva rodinného a s ním souvisejícího práva dědického. Kniha Kadlecova vyvolala velký vědecký spor, z něhož možno hojně čerpati také pro naši otázku.16 Dědického práva dotkli se také Czyhlarz a Kapras ve svých dílech o manželském právu majetkovém.17 Také Kameníček má ve svém díle „Zemské sněmy a sjezdy moravské" pojednání o dědickém právu.18 Svým pojetím blíží se k sobě práce německých autorů. Brüneck nezná českých pramenů a pojednává o odúmrtném právu velmi kuse.19 Bloch snažil se zachytiti jednotlivá stadia vývoje odúmrtného práva královského. Tvrdí, že podle statutů Konrada Oty dědili oddělení, právě tak jako podle privilegií Jana Lucemburského, ale nepokusil se o vysvětlení rozporu svého tvrzení s listinami a jinými právními památkami.20 Zcela originelně pojal řešení těchto otázek Rudolf Koss.21 Spokojiv se pokud se, týče statut Konrada Oty konstatováním, že se tu jeví vliv německého práva, prohlásil a snažil se také dokázati, že privilegia Jana Lucemburského jsou falsa, která nikdy nenabyla ve své době platnosti. A ač tvrzení Kossovo stran privilegia Janova snadno bylo vyvráceno,22 nepokusil se nikdo od té doby o systematické vylíčení dědického práva českého. Bylo toho třeba tím spíše, protože, jak bylo patrno z polemiky Blochovy a Kossovy, neodpovídá ani práce Kalouskova všem otázkám dědického práva českého.23
  1. Hanel, O vývinu dědického práva v Rusku, zvl. ot. z Právníka XIV, str. 1;
  2. Gans, Das Erbrecht in weltgeschichtlicher Entwickelung, Stutgard, 1824;
  3. srov. k tomu literaturu uvedenou při jednotlivých kapitolách u Hübnera, Grundzüge des deutschen Privatrechts3, 1919 str. 616 n.,, také Schwind Deutsches Privatrecht, 1921, str. 436 násl. Základmím dílem dosud, pro vylíčení staršího práva tvoří dílo: Amira, Erbenfolge und Verwandtschaftsgliederung nach den altniederdeutschen Rechten, Mnichov, 1874.
  4. srov. literaturu uvedenou Dabkowski, Prawo prywatne polskie, II, 1911, str, 3—7; k tomu Haněl, Nejhlavnější zásady dědičného práva v Polsku, Právník, XI, 297 násl.
  5. z novější literatury: Leon Babiński: O sposobach utwierdzania działów spadkowych na podstawie praktyki ksiąg sądowych wielkopolskich z końca XIV i z począdku XV. wieku, Varšava. 1917.
  6. Bлaдимірскій Будановъ, Обзоръ исторіи русскаго права6 1909 str» 470 násl. a literaturu str. 690;
  7. B. Petranović. O právu nasljedstva kod Srba, Rad. jugosl. Akademie, kn. XXIII, str. 24—42; druhá rozprava: Milovanović M, Dj. Nasledno pravo u starom pravu srpskom. 1883 (Godišnjica Nikole Cupiča) byla nám bohužel nedostupná. Také nedostupná nám byla díla maďarská, ač jak svědčí literatura uvedená u Timona, Ungarische Verfassungs- und Rechtsgeschichte. Berlín 1909, str. 388, maďarská právní historie má z oboru dědického práva zajímavé monografie; srov. též Almási, Ungarisches Privatrecht, Berlín 1922, str. 242 násl., který však jedná o právu novějším.
  8. Wywód prav spadkowych síowianskich, Waršava, 1832, str. 34-48.
  9. Právo slovanské aneb srovnání zákonů cara Srbského Stefana Dušana s nejstaršími řády zemskými v Čechách, Č. Č. H. 1837;
  10. O staročeském dědickém právu, Praha 1861, Z poj. kr. č. spol. nauk, část V., sv. XI.
  11. Výměstky o dědickém právě v Čechách co příspěvek k vysvětleni zlomku Zelenohorského, Sebrané Spisy, 1865, III, 153—160;
  12. Slovanské právo v Čechách a na Moravě, 1863—4, I,. 158, II. 279:
  13. Právo odúmrtné k statkům zpupným v Čechách (1882);
  14. O staročeském právě dědickém a královském právě odúmrtném na statcích svobodných v Čechách i na Moravě. Rozpravy české Akademie, roč. II., tř. 1. č. 1.;
  15. Rodinný nedíl čili zádruha v právu slovanském, Praha, 1898;
  16. Peisker, Slovo o zádruze, Praha 1899, Balzer, O zadrudze dowiaiískiej Uwagi i polemika, Kwartalnik histor.. XIII., Kadlec, K slovu O zádruze, Praha 1900; Pekař, K sporu o zádruhu staroslovanskou, Č. Č. H. VI., Kadlec, Rodinný nedíl ve světle dat srovnávacích dějin právních, Brno, 1901; K tomu též Прѣсяковъ, Княжое право вь древней Руси (1909) str. 1—25.
  17. Czyhlarz, Zur Geschichte des ehelichen Güterrechts im böhmisch-mährischen Landrecht, Lipsko 1883; Kapras Manželské právo majetkové dle českého práva zemského, Praha, 1908; Kapras, Eheliches Güterrecht im altböhmischen Landrechte, Z. f. vergl. Rechtswissenschaft XXXIII., str. 106—208;
  18. II. díl str. 136—170.
  19. Das Heimfallsrecht und Gütervereinigung im älterem böhmisch-mährischen Recht, Z. Savigny XX., 1899, G. A.;
  20. Die Entwiklung des königlichen Heimfallsrechtes im böhmisch-mährischen Landrecht, Praha, 1909.
  21. Rudolf Koss, Zur Kritik der ältesten böhmisch-mährischen Landesprivilegien, Praha, 1910;
  22. srov. Chaloupeckého recensi v Č. Č. H, XVII. str. 225—238 a pojednání Václava Hrubého; Ueber das Privilegium Konig Johanns vom 18. Juni 1311 für Mähren, Věstník kr. spol. nauk tr. filos. jazykozp. 1911 str. 27 násl.
  23. Neuvádíme zvláště na tomto místě literaturu, kde se více méně činí pouze zmínky o českém dědickém právu, srov. na př. Stobbe, D. Privatrecht, V., 75 pozn, 5, Древности права Балтійскихъ Славянъ, Praha, 1874 str. 144 n.; Peisker, Die Knechtschaft in Böhmen (1890) str. 44 násl., Henner, O rakouských zákonech amortisačních (1892) str. 14—26; Jireček H., Dědické právo dcer panovničích, Osvěta 1898, str. 289—298; Kapras. Právní dějiny zemí koruny české (1913) II, str. 58.
Citace:
RAUSCHER, Rudolf. Úvod. Dědické právo podle českého práva zemského. Bratislava: Nákladem Právnické fakulty University Komenského v Bratislavě, 1922, s. 9-12.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).