Kontinuita právní.

Právní k-ou možno rozuměti a rozumí se zpravidla několik různých zjevů. Vždy vztahuje se však na skutečnost vývoje práva či právního řádu, t. j. na změny, které během doby v něm nastávají. Právní k-ou míníme pak zejména skutečnost, že určité zásady nebo právní instituty trvají během doby a přes změny, které se v době té odehrávají, nedotčeně, pokud se týče zásadně nezměněně v právním řádě dále, nebo že aspoň organicky, t. j. bez nějaké obsahové nebo časové diskontinuity se vyvíjejí. V tom smyslu pravíme, že jest zde mezi dvěma dobami „kontinuita” a vyjadřujeme tím, že „vývoj” nebyl nikde násilně přetržen nebo přerušen. Ovšem že pojem „násilného” přerušení a tím i pojem opaku k-y, t. j. diskontinuity, zůstávají při tom značně neurčité.
Takto chápaný pojem k-y právní možno nazvati k-ou ve smyslu materielním čili obsahovém. Východiskem, se kterého uvažujeme a rozhodujeme, zdali zde je (nebo: je zachována), jest určitá zásada právní nebo institut právní. V tomto materiálním smyslu možno mluviti o k-ě právní bez ohledu na jednotnost či totožnost právního řádu, o který jde. To znamená: k-a právní jest zde i v takových případech, ve kterých zmíněná konkretní zásada právní nebo institut právní zachoval se pokud se týče vyvíjel se organicky v pozorované době v právním řádě, platném na stejném území a u téhož obyvatelstva, avšak bez ohledu na to, zdali jde skutečně o týž právní řád (normový soubor) ve smyslu formálním. Tak lze na př. mluviti o právní k-ě instituce soukromého vlastnictví v positivním právu středoevropském, pokud všecky právní řády, které během doby platily na zmíněném území, vybudovány jsou na zásadě soukromého vlastnictví.
Právní k-a ve zmíněném materiálním smyslu uskutečňuje se při diskontinuitě právního řádu nebo správněji: právních řádů časově po sobě jdoucích pomocí instituce t. zv. recepce. Obsah právních norem jednoho právního řádu bývá takto převzat (= recipován) druhým, časově pozdějším právním řádem. Tato recepce může se státi buď výslovným positivně-právním ustanovením (takovým ustanovením jest na př. ustanovení článků 2. a 3. zák. ze dne 28. 10. 1918 č. 11 Sb. že veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti, a že všechny úřady státní, zemské, župní a obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle stávajících platných zákonů a nařízení; tímto ustanovením bylo téměř celé právo rakouské převzato novým čs. právním řádem a zachována takto obsahová právní k-a mezi oběma zmíněnými právními řády), nebo i bez něho. Příkladem pro tento druhý případ může býti známý historický zjev recepce římského práva, ač zde vlastně šlo pouze o recepci „mrtvého“ práva a tedy toliko o materiální právní k-u v širším slova smyslu.
Jak z řečeného vidno, znamená dosud projednávaná právní k. ve smyslu materiálním (obsahovém) v podstatě problém historicko-právní. Jinak má se věc, když při vymezování pojmu právní k-y vycházíme nikoliv s hlediska identity určitých obsahových principů právních čili identity jednotlivých právních institutů, nýbrž z identity právního řádu samotného. I zde zůstává arciť zjev právní k-y svou podstatou zjevem vývojovým (dynamickým), t. j. i zde pohlížíme na právní řád (normový soubor) v časovém toku čili s hlediska dynamického a contr. statického. Zde rozumíme pak právní k-ou vývoj (změny) právního řádu, pokud děje se podle předpisů právním řádem samotným stanovených. Tuto k-u vývoje možno pak zváti právní k-ou ve smyslu formálním. Jejím předpokladem jest tudíž, že přes všechny změny, které snad nastanou v obsahu normového souborů, zůstává jeho normativní identita nedotčena: zůstává formálně týž. V tomto smyslu zůstala by na př. zachována identita určitého právního řádu — a tím i státu —, kdyby cestou ústavní — ne tedy násilně, t. j. protiprávně — změnil se z absolutní monarchie v radikální demokracii (republiku). Právní k-a ve smyslu formálním a tím tedy i normativní identita právního řádu (a státu ve smyslu juristickém) by se naproti tomu rušila a nastala by tudíž shora zmíněná diskontinuita, kdyby stala se obsahová změna (a to třeba sebe nepatrnější) právního řádu via facti a kdyby tato skutečnost byla akceptována jako východisko právnického uvažování.
Z řečeného jde na jevo, že přerušení právní k-y ve smyslu formálním, t. j. diskontinuita ve smyslu formálním, může, ale nemusí provázeti zjev právní k-y ve smyslu materiálním (obsahovém), a že dále může nastati dokonalé přerušení právní k-y ve smyslu materiálním, aniž by nastala zároveň diskontinuita ve smyslu formálním. Z řečeného plyne dále, že pojem diskontinuity ve smyslu formálním kryje se s pojmem revoluce ve smyslu právnickém (normativním; na rozdíl od běžnějšího pojmu revoluce ve smyslu politickém, historickém, sociologickém atd.). S hlediska právnického znamená nám tudíž pojem revoluce přímou a pouhou negaci: jest přetržení (nedostatek) právní k-y ve smyslu formálním. Jejím opakem možno nazvati princip legitimismu, který jeví se tudíž jako politický výraz noetické zásady právní k-y ve smyslu formálním.
Zjevy, které zde byly nazvány právní k-ou ve smyslu materiálním a formálním, lze zvláště názorně a prakticky studovati v dobách politických převratů, ve kterých vznikají nové a zanikají staré státy jakožto historicko-politické individuality (útvary). Tak skýtá vznik československého státu v r. 1918 příklad přetržení formální právní k-y starého rakouského právního řádu (a tím i zániku tohoto státu ve smyslu juristickém), které uskutečněno bylo politickým převratem ze dne 28. 10. 1918 a vydáním prvního československého zákona z téhož dne, které nebylo však provázeno následkem shora již citovaného ustanovení tohoto zákona současným radikálním přetržením právní k-y ve smyslu materiálním (nehledě arciť k určitým politicky významným institucím právním). Prakticko-politické účely, které sleduje revolucionářský normotvůrce tím, že při politických převratech zachovává zpravidla právní k-u ve smyslu materiálním, jsou jasné.
O pojmech právní k-y ve shora uvedeném smyslu srovnej mou „Soustavu československého práva státního“ II., str. 56 a násl.
František Weyr.

Citace:

WEYR, František. Kontinuita právní. Slovník veřejného práva Československého, svazek II. I až O. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 378-380.