Čís. 5483.

Není-li zástavní věřitel s to, by vrátil zástavu, poněvadž ji bezprávně zcizil, jest povinen dáti zástavci náhradu dle hodnoty v době, kdy zástava měla býti vrácena. Lhostejno, že zástavní věřitel zcizil zástavu před touto dobou.
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1925, Rv I 1245/25.)
Žalobce dal žalovanému ku zajištění peněžité pohledávky do zástavy zboží, jež pak žalovaný zcizil. Žalobce, zaplativ koncem září 1921 žalovanému dluh, domáhal se náhrady 20 000 Kč, podle hodnoty zboží koncem září 1921. Procesní soud prvé stolice přisoudil žalobci pouze 8 281 Kč 65 h, vzav za základ hodnotu zboží v době svého rozsudku (5. července 1924). Odvolací soud přisoudil žalobci zažalovaných 20 000 Kč.
Nejvyšší soud nevyhověl odvolání.
Důvody:
Pro právní posouzení věci jest otázkou, podle které doby je posouditi výši obecné hodnoty sporné zástavy, zda podle dne rozsudku, či podle dne, kdy mělo zboží dané do zástavy býti žalobci vráceno. Odvolací soud rozhodl se správně pro tento druhý názor. První soud vyložil si mylně předpis §u 406 c. ř. s., jehož nelze užiti na určení obecné hodnoty sporné zástavy. Věc bylo posouditi jinak. Jako obecná hodnota zboží daného do zástavy přichází v úvahu jeho prodejní, nikoli výrobní cena, neboť pro žalobce mělo zboží význam jako předmět obchodu. Žalovaný měl v září 1921 vrátiti žalobci sporné zboží, za něž byl by žalobce tehdy utržil 20 000 Kč, kdyby je byl prodal, neboť pro tento účel je vyrobil. Nevrátiv zboží upadl žalovaný v prodlení, a ručí žalobci za škodu tím způsobenou. O tom není již sporu. Kdyby byl žalovaný nahradil žalobci škodu, způsobenou mu prodejem zástavy ihned, byl by mu musil zaplatiti 20 000 Kč. Žalovaný však tak neučinil, nýbrž pustil se do sporu, v němž podlehl, z čehož vyplývá, že byl v neprávu. Nezáleží proto na tom, že cena sporného zboží poklesla, takže v čase skončení sporu činila o málo více než 8 000 Kč, neboť žalovaný nemůže vyzískati sporem, jímž bylo zjištěno, že jednal proti smlouvě, a žalobce nemůže trpěti škodu z vítězného sporu ve prospěch odpůrce. Bez podstaty jsou proto všecky výklady dovolatelovy o bezdůvodném obohacení žalobcově a o kořistných výpravách, naopak je to žalovaný sám, jenž chtěl těžiti ze svého bezprávného jednání tím, že se pustil do sporu. Nerozhodné je konečně, že žalovaný prodal zástavu již dávno před časem, kdy ji měl vrátiti, neboť není vyloučeno, že si ji mohl v uvedeném čase zase opatřiti a tím vyhověti své povinnosti jako zástavní věřitel.

Citace:

Čís. 5311. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 383-386.