Čís. 5323.

Do usnesení okresního soudu ve vyvlastňovacím řízení dle zákona ze dne 18. února 1878, čís. 30 ř. zák. jde stížnost na krajský (zemský) soud, nikoliv na vrchní zemský soud.
(Rozh. ze dne 2. října 1925, R I 816/25.)
V řízení o vyvlastnění pozemků k účelům železničním stanovil soud prvé stolice
(okresní soud na Žižkove) cenu pozemku. K rekursům obou stran vrchní zemský soud v Praze ceny pozemku o něco snížil.
Nejvyšší soud k dovolacím rekursům obou stran zrušil napadené usnesení i usnesení prvého soudu a uložil prvému soudu, by předložil spisy zemskému civilnímu soudu v Praze k rozhodnutí jako soudu rekursnímu. Důvody:
V zákoně ze dne 18. února 1878, čís. 30 ř. zák. o vyvlastnění pro zřízení a provoz drah uvádí se (§ 30 zákona) vrchní zemský soud jako stolice rekursní; to odpovídalo arciť postupu stolic, který v době vzniku tohoto zákona dle tehdejších jurisdikčních předpisů platil, neboť vrchní zemský soud byl tehdy povolán rozhodovati jakožto rekursní stolice o všech rekursech bez rozdílu, týkaly-li se usnesení okresních soudů či soudů sborových. V tomto poměru stolic nastala však změna uzákoněním jurisdikční normy ze dne 1. srpna 1895, čís. 111 ř. zák., dle níž rozhoduje nyní v druhé stolici o rozsudcích a usneseních okresních soudů příslušný krajský a zemský soud (§ 3 j. n.) a o rozsudcích a usneseních krajských a zemských soudů vykonávajících soudnictví v první stolici, vrchní zemský soud (§ 4 j. n.). O tom nesmí mýliti čl. VIII. odstavec čtvrtý uvozovacího zákona k jurisdikční normě, jímž shora citovaný zákon byl v platnosti zachován, neboť z doslovu tohoto článku jest zřejmým smysl zákona, že má sice na dále zůstati při příslušnosti soudů v případech tohoto vyvlastnění, ovšem ale při změněném poměru stolic, který citovanými předpisy nové jurisdikční normy byl zaveden. Zachována byla v platnosti tedy jen věcná a místní příslušnost soudů k rozhodování v tomto vyvlastňovacím řízení, nebylo však úmyslem tohoto zákonného předpisu nadále zachovati též někdejší příslušnost vrchních zemských soudů jako stolice rekursní jako výjimku z obecného instančního poměru soudů cit. předpisy §§ 2-4 j. n. nově upraveného. (Srv. komentář Neumann I. strana 20 a rozhodnutí vídeňského nejvyššího soudu Gl. U. n. ř. I 144, Právník 1899 strana 401, Boubela: Zprávy 1899 strana 191). Napadené usnesení je tedy vydáno rekursním soudem v tomto případě absolutně nepříslušným a důsledkem toho zmatečné, pročež bylo je z podnětu podaných stížností pro tuto vadu z moci úřední zrušiti a usnésti se, jak shora uvedeno.

Citace:

Čís. 5323. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 402-403.