Čís. 5217.

Nejde o vadu řízení, nepřipustil-li soud prvé stolice, by strana při svém výslechu (§ 371 c. ř. s.) činila nový přednes, nabízela důkazy atd.
(Rozh. ze dne 18. srpna 1925, Rv I 840 25.)
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání mimo jiné z těchto
důvodů:
Neprávem vytýká dovolatel jako vadu řízení, že soud prvé stolice dne 13. června 1924 jeho výslech jako strany z nenadání přerušil a pokračovati v něm nedovolil, znemožniv takto dovolateli další přednes. Dovolatel měl při svých obsáhlých výsleších ze dne 9., 19. a 26. května a ze dne 2. a 13. června 1924 více než s dostatek příležitosti, by jako strana seznal, со k původnímu úkolu o skutcích, které bylo dokázati, seznati mohl. Avšak také jen tomuto účelu sloužilo provádění důkazů výslechem stran (§§ 371, 376 c. ř. s.). Hodlal-li dovolatel, jak se podle vývodu dovolání zdá, svého výslechu jako strany využitkovati k tomu, by přednášel nová skutková tvrzení, nabízel důkazy, předkládal listiny a podobnými úkony procesní látku znovu rozvíjel, svědčí to o naprostém zneuznávání podstaty tohoto průvodního prostředku, který není určen k tomu, by strany za průvodního řízení doháněly, co zmeškaly v přípravných spisech a ve svém skutkovém přednesu. Stěžuje si dovolatel proto neprávem, když se soud k takovému nezákonnému postupu nepropůjčil a, maje věc za sdostatek objasněnou а k rozhodnutí zralou, od dalšího jeho slyšení upustil. Výtka vadnosti řízení (§ 503 čís. 2 c. ř. s.) je tudíž neodůvodněna.

Citace:

Čís. 5106. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 24-31.