Čís. 5335.

Exekuce na platy (zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n.).
Pojem »důchodu« jest širším než pojem »služební plat«. V onom jsou zahrnuty i příjmy ve smyslu §u 3 zákona. Nelze domáhati se exekuce na »veškeré důchody« veřejného zaměstnance, aniž byly přesně označeny a popsány.
(Rozh. ze dne 6. října 1925, R I 784/25.)
Soud prvé stolice povolil k návrhu vymáhající věřitelky exekuci na jednu třetinu důchodů, jež měl povinný jako účetní plynárny. Rekursní soud vyhověl rekursu dlužníkovu potud, že povolil exekuci na jednu třetinu služebního platu, který má dlužník jako účetní plynárny. Důvody: Rekursní soud změnil napadené usnesení a povolil exekuci na 1/3 služebního platu, který má stěžovatel ve svém postavení jako účetní plynárny, ježto zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. mluví v §u 1 výslovně o »služebních platech« a nikoli o »důchodech«, jak nesprávně uvedla vymáhající strana ve svém návrhu. Dle náhledu soudu rekursního jest totiž »důchod« pojmem širším než »služební plat«, neboť pod »důchod, který má žalovaná ve svém postavení«, — jak uvádí vymáhající strana ve svém návrhu — spadaly by veškeré příjmy, plynoucí povinnému z jeho postavení, tudíž i takové, které zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. v §u 3 výslovně z exekuce vylučuje.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu vymáhajícího věřitele.
Důvody:
Vymáhající strana stěžuje si do usnesení rekursního soudu, navrhujíc, by obnoveno bylo usnesení prvé stolice, z toho důvodu, poněvadž rekursní soud usnesení, kterým jí byla povolena exekuce na jednu třetinu důchodů, které má povinný ve svém postavení »jako účetní plynárny«, změnil v tom, že povolil exekuci na jednu třetinu »služebního platu«. Stěžovatelka poukazuje k tomu, že rekursní soud volil tuto změnu proto, by uchránil dlužníka před zabavením také oněch jeho služebních příjmů, které po zákonu (§ 3 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n.) jsou vyloučeny z exekuce, míní však, že tím nebylo dosaženo účinku rekursním soudem zamýšleného. Stěžovatelka, souhlasíc s rekursním soudem, že pojem »důchod« jest širším než pojem »služební plat«, poněvadž důchodem sluší rozuměti veškeré platy, plynoucí úředníku z jeho služebního postavení od jeho zaměstnavatele, tudíž také příjmy uvedené v §u 3 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n., vytýká napadenému usnesení, že používá slov »služebního platu«, ačkoliv zákon mluví o »služebních platech« a stanoví, že z nich může býti zabavena toliko jedna třetina, vždy však tak, že musí dlužníku zůstati volným roční příjem 6 000 Kč, z čehož odvozuje, že zákon včítá do »služebních platů« nejen služné, nýbrž i ostatní požitky státních a veřejných zaměstnanců. Stěžovatelce nelze dáti za pravdu. Předpisem §u 54 čís. 3 ex. řádu uloženo jest vymáhající straně, by označila při exekuci na jmění ony části majetku, na které má býti exekuce vedena, tedy, chtěla-li se domáhati exekuce na veškeré důchody dlužníkovy, jak zněl návrh, bylo její povinností, by tyto důchody přesně označila a popsala, a tím soudu exekuci povolujícímu umožnila posouzení, zda jde o důchody, podle zákona zabavitelné. Toho stěžovatelka ve svém návrhu neučinila, proto rekursní soud právem nahradil slovo »důchodů« zákonitým obratem »služebního platu«, při čemž nemůže býti považováno za pochybení, že místo v zákoně použitého množného čísla (srv. § 1 »ze služebních platů osob zaměstnaných«) užil u jednoho povinného pouze jednotného čísla. Další poukaz stěžovatelčin ku zákonu ze dne 20. prosince 1922 čís. 394 sb. z. a n. není případným, neboť rozlišování v něm činěné nemá pro zákon čís. 314/1920 sb. z. a n. právního významu. Tolikéž nemůže se stěžovatelka dovolávati předpisů před posléze uvedeným zákonem platných, ale tímto zákonem změněných a je také pro tuto věc lhostejno, jaké terminologie užívá sbírka úředních formulářů, beroucí zřetel ha zákony dříve platné. Ostatně stěžovatelka sama souhlasí se správným názorem rekursního soudu, že pojem »důchod« jest širším než pojem »služební plat«, poněvadž důchodem sluší rozuměti veškeré platy plynoucí úředníku z jeho služebního postavení od jeho zaměstnavatele, tudíž také příjmy uvedené v §u 3 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n.

Citace:

Čís. 5335. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 414-416.