Čís. 5353.

Ručení dráhy (zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.).
V tom, že cestující utrpěl úraz, přecházeje po vadně sestaveném můstku mezi vagony, jest spatřovati příhodu v dopravě, třebas vlak ještě neopustil počáteční stanice. Pokud dlužno v neopatrném počínání si cestujícího při přecházení můstku spatřovati jeho spoluzavinění.
(Rozh. ze dne 8. října 1925, Rv I 839/25.) Žalobkyně utrpěla úraz tím, že, přecházejíc z vagonu, v němž jela, do jídelního vozu, upadla na chybně postaveném spojovacím můstku. Nehoda stala se dříve, než se vlak dal do pohybu ze stanice, v níž byl sestaven. Žalobě proti dráze o náhradu škody 51 111 Kč 50 h vyhověl procesní soud prvé stolice potud, že přisoudil žalobkyni 4 611 Kč 50 h. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalobkyně, odvolání žalované vyhověl potud, že přisoudil žalobkyni pouze 2 305 Kč 75 h a uvedl v tomto směru v důvodech: Nemůže býti pochybnosti o tom, že, nebyly-li při sestavování vozů nebo před samým nastupováním obecenstva příklopy nebo plošiny, jež sousední a průchodní vozy spojují, v poloze normální, tak že někdo při přechodu následkem chybného jich postavení snadno upadnouti neb do nezakrytého prostoru nohou dostati se mohl, а k úrazu přišel, jedná se o příhodu v dopravě. Této příhodě v dopravě mohla dráha předejiti, kdyby se postarala buď o správné položení příklopů, jež při posunování vozů snadno se zvedají, neb o pečlivý dozor na stav plošin, zejména před nastupováním obecenstva. Od povinného ručení neosvobozuje dráhu, že vlak nebyl ještě v pohybu, neboť spojovací můstek sloužil již v té chvíli ku přechodu do jídelního vozu a chybná poloha plošin byla úchylkou od pravidelného provozu. Jsou tu tedy podmínky §u 1 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák., že se předpokládá, že příhoda nadešla zaviněním dráhy, nebo jejích orgánů. Tím padá také námitka věcné a místní nepříslušnosti soudu, odůvodňovaná v ten rozum, že prý tu nebylo příhody v dopravě právem proto soud prvý tuto námitku zamítl. Byť tu však byly podmínky §u 1 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák., mělo ještě býti zkoumáno, zda není tu některý z vyviňovacích důvodů §u 2 zákona. Nikdo netvrdil, že příhodu vyvolala vyšší moc nebo neodvratitelná činnost třetí osoby, ale prvý soud nezabýval se dosti pečlivě otázkou, zda si žalobkyně úraz sama spolunezavinila, jak to tvrdila žalobní odpověď. Žaloba líčí, že plošiny můstku nebyly náležitě spojeny a že žalobkyně jednou nohou do volné prostory se dostala a následkem toho upadla. Při informativním výslechu udala, že ocitla se levou nohou v prázdnu. Již z tohoto tvrzení žalobkyně jest zřejmo, že překročujíc můstek, nedbala pozornosti, jaká se dá předpokládati u rozumného člověka (§ 1297 obč. zák.), že si vůbec nevšimla, zda jest v cestě nějaká překážka nebo nějaké nezabezpečené nezakryté místo. Ve sporu netvrdila, že jest snad značně krátkozrakou, a poněvadž příhoda, jak nesporno, stala se v poledních hodinách, dá se předpokládati, že bylo dosti denního světla a že na cestu bylo dosti viděti, třebas byly po stranách závěsy. Proto, ať již žalobkyně následkem chybně postaveného můstku o vyčnívající hranu zakopla, nebo jednou nohou do skuliny vstoupila, nutno uznati, že sama svou nepozorností úraz si spoluzavinila, neboť za denního světla při náležité pozornosti byla by musila seznati, že plošiny nejsou v normálním horizontálním položení neb aspoň, že jedna z nich do výše trčí a mezi nimi skulina (mezera) vznikla nebo někde něco do cesty přečnívá. Míra zavinění dráhy (jejích orgánů) z jedné a míra zavinění žalobkyně z druhé strany nedá se v tomto případě přesně určiti a proto nese žalobkyně dle §u 1304 obč. zák. škodu jednou polovicí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany. Důvody:
Dovolací soud neuznal, že se sporné věci dostalo v odvolacím rozsudku právního posouzení nesprávného. Žalobkyně spatřuje je v tom, že odvolací soud uznal, že si úraz spoluzavinila, nedbavši obyčejné, v §u 1297 obč. zák. míněné, a u každého, kdo je zdravého rozumu, předpokládané opatrnosti, pokud se týče, že odvolací soud uznal, že se míra zavinění stran nedá v tomto případě přesně určiti a že proto použil předpisu §u 1304 obč. zák., nedbav, že podle dovolatelčina tvrzení je zavinění žalovaného převážně větším, když i ne, na čemž trvá v prvé řadě, úplným. Žalovaný spatřuje týž dovolací důvod v tom, že odvolací soud uznal, že v době, kdy se udála škodlivá příhoda, spojovací mostek sloužil ku přechodu do jídelního vozu, poněvadž podle předpisů i v době nehody platných, smí obecenstvo vstoupiti do jídelního vozu teprve 10 minut po odjezdu vlaku z počáteční stanice, jakou je právě pro vlak, jímž jela dovolatelka, stanice D. Z toho dovozuje, že se jednání žalobkyně příčilo nejen platným předpisům, nýbrž i každému cestujícímu známým zvykům železniční dopravy, že tedy toto jednání dlužno označiti jako jednání na vlastní nebezpečenství. Pokud jde o žalobkyni, která se sama pokládá v dovolání za velmi scestovalou paní, míní tato, že v tom nelze viděti neopatrnost, když se — dokonce ku poukazu zřízence dráhy — chtěla dostati z jednoho vagonu do druhého. V tom však není spatřováno odvolacím soudem její spoluzavinění, nýbrž v tom, že vlastní nepozorností zakopla následkem chybně postaveného mostku o nějakou vyčnívající hranu, nebo vstoupila jednou nohou do nějaké skuliny, neboť za denního světla při náležité pozornosti byla by musila zahlédnouti, vlastně správněji zpozorovati, že plošiny nejsou v normálním položení horizontálním, aneb aspoň, že jedna trčí do výše, a mezi nimi vznikla skulina (mezera), nebo že někde něco přečnívá do cesty. Dovolacímu soudu je okolnost, sice přesně nezjištěná, ale pravděpodobná, že na cestu po můstku nebylo dobře viděti, vyvážena zjištěním, že žalobkyně konala tuto cestu, když se vlak ještě nepohyboval, a že v místech, kde se nehoda udála, bylo přítmí, neboť tyto okolnosti jednak ukládaly, jednak dovolovaly žalobkyni, by se pohybovala docela volně, by veškerou pozornost soustředila na tuto již svou povahou a všemi okolnostmi nebezpečnou chůzi. Pokud míní žalovaný, že žalobkyně tím, že se vydala na cestu, porušila platné předpisy o návštěvě jídelního vozu, přehlíží, že porušení těchto předpisů není se žalobní příhodou v příčinné souvislosti, poněvadž spojovací můstek mezi jednotlivými vozy rychlovlakovými, včetně jídelního vozu, do rychlovlakové soupravy zařáděného, neslouží jenom cestujícím, hodlajícím navštíviti jídelní vůz, a poněvadž používání tohoto spojovacího můstku není cestujícím zakázáno nějakými předpisy, nýbrž naopak řečený můstek spojovací slouží, aby po něm cestující přecházeli. Okolnost, že žalobkyně chtěla navštíviti jídelní vůz, je pro tuto rozepři zrovna tak nerozhodna, jako okolnost, že žalobkyně jela do určité stanice. Ani v otázce míry žalobkynina zavinění a zavinění žalované strany nebyla sporná věc odvolacím soudem posouzena nesprávně. Také podle názoru soudu dovolacího nelze mluviti o převážném zavinění žalovaného, poněvadž toto nebylo žalovanému dokázáno. Je-li ža- lobkyně skutečně velmi scestovalou paní, jak tvrdí v dovolání, nemohlo jí býti neznámo, jak se má chovati, by se jí něco nepřihodilo při přecházení z jednoho vagonu do druhého, zvláště když při náležité pozornosti mohla zpozorovati, jak se žalovaná provinila při sestavování vlakové soupravy proti bezpečnosti cestujících. Sdílí tedy dovolací soud i v této věci právní závěry napadeného rozsudku.

Citace:

Čís. 5476. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 670-671.