Čís. 5422.

Státní zaměstnanec, konající službu u telefonního úřadu a ji nepřerušivší, nestává se soukromou osobou a není sproštěn povinnosti mlčenlivosti (§ 321 čís. 3 c. ř. s.) pouze na základě toho, že se abonent s ním zná a ho požádá, by hovoru věnoval pozornost.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1925, Rv II 448/25.)
Žaloba o zaplacení kupní ceny byla oběma nižšími soudy zamítnuta, odvolací soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Neúplnost řízení spatřuje odvolání v tom, že prvním soudem nebylo vyhověno druhému návrhu žalovaného na výslech svědka Rudolfa P-а, poštovního zřízence. Při výslechu svědka nešlo prý o úřední, nýbrž toliko o soukromou záležitost, ježto žalovaný svědka jako známého prosil, by věnoval pozornost tomu, co se bude mezi stranami telefonicky mluviti, neboť již tehdy očekával, že z poslední dodávky vznikne spor, takže svědek dozvěděl se o okolnostech, o nichž má vypovídati, na popud žalovaného a nikoliv na základě vlastního postřehu ve vlastnosti službu vykonávajícího úředníka. Výtka není zákonem a sta- vem věci odůvodněna. Svědek Rudolf P. odepřel jako poštovní zřízenec výpověď s odvoláním se na § 321 čís. 3 c. ř. s. a tvrdil, že byl tehdy v úřadě a povinnosti mlčenlivosti nebyl platně sproštěn. Dožádaný soudce shledal odepření výpovědi důvodným, když poštovní úřad také potvrdil, že svědek nebyl sproštěn povinnosti úřední mlčenlivosti. Nevyhověl-li první soud návrhu žalovaného na opětné slyšení svědka Rudolfa P-а, nelze tvrditi, že postup jeho neodpovídal zákonu. Návrhu takovému lze podle §u 344 c. ř. s. vyhověti jen tehdy, má-li procesní soud za to, že odepření svědectví, jež bylo soudcem dožádaným uznáno za oprávněné, je nepřípustno. Tomu však v tomto případě tak není. Dle výpovědi svědka Rudolfa P-а jest míti za prokázáno, že svědek ten byl tehdy, když se konal telefonický hovor mezi stranami, ve výkonu svého úřadu. Ježto použití důvodů, které svědka opravňují k tomu, by odepřel svědectví, jest dáno na jeho vůli a v tomto případě složením svědectví byl by svědek porušil povinnost mlčenlivosti jemu uloženou a státem uznanou, jak z potvrzení poštovního úřadu vidno, bylo úplně přípustným, když dožádaný soudce shledal odepření odůvodněným. Není řízení kusým proto, že první soud návrhu žalovaného na opětné slyšení svědka P-а nevyhověl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel především obírá se tím, že svědek P. neměl prý důvodů k tomu, aby, odvolávaje se na povinnost úřední mlčenlivosti, odepřel po rozumu §u 321 čís. 3 c. ř. s. svědectví, a spatřuje vadnost řízení dle §u 503 čís. 2 c. ř. s. v tom, že také odvolací soud uznal toto odepření svědecké výpovědi přípustným. Avšak odvolací soud v napadeném rozsudku výstižně dovodil správnost svého postupu, a stačí dovolatele odkázati na důvody napadeného rozsudku, a jen vzhledem k vývodům dovolacím se podotýká, že státní úředník nebo zřízenec, u telefonního úřadu právě službu konající a ji nepřerušivší, nestává se soukromou osobou a není sproštěn povinnosti úřední mlčenlivosti prostě proto, že abonent se s ním zná a ho požádá, by hovoru věnoval pozornost. Není tedy dovolací důvod §u 503 čís. 2 c. ř. s. opodstatněn.

Citace:

Čís. 5422. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 580-581.