Čís. 5433.

V řízení o odhadu k vůli vyměření zemské dávky z přírůstku hodnoty jest do usnesení prvého soudu, jímž uloženo navrhovateli složití zálohu na útraty, rekurs přípustným.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1925, R I 622/25.)
Soud prvé stolice uložil v odhadním řízení za účelem vyměření dávky z přírůstku hodnoty navrhovateli (zemskému inspektorátu), by složil zálohu na útraty odhadu. Rekursní soud odmítl rekurs navrhovatele.
Důvody: Stížnost bylo odmítnouti, ježto jest nepřípustnou. Jak již nejvyšší soud opětně (srov. rozhod. čís. sb. 1182, 1918) vyslovil, jde při soudním odhadu nemovitostí dle §u 18 třetí odstavec řádu, jímž zavedena zemská a obecní dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí, cís. patentu ze dne 29. prosince 1915 čís. 83 z. zák. pro Čechy, sice o odhad řízení nesporného, avšak při jeho provedení nutno šetřiti zákonných předpisů, jež nastoupily na místo všeobecného řádu soudního a dražebního, o nichž se zmiňuje § 272 nesp. říz., totiž předpisů exekučního řádu § 140 až 144, reálního odhadního řádu ze dne 25. července 1897, čís. 175 ř. zák. a podpůrně civilního řádu soudního § 351 a násl. Platí tedy při řešení otázky, zda soud může si vyžádati zálohu na znalečné, ustanovení §§ 332, 346 a 365 druhý odstavec c. ř. s. i zde, a zcela správně uložil prvý soudce navrhovateli, by složil zálohu na tyto útraty. Pokud stěžovatel snaží se ze slov §u 18 dávkového řádu »hradí ten« dovoditi, že, když nebylo použito slov »nahrazuje inspektorátu« nebo »jest inspektorátu povinen nahraditi«, že nelze ukládati zemskému inspektorátu složení zálohy na útraty odhadu, poněvadž by zmařen byl úmysl zákonodárce, by útraty odhadu hradila strana dle výsledku odhadu k tomu povinná, nelze mu přisvědčiti. Názor ten jest mylným, neboť otázka zálohy nemá s otázkou konečné náhrady útrat souvislosti a nelze ji s ní směšovati. Když uvádí stěžovatel, že nelze použiti v tomto případě ustanovení §§ 367, 349 druhý odstavec c. ř. s., ježto jedná se o zvláštní zákon, jemuž nemohou derogovati cit. usta- novení, přehlíží, že ustanovení §u 18 řádu dávkového týče se pouze otázky konečné náhrady útrat a nemá s otázkou zálohy na znalečné co činiti, jak již shora uvedeno.. Ježto však dle §u 349 druhý odstavec, 367 c. ř. s. proti usnesení o uložení zálohy není opravného prostředku, slušelo stížnost odmítnouti jako nepřípustnou dle obdoby cit. zákonných předpisů.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil rekursnímu soudu, by znovu rozhodl o rekursu navrhovatele.
Důvody:
Dlužno přisvědčiti rekursnímu soudu potud, že soudní odhad obecné hodnoty nemovitostí za účelem vyměření dávky z přírůstku hodnoty jest sice odhadem řízení nesporného dle §§ 267 až 280 patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., jehož podstata spočívá v provedení znaleckého důkazu spojeného s místním ohledáním, že však podle §u 272 nesp. říz. platí pro provedení odhadu, pokud patent o nesp. řízení nemá o něm vlastních předpisů, ustanovení procesního řízení, jímž lze nyní rozuměti jenom nový civilní soudní řád a nový řád exekuční. Pro provedení znaleckého důkazu platí tedy i při odhadu za účelem vyměření dávky z přírůstku hodnoty předpisy §§ 351—370 c. ř. s., leč s výjimkou oněch ustanovení, jež se vztahují na opravné prostředky, neboť patent o nesp. říz. má o opravných prostředcích vlastní podrobná ustanovení, která se podstatně liší od předpisů civilního soudního řádu. Kdežto dle §u 514 c. ř. s. jest rekurs ve sporném řízení přípustným jenom, pokud ho zákon v jednotlivých případech nevylučuje, jest v řízení nesporném dle §u 9 nesp. říz. přípustným beze všeho obmezení. Rekurs proti usnesení prvního soudu není tedy nepřípustným dle §§ 365, 332, 349 a 367 c. ř. s., a neměl ho rekursní soud odmítnouti, nýbrž vyříditi ve věci samé. Když tak neučinil, nezbylo než zrušiti jeho usnesení a uložiti mu, by o stížnosti znova rozhodl.

Citace:

Čís. 5433. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 600-601.