Z časopisu »Právný Obzor« č. 7 roč. 12. z dubna 1929.

K §u 34 z čl. XVI/1876. — Pro formální náležitosti závěti státního příslušníka čsl. na území republiky Čsl. není rozhodnou domovská příslušnost v té které právní oblasti našeho státu
(Rv. III. 588/28.)
Zásadou jest, že formální platnost závěti třeba posuzovati podle práva, platného na místě a v době učinění závěti. Zásadu »locus regit actum« vyjadřuje zřejmě § 34 zák. čl. XVI. 1876 o úpravě formálních náležitostí závěti, podle kterého v cizozemsku učiněné závěti jsou co do formálních náležitostí i tehdy platné, jestliže vyhovují předpisům té země, v které byly zřízené. V tomto případě však, poněvadž zůstavitelka podle skutkového stavu, směrodatného ve smyslu §u 534, jako čsl. státní příslušnice učinila závěť v tuzemsku o svém tuzemském movitém a nemovitém majetku, nemožno v důsledku toho, že republika Československá se skládá ze dvou právních území, hovořit ani o poměru mezi tuzemskem a cizozemskem, ani o použití mezinárodního práva a to ani per analogiam, neboť tento názor by odporoval zásadě ústavní listiny, která zdůrazňuje nerozdělitelnou jednotnost státu.
Je sice pravda, že zůstavitelka, — podle skutkového stavu, směrodatného ve smyslu §u 534 — měla domovskou příslušnost na tom právním území, na kterém platí bývalé rakouské právo a že závěť byla učiněná v Bratislavě, tedy na druhém právním území, na kterém zůstalo v platnosti zase bývalé uherské právo, zachované prozatímně v platnosti zák. č. 11/1918 a je sice pravda i to, že mezi rakouským a v platnosti zůstavším bývalým uherským právem jsou velmi podstatné rozdíly nejen co do předpisů materielního práva o dědění, ale i co do formálních náležitostí závěti; ale tato okolnost mohla by po té stránce, kterého ze dvou rozdílných práv třeba použít v příčině formální platnosti napadené závěti, dojíti povšimnutí jen v tom případě a jen tehdy by bylo možno použíti té zásady, která vyžaduje, aby závěť podle možnosti obstála, totiž aby ji bylo možno zachovati v platnosti, tedy z obou rozdílných práv by bylo možno použíti toho, při kterém závěť s formálního hlediska může obstáti, jen v tom případě, kdyby nebylo platného kogentního zákona, který ustanovuje, kterého z obou práv třeba upotřebiti.
Poněvadž ale citovaný již zákon č. 11/1918 ustanovuje, že na závěti, učiněné na území Slovenska, tedy i v Bratislavě, třeba používati býv. uherského práva, zachovaného prozatímně v platnosti, kteréž i v době zřízení závěti bylo beze změny v platnosti — a podle bývalého uherského práva podle zák. čl. XVI./1876, třeba formální náležitosti závěti ve smyslu zásady »locus regit actum« posuzovati podle práva, platného na místě a v době učinění závěti.
Okolnost, na kterém právním území má neb měla strana domovskou příslušnost resp., v které oblasti tuzemska se nachází pozůstalost, nepřekáží použití práva, platného na místě právního úkonu, neboť z výše citovaného zákona č. 11/1918 plyne, že každý státní občan jest povinen podrobiti se právu, platnému na místě právního úkonu bez ohledu na to, v které oblasti republiky má domovskou příslušnost. Jest proto opodstatněnou stížnost žalujících, že odvolací soud porušil materielní právo, když — postaviv se na opačné právní stanovisko, posoudil spornou otázku formální platnosti závěti na základě rakouského práva, platného na místě, kde zůstavitelka měla domovskou příslušnost.

Citace:

Z časopisu »Právný Obzor« č. 7. roč. 12 z dubna 1929. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, číslo/sešit 5, s. 55-55.